Miroslav Tyrš vypráví o setkání s bratry Schnirchovými

Bylo to asi v polovině padesátých let. Už jsem byl zapsán na univerzitě. Studoval jsem filozofii a estetiku. Zabýval jsem se studiem literatury, jazyků, politických dějin, matematiky, různých oborů přírodních věd a na lékařské fakultě jsem poslouchal přednášky z anatomie. O prázdninách jsem se pak vypravil pěšky s tlumokem na zádech přes Alpy do Itálie. Při tomhle putování jsem uviděl - nedaleko Opčiny nad Terstem, v místech, kde se stavěla Jižní dráha z Vídně do Terstu - dva chlapce, kteří spolu mluvili jadrnou češtinou. Jeden z nich byl desetiletý a druhý o něco starší. Jejich vzorná čeština mě - tam v těch odlehlých místech - překvapila, proto jsem je oslovil. Byli to Bohuslav a Jaroslav Schnirchové a ti mě dovedli ke svým rodičům.

Jejich otec, Josef Schnirch, byl totiž státním cestmistrem, který zprvu stavěl silniční komunikace a později se stal inženýrem státních drah. Podílel se na řadě technických staveb; v třicátých letech stavěl v Poděbradech povodňové kanály pod inundační silnicí a později navrhoval stavby železnic, mostů a tunelů. Pobýval na nejrůznějších místech rakouské monarchie. Jeho rodina se s ním stěhovala z místa na místo. Ale když se v pětačtyřicátém roce podílel na dokončení železniční tratě z Olomouce do Prahy a na zahájení jejího pokračování z Prahy do Drážďan, Schnirchova rodina žila v Praze - a tady se jim narodil syn Bohuslav.

Ačkoliv byli stále mimo Čechy, otec nepřipustil, aby se dětem nedostalo českého vyučování. Proto k jejich rodině - celkem o šesti dětech (devíti) - trvale patřil český vychovatel.

Když se pak budovala v letech 1849 až 1869 Jižní dráha z Vídně do Terstu, Schnirchovi žili opět mimo vlast, a tak se stalo, že jsem jejich chlapce potkal nedaleko Terstu.

V rodině převládalo technické nadání, které zdědil po otci i Bohuslav. Přece otcův bratr Bedřich (zeť) je vynikajícím konstruktérem železných a řetězových mostů. Jeho dílem je i tady u nás v Praze řetězový most přes Střelecký ostrov. Proto všichni považovali za samozřejmé, že se i Bohuslav bude věnovat technické dráze, otec ho dal zapsat na českou reálku v Praze, ale pak musel přestoupit na reálku ve Štýrském Hradci. Až po jejím ukončení otci oznámil, že se chce věnovat sochařině. Otec tím nebyl nijak nadšen. Obával se, že se jako sochař neuživí; ale nebránil mu. Jenomže si vymínil, že se napřed vyučí kamenictví v Greinově dílně ve Štýrském Hradci. Otec si myslel, že si v nejhorším případě bude vydělávat jako kameník. Nebýt Schnirchovy matky, nevím, jak by to s ním bylo dopadlo. Ale ta otce tak dlouho přesvědčovala, až mu umožnil vstup na vídeňskou akademii.