‚Babička‘ vypravuje:
„Pochválen bud Pán Ježíš Kristus, - tedy jak jsem se dostala do Slivna? Ale miláčku, to je už dávno, něco ale přece pamatuju, tedy s Pánem Bohem“, a pokřižovala se ...
„Když jsem se sem dostala, tady to bylo moc bídný - dlužníci (chtěla říci věřitelé) se hrnuli se všech stran, vypůjčit si nebylo kde a když půjčil, tedy jen za kus pole - přinesla jsem sem 6.000 zlatejch a 300 ale ani 10 by nebylo stačilo, kdyby se to mělo všechno vyglajchovat. Trampoty byly veliké dědeček (muž) mi často říkal, jak mne lituje, že se ani ženit neměl, že měl radš jít na vojnu. Ale Pán Bůh Všemohoucí pomohl“.

Statek ve Slivně č. 4

Dolní Slivno - statek č. p. 4 patrně brána při pravém okraji

Statek číslo 4 v Slivně byl v roce 1804 koupen od jakéhosi Lašánka Václavem Marečkem z Vrátna, který byl na Vrátně krejčím a jehož 3 dcery vyšívaly zlatem. Dle zápisu v matrice slivenské měla jedna z dcer nemanželského syna Václava, roz. 1815, druhá pak rovněž syna Václava, roz. 1818. Jeden z těchto Václavů byl cestářem ve Klích u Mělníka, znala jsem jej, byl to vlídný, dobrý stařec. Syn jeho je rolníkem. Druhý Václav byl ve Slivně obuvníkem, jeho syn kapelníkem v Charkově na Rusi.
Mimo 3 dcer byl dále syn Josef, dědic statku č. 4, ženil se dle matriky r. 1824 s Marií Jáchymstálovou. Václav Mareček z Vrátna - děti: Anna, Kateřina, Alžběta, Josef, František.
Josef, manžel Marie Jáchymstálové, měl 6 dětí, z nichž zůstal jediný Jan (nar. 7. 2. 1832, zemřel 22. 2. 1896) na živu, manžel ‚babičky slivenské‘. Děti jejich: Marie Boháčová, JUDr. Josef Mareček (nar. 3. 12. 1858, zemřel 1. 1. 1939), Jan Mareček, zahynul v 16 letech na vycházce v polích, kde se naň v úvoze hlína sesypala. Zůstal na místě mrtev.
Druhý syn František (bude veden pod jménem strýc Franc) dostal chalupu, oženil se s jakousi Švehlovou, podivínkou, syn jejich Václav je architektem v Budapešti. K rodině se nikdy nehlásil.

Dolní Slivno - statek č. p. 4

Babička Anna Nebeská Marečková

Jak se na statku hospodařilo před příchodem ‚babičky‘ vystihuje poznámka Dr. Saxe, lékaře z Košátek, rodem Němce, kterou mi ‚babička‘ takto citovala: „Paní mámo, to faše fobilí je radost, ale dříf, jak jsem koukala, to dicky klásky jako kukačky filízaly…“ Vina byla asi na straně hospodáře, neboť byl mi ‚babičkou‘ líčen jako politik, vůdce sedláků proti šlechtě; ostatně vrátím se ještě k němu, teď vylíčím, co ‚babička‘ pamatuje ze svého mládí.

Požár statku

Anna Marečková (slivenská ‚babička‘) rozená Nebeská z Rousovic pamatuje dobře dobu, kdy její sestra Marie byla již dospělou, byla totiž o 8 roků starší, než naše ‚babička‘. Marie byla asi velmi hezká, znala jsem jejího syna Antonína, který byl hezkým statným mužem a jeho dcera, kterou pamatuji as 15 letou, byla vzácnou krasavicí; provdala se za Němce, továrníka. Její otec Antonín byl v naší kanceláři písařem, byl to chytrý, obratný člověk (říkal si šlamastyka), ale nepořádným životem skončil špatně. Marie měla ženicha jakéhosi Prášila, ale v tanečních zábavách patřila všem. V jedné takové zábavě se doopravdy utančila. Přišla těžká nemoc 2 roky trvající - prodoktorovala a prohapatykýrovalo se 6000 zl, takže když se děvče pozdravilo a zatoužilo vstoupit do kláštera, nebylo dosti peněz na klášterní věno. Prášil žil zatím lehce, ale k Marii se vrátil; tato však nechtěla o něm víc ani slyšet. Zamilovaný hoch vyhrožoval zastřelením, takže byl pro vryhrožování udán na děkanství v Mělníku. Zatím Marie na jedné vycházce s otcem na Mělník zamilovala se do sklepníka a vdala se za něj proti výstrahám rodičů. Svatba byla v Mělníku a když průvod projížděl městskou branou, stál tam kdes ke zdi přikrčen Prášil a veřejně k nevěstě vykřikl, že se pomstí. Marie se dostala do Mělníka do hospody s věnem 3000 zl, muž ale pil a ona z hněvu a z nezkušenosti zavírala se do komory. Hospoda pustla, brzy došlo k prodeji a k návratu Marie do otcovského domu. Ke všemu došlo i k vyplnění pomsty. Ve žních, když fůra obilí stála na dvoře, Prášil zapálil. Několik kusů dobytka ke stromům uvázaného bylo vše, co ze statku zbylo. Shořelo vše do základů. Na 100 slepic se rozlítlo po okolí. Nebylo kam hlavy položit. Naši ‚babičku‘ jako 11 leté dítě posadili k několika kouskům peřin, aby je hlídala. Neštěstí vzbudilo takový rozruch a soustrast po okolí, že lidé dobrovolně pomoc nabízeli. Přijel kníže Lobkovic se svou sestrou kněžnou Helenou pomoci a potěšit nešťastné. Kněžna dala babičce (matce) 50 zl „na to maličko, co budete nejdřív potřebovat“. Kníže sestavil cirkulář a poslal jej všude po okolí s prosbou o výpomoc pro vyhořelé. Naši byli lidé dobrosrdeční, oblíbení, takže se darů sešlo, že hnutí nebylo. Kníže dal obilí a radil dědečkovi, aby žháře žaloval, neboť pověst o pomstě Prášilově byla tak rozšířena, že se o viníku mluvilo veřejně. Dědeček na to odpověděl zkroušeně: „Bůh dal, Bůh vzal, jejich milosti, nebudu žalovat nikoho.“

Do tohoto zpustošeného statku vrátila se dcera Marie se 3 dětmi, opustivši zhýralého muže. Zármutek rodičů byl tak veliký, že matka zemřela do roka a tentýž ještě rok zemřel otec na choleru (ve vsi bylo 22 případů úmrtí). To bylo roku 1847.
Naše ‚babička‘ - je to žena tak jemná a dobrá, že nejsem s to psáti ‚moje tchýně‘, - naše ‚babička‘ tedy jako dítě 12 leté osiřela. Představte si, děti, její situaci. Starší sestra lehkomyslná, za níž každou chvíli přišel zhýralý, opilý muž. Všecka práce v chalupě - přestěhovaly se obě do chalupy - ležela více na 12 letém dítěti, než na starší sestře. Ale byl tu někdo, kdo přišel jako andělé přicházívají, byl tu dědeček Huml. Musím se vrátit zas o 2 generace zpět, aby bylo jasno, kdo byl dědeček Huml.

Dědeček Huml a hledání ženicha

Počátkem 19. století žili na statku v Rousovicích manželé Tichých. Marie roz. Vaňousková z Borku z hospody, jejíž předkové byli helvíti, ona pak první katoličkou; provdala se za Jana Tichého. Tento Tichý byl při hlídce třešní zastřelen, více o něm ‚babička‘ neví. Žena zůstala zde ve vysokém stupni těhotenství, prožila krutý pro ni přechod Franoouzů, tak že nebylo divu, že hledala ochranu ve druhém sňatku a sice s Janem Humlem. Tento Huml byl ponocným na zámku v Hoříně, nechal panské služby, přiženil se do Rousovic a byl dobrým otcem dcerušce po Tichém. Huml měl ještě 2 bratry, všichni byli v panské službě velice oblíbeni pro svoji něžnost, ‚babička‘ vzpomíná, že dědeček Huml nikdy na nikoho nevykřikl. Tak žili spolu, sestra Marie byla později v chalupě více hostem, po několik roků dědeček ve velkých starostech o zaopatření svého ‚miláčka‘ (tak říkal naší babičce).
Tenkrát po smrti rodičů přicházely sirotčí peníze k vrchnosti a bývaly tahačky dostat je zpět. Proto dědeček chtěl, aby se ‚Ančička‘, (jak jí říkal) vdala, než zemře. Ač tato neměla krásy své sestry (byla po otci hubená, nepatrná), ženichů bylo dost. Kaprál Vlček psal Ančičce z vojny a když se vrátil, ptal se jí, zůstala-li mu věrna? Otázka ta zdála se Ančičce tak smělou, že od muziky utekla. Hned tu byl zas jiný, ale sousedka nechválila rodinu. A tak se jich trochu spálilo, ale dědeček chřadl. Ančička nahlížela, že vdát se musí. Starosvat přivedl švarného ženicha v kroji myslivce. Vešli do domu, poseděli chvíli a zvali Ančičku důtklivě, aby šla s nimi na pouť. Ančička nechtěla, že má na starosti dědečka, oběd a co všecko ještě, ale konečně slíbila, že přijde. Po jejich odchodu měla velkou poradu s dědečkem a ten jí ženicha chválil. Ančička vařila oběd - pekla husu - bylo mladé posvícení. Topila jehličím, přikládala, přikládala, myslíc asi více na svůj osud, který celou tíhou ležel na ní samé, jen stařičký dědeček byl jediným upřímným rádcem v jehož očích viděla strach o své zaopatření - není divu tedy, že přikládala, až oheň vyrazil se vším mourem a popelem proti ní do obličeje a sžehl řasy a obočí až pravé oko zčervenalo. Jak teď jít k muzice, kde je ženich? Ale pohled na dědečka a jistě taky hlas srdce rozhodly, že Ančička odpoledne po třetí hodině se zavázaným okem se vypravila s jinými sousedkami. Na sále hráli a na Ančičku Nebeskou čekal mezi dveřmi kaprál Vlček. Jak se objevila, popadl ji a tančil, ani ji z ruky nepustil. Starosvat i ženich musili za ní do kola, aby se přeptali, co se jí stalo s okem? Ale zuřivý Vlček nedal jí ani klidně odpovídati, což milou Ančičku tak pohněvalo, že ze sálu utekla. Dědeček se doma polekal, co přichází tak brzy, snad kvůli oku, snad kvůli myslivci? Ne, jedině kvůli Vlčkovi. A tu v patách přichází starosvat se ženichem a dědeček je zve, aby se posadili. Ančička přinesla husu, která byla ještě celá, neboť  v poledne se jídla leknutím nikdo ani nedotkl. Ani koláče nechyběly, tím méně chybělo vzájemné sympatie, takže milí hosté s dědečkem a Ančičkou bavili se dlouho do noci a konečně zůstali přes noc. Ančička ustoupila na špýchárek přes dvůr a ráno po čtvrté už ji starosvat viděl běhati po dvoře, zbudil ženicha a tý chvály co bylo - čilá, svědomitá, pracovitá a je jí teprve 17 let. Svatba se slavila po 3 dny, 2 muziky byly, celá ves se súčastnila.

Rodiče dědečka Marečka

My víme, že ‚tatínek slivenský‘ byl řádným, rozšafným, důmyslným mužem - znala jsem ho celých 6 let - odkud se tedy brala divná pověst jeho rodiny? Rodiče jeho Josef Mareček a Marie rodem Jáchymstálová z Mělnické Vrutice měli zvláštní poměry. Manželka byla o 10 let starší svého muže a co bylo ještě závažnější či vlastně jedinou příčinou nesnází a nepořádku v domě, byl její nemanželský syn Václav. Naše ‚babička‘ mi jemně a plna soucitu vypravuje o jejím poklesku. Měla milého kupce v Praze. Přišel za ní málokdy, svatba byla již na den určena. Stalo se ale neštěstí. Při skládání sudů do sklepa pod krámem milý Bubeníček sklouzl a plný sud přes jeho tělo se kutálel tak, že zůstal na místě mrtev. O vznikajícím člověku daleko za horami nikdo nevěděl, děvče odešlo rodičům s očí, až pozdě po letech se vrátilo. Hoch byl mezi cizími lidmi a Marie se provdala za Josefa Marečka. Vychován u cizích lidí, byl syn Václav povahy drsné. Výstupy mezi ním a jeho otčímem byly na denním pořádku zvláště když nové děti přibývaly - měli jich 6 - jednou dvojčata, z nichž pochází syn Jan, ‚tatínek slivenský‘. Vyrostli dva, Jan a Josef, tento poslední zemřel svobodný jako voják ve Veroně. Matka, kterou naše ‚babička‘ líčí jako ženu povahy mírné, dobré, velmi pracovité, dala svého nemanželského syna do služby do dvora v Košátkách, aby učinila konec domácím nesvárům. Ten ovšem v práci dlouho nevydržel, vrátil se domů a nesváry začly na novo. Václav byl zanedbanou výchovou tak zničen, ze otčímovi i obilí tajně odprodával, brambory v jámě na poli zakopané židovi prodal a pod. Matka trpěla hrozně. Zatím ale pomřely děti, tak že zůstal jedináček Jan. Na něm si otec velmi zakládal, posílal ho na cesty, koupil kde se co hochovi líbilo, takže byl skoro zhýčkán. Tím ale trpěl velice hmotný stav majetku, dluhy rostly a do těchto poměrů přichází naše ‚babička‘. Zastihla ještě sváry mezi tchánem a Václavem, bylo jí úzko, vzpomněla-li na svého jemného dědečka se způsoby aristokrata - ale ku své tchýni přilnula srdečnou láskou. ‚Babička‘ na ni vzpomíná s pocity posvátnými. Se slzami v očích vypravovala jí o svém synu Václavovi a posílala ji, mladičkou, aby mu sama domluvila.

Nedovolila jí dělat těžkou práci, radš sama pracovala a ji jen prosila, aby střežila Václava. Ten brzy vypozoroval, že je hlídán a celá zloba jeho obrátila se proti ‚babičce‘ - neměl jména pro ni jiného jména, než ‚ta zelená‘.
Ač pro ‚babičku‘ naši byla její tchýně pravým andělem, byl život zde pro její jemnou duši mukou. Václav jí vyčetl, že je tak dobře přivandrovalá jako on - rodiče totiž měli užívání statku ještě na celých 6 let a ‚babiččin‘ přínos 6300 zl ztratil se v dluzích. Po jednom výstupu s Václavem ‚babička‘ odešla k dědečkovi do Rousovic. Ten dovedl ji dobře uklidnit a druhý den ji vypravil se švagrem Veselým do Slivna. Přišla, a tu všecko jako obráceno. Otec mladé manžely zavolal a užívání statku jim odevzdal, vyhradiv si výměnek.
Výměnek byl tehdy tento: 8 strychů žita, 6 strychů ječmene, 2 strychy pšenice, věrtel soli, věrtel máku, věrtel suchých švestek, 2 čtvrtce hrušek, 3 kopy vajec, 24 liber másla, 10 liber tvarohu, denně 2 žejdlíky mléka, půlletní prase a 12 zl na přilepšenou. Výměnek byl neztenčeně splatný i v pádu úmrtí jednoho z rodičů.
Václav se oženil v Mečeříži, měl asi 6 dětí a jedna z jeho dcer sloužila u našich po sedm let. Vdala se a bydlela ve statku v jakémsi přístěnku. Ve 4 letech měli 3 děti a při posledním Marie zemřela.‚Babička‘ vypravuje živě o jejích těžkostech a jak jí sloužila. K pohřbu se sjeli příbuzní a naše ‚babička‘ když se byli dobře u ní najedli, měla k nim řeč. A to velmi krátkou. „Ty si vezmeš na starost tohle dítě, ty tohle a ty tohle“. Nebylo odmluvy, nebylo námitek, byl to vyšší rozkaz. Tím není ale šlechetnost ‚babiččina‘ vůči dětem toho, který jí tolik hoře způsobil, vyčerpána.

Vdovec Svoboda - ač je nám zcela cizi - píši o něm kvůli charakteristice ‚babičky‘ - našel si brzy ženu druhou kvůli dětem, které se staly brzy příbuzným obtíží a vracely se k otci. Žena byla zlá, ale co dělat. První výstup byl, když Svoboda dostal povolání k vojsku a 3 děti zde. Ale naše moudrá ‚babička‘ srovnala všecko (ovšem tento děj spadá již do jejich zralejších let). Vymohla na svém muži půjčku as 300 zl, aby si mohli barák postavit (ve statku nebylo hnutí), domlouvala každému zvlášť jak si počínati. Zajímavo je, když si Svoboda naříkal, že mu ‚stará‘ ani na tabák nedá, jakým Šalamounem se osvědčila naše ‚babička‘. „A nechte si tedy nějaký krejcar z vejplaty, nedávejte ženě všechno!“ „Ale kmotřinko, dyť stará mne šacuje.“ „A tak já vám povím, máte tam v sednici všelijaké škulinky ve zdi, dávejte to tam a bude pokoj.“ Svoboda poslechl a byl skutečně pokoj a staré se poznenáhlu, když nebylo příčin k hádkám, zlý jazyk zarazil. Jaké to umění manželství.

Hospodářství

Vracím se k prvním letům ‚babiččina‘ hospodářství. Přejali tedy ‚naši‘ statek úplně, ovšem hodně zadlužený a sešlý. Vrata div na nevěstu nespadla, když vjížděla do dvora, ale byla jedna velká novina mezi selským lidem, která velice sílila a budila mnoho nadějí - zrušení roboty. Týden před příchodem naší ‚babičky‘ jelo se naposled na robotu. Roboty bylo 3 dny v týdnu se dvěma potahy a jednou silou ženskou, dále se dával desátek na faru (desetina vší úrody) a dvě fůry obilí do ‚autočiště v neaurodách‘.
Za to nastaly daně, našim vymeřili 700 zl ročně. Se stavbou obytné  světnice začali zrovna po zimě. ‚Babička‘ byla dobře zaučena ve všech domácích i hospodářských pracích, ale mnohé, ty nejtěžší, nedovolila jí její tchyně vykonávati, byly to však taky jiné práce, než jaké jsou dnes.
Na příklad ‚vání obilí‘, nebo ‚stáčení‘. To byly práce ‚babiččiny‘ tchýně po celou dobu jejího hospodaření. A to je práce těžká; ‚babička‘ ji vysvětluje takto:
Vymlácené obilí se lopatou rozhodilo po délce mlatu, směrem větru letěly plevy, tedy opačně, čím těžší zrno, tím dál letělo, pak se koštětem rozdružovalo, pro setí nejlepší, pak pro prodej a do mlýna na mouku. Práci tuto již nepamatuji, ale ‚stáčení‘ jsem viděla v našem hospodářství v Mladé Boleslavi v letech 1900. Jednou, když obilí mlýnkovaly, bylo ještě plno luštin a jakési trávy, které větrník nevyfoukl. Jedna z dělnic povídá: „takhle ho stočit, bylo by to lepší než z fofru“ „Jak stočit?“, ptám se a jedna z nich, zbankrotýrovaná selka, mi práci ukazuje. Na síto se nabralo několik litrů obilí a jím se točilo zvláštním způsobem, až se všechno smetí shromáždilo v jediném bodě. To se rukou opatrně sebralo, ještě několikrát se sítem zatočilo, zatřáslo, zase se bralo, až se neukázalo nic. Při tom žena byla sehnuta a síto nebylo lehké. „To by nám ale dlouho trvalo“, povídám, „dělat tak celou hromadu a nemáme ani tolik sít.“  „Ale kdepak bysme to mohly dělat, kdo by to vydržel, dyť bolí kříž a lýtka jako když v kleštích drží.“ Vysvětluje mi to paní Zítová, bývalá selka, nyní dělnice u nás. To tedy naše pramatky dělaly, bylo ovšem obilí méně, nebylo ale taky tolik dělnic.
Jako opravdová hospodyně na statku nedala si ‚babička‘ více říci, aby nepracovala. Poznenáhlu zavedli si do statku různé stroje, práce bylo méně. Domácnost si vzala na starost tchýně a naší ‚babičce‘ byla pravým andělem v domě.

Tchán a tchyně Marečkovi

Jednou v létě právě přede žněmi potlouklo, že se téměř nic nesklidilo. Rodiče přišli k ‚našim‘, že se zříkají výměnku; za to, aby je vzali ke stolu společně. Ač tedy byli mnoho pohromadě, přece byl svatý pokoj v domě. To vše bylo zásluhou tchyně ‚babiččiny‘ její upřímné a vzácné povahy. Bohužel po čtyřech letech zemřela.
S tchánem bylo hůře. Už pár neděl po pohřbu manželky se ‚viksoval‘ před zrcadlem a holky (služky) začal týrat pro špatné prádlo. ‚Babička‘ naše mu přinesla prádlo mužovo, že lépe žehleno taky není a „Honzíček je tatínku mladej a nic neříká...“, „Bodejť byste s děvečkami netáhli za jeden provaz a nač mi to potřeba, mně poslouží každej.“ Prádlo si dal tedy z domu. Když ale po dvakrát nezaplatil a prát mu proto nechtěly, stočil prádlo do malého uzlíčku a pohodil ve své světničce. ‚Babička‘ beze slov prádlo vzala a dala vyprati. Nutno připomenout, že dědeček za odevzdané čisté prádlo své snaše poděkoval.
Nicméně ale brzy se oženil kdesi v Lysé, měl ještě synka, který byl vyučen tesařství a je nyní pumpařem v Mochově.
Dědeček se ale se svou novou paní zase dobře nesnášel, když si chodil pro výměnek do Slivna, nosil ho v košíku na holi, často si stěžoval. Jeho prudká povaha však ani těmito zkouškami nezměkla. Měl snad o sebe strach, kdyby se svou paní nevydržel a nepopustil proto svou výměnkářskou světnici ve Slivně, ač jej o ni ‚naši‘ naši důtklivě žádali. Ženu skutečně opustil, syn si ho taky nevážil, měl smutné stáří. Zemřel opuštěn v Lysé u cizích lidí.
Dědeček Huml ‚babičku‘ ve Slivně několikrát navštívil a vždy po celou dobu návštěvy jen na lavici ležel! Od 70 do 74 let byl ‚babiččiným‘ strážcem a vychovatelem. Zemřel v Rousovicich.
Děti ‚babiččiny‘ sestry Marie Veselé jsem znala dvě, zmíněného již Antonína a Bětušku. Sloužila mnoho let u švagrové Boháčové ve Staré Boleslavi. Poslední 3 léta (byla as 55 letá, když zemřela), vzala si ji naše babička k posluze, platila jí 50 zl ročně a milá Bětuška dost si ještě vydělala tím, že sousedkám ve vsi mlátila. Byla svobodna a zemřela po 14 denní nemoci v Mělnické nemocnici. Je to druhý případ, kdy naše ‚babička‘ vystlala růžemi dětem těch, kdo byli jejími nepřáteli.

Babiččina povaha

Naše ‚babička‘ je povahy dokonale dobrosrdečné. Své kulty pěstovala vždy a neopouští je ani ve svém vysokém stáří. Mladá chodívala na poutě až na Svatou Horu u Příbrami a do Vambeřic až někde v Pruském Slezsku. Bývala až šest dní na cestách. Doma si všecko dobře zařídila a vracela se posilněna domů. Ráda vypravovala, jak odjela jednou na několikadenní pout‚ a soused kterýsi se podivil, že může odjeti od nevypletého máku. „Vždyť se vám, kmotra, udusí, než přijedete z Vambeřic.“  A vidíte, neudusil se. Přišly takové ostré jarní mrazy a kdo měl mák sjednocený, tomu ho mráz spálil, a ten náš - díky Bohu Všemohoucímu - byl pěkně ve trávě schován, nic se mu nestalo. Pak jsme pěkně šly, já a všecky holky, vyplely milý mák a to byste viděla můj miláčku, stál jako kytky a co ho bylo.
‚Babička‘‚ taky mnoho čtla a knihy kupovala. Vypravuje, jak čtla ‚romány‘ (akcentuje krátké ‚a‘) až do dvou hodin v noci.
Všecky své práce dělala velice spořádaně s jistou akuratessou. Teprve docela v posledních letech pozoruji jisté ochabnutí, větší lhostejnost k úklidu, ani ty buchty její již nejsou jedna jako druhá, není ani květin za okny. Čilost ji ale neopustila dodnes. Co toto píši, sedí u kamen na starém kanapi, kde má pod polštářem staré noviny a různé hadříky a láme větvičky, které po dvoře nasbírala, pak zatopí a uvaří nám kafíčko. Váša, který je tu se mnou, trochu zpytavě se rozhlíží, ptá se mne, z čeho má ‚babička‘ takové divné utěráky (jsou ze staré kanafasové cíchy), ‚babička‘ něco tuší a myslí si „ty kloučku, ještě‚s nic nezkusil“. Chválí nápadně Adíka a o Vášovi se mi vyjádřila, že je moc světský, čímž chce asi říci, že má vlastnosti povrchní.
Měla jsem ‚babičku‚ vždycky ráda a jsem jí povděčna za mnohá poučení. Byly mi dobrými její zkušenosti hospodářské (hospodyňské), která mi tak dobrácky vykládala, mé chyby shovívavě omlouvala, „To máte, můj miláčku, lepší, když to budete dělat takhle!“, to bylo vše, čím pokárala mé chyby. Vysoko cením její velké srdce a ušlechtilost duše. Ty mi často poradily v mých duševních temnotách. Její rozum učil - odevzdat vše Pánubohu - což u ní znamenalo netrápit se žalem, sebrat své síly (na modlitbě) a s klidem a jasnou hlavou jíti dál. Snažila jsem se učiti se od ní, jsem jí jako učitelce neskonala vděčna.
Má o nás děti jen jednu starost - věříme li v Boha. Několikráte mne již varovala, abych neměla v domě knihy Macharovy (slyšela o něm s kazatelny), aby se děti nekazily. Odpovídala jsem jí, že děti bez toho přijdou ve světě ke všemu a není zrovna chybou, dáme-li jim i ke špatnému své vysvětlení. Upokojila se trochu, uznala jaksi má slova, ale nevěřila.
Zdá se mi, že na ‚babičku‘ smutně působí, má-li vypravovati o svém muži. Snad je taky již unavena. Mučím ji již celé dva dny. Odpovídá mi mutně, krátkými větami. Počkám na jinou příležitost.

Dědeček Mareček

Tatínka Jana Marečka (nar. 1832, zemřel 1896) poznala jsem jako poctivého, dobrého člověka, který měl rád šprým. Za několik jeho návštěv k nám poslouchávali jsme vždycky po vážných rozhovorech o stavu kanceláře a statku ve Slivně několik jeho veselých vzpomínek. Rád hovořil, jak kdy koho rozesmál. O ‚mamince‘, svojí ženě, mluvil s velikou úctou, ale vždycky s takovým zakončením, které rozesmálo, byť by to byla jen poznámka „ale matko“.
Svou zkušeností v dobytkářství, zejména v koních, byl rádcem celé vesnici, jezdil na jarmarky až do Benešova, aby sousedovi pomohl koupit koně. Sám svůj fundus často obracel a vždycky s výdělkem. V letech šedesátých, právě ve válce, stavěl domovní stavení a dva roky na to hospodářské, na tehdejší poměry s velikým nákladem. O obecní věci se nerad staral, starostou byl jen pokud musel a při druhé volbě platil raději pokutu, než by se dal znovu volit. Pokuta se k jeho návrhu určila ke koupi švestkových stromů na cestě k Sušnu. Stromy ty jsou tam podnes a jsou mi zvlášť mily. Když jsem jako dítě chodila do Slivna do kostela a byla jsem již hodně unavena, věděla jsem, že budem ve Slivně brzy, jak jsme došly k prvnímu stromu.
Dobrý vliv jeho jevil se i jinde. Ve škole se zřídil kabinet z výtěžku honby, který se dříve jen propíjel. Jako otec byl přísný a jako manžel velmi něžný.
Na tehdejší poměry nebylo maličkostí dáti syna na studie a vybývat dceru ne právě nejskromněji.
Podnikavost byla z jeho vynikajících vlastností. Často si mi stěžoval, jak lituje, že neumí německy, jaké obchody by byl mohl dělat, kdyby se s „těmi poleny“ mohl dorozumět. Pokud bylo nutno s cizinci jednat, bral s sebon na trhy strýce France, který uměl německy a italsky a bývaly to veselé besedy - vypravoval mi - když Čech, Ital a Němec (strýc Franc dělal pro legraci Itala) uzavírali obchod.
Poslední léta trávili společně s ‚babičkou‘ ve Slivně. Statek byl spachtován od roku 1883. V jedné světnici byl nájemník, ostatní užívali naši. Světnice do návse byla plna svatých obrázků a okna zase květin. Zahrádku kol statku měli v dobrém pořádku dle venkovského vkusu. ‚Malen‘ bylo plno, stolistých růží, božího dřevce, balšámu.
‚Babička‘ hravě obstarala svou malou domácnost. Tatínek byl do své smrti majitelem statku, po jeho smrti dědil statek ‚tatíček‘ (dědeček boleslavský) a vyplácel ‚babičce‘ 300 zl ročně výměnku. Po druhém  záchvatu mrtvice zemřel tatínek slivenský v domě starosty při schůzi obecního výboru. Pochován je na starém hřbitově (nyní obecní park) v Dolním Slivně.
Příležitosti, kdy by mi ‚babička‘ o tatínkovi byla vypravovala jsem se více nedočkala, scházela víc a víc.

Babiččina smrt

Zachytila jsem opravdu poslední moment její duševní svěžesti, když jsem si dala tyto paměti vypravovati. Přišlo smutné stáří. Smutné snad jen s našeho hlediska. Bylo jí snad právě milým, že byla sama - vždyť nebyla u nás k udržení. Po čtyřnedělním pobytu chodila dva dny ustrojena na ven, že odjet musí. Viděli jsme nezbytí, tak jsme milou babičku zas v kočáře odvezli.
V domě se ovšem po ní stýskalo. Měla pro každého perník neb mlsek (pro nás děti cukrované rohlíky) a jistě dobré slovo. Ale tíhla do samoty, kde žila po svém. Její práce byla jen čtení v modlitbách. Trochu pořádku zastala její stará posluhovačka, která jí ve všem vyhověla. Kávu si vařila sama a obědy jí nosili Boháčovi. Ať kdokoliv z nás se pokoušel měniti něco v jejích zvycích a názorech, zle pochodil. Vysmála se tomu.nebo se i lehce pohněvala. My dvě jsme se snesly poměrně nejlíp, ač jsme v jistém směru byly od sebe nejdál. Vedla jsem děti k otužování, studená voda a na boso chodit byl náš živel. ‚Babička‘ se zas posledních třicet let vůbec nekoupala. „Ale miláčku!“, a bylo dobře.
Poslední dvě léta trávila ve Staré Boleslavi spokojena řídkou naší návštěvou, hlavně synovou a nepřála si než bochánek našeho domácího chleba, který líbala. Zemřela v listopadu 1918. Pochována je ve Staré Boleslavi.

Stará Boleslav kostel, litografie C. G. Semmler 1845

Dodatek

Připojuji vypuštěné místo původního konceptu k vůli charakteristice ‚babičky boleslavské‘. Navazuje na rozmluvu o výchově vnuků. Dnes mi své obavy opakovala (‚babička‘). Znám babičko Machara (nevím, proč jí říkám babičko), čtla jsem ho, pravda, ale nesouhlasím s ním, nikdy bych tak hrubě nevystupovala proti něčemu, co je jiným svatým, ale jako historik a psycholog je babičko dobrý, ale jeho náboženství nechávám mimo sebe. Slávka je k němu ještě přísnější.„Dobře, můj miláčku, ale dejte ty knihy někam pryč, nebo je spalte.“ „Babičko, slyšela jste o Tolstém? To je moje náboženství. Škoda, ze litery v jeho knihách jsou tak malé a některá místa moc učená, poslala by ch vám je.“ Ve skutečnosti se ale bojím, aby ‚babička‘ nepřišla na jeho kletby na církev, což ona s Bohem stotožňuje. Proto nerada o věci té s ní mluvím a otázka ta zůstává vždy mezi námi nedokončena. Až přijedu domů, přelítnu znovu některý jeho náboženský spis, a není-li v něm nic proti církvi, pošlu jí ho, je-li ale, budu dělat zapomenutou. Vypravovala jsem jí o povaze kněžny Marji z Vojny a míru, ale knihu jí dát nemohu. Líčení války - diplomacie - špatnosti velkého světa - to by byl Tolstoj hodně nízko a já se přiznala k jeho náboženství.

Tím končí líčení předků slivenských.

Jak sbírala ‚babička‘ prameny k svým zápisům?

Jak sbírala ‚babička‘ prameny k svým zápisům? Vypravuji o tom sama:
Po návštěvě fary slivenské zajela jsem do Chotětova na faru, abych požádala o data rodiny Vraných. Na faře našla jsem jen sestru farářovu, která přijala ode mne peníz s ujištěním, že bratr farář, až se vrátí z lázní, mi data vypíše.
Za dva měsíce na to slyším, ze farář zemřel. Neměla jsem tedy nic a tak utekla zase dvě léta. Zas přišel okamžik, kdy jsem cítila skoro povinnost zaznamenati o předcích co pamětníci ještě pamatují.
Tu mi dobré služby prokázal pan Hozdecký za Sušna. Nabídl mi, že dojde na faru v Chotětově sám a že mi dobrý výsledek slibuje. „Něco vás to ale bude stát, pan farář potřebuje ječmen k setí, máte ho?“ „Máme, máme a rádi mu dáme.“
Pan Hozdecký odjel, když mi byl několik vzpomínek na mého otce a dědečka pověděl a v několika málo dnech jsem tu měla dokonalý výtah z matriky s malým psaníčkem, v němž pan farář žádal o metrák ječmene!

Statek v Sušně č. p. 18.

Dle matričních záznamů patřil rodině Kozlově. Roku 1670 připomíná se jako držitel Matěj Kozel a manželka Anna. Dne 15.srpna 1672 narodil se jim syn Václav, jenž později měl za manželku Alžbětu N.
Dne 6. června 1697 narodil se v Sušně č. 18 Daniel Kozel, syn výše jmenovaného Václava Kozla a matky Alžběty. Tento Daniel Kozel byl dne 21. července 1724 oddán s Lidmilou, vlastní dcerou po nebožtíkovi Tomáši Dusilovi ze Staré Boleslavi; oba poddaní nejdůstojnější kapitole Staroboleslavské (tak zní doslova zápis). Daniel Kozel zemřel dne 11.4.1733.
Statek přechází do rodiny Vraných.
Ovdovělá Ludmila Kozlová provdala se za Jana Vraného z Malých Všelis. Jak svědčí matriční zápis: „Dne 8. června 1734 v stav sv. manželstva po trojím rozdílném ohlášení, které s nullo patefacto canonico impedimento die 30. Maji, 3.et 6. Junii prošlo, potvrzeni jsou byli poctivý mládenec Jan, vlastní syn Jana Vranýho, souseda z Malých Všelis, s poctivou vdovou Lidmilou, pozůstalou po nebožtíkovi Danielovi Kozlovi, sousedu Sušenským.“ Tato Lidmila Vraná zemřela dne 20. srpna 1749 a Jan Vraný jako vdovec se oženil podruhé s Veronikou N.

Linie I.:

Josef Vraný byl dne 9. května 1826 oddán s Lidmilou Jiřinovou (alias Jiřínskou) z Nemyslovic. Jejich děti:
  1) Anna, narozena 16.března 1828, 
  2) Kateřina, narozena 19.února 1830,
  3) Marie, narozena l0. ledna 1832,    
  4) Josef, narozen 15. prosince 1835,
  5) Kateřina, narozena 9. září 1838,
  6) Václav, narozen 28. září 1842,
  7) Jan, narozen 11. března 1846.
Josef Vraný zemřel 18. ledna 1885 jako výminkář. Po něm nastoupil na statku č.8.syn Václav.

Linie II.:

Václav Vraný měl dvě manželky:
  1) Annu Líbalovou ze Štambachu, která zemřela 15.8.1868 a měl s ní syna Josefa, narozeného dne 23.8. 1864, zemřelého dne 15.6.1886.,
  2) Annu Novákovou z Nebužele, ovdovělou Horčicovou z Chotětova. Měli více dítek, které vesměs v útlém věku zemřely.
Václav Vraný zemřel v Chotětově 9. ledna 1889. Vdova po něm Anna roz. Nováková provdala se roku 1895 za Jana Profta, majitele cihelny v Chotětově, kdež zemřela dne 2.dubna 1914.

Sestavil r.1913 P. František Horák
tehdejší děkan chotětovský

Můj otec měl zvláštní kouzlo v tom, vzíti mne za ruku. Byl to jeho jediný prst, kterého jsem se držela, a tak jsme spolu chodívali po dvoře, po chlévě, po Zábrodí. V neděli po mši v Chotětově nebo ve Slivně obcházel pole, kde už delší čas nebyl. Na Zábroď mne brával s sebou. To jsme ale víc stáli než šli. Vždycky nám někdo cestu zastoupil a bylo dlouhé povídání.
Pamatuji se na slovo ‚Benátky‘, to slovo mi dobře znělo, z těch častých rozhovorů, což jistě znamenalo benátecký úřad. Byly to tedy úřední porady.
Pro mne měly Benátky vábný význam proto, že se tam chodilo po žních na jarmark - to šel skoro celý dům.
Brzy ráno si chasa přišla pro peníze a otec ve svém zápisníku psal nejen co tomu kterému vyplatil, ale i nač ty peníze byly - aby nebylo později sporů. Máti šla se všemi děvečkami i se svobodnými kočími, radila jim, vybírala, smlouvala a nepřítomným nakupovala. Než Marjánka dělala večeři, ještě jednou jsme šly spolu k benátecké cestě vyhlížet. To bylo těšení na to, co přinese máti a všichni ostatní nám dětem. Dárek pro Marjánku - látka na šaty - byl složen na rub, aby se nestal omyl a nedostal to někdo jiný. Látky bylo totiž o loket víc, Marjánka byla velká.

Tatínek

Josef Vraný
tatínek

Pro své spisy měl tatínek komplikovanou skříň-laboratoř (dnes dole v zahradě v kuchyni), nám dětem nebylo dovoleno ji otvírat. V hoření části za sklem byla sbírka lahviček s chemikáliemi. Otec často, obyčejně v neděli, bral do ruky malé porcelánové misky, do některé dal trochu hlíny, nalil tekutiny z některé lahvičky a někdy to všechno vařil na lihovém kahanu. Otec nás nerad viděl na blízku při této práci, ale někde z koutku jsme se směli dívat. Když dal otec na plamen skleněný poklop, byl konec, běželi jsme ven. Byly to asi zkoušky hlíny, ale jednou míchal otec hroznou věc. Pak ji nalil do mléka ve starém střepu a zavolal našeho psa Sultána. Nikdo netušil, co se děje. Pes byl starý, nemocen, ale mléka se napil. Večer přišel někdo, že Sultán se nehýbe, že je studený. Prostřední část skříně byla c. k. sušenská pošta. Několik korespondenčních lístků, několik pětikrejcarových známek, pár aršíků dopisního papíru s obálkami, to byl celý krám. Lidi ze vsi chodili a koupili u nás, když chtěli někomu psát. Nebylo to často.V dolení části byly knihy - snad jen hospodářské. Rádi jsme se dívali na obrázky.
Veselé a jímavé byly večery na podzim a v zimě. Večeře byly zpravidla brambory - jen mazání se měnilo, škvarky , tvaroh, máslo, skřivánky. Jindy chleba s máslem, sýrem, tvarohem, polévky ‚Ančička‘ (zředěné mléko a pepř), česneková a jiné. Mazání měl každý na svém kamenném talířku - chleba a brambory byly na stole. Sůl v dřevěném pohárku.
V koutu světnice byl menší stůl (obrácený vál) a na tom jedli páni. „Vzácný pán a vzácná paní“, jak se tehdy zaměstnavatelům na statcích říkalo. Úplně totéž. Tuším, ze tento zvyk netrval dlouho, snad jsme se později k malému stolu, který stál v koutě, nevešli.
To pečení brambor, to byla legrace. Marjánka přinesla celou nůši lesní hrabanky (čmejří se tomu říkalo) a my jsme rádi přikládali, ale jen pomalu - umí to vybouchnout. A už jsem se těšila, až odejde chasa. Po večeři se umyl stůl a zametla světnice. Přicházely děvečky ‚mladšinka‘, ‚staršinka‘, ‚Prajzka‘, ‚Horačka‘ a dralo se. Marjánka ještě myla nádobí a tatínek se vracel ze své pochůzky po statku. A rovnou na kanape (totiž lavici) pod okno a s úsměvem nařizoval: „Zpívejte!“ a usnul v několika minutách. Nejdříve se zpívalo „Přijde jaro...“ Tato píseň byla vzpomínkou na Vídeň. Ovšem, že v cizině česká píseň vryla se hluboko do mladé duše studentovy. Až když všechno odešlo, teprve šel do pokojíčku a četl noviny.
Můj otec po chotětovské škole navštěvoval reálku v České Lípě, ovšem německou. Mám ještě v truhle snad všechna jeho vysvědčení, samé ‚sehr gut‘ a ‚vorzüglich‘.
Pak byla Vídeň a technika. Slýchala jsem o 4 semestrech, otec studoval barvy a měl plány do Lyonu. Jeho bratr Václav měl převzíti statek. Nevím z jaké příčiny byl otec povolán domů, snad byly jeho studie dokončeny. Dovídám se, že obor barev měl jen 4 semestry, a Václavovi byl koupen statek v Tursku. V roce 1869 se otec ženil. Brzičko po svatbě odcházejí moji rodiče do Chorušic, majiteli statku čís.18 v Sušně zůstávají rodiče Vraných. Brzy ale po mém narození 1870 vybídli rodiče Vraných mého otce k návratu do Sušna a statek novomanželům odevzdali. Sami se odstěhovali k dceři Anně Markové do Nových Mlýnů u Poděbrad.

Má školní léta

V černobíle kostkovaných šatech běhám po boleslavské (mlýnské) zahradě a chytám ve žlábkách vodu. Důmyslem dědečka Urbana bylo zavodnění zahrady snadné. Zahrada byla na levém břehu Jizery, přímo za dvorem u mlýna. Na hlavním vodním kole bylo, připevněno několik truhlíčků, as 15 : 20 : 40, které se otáčením kola naplňovaly a vylévaly vodu do žlábku upevněného před kolem. V zahradě bylo několik dřevěných nosičů žlábků, které se dle potřeby přendávaly. Ovšem mohlo se zalévat jen když se mlelo, byly ale vždycky naplněny asi tři sudy po zahradě. Hrůza byla z varování před Jizerou a před naplněnými sudy a taky ze mlýna, kde se tolik a tolik kol točilo.

Spěte sladce Vy staří, kteří jste se nebáli starosti o divoké venkovské dítě!

Pan učitel Patočka. Ještě cítím sílu úcty a lásky k němu. Učení ovšem šlo, byla jsem připravena. Měla jsem cvičení nejdřív napsáno a to mi vyneslo povinnost sbírat sešity a odevzdávat je na stůl panu učiteli. Důvěra, či zvyk na mé práce, vzrostly tak, že jsem i do bytu pana učitele běhávala pro zapomenuté věci. „Zamkni dobře a neztrať klíč!“ Na tzv. privátu (bylo nás as 6 v bytě p. učitele, za což jsme platili 1 zl měsíčně) bylo mile a poutavě. Vypravování a obrázky a i mísa třešní na stole někdy. Tak uběhla dvě léta a přišel učitel Haken, starší člověk, komicky učesán (nad čelem sebrány vlasy do ulízané špičičky) a učení suché, suché.
Krásnou vzpomínku mám ještě na profesora Krauskopfa, ale to už byla měšťanka.
Vracím se ze školy a stavuji se u Nešněrů dědečkovi pro noviny. Pak Pražskou branou - ty černé schody - a Podolec. Bylo veselo, šlo nás více. Jestli pak už bude Aninka Hradcová doma? Té doby má nejlepší kamarádka. Starala se o mne dobře na mých prvních cestách do školy. Otec byl dlaždič a matka vedla krám v našem domě. Když odskočila někam, my dvě jsme hlídaly. Jednou stojí před námi velký silný člověk, nic nemluví a jen se rozhlíží. V tom přichází paní Hradcová a volá: „Otáku, Otáku!“ Oták ovšem doma nebyl, ale muž se polekal a beze slova odešel.
Nepamatuji, kdy dědeček Urban s babičkou se nastěhovali do ‚Podzámeckého mlýna‘ v Boleslavi, který koupili od p. Picka. Do Boleslavi je přivedly asi hlavně studie jejich syna Bohumila a dědeček měl rád změnu. Mlynařině se naučil od stárka Bureše. Šlo to pěkně, mlýn zřídka neklapal. Nejživěji bylo v neděli, přijely 3 - 4 fůrky s pár pytlíky obilí na handl - tu byla babička ve svém živlu. „Dají mi paničko za ten ječmen asi 5 liber krup a za ostatní mouku na ječné knedlíky!“ Pamatuji se na ječné knedlíky. Skoro tak černé, jak štěrk, a jen o tolik měkčí, že se přece daly zdravými zuby rozkousat. Vzpomněla jsem si na ně, když jsem později četla o Filipině Welserové, která české knedlíky se zelím odstonala - „A tuhle do toho pytlíka vejraiek, semhle podbělku - tady otruby.“
Držela jsem v ruce kus křídy, podala babičce, mládek vážil a babička psala na dveřích u ‚šoupáku‘. Slušný početní příklad a všecko šlo hladce. Tak fůrka za fůrkou, obyčejně s kravkami.
Taky jsme měli 2 krávy a prodávali mléko. Služebná večer nosila baňku do Železné ulice babičce a dědečkovi Vraným, kteří si koupili dům nynější Zahrádků, tam se z Nových Mlýnů odstěhovali. Babička Vraná se jednou objevila ve mlýně „a panímámo, je ta vaše holka hodná, nekrade vám?“ „Proč myslíte panímámo?“ „Víte, nerada to říkám, ale to mléko, je samá voda, tedy pozor!“ Holku jsme s babičkou stopovaly a na černých schodech, které jsou podnes samý kout, stojí c. k. vojín a udatně pije z naší baňky. A holka se na něj dívá blaženě. Konec si domyslete!

Urbanovi

Dědeček Václav Urban s babičkou hráli rádi v karty Maryáš. Seděla jsem vedle babičky a dělala babičce kasíra, a jak přísně. Pak, když se dohrálo, smetla jsem všecky peníze dědečkovy i babiččiny do cínové misky na psacím stole, a zítra to šlo nanovo.
Dědečka jsem viděla často v noci číst při svíčce. Babička říkávala, že je to bláznovství, ale dědeček se nedal rušit a četl a četl nejraději věci historické. Však měl knih a noviny několikeré. Ve svých 80 letech s trojími brýlemi na nose a kol sebe rozevřeny 3 až 4 knihy. To byl on, a myslím, že způsob ten se datuje již od mládí. Babička taky říkávala: „Jeho mládí?“
Dva chlapci, čtyřletý Václav a dvouletý Josef. Otec zemřel a matka nemocna. Tchýně poslala nemocnou snachu domů do Chorušic k rodičům a hochy si ponechala. Bylo to v Hlavenci u Staré Boleslavi. O této babičce Anně roz. Horákové vypravovala moje babička, že byla neobyčejně energická, přísná na pořádek, rozšafná a dobrosrdečná. Snad byla vdovou. Vedla pěkné hospodářství a bohatou domácnost. Jednou za rok vynesla všecko domácí bohatství na dvůr a rozvěsila po šňůrách. Byly to kroje, kožešiny, vydrovky, 70 (sedmdesát) zabálek (velký šátek, který se nosil ke kroji přes ramena do šátečku složený v chladnějším počasí). To všecko vyklepala, vykartáčovala, prohlédla a znovu uložila. Po vsi měla názvisko ‚Regina‘. Tato babička byla tedy vychovatelkou dědečka Václava Urbana. Už v pěti letech byl dán do Brandýsa k piaristům.
Škola byla německá. Dědeček na ni vzpomínal rád. Kolikrát jsem slyšela dědictví z té školy, skutečný kompas jeho života: „Wenn Petr oder Paul, warum du nicht Augustin?“ Kolikrát? Do školy chodil dědeček do 14 let. Jeho matka zemřela v dvacátém sedmém roce, tedy dřív, než se Václav vrátil ze škol. Babička vede výchovu dál, je okázale s Venouškem spokojena, ba pyšna, hoch byl hezký, vzrostlý, mluvil německy a hlava to byla bystrá. Kdo by líp než Václavíček prodával babiččinu zeleninu cibuli, okurky, dýně v Praze na trhu? Tak jezdil Václavíček s koníkem dvakrát týdně do Prahy s plným vozíkem a babičce přivezl peněz, že tolik ani neočekávala. Byla k Václavovi uznalá za to a dávala mu za každou cestu dva dvacetníky na osobní útratu. Přenocoval u Zlaté husy neb u Černého orla na dvoře pod vozem na kousku slámy přikryt dekou. Kupoval si polévku, buchty byly v košíku z domova. Dalo-li se, šel rád do divadla.
Mimo do Prahy dojížděl Václav častěji i do Chorušic, kde žili jeho prarodiče se strany matky, manželé Bukovských.
Jiří a manželka (křestní jméno neznám) roz. Vraná z Chorušic provdala se ve svém 14 roku. O této babičce vypravuje moje matka, že chodívala po zahradě, sbírala ovoce, hlavně mišpule, a střádala je ve svém kapsáři, aby měla vnučkám co rozdávat. Děti ji měly rády a nosily jí cukr. Matka moje byla šťastna, když vklouzla babičce do postele. Byl jistě něžný poměr mezi tímto stářím a dětstvím a moje máti přísně odsoudila svého otce, že tuto její milovanou babičku zamykal v její světničce, aby nemohla k likérům, kterým přála. Muž její byl povahy čilé, spořivé, běhával po dvoře v koženkách a zemřel několik roků před smrtí své ženy.
Václav Urban k nim dojížděl. Jistě o každé pouti tam byl. A kolik těch poutí vlastně bylo? Ve 14 letech je ještě ve škole a v 19 se žení. Na pouti byla bursa všech ženichů a nevěst z okolí. Přišla tak:y Aninka Zárubova ze Vtelna, nebylo jí ani 16 let ještě a přišla se do Bukovských statku napít s ostatními poutníky. Pak ji mladý Urban, ‚ten co dostane v Chorušicích statek‘ vyprovodil, a pak byla svatba veselá, hlučná, ale život potom byl krutý.

Rodokmen Urbanových

Anna Urbanová Vraná
maminka

Rodokmen Urbanových, pokud jsem jej mohla zjistit:
Václav Urban, manželka Anna, roz. Horáková ze Všelis, měli syna Václava Urbana, manž. Kateřina, roz. Bukovská z Chorušic, syn Václav Urban nar. 1825 (a i to nemám jisté, ale soudím podle cínového džbánu, na němž je letopočet 1825 a dědeček říkával, že ho dostal ke křtu a přece) manželka Anna, rozená Zárubová z Mělnického Vtelna, děti:
Marie, zemřela 18 letá, svobodná,
Anna, nar .1851, provdaná Vraná (má matka),
Kateřina Jírová,
Bohumil, zemřel v Griebsu v 29 letech.

Václav Urban

Osobnost dědečka Václava Urbana líčím dle vypravování jeho manželky Anny Urbanové. Sedávaly jsme spolu na prahu ke kopečku (vedle domu byl postaven sklep do výše as 3 metrů sahal až k sousednímu hostinci, místo střechy byla hlína, kde jsme s babičkou pěstovaly zeleninu a často tam v klidu pobývaly).
Často a často, jistě každou středu a sobotu, byla babička vášnivě zaměstnána vyčesáváním a hledáním mých vší. Taková zoologická zahrada tehdy kvetla. Copy ometaly lavice a čistota nebyla zdaleka taková ani u tzv. lepších lidí, jak je dnes všeobecně, a potom mikádo. „Najdi mi brejle a pojď, pojď, pojď.“ Rychle jsem ještě popadla nějakou hračku - nejradš nějaké cupování a už to šlo.
„Víš, radš krajíc obrať, když máš mazaný, ať to dědeček nevidí.“ „Babičko, dědeček mne nemá rád, viďte?“ „I má, dítě, má tě rád, ale je takovej divnej. O je, co já zkusila, to byl tyran, tyran to byl, svou tchyni zavíral do sekničky a nechal ji celý den o hladu, hodila jsem jí tam oknem peřinu a kus chleba. A mne jednou - bože, dítě, - honil jako, psa.“ „A proč, babičko?“ „To je těžko, dítě, ti říkat, tomu ty nerozumíš, ale vždycky, když se tak rovzteklil, pak na pár dní ujel. A to jsme si vydychli. Děti ke mně přišly - plakaly jsme všecky - a pak za 2 - 3 dny jsme strachem po oknech koukali, nejde-li už. Někdy přišel dobře jak milius, někdy bylo ještě hůř.“
„Taky mu napadlo, abych tahala brány. To víš, ne proto, že snad to mohl dělat někdo jiný, ale jen, aby týral. Malíř Slavíček píše ve svých dopisech, že tuto práci dělají horalé na Českomoravské vysočině - ano dělají, ale dělají to muži a dělají ji proto, že nemají potahů - zde to ale byla krutost.“
„Bože, ten nebude ani v hrobě klidně spát, co se mne a dětí natýral. Jírovou teprve nemohl vystát, ta mu nesměla ani na oči; nebyla hezká, jednu lopatku měla vejš. Annu, tvou matku měl rád, ta to s ním uměla, vyčetla mu všecko a od ní to přijal, my jsme ani špetnout nesměli.“
Dědeček Václav Urban. Byla to silná povaha, ničeho se nebojící. Myslím, že nechybuji, napíši-li, že práci svého povolání nestavěl nijak výš, než čtení a vzdělávání se. Knihy si dovedl opatřit, byl často v Praze, Prahu znal. Odebíral Havlíčkovu ‚Včelu‘ i ‚Národní noviny‘. Byl členem Musea a Matice - tož těch Musejníků, celá obrozenecká literatura (co se zachovalo, mají Váša a Ada (Např. E. Denis: Čechy po Bílé hoře - hlídací pes v Chorušicích dostal jméno protireformačního jesuity ‚Lamormain‘). Slávka má skvostně vázanou knížku ‚České perly‘, Jungmannova slovníku mám 2 knihy a Palackého dějiny, Tomek, Heršl. Toho dědeček zvlášť citoval, protože neuznával význam Husa - a Hus byl dědečkovi (prosím, všimněte si dědečkovy tvrdé povahy) - Hus mu byl umíněnec, příčina 30 leté války (vliv piaristů?).
Dále tu byly knihy o hospodářství (das fehlerhafte Pferd), knihy o lesnictví a myslivosti a gramatiky snad všech slovanských národů. Rodinnou kroniku psal taky, ta přišla ale se statkem do rukou Jírových.
Čtení - to byla dědečkova nemoc. Přišla občasně, pak ale měla vysoký stupeň horečky. Představte si dědečka sedícího u stolu, kol sebe 3 - 4 otevřené knihy, dvoje až troje brýle, když byl starší a tak četl a četl ve dne, celou noc při svíčce. Ani nevím, proč konečně knihy zavřel, snad už ho oči bolely. Jistě ale nepřestal kvůli statku nebo mlýnu. Tu celá tíha starostí padla na babičku, s dědečkem bylo líp nemluvit. Neodpovídal, snad ani neslyšel, byl pro všecko ztracen.
Jeho finanční spekulace byly často dost odvážné: mlýn v Boleslavi, les od knížete za 10.000 zl, chalupa Štrynclova s 45 korci polí, akcie mšenské vinopalny, čejtického a horeckého cukrovaru („Ty se budou vyplácet!“, říkával, „lidé jsou čím dál tím mlsnější.“) Nepochybně sympatisoval i s českým gründerstvím té doby, měl akcie Národního podniku Grafické unie, pražské rozhledny...
As půl roku před svou smrtí mi vypravoval na mé požádání o svém mládí. Aniž by se rozmýšlel, ihned začal: „Jednou jsem vláčel. Měl jsem kobylu, kterou jsem dostal od babičky - jak vy teď říkáte, do výbavy. Při tom jsem se učil chorvatsky a najednou vidím, že kobylu mám v řemeni a v branách zapletenou. Chtěl jsem ji uvolnit, ale ona, mrcha, nedala a víc se zatahovala. Já se nikdy dlouho nerozmýšlím, vytáhl jsem kapesní nůž a vrazil jí ho do krku.“ Dopověděl a rozsmutnil se.
Nelze mluvit o lásce, byl to spíše strach, který mu zjednával autoritu. Měl se vždy za nejchytřejšího - nebylo mu nic tak protivno, jako ‚dát se napálit‘, ale bylo u něj bylo u něj velikou kvalitou napálit jiné. Neušetřil ani svých nejbližších. O babičce a jeho dětech jsem řekla dosti, ještě malý příklad z jeho posledních let.
Zas jednou se pohněval s oběma svými dcerami. Kde měl tedy ztrávit vánoční svátky? Máti mi poradila: „Pozvi ho.“ Přišel. Byl vesel, dárky se mu líbily, seděl dosti dlouho u stolu a konečně vytáhl z kapsy tobolku - Slávka a hoši dostali po novém lesklém dvouhaléři (podobaly se staré rakouské zlaté desetikoruně).
V roce 1913 na podzim musel ulehnout, ležel u mé matky v Stakorské ulici. Za krátký čas na to se roznemohla má máti růží v noze. Přišla ošetřovatelka. O štědrém večeru nastala u máti otrava krve, zemřela 27.12.1913. Byla jsem pak s dědečkem sama. Slávka doma hospodařila. Snad každý den mne navštívila a říkala: „Všecko, máti, doma dobře jde, jen hoši někdy zlobí.“ „Mějte dítě trpělivost, až to všecko zařídím, pojedeme někam, přemýšlejte zatím kam.“ Dědeček zemřel 24. ledna 19l4, vrátila jsem se domů a 7. března jsme jeli do Anglie.
Ještě malá poznámka o bratru dědečkově Josefovi, který dědil statek v Hlavně. Oženil se s Pepičkou Stejskalovou. O nich mi náš šafář Velvarský řekl toto: „Pan Urban byl dobrák a takovej slaboch, a panímáma měla všechny vlastnosti, jen žádnou dobrou, mlsná, fintivá a co bylo nejhoršího, nebála se pánaboha a to vědí tenkrát, já jsem byl kluk, to není jako dnes, kdy jsou toho plné noviny, pane, ale ta uměla sakrovat.“
Dětí bylo asi 10 nebo 12, jeden z nich byl odsouzen na doživotní žalář.

Anna Urbanová

A teď Vy, má babičko zlatá. Vid:ím Vás se zavázanou hlavou, která tak často bolela a Vy jste si nikdy neodpočinula. Co Vás v životě stále tak štvalo? Ještě jste nepřestala bát se o dědečka a už jste začínala bát se o syna.
Studentík. „Zítra půjdeme spolu k prof. Buriánovi, musím se na to zeptat.“ „Babičko, vždyť strýček se včera učil.“ „Já vím, musím s ním ale mluvit, s Buriánem, půjdeš se mnou.“ Přišly jsme do 1. poschodí domu Kroc na Novém náměstí vedle Hospodářské záložny. Zvonek zaklinkal, babička je bledá, rty promodralé. Otevřeli, mne zaujaly klece kanárů, nevím, jak babička začla mluvit. Odpověď profesora: „Hodný hoch, tichý, ale neumí myslit.“ To je zdrcující kritika.
Nicméně strýc gymnasium dostudoval. Pak studoval práva, měl 2 - 4 semestry, ale ke zkouškám se neodhodlal. Zemřel ve svém 29 roce na souchotě v Griesu.
Byly ale s ním pro ubohou matku horší starosti. Snad bylo dobře, že mne měla babička u sebe, měla komu vypovídat své žaly, které ji tak zaujaly, že všichni a všechno ostatní bylo jen štafáží, pro níž byla duchem nepřítomna. Tu bývaly výlevy její lásky ke mně jaksi hřmotné, viděla jsem v babičce vždy při takovém laskání někoho cizího. „Kdyby přišlo tisíc lidí“ atd., snad taky proto, že to bylo vždycky povídáno před někým třetím. Byly-li jsme samy spolu, byly to stesky jen.
Ale život jde přes všechno a dítě vnímá. Uvažuje už malé. Kdybych byla tou a tou z mé třídy, to by bylo veselo, tak jsem často zatoužila - což ale, kdybych byla štrajchpudlem? Ne, to za nic, to bych nesměla s tak umazanýma rukama do školy. (Hoši, řekla bych asi 12 letí, umazaní od barev, hlavně ruce, šatstvo, zaměstnaní v továrně patrně třením barev.)
Nelze zapřít, že jsem se cítila jaksi vedle, cize, bylo to strachem či vlastní uzavřeností? Či vážným přemýšlením, co se nesmí říci dědečkovi?
Byly jsme zřídka veselé, nepamatuji se na dovádění, na dětské hry, nic podobného. Od rodičů byl příkaz chovat se co nejtišeji, nikdy nepřekážet. Jak by bylo možno přivést si kamarádku? Ovšem taky k žádné jít. Babička by měla starost.
Aninka Hradcová se brzy odstěhovala a krám si vzala babička na starost sama. Ze světnice Hradcových se stal magazín, kde byla příšerná zima a kde všechno plesnivělo. Neuklízelo se tam nikdy, to nebyla zrovna vlastnost mé babičky. Není divu, že tím stálým třeba pomalým přibýváním nových věcí ty od zadu trouchnivěly. Ne, na to neměla babička čas a smyslu málo. Jaký div, že jsem v zásuvce s ořechy našla i zlatý prsten. Věděla ale dobře, že tam ten prsten je - později jsem pochopila, že to asi byla zásuvka vybraných věcí. Vždyť jsem ty ořechy dostávala po 2 - 3, byly pro mne uschovány.
Kdybyste, babičko, tušila, jak mně nechutnaly - pyly totiž v peci sušeny a chutnaly hořce. Babička to netušila.
Ráda mi vypravovala o básni, kterou na uvítanou říkala p. faráři a dostala na památku v kůži vázané modlitby. A co když se své 6 desítce rozezvučela ajmulanc, když se mne ptala, učíme-li se regula de tri, jestli počítáme z hlavy?
Trochu mne zlobívalo, když se babička dědečka ptala na věci, které tak znala, že na ně jak se říká ‚dávno zapomněla‘ na příklad na různé dluhy a tzv. resty ve mlýně nebo ‚je to a ono namleto?‘ To všechno byla ‚vysoká politika‘ vůči dědečkovi, která mu lichotila a držela ho v přesvědčení, jež by měl i bez toho, že je všemohoucím pánem.
Čtení babička nemilovala - tu a tam četla kalendář - ale knihy dědečkovy nevzala do ruky. Ovšem nebyl tu základ vzdělání, ale nebyl hlavně klid, duševní klid, spíše vzdor k dědečkovu přepjatému čtení.
Babičce byla každá na pohled klidná práce méněcennou. „Práce v sedě? Ženská? Kdybys měla hrníčky v polici přendávat, tak se máš hýbat.“ Slovo ‚skoč‘ (dojdi rychle pro to) to bylo stále ve vzduchu. Někdy jsem také měla skočit na Staré náměstí, kde byla lotynka (as druhý dům od uličky Myšiny) pod podloubím a podívat se, jaká vyšla numera. Toho těšení na vyhrané šálky nebo hedvábný šál, o peněžních výhrách se nemluvilo, ale nevyhrály jsme ani šálky ani šál.
S lidmi vyššími mluvila jaksi vybraně a potud správně, pokud pochytila od nás školáků, hlavně totiž od Bohumila. Zvláště význačně užívala správných koncovek u přídavných jmen, nikdy neřekla ‚taky‘, nýbrž ‚také‘.
Ubohá babička.
Často večer zabaleny v šátky chodily jsme spolu v nejčernějších ulicích. Bylo to už ochabování duševní rovnováhy či to byl tak veliký žal, že se sama sebe bála a brávala mne s sebou. Pojď, budeme ho špehovat. Nevěděla jsem, oč se jedná, ale vidím ty děsivé oči, které jak dýky zaměřovala do oken a chodeb ztracených domů. Ubohá matka.
Nemohu bez slzí lítosti a jakéhos nepochopitelného strachu vzpomenout jejích hrozných muk. I o mne se bála - v největším rozčílení přiběhla do pokoje - ty její pátravé oči kde jsem? Kde je Bohumil?
Pravda, strýc byl něžný ke mně, pomáhal mi úlohy, linkoval mi, půjčoval mi svůj obrázkový přírodopis, toť vše.
Na prázdniny jsem se těšila. Změna. Doma tatínek a nedělní vycházky s ním do lesa na jahody a ostružiny, máti, bratr a maličká sestřička Zdenka. Tu bývalo veselo,  tatínek nám často sám hry řídil. Třeba na schovávanou a to byla práce, když nás bylo půl vsi.
Radostí nám bylo jít do Vtelna navštívit pradědečka a prababičku Zárubovy. Sotva, 3 km cesty.
Pamatuji vetchou stařenku a velkého suchého stařečka, který stále kouřil z dýmky sahající mu až na kolena, ústa bezzubá, veliké oči a vysedlé lícní kosti. Prababička byla hezčí.

Byla roz. Hrdličková z Krp. Oba zemřeli v letech as 1886-8 a jsou pochováni v Mělnickém Vtelně. Mimo babičku Annu Urbanovou, roz. as roku 1827 měli dceru Kateřinu, provdanou do Zamach za Beneše. Jejich vnučka se provdala za Holoubka (továrna na mýdlo).
„A děti, vítám vás, mámo, máš něco pro ně? Dej jim.“ Babička zacupitala a Bůh ví, kde se vzaly buchty nebo ‚lemploch‘ něco jako jablečný závin nebo jablíčka. Když nic z toho nebylo, našel se někdo, kdo skočil k pekaři pro preclíky obalované cukrem. Babička zatím už škrtla sirkou v kamnech pod lesní hrabankou,
šuk sem, šuk tam, a už tu byla káva.
Jednou stál v koutku přikryt prkénkem as třílitrový vyšší hrnec. Toť se ví, že jsme ho odkryli. Byl v něm popel.
„Babičko, my vám ho vyneseme!“ „Ne, ne, děti, nechte to, počkejte, dědeček vám to potom ukáže.“ Tož dřív tu kávu, pak dědeček otočil u sednice klíčem a pak hrnec těžký jak zvon vytažen na světlo. Dědeček prstem odhrnul popel - a co těch stříbrňáků, lesklé, černější, menší, větší, ale méně krásné než onen, jejž přinesli moji rodiče z pohřbu Palackého. Pak zas to dědeček zasypal a uložil, ale jak a kam? Na pec. Všichni jsme vylezli na pec, tam byla velká díra - hrnec tam právě zašel a jen prkénkem se přikryl.
Na peci bylo dost jiných krámů ještě, na příklad tak zvaný ‚vašek‘ - míchadlo na povidla - jež lehce přikrytý otvor zakryly. Byla tam i peřina, ovšem barevná, pruhovaná, sloužící asi k odpolednímu odpočinku na vlahé peci.
V levém koutě světnice byla roztomilá skříň jen as 1 m vysoká, hořejší nástavec na čtyřech nožkách byl zasklen. Co tam bylo pěkných, zajímavých věcí. Hrnečky s všelijakým kořením a pytlíčky se sušenými listy léčivých bylin. Posud mám několik šálků nesporně nejvkusnějších ze sbírky po mé matce a zbytků mé výbavy.
Slýchala jsem od babičky Urbanovy, že právě takový hrnec se stříbrňáky byl ve světnici pod větším hladkým kamenem v podlaze a třetí zakopán na zahradě. Těch stříbrňáků máme několik.
Zárubovi byli v dobrém přátelství s židovkou Rosárkou, která bydlela za svým malým krámkem naproti a byla vždycky pohotově k jakékoli úsluze. Obstarala nákup ve Mšeně nebo docela na Mělníce, nebo vyřizovala vzkazy vzdáleným příbuzným z celé vsi, věděla o bohatých nevěstách a hodných ženiších široko daleko a odkoupila taky strych obilí z výměnku, když bylo třeba peněz.
Vedle Rosárky byla kovárna, kde byla provdána ‚naše Marjánka‘.
Na tyto návštěvy jsme chodili s bratrem sami, ani nám nenapadlo bát se. Ostatně byla jsem už děvče 8 - 10 leté a vzdor tomu nešika. Babička nám dala jednou celý uzený jazyk koupený ve Vtelně, kde byli řezníci (v Sušně ne) a ten jazyk jsme cestou ztratili. Taky klíč jsme ztratili od hořeního pokoje, ale štastně jej na zpáteční cestě našli. My jsme totiž cestou odpočívali a nechali věc ležet.
Naše návštěvy v Sušně se omezily snad už jen na Hozdeckých. Mé dívky se vdaly, Mádlovi zmizeli na věčnost, ale u Hozdeckých ‚na táči‘ bylo dobře.
Měla jsem tam novou lásku. Děvče jak se říká ‚jako lusk‘. Zoubky - perle. Vlasy - černá vlna. A což ty oči  - byly černé. Což černých očí je dost, ale takových ne. Ty černé oči byly vlastně bílé - bělmo tak nápadné, že chtěj nechtěj viděl jsi v tom obličeji jen oči. Postava jako prut, když jsem vylezla na židli a Marjánka se ke mně postavila, byly jsme stejně velké. 
Ano, tak vypadala Lidunka z Lešetínského kováře (Sv. Čech), tak jsem na Marjánku vzpomínala, když jsem ve třinácti letech opisovala zkonfiskovanou báseň.
Její bratr Tomášek byl dobrý člověk, za mnohé mu děkuji v těchto svých záznamech. Pamatoval hodně, vzpomínám si na jeho líčení o dědečku mého otce, Josefu Vraném.
„Starý pan Josef Vraný rád si zažertoval. Když přišel na pole k práci a dělnice byly od něho obráceny, zpřeházel a pomíchal jim šátky, sukně a zástěry, že z toho byla, když se chtěly po práci na cestu domů převléknout, opra:vdová rebelie. Pantáta se z dálky smál.“
Každému poradil a pomohl, povaha poctivá, ale nijak pokroková. Teprve po roce 1866, tedy ku konci vlády jeho syna Václava přišly do Sušna první noviny.
Dcerou Tomáše Hozdeckého je paní Aninka, provdaná Zalabáková. ‚Kmotra‘ Hozdecká (manželka), kulatá jak soudek, prokazovala mé máti výborné služby. Přišla vždycky do statku, kdykoliv máti odjela, nebo když byli hosté, totiž když byla v Sušně pouť. Tomášek přinesl kytici - tak vázanou jak je teď móda. Kvítek vedle kvítku, že ani kapku vody nepropustily. Na rozdíl od dnešních byla ta kytice vysoká úzká, jak jehlan a stála v modré skleněné váze uprostřed hodovního stolu.

Nové Mlýny

A teď se s napětím čekali hosté. Byla to otcova sestra Anna Marková z Nových Mlýnů a její 3 dcery, syn Josef nebo Robert a hlavně babička Marie Vraná. Těšívali jsme se s bratrem na letní ovoce, které nám vozívali a kmotře Hozdecké pověděli nové kuchařské recepty. Kmotra dovedla všechno. I tu letošní sněhovou pěnu s malinovou štávou udělala s ohromnou čepicí, ale - žel - trochu brzy. Než pěna přišla na stůl, bylo jí půl formy. (Tato pěna se stala rodinným svátečním pokrmem a její sláva trvala až do gymnasijních let Váši a Ady). Dělala se za každé vysvědčení, snad i za dobré ‚kompony‘, říkalo se jí ‚růžová kašička‘.) Co teď? Honem vínovou pěnu s piškotami, to byl ale staromódní recept.
Další hosté byli paní Mečířová, má učitelka ručních prací (matka diplomata Mečíře v republice), pan ředitel Blažej se svou holčičkou a vždycky se našel nějaký strýc ‚vagabund‘, který zasedl za stůl a bavil svými novinkami a vtipy celou společnost. Jmenoval se Klika a opravdu jeho řeč byla, jako když klikou točí.
Hosti večer odjeli jen babička Vraná zůstala i se svými dvěma kufry. Babička zůstávala u nás v Sušně celé prázdniny (pouť byla tu neděli po sv. Prokopu, 4.června).

Ze jmen uvedených ve výtahu faráře Horáka pamatuji dědečka Václava Vranýho a babičku Marii roz. Horákovou a jednu zchudlou přibuznou, která chodívala k nám do statku žebrat a jíž se posměšně říkalo Nána Vránková. Moje matka říkávala mi, že byla dobře z domu vybyta, že byla zámožná, že byla však líná a mlsná. Máti ráda opakovala nám jako odstrašující příklad její citát: „A mám si koupit bochníček chleba, nebo tabuli perníku?“ a tak děti celý svůj podíl v perníku projedla.
Babiččin manžel Václav Vraný narozený r. 1808 zemřel as v letech 80. Byla jsem na jeho pohřbu v Nových Mlýnech, byl pochován v Poděbradech. Po smrti babičky, která žila poslední 3 - 4 roky na Tursku u syna Václava byly ostatky dědečkovy převezeny na Tursko a pochovány s babičkou r. 1898.
Za mého dětství byla babička zcela svěží, vypomáhala v kuchyni při svých návštěvách i ráda si vyjela do Boleslavi. Měla tam své známé z doby, kdy bydleli s dědečkem v Železné ulici. Měla několik akcií ve ‚Společenském obchodě‘ v radnici (železo a látky), kde nakoupila nejen za dividendu, ale i za svého všemožných látek. Měla ráda hojnost všeho a vše měla v dokonalém pořádku. Její kufr s prádlem byl jako skříň s knihami.
Zajímavějším pro nás děti bylo, že v kufru se objevily přerůzné věci, dětské hry, obnošené límečky, porculánové figurky a obrázky. Byla to babiččina něžnost k nám, sehnat tolik krásných věcí? Škoda, že mi máti nedovolila nosit ty odložené, natrhané límečky. Co to zas bylo? Pýcha u mé matky?
Babičku jsem měla ráda. Nejvíc proto, že mi vzala z ruky práci, která ani dobře pro mne nebyla. Ovšem ve shonu a chvatu na statku v létě byla i ta práce dítěte užitečnou. Když babička odjížděla, jistě jednou nebo dvakrát se stalo, že mne vzala s sebou na Nové Mlýny a tam nastalo zas to vybalování babiččina kufru. Zas stály velké i menší děti Markovy (Anna, provd. Čepková //cikorie// byla jen o rok mladší než já), kol babiččina kufru a pomáhaly babičce věci rovnat do skříně. Mezi věcmi bylo také tatínkovo kovové pečetítko a několik sešitů obrázkového časopisu ‚Z říše vědy a. práce‘. Tam ovšem ta radost z přivezených věcí nebyla jako u nás v Sušně, tam bylo skvostnějších věcí dost a dost.
Pobyt na Nových Mlýnech (samota as 3 km od Poděbrad) byl pro mne něčím zhola novým a jiným než doma. Tam byl vzduch panského domu. V neděli odjely dámy v kočáře do Poděbrad na mši v šatech od prvního krejčího z Prahy a odpoledne přijely návštěvy na 3 - 4 kočárech. Dům i zahrada byly dle toho, aby se mohli přijímat velcí hosté nevyjímaje ani hr. Kinského z Dymokur, hlavně okolní mlynáři. To byl ostatně krajový zvyk. V Žehuni ač v menším měřítku, bylo totéž.
Všední den se nijak v chování a způsobech nelišil od nedělí a svátků s hosty. Dobře prostřeno a jídla znamenitá. Stále zkoušky nových receptů, másla dost, vajec dost, drůbež, do Poděbrad skok pro věci, které dům nedal. A z těch domácích výrobků něco prodat? To nestálo za to, to at dělají kramáři a hokynáři.
Ten stůl: v čele babička, z jedné strany teta, z druhé strýc, snad nějaký host, student Valenta (později pražský advokát), rodina a pan stárek Anton. Němec, snad strýc, možná otec Adova učitele Antona. Pan stárek měl zabílené kalhoty, ale kabát míval nemlynářský, jeho oči bloudily po sklenicích hostů, které doléval a jídla servíroval.

U stolu se mluvilo hodně německy, ostatně každý jak chtěl. Valenta nikdy německy nemluvil. Strýc, teta, slečna Týna Schnirchová, slečna Máry, rádi němcovali. Za to syn Josef a my děti jsme byli krásně zticha. Ti studenti snad již z uvědomění vlasteneckého mluvili česky. Strýc ale Valentovi tu němčinu neodpustil. Bral německé noviny, které Valenta už dopoledne přelouskal a odpoledne v zahradě mladým dámám červeně zatržené články předčítal.
Když bylo po milém obědě, vstal strýc, políbil babičce ruku a pak my všichni ostatní. To babičce dobře leželo a že byla někdy vyplísněna (spíše sesměšněna), to všechno snesla za cenu tohoto ceremonielu. Zač byla vyplísněna? Chtěla, chuďas, v zahradě, kde byl stálý zahradník, pomáhat vyplet resedovou sadbu. Vzala to ale chudinka stará buď obráceně, nebo napořád.

Mám ale v instinktivní úctě ženy, které dobře a jemně vychovaly své syny. To platí v prvé řadě o mém otci, jehož památce vyhražuji první místo ve svých zápiskách. ‚Tat:ínek‘, v tom slově je pro mne celé blaho života. Teplo jeho lásky bylo pro mne něčím tak mohutným, tak sílícím, jako by na. tom stála celá moje existence. Srovnala bych to nejlíp s tím, kdybych líčila matku dětí, vdovu, která která svým důmyslem a energií dovede děti do dobrých metiers. Tu se řekne neobyčejná žena. Ale otec dobrý něžný otec, je snad větší vzpruhou pro děti, než silná energie matky.

Václav Vraný

Václav Vra:ný (1808) byl dle Hozdeckáho vysoké štíhlé postavy, mluvil málo. Nás, dětí, pokud jsme k nim přišly, si nevšímal - byl jaksi churav a mně se nelíbil pro ten jeho červený špičatý nos. Můj otec o něm nemluvíval. Měl prý povahu dobrou, obětavou a ušlechtilou, radil sousedům a půjčoval jim peníze. Byl rychtářem (obecní kniha v truhle), velice miloval les, kupoval dříví, aby nemusel kácet ve svých lesích, jichž měl na 50 korců.
Těšívali jsme se na prázdniny, sušenským dětem jsme bájili o Boleslavi, o hradě, o velkém náměstí, o škole, o mlýně, o dědečkovi a jeho svátku, kdy ráno vyhrávalo ‚štandrle‘ před domem (as 5 - 6 muzikantů s trumpetami a zástup kluků).
V Boleslavi jsme zase pěli o Sušně. Jaké to bylo zklamání a zahanbení, když jsem v Sušně v mátiných modlitbách našla 13 (třináct) sv. obrázků a kamarádkám jsem mluvila o spoustě jich, že jim je přivezu. A což když máti řekla, že nemusím mít zrovna tu samou látku na šaty, co má v Boleslavi ta a ta. Ale ta dětská velká obrazotvornost.
O žních jsem mívala ‚odpovědnou‘ práci: čekat s plným žejdlíkem piva u vrat, když dole ve stodole bouchlo prkno. Snopy s fůry lítaly a když byl vůz prázdný, dlouhé prkno na dně fůtry ležící se nadzvedlo a obrátilo, aby všecko zrno spadlo na mlat, a spustilo zpět. Ránu bylo slyšet po celém domě. Ovšem pivo bylo ve sklepě, plný sud, jen se pípou zatočilo. Kočí s koňmi a vozem vycouval ze stodoly, práskl do koní a vydrančel do předního dvora k vratům. Tam jsem čekala s připraveným pivem. Kočí se ke mně sehnul a pil až strusky po tvářích tekly. A prásk, už se jelo. Trochu jsem mívala strach, abych vozku nezdržela.
Po této čilé práci bývaly ‚Obžinky‘. Přijel flašinetář, vyhrával při dobré večeři a tančilo se přes půlnoc. Flašinetář dostal za své umění a dřinu zlatník. Ale jaká dřina? Vždyť mu kdekdo klikou točil, i my děti.
Mezi těmito radostmi bylo taky někdy vážných dětských starostí. Po žních se dobytek na strništích pásal a tu se stala někdy nehoda. Přiběhl nějaký kluk, že dobytek se nadýmá (přesycen mladým šťavnatým jetelem). Tu nezbylo než běžet s nástroji na pole a nafouklé dobytče v určitém místě v boku bodnout. Byla-li rána správná, nástroj čistý (říkali mu, tuším bokař), bylo dobře, dobytče běhalo dál. Někdy to taky dopadlo neúspěšně. Ve vsi byl jakýs nouzový zvěrolékař, slouha se mu říkalo, ten dobytče porazil a slušně se prodalo.
Jako táhlá ozvěna ozývalo se časem po dvoře od cizího člověka dlouhé zpívavé ‚... na prodej ... na prodej ...‘. To byl nakupovač dobytka. My děti jsme měly nakázáno nikoho do chléva nepouštět. Byl-li ale otec doma, prodalo se zpravidla.
Brzy byl konec prázdnin, ještě jedna obchůzka lesů, ještě tu a tam jahody a už zas ostružiny, a chystali jsme se do Boleslavi.
Po čtyřech letech pobytu u dědečka a babičky dostali jsme se ke strýci a tetě Jírovým.
Dědeček a babička Urbanovi předali mlýn své dceři Kateřině provdané Jírové (manžel Jan Jíra). Ti přišli po zahálčivém nekolikaletém pobytu v Praze, kde čekali na nějaké vhodné zaměstnání, a ubytovali se v přízemí rohového domu pod zámkem. Babička s dědečkem šli do poschodí. Ovšem byl to dům jiný, než který tam dnes stojí.
Nikdy v mém životě nebylo tak vážného přechodu. Přestaly myšlenky na věci osobní a nastala starost a práce. Nejvážnější byla starost o bratra. Jírovi měli syna Jaroslava o rok mladšího než můj bratr. Hoši si hráli a dělali všelijaké skotačiny. Budiž, pokud to bylo v míře, či správněji, pokud se strýc nerozčertil. V takovém stavu bil svého synka třeba žahavkami, k tomu hrubá slova: „budeš-li si s tím klukem (můj bratr) hrát, já tě rozmlátím“.
Já jsem v zoufalství naplácala bratrovi, aby si s Jaroušem nehrál, aby si sedl nebo četl. Dobře myšlený nerozum. Nevím, bylo-li to odškodnění za nepříjemnosti, které jsem působila, či byl-li to temperament u mne, že jsem tetě všemožně pomáhala. Nemyslila jsem na to, že rodiče za nás dobře tetě platili 50 zl. měsíčně, fůra bramborů na podzim, máslo, ovoce...
Práce a běhání po celém domě a mlýně pro věci potřebné bylo mi samozřejmým. Myslím však, že se to rozpoutalo až do naddětských rozměrů.
Časné vstávání o 3/4 na 6 hod. už v krámě. Prodávalo se od 6 h. do 12 hod. a od 1 hod. do 6 hod. Přicházeli tovární dělníci pro přesnídávku: 2 syrečky, za 2 krejcary sádla. Pak zas ženy pro cikorku, cukr, chleba, mouku, koření, mlýnské vařivo, kyselé zelí, rajská jablka naložená - to bylo snad vše, co krám poskytoval.
Teta byla za pultem a já přinášela na plechové lopatce. Když teta odešla do kuchyně, byla jsem v krámě sama. V pozdějších letech hodně samostatně, teta mi zřídka co vytkla.
Lidé měli rádi malou holčičku, rozhodně raději, než strýce který byl povahou mrzout. Když mi mlynářské zboží v pytli došlo, zaskočila jsem v prázdné chvíli aspoň pro trochu do mlýna a nesla to jako kotě pod paždí. Pro zeleninu v zimě do sklepa v létě do zahrady, nenapadlo mi nikdy ji vyprat, ale lidé si z hlíny nic nedělali.
„Až půjdeš ze školy, stav se u Eisenschimlů, že nemáme cukr, ať ho přivezou a soli je taky už málo.“ Všecko v pytlích, které se stavěly v magazíně, do krámu do zásuvky vzala se jen část, což jsem taky ve volných chvílích obstarávala.
Na všechno to vzpomínám celkem s klidem a vděkem, vždyť jsme měli boleslavské školy a nemuseli jsme s bratrem capat do Vrutice do školy. Ale scházela láska, cit s dítětem. Mám povědět drastické příklady?
„Dala mi holčičko půl libry sole a 2 rajská jablíčka“. Dobře - do soli jsem hrábla rukou (jen v mouce byla plechová lžíce) a plnila kornout, pak o zástěrku ruku otřela a sáhla do hrnce pro rajská jablíčka v octě a zas ruku o zástěrku otřela. Tehdy nebylo ještě těch hygienických předpisů, jako teď. Snad nebyly zrovna obě tyto žíraviny najednou, jistě neškodila mi ta práce, ale smutek a bezcitnost byl v tom, že mi nikdo neporadil ‚umyj si ruce‘. Ve škole mi spolužačky říkaly, že mi ruce páchnou po octě. Pak jsem se šla umýt. Není divu, že jsem měla ruce opuchlé a červené stále. Táhle újmě jsem tehdy nerozuměla, byla ale jiná, která mi krom starosti o bratra rvala duši.
Bylo to, když v krámě se sešlo více lidí, teta ani strýc nepřicházeli pomoci a hodiny utíkaly. Už šel bratr do školy, už šel i Jaroš, který se vždycky trochu za bratrem opozdíval, zastavil se v krámě u zásuvky s penězi a vzal si krejcar, dva, někdy i čtyrák... Přerušuji psaní, mám oči plny slz... Byla jsem už v měšťance, když mne jednou v krámě lidé tak zdrželi, ze bylo dávno 8 hod. pryč. A výpomoc nepřicházela. To byla těžká situace. Nemohu nechat cizí lidi v krámě, to spíš ta škola povolí. Škola omluvila, nebylo to často, kdy jsem potřebovala nějakou výjimku a v učení jsem nevázla, o tom nebylo sporu, ale stalo se něco mimořádného.
As v 1/2 10 hod. přijeli naši do mlýna s obilím. Tatínek zde, já ne ve škole. Hrůza. Dětská hrůza, znáte větší hrůzy? Ale nebylo nic. Tatínek to jaksi lehce přešel, ani se mnoho neptal, snad tušil pravdu - ne, nebylo z toho nic.
Neméně smutné a rvavé byly strýcovy i tetiny otázky, kdy ten krajíc chleba ve škole jíme? A což, když se mne teta v 18 létech ptala, ‚s kterým pánem si to dopisuješ?‘ Psala mi spolužačka Řezníčková z Turnova, slíbily jsme si, že si budeme psát, když se, sirotek, odstěhovala. Její matka, říkala, byla rozená Venduláková.
Na tyto zlé pro mne poměry měla jsem posilu v babičce, pokud ještě v Boleslavi byli. Nejen v jídle, těch namazaných krajíců, kterým se dědeček smál a babička poradila „obrať si ho ať se ti dědeček nesměje“. Víc ale než toto dojídání (mívali jsme např. k večeři my 3 děti, bratr, Jaroš a já dohromady 1 buřt) víc bylo třeba ulevit duši, malé dětské dušičce. Ulevilo se jí, ale jakým způsobem?
Babička se ptá: „Co dělají dole?“ Odpověděla jsem na to po pravdě, ptala se ale taky, co mluvějí? Já na poprvé nevěděla, co odpovědět, a abych věděla po druhé, začala jsem dávat pozor.
„Babičko, tetička a strýc jdou do divadla, dnes to mluvili a pak strýc řekl ‚zusamen‘. Babičko, to je dohromady!“ (učila jsem se ve škole němčině). „Vidíš, jak jseš chytrá, všecko mi, pověz. Dohromady s ním, a tím lenochem a ničemou? Kateřiny, je mi líto, ale nedala jináč. Byla do něj blázen, vždyt měla ženichů dost. Kdyby něco říkal, pověz mi to, já si to s ním vyřídím, proč šel ze Zákolanského mlýna válet se do Prahy. Ne, ty půjdeš se mnou do divadla, dovol se ve škole a půjdem dřív, aby ses dostala v uličce k zábradlí“, (v uličce nad orchestrem stávalo s obou stran 5 - 6 dětí).
Babičko z lásky k vám stávala jsem se pozornější, nanosila jsem se vám dost všelijakých poznámek strýce a tety, ale nikdy ani slova dole strýci a tetě o vás, babičce. Vy jste tím sytila svou nelásku k zeti, a mně se dostávalo tím více bídy a nevšímavosti.
Co to bylo, když jsem v našem pokojíčku otevřela okno, hrála hudba, co to bylo za vůni vzduchu, že jsem na hudbu zapomněla? Ty naše peřiny jsou tak hrozně těžké, proč nejsou hladce na posteli, proč jsou celý den tak, jak z nich ráno vylezeme, „Slávo, pojď mi pomoci!“, ale kde Sláva už byl a vždyť byl o 2 a 3/4 roku mladší.
Brzy potom se dědeček s babičkou přestěhovali do Chorušic, kde se znovu ujali statku a my byli opuštěni. Nebylo kam zajít, s kým si pohovořit, nikdo nepřilepšil.
Nemohu nevzpomínat na své úzkosti ve škole budu-li vyvolána. Vždyť nic neumím, jen to, co jsem zapamatovala z učitelovy přednášky. Neměla jsem doma prostě čas naučit se slovo od slova stránku 2 z dějepisu, přírodopisu, či báseň nějakou jako Milada Jermářová. Ale měla jsem štěstí, nade mnou se vznášela jakási gloriola výborné žačky - proč se s ní zdržovat?
Přímo mne něco vyhánělo z bytu strýce a tety, zvykla jsem na krám, cizí lidi, lichotily mi jejich chvály, že dobře vážím a tetičku taky nešidím a potom byly krásné poměry ve škole.
Profesor Krauskopf, na měšťance se říkalo ‚pane profesore‘. Jeho předměty - fysika, přírodopis, kreslení - mne ze všech předmětů nejvíc těšily. Nevěřím, že by to byla vloha, byla to úcta a láska k učiteli. Přirozeně se vyvinul vzájemný cit, já byla jako jeho asistent při fysikálních pokusech a při přenášení přístrojů do kabinetu. Věřím, že dobrý učitel, který dětem rozumí, dovede jejich zájem probudit k nadšení.
U prof. Kosiny (mluvnice, literatura) jsme takřka spaly. Sotva ho slyšet bylo - až když se rozčertil, pak to stálo za to. Bylo to hodně pozdě, dávno už mé přítelkyně měly mnohou knihu přečtenu a já chuďas nevěděla, co je to číst. Nebylo času.
A najednou se začlo mluvit, že otec kupuje Házlerův dvorec. Ještě ten den večer jsem se šla naň s kamarádkou, podívat a služka, že půjde s námi, že tam budou panu obrštovi vyhrávat.
Tedy večer řádka vojáků s hudbou zastavila před domem a národa plno. „Jen nespadněte do rybníka - pozor!“ (před domem přímo u cesty byl rybník as 10 x 5 m velký s lehkým zábradlím).
To byl můj první dojem našeho domu, v němž jsem pak žila 50 let s přerušením 7 let, kdy jsem s tatíčkem žila na Mělníce (1890 -1897).
Opřena o šicí stroj v pokoji Jírových čtu místní noviny, protože se stále něco v domě šeptalo, že je to v novinách. Ano, tatínek koupil Házlerůtv dvorec, nynější náš dům od Dr.Wurzla. Pamatuji, že Dr Wurzl koupil Házlerův dvorec od sourozenců Házlerových za roční doživotní rentu 4.000,- z1. Byli již staří a žili ve Vídni. Nedověděla jsem se, udělal-li Dr.W. dobrý obchod. Můj otec neměl však s věcí nic co dělat, zaplatil hotově Dr. Wurzlovi.
Nám dětem se ovšem všechno líbilo, byli jsme vysvobozeni ze mlýna, těšili jsme se, že budeme doma. Pokoje zdály se nám jako sály, všude tolik světla, v průjezdě tekla voda - ale strašil tam starý vousáč - hejtman Jakob, pensista.
S ním jsme se konečně brzy seznámili, zval nás do svého pokoje (naši to však nedovolili). Ve dvoře bydlil jakýs správce domu, neb šafář Prokeš. Všecko stálo více méně ladem. Zahrada, to bylo kus pole obehnaného zdí (polozbořenou). Prokeš rád vypravoval, že je v zahradě zakopán poklad (v hořením pravém rohu u ulice Viničné). Prý se tam vždy plašili koně, kdykoliv tam pracovali, je prý něco v zemi.