Sám Zrzavý se o ní zmínil jako o „…neobyčejné ženě, vtipné, vzdělané, originální.“ Dále pokračoval, „Měla báječný vkus, pronikavý rozum a zvláštní půvab. Když jsem ji poznal, bylo jí šedesát. Pro slovo nešla daleko. Veselí a optimismus měla jako málokterý člověk. Dodávala mi víru a chuť do života.“

Velká česká malířka se narodila do zámožné rodiny jako poslední ze čtveřice dětí. Jejím otcem byl tehdy významný advokát a poslanec říšské rady JUDr. František Augusta Brauner, pocházející z mlynářského rodu usazeného v Litomyšli. Zájem o malování projevovala Zdenka již od malička, kdy trávila dlouhé hodiny ve svém dětském pokoji, kde jen zřídka dělala svůj jiný koníček než malování. V malování ji podporovala i její matka, kterou Zdenka milovala, Augusta, rozená Neumannová, která byla sama amatérskou malířkou a která pocházela ze starého šlechtického rodu. Jejím otcem byl významný a vynikající vědec, který se zabýval chemií a národním hospodářstvím.

S významnými osobnostmi se mohla Zdenka setkávat už od mala, jelikož její rodiče ve svém domě hostili několik známých českých literátů a výtvarníků. Zde se seznámila i s takovými osobnostmi, jako byl Josef Václav Sládek, ale i rodina Palackých, Náprstků nebo Riegerů.

Jelikož byl její mimořádný talent výrazně zjevný, dohodli se její rodiče, že jí dají nejprve ke studium k slavné Amálii Mánesové. Zde se Zdenka naučila několik dovedností a i sama Amálie v ní viděla nový talent, který je třeba rozšiřovat. Zdenku malování tak okouzlilo, že mu věnovala většinu volného času, což ale později zapříčinilo nepříliš chvalitebný prospěch ve škole. I přesto Zdenka pokračovala ve studiích malířství, tentokrát na vyšší dívčí škole, kde se jejím ředitelem stala v té době významná osobnost Soběslav Hipplolyt Pinkas.

Zanedlouho však připravila svým rodičům nepříjemné překvapení: oznámila jim, že nechce, aby bylo malířství jen jejím koníčkem, ale i povoláním. Její rozhodnutí bylo však tak skálopevné, že ani aktivní přemlouvání nepomohlo. Je vhodné však dodat, že se nějaký čas rozhodovala i mezi zpěvem. Významný vliv na toto rozhodnutí mělo nepochybně i její významné studie u Antonína Chitussiho, do kterého se Zdenka později zamilovala. Oba dva měli velice podobné zájmy - to práve Chitussi přivedl Zdenku na krajinářství. Nakonec tato láska dospěla skoro až k sňatku, který se neuskutečnil zřejmě kvůli rozhodnutí Zdenky, která s ním chtěla uskutečnit rovnocenný svazek dvou nezávislých umělců, kteří se vzájemně inspirují. To si ale Chitussi nedovedl představit.

Ani další láska, tentokrát k Juliu Zeyerovi, o sedmnáct let staršímu umělci, neměla příliš dlouhého trvání. Stejně tak následovný vztah, k Vilému Mrštíkovi, který se rozpadl těsně před svatbou.

Tato významná česká malířka si renomé získala především jako knižní grafička. Byla obdivována, ale též zatracována jako originální osobnost našeho i francouzského kulturního života 2. poloviny 19. a začátku 20. století. Její názory a také životní styl ovlivnily mnoho malířů i spisovatelů, z nichž velká část byla jejími přáteli. Stala se mecenáškou mnoha umělců, podporovala však i lidové umění zvláště na moravském Slovácku a Horňácku.

Zdenka (pokřtěna byla jako Zdislava Rosalina Augusta) se narodila v Praze 9. dubna 1858 jako poslední ze čtveřice dětí tehdy známého českého politika JUDr. Františka Augusta Braunera a jeho ženy Augusty, rozené Neumannové. Později však po dlouhá léta uváděla jako rok svého narození rok 1862. Otec, dr. Brauner, byl poslancem českého sněmu a představitelem tehdejší staročeské politiky. Pocházel z mlynářského rodu usazeného v Litomyšli. Matka, Augusta, naopak po přeslici pocházela ze starého šlechtického rodu Hřebenářů z Herrenfelzu, pobočné linie pánů z Harrachu. Byla dcerou vynikajícího vědce v oboru chemie a národního hospodářství, profesora pražské techniky.

Zdenka je jen o několik let mladší než její jmenovkyně, Zdenka Havlíčková, dcera K. H. Borovského, která po smrti svého otce byla na čas dána do opatrovnictví a na vychování k Braunerům.

V bytě u Braunerů na Perštýně se setávali mnozí čeští literáti a výtvarníci. Byl to první pražský literární salon a mluvilo se zde výhradně česky. Děti Braunerovy tak měly už od dětství možnost stýkat se s významnými osobnostmi (s rodinou Palackých, Riegerů, J. V. Sládkem, a dalšími). Často chodili k Náprstkovým. A tak Zdenka, stejně tak jako její sourozenci, mohla v takové společnosti získávat vědomosti, ale i tříbit své názory.

Plat dr. Braunera, poslance říšské rady, umožnil rodinu finančně zabezpečit, proto si mohl dovolit dopřát dětem dobrou výchovu a vzdělání. Syn Vladimír se stal po otci advokátem, Bohuslav význačným českým vědcem, dcera Anna se provdala za fr. literáta Elemiéra Bourgese.

Zdenka sice už jako dítě chodila na lekce malování k Amálii Mánesové, to však bylo pro děti v rodinách podobného postavení v té době běžné, patřilo to k bontonu získat i částečné výtvarné vzdělání či hrát na hudební nástroj. Vyšší dívčí školu navštěvovala na Vodičkově ulici, kde studovala u Soběslava Pinkase. Pak začala chodit na lekce k Antonínovi Chitussimu. On a láska k přírodě ji přivedli ke krajinářství. Chitussi její malování však bral pouze jako zálibu, ne celoživotní poslání. Zdenka nejprve váhala, zda se věnovat zpěvu nebo malířství, ale cesta do Paříže definitivně rozhodla.

V Paříži měl na ni významný vliv její budoucí švagr, spisovatel Elemir Bourgese, který ji zasvěcoval do všech oborů umění. U něj poznala přední francouzské umělce, jako jsou Maurice Maeterlinck, Anatol France a další. Své češství a vlastenectví po obou rodičích měla ale hluboko v srdci. Odloučena od domova prožívala lásku k vlasti o to silněji. Oblečena v českém kroji zpívávala národní písně a snažila se přiblížit českou kulturu a umění. Mnoho z francouzských umělců tím inspirovala.

V Paříži Zdenka dospěla a dozrála, nejen jako člověk, ale především po umělecké stránce. Dosáhla tam i své první úspěchy: účast na ženské výstavě v Champs Elysées a r. 1890 v Salonu na Champs de Mars. Paříž se jí stala druhým domovem. Pobývala v ní v letech 1881 a 1885-1893, kdy navštěvovala soukromou akademii Collarossi. Výuka ji tam ale neuspokojovala, a tak si hledala vlastní cestu. Domů se Zdenka vrátila již jako zralá výtvarnice.

Začala se významně věnovat grafice. Zobrazovala na ní především starou Prahu a bojovala tak za její záchranu. V tomto úsilí se spojila s Vilémem Mrštíkem, který svými pamflety protestoval proti bourání historických domů. Její grafiky však byly působivější. Svou pozornost obrátila ale i na knižní grafiku. Byla to právě ona, kdo pozvedl ilustrační část knihy na úroveň textu. Ilustrovala Mrštíkovu Pohádku máje, ale i celou řadu neméně známých autorů - knihy Oscara Wilda, Julia Zeyera, Paula Claudela, Růženy Jesenské, Jaroslava Marii, Miloše Martena a dalších.

V jejím osobní životě bylo mnoho těžkých okamžiků. Její lásky nedošly nikdy zcela naplnění. První velkou opětovanou láskou byl její učitel Chittusi, neměl však pochopení pro její výtvarné ambice, bral je příliš na lehkou váhu. Později se nejlepším přítelem stal o 17 let starší básník Julius Zeyer, celý život si dopisovali a scházeli se, ale ani tento vztah neskončil manželstvím. Nejblíže ke sňatku měl vztah s Vilémem Mrštíkem, se kterým se Zdenka seznámila v Oslavanech u Gabriely Preissové. Mrštíkovi však po čase začal vadit Zdenčin rozhled, vzdělání, ale i jistý sklon ho ovládat. Proto již stanovené datum svatby zrušili. Významný byl i vztah k o 25 let mladšímu spisovateli Miloši Martenovi. Zdenka se s ním přátelila, ale měla strach ze zklamání právě pro ten věkový rozdíl. A tak už na manželství nepomýšlela.

Ráda trávila čas se svými přáteli. V posledních letech svého života mezi ně patřil i Paul Claudel, francouzský básník a dramatik, který v Praze působil jako konzul. Naučila ho chápat českou duši a české umění, inspirovala ho ke knížce Obrazy svatých z Čech.

Velkou láskou se pro ni však stalo moravské Slovácko. Měla ráda venkovský lid, jeho tradice, viděla v něm největší poklad národa. Často si do svého skicáku vkreslovala výšivky, kroje a malovaná venkovská žudra. Oblíbeným místem se stala Velká nad Veličkou, kde si získala mnoho přátel a společně s Jožou Úprkou chodila po okolních vesnicích a malovala. Zpřístupnila tak naše lidové umění i zahraničí, zvláště v Paříži. Její zásluhou zavítal do Velké i slavný francouzský sochař A. Rodin. Stala se podporovatelkou národopisných kroužků na Slovácku, kroužků lidového umění, a to nejen po stránce morální, ale i hmotné.

Tím, že se její rodina nikdy zcela nesmířila s tím, že nezakotvila v pevném manželství, o to více nacházela své naplnění v práci. Přínos Zdenky Braunerové spočívá také v oblasti zpřístupnění moderní grafiky. Dostala nabídku členství ve Sdružení grafiků Hollar, za což jim a na oplátku jim věnovala velkou část své pozůstalosti. Zdenka Braunerová byla známá jako mecenáška celé generace umělců. Vedle Chittusiho, Mrštíka, Zeyera, Martena podporovala i malíře Jožu Úprku, sochaře Františka Bílka, Jana Zrzavého, který o ní píše: „Zdenka Braunerová byla neobyčejná žena, vtipná, vzdělaná, originální. Měla báječný vkus, pronikavý rozum a zvláštní půvab. Když jsem ji poznal, bylo jí šedesát. Pro slovo nešla daleko. Veselí a optimismus měla jako málokterý mladý člověk. Dodávala mi víru a chuť do života.“

Zdenka Braunerová zemřela 23. května 1934. Její expozici můžeme navštívit ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy, kam jezdívala ráda na prázdniny do mlýna z 19. století, který Zdenčin otec koupil. Měla zde v podkroví i svůj první ateliér a sjížděli se sem za ní umělci nejen z Čech.