|
Dějiny posledních sedmi let, během nichž zřítila se po staletí budovaná stavba střední a východní Evropy, a kdy mezi státy evropskými zaujala místo Republika československá, překonávají svým významem a bohatstvím události celá století české historie. Nejsou však ještě veskrze dějinami: jsou částí přítomnosti, kterou jsme prožili a prožíváme; proto po nejedné stránce vymykají se soudu historickému, ba lze říci, že i hlubšímu poznáni historickému. Příčiny světové války Příčiny světové války tkvěly
v rostoucím napětí mezi vůdčími mocnostmi Trojspolku, Německem a Rakouskem na
jedné a mocnostmi Trojdohody na druhé straně. Důvody jeho byly několikeré. Veliký
hospodářský rozmach Německa vyvíjel se čím dál tím zřejměji v zápas s Anglií
o nadvládu v obchodu světovém; jeho rostoucí moc vojenská a rychlé přibývání
obyvatelstva zakládaly větší a větší převahu jeho nad Francií (kde obava před
možným útokem německým byla již mnohem silnější než myšlenka na odvetu za
porážku r.1871), usilovné budování německého válečného loďstva a ovládnutí
Turecka německým vlivem vojenským i obchodním budily obavy ve všech státech
Trojdohody, panství Německa v Caři hradě pak zejména v Rusku, kde snaha o dosažení
volné cesty Dardanelami stála odedávna v popředí národních přání. Situaci
zhoršila zejména okolnost, že tento politický a hospodářský rozmach vzbudil v
Německu patrné mocenské velikášství, jež jevilo se nejen v teoriích o panském
národě německém, šířených hnutím všeněmeckým, nýbrž i v občasných
vyzývavých projevech císaře Viléma II. a v stálém řinčení šavlí v Berlíně, a
jež velkou část národní společnosti naplnilo myšlenkou, že moc je všechno, že
platí víc než právo, a že stačí úder německým mečem, aby dal německému
národu panství nad světem. Vše to přispívalo rozličně k znepokojení sousedů a k
utvrzení Trojdohody, ač Anglie ponechávala si volnost akce do poslední chvíle a
snažila se ve všech směrech vyvarovat konfliktu. Napětí způsobilo pravé závody ve
zbrojení na zemi i na moři v obou skupinách mocenských; Trojdohoda snažila se nadto
zeslabiti Trojspolek prostředky diplomatickými, vyhledávajíc zejména dorozumění s
Itálií a Rumunskem. Pokusy tyto budily obavu a rozčilení nejvíce v Rakousko-Uhersku,
kde zahraniční politiku určovaly především ohledy národně politické. Maďaři,
kteří v monarchii vskutku vládli, chápali spolek německorakouský jako spojenou
německo-maďarskou frontu na obranu i útok proti Slovanstvu, zejména Rusku, a na
utvrzení panství německého a maďarského v monarchii. Mravně bezohledné metody,
jichž Maďaři v tom směru užívali proti podmaněným národnostem v státě svém, i
snaha jejich poškoditi Srbsko hospodářsky, odcizovaly monarchii čím dál tím více
Srbsko (a konečně i Rumunsko)a hnaly je cele do náručí Ruska. Krize anekční z r.
1908-9 ukázala, jak poměry, způsobené maďarskou politikou v otázce jihoslovanské,
jsou zralé k řešení válečnému.
Hradec Králové 4.8.1914 odjezd vojáků na frontu
Dne 23. července podalo Rakousko Srbsku ultimátum, jehož neobyčejná příkrost naplnila svět jistotou blízké války. V něm činilo Rakousko srbskou vládu odpovědnou za všechny agitace a atentáty ve svých zemích jihoslovanských v letech posledních a žádalo řadu opatření, jimiž to, co se stalo, mělo býti slavnostně odsouzeno a pro budoucnost znemožněno. Požadavky ultimáta byly úmyslně voleny tak, aby je Srbsko přijmouti nemohlo. Přesto, že Srbsko polekáno přistoupilo skoro na vše, co ve Vídni nařizovali, odvolalo Rakousko svého srbského vyslance, mobilizovalo (26. července) polovici své armády a dne 29. vypovědělo Srbsku válku. Usilovné námahy Anglie i Ruska (jež sice ujímalo se Srbska, ale neprotivilo se jeho potrestání, vzdá-li se Vídeň žádosti ohrožujících srbskou suverenitu), aby konflikt nerozšířil ve válku evropskou, vyzněly ve Vídni i v Berlíně naprázdno. Dne 31. července využilo Německo všeobecné mobilizace ruské (kterou pravděpodobně samo lstivým způsobem vyvolalo) jako vytoužené záminky, aby strhlo na sebe vedení a přivodilo rychle válku. Dne 1. srpna vypovědělo válku Rusku, dne 3. Francii. Současně, rušíc přezíravě opětovné staré smlouvy, které zajišťovaly neutralitu Belgie, vyzvalo belgickou vládu, aby Němcům po dobrém nebo po zlém otevřela průchod Belgií k útoku na Francii. To bylo podnětem konečně i Anglii, aby Německu vypověděla válku. Anglii následovalo brzy potom i Japonsko. Rakousko, jež 31. července nařídilo všeobecnou mobilizaci, ale jež v poslední chvíli se stavělo, jako by se s Ruskem chtělo dohodnouti, vypovědělo válku Rusku (na naléhání Berlína) teprve 5. srpna. Itálie, dovolávajíc se toho, že nejde o válku obrannou, opustila spojence a prohlásila se neutrální; Rakousko jí marně nabízelo jižní Tyroly. Tak byl rozpoután zápas, jemuž podobného rozsahem bojišť, počtem zápasících a hrůzou zbraní bitevních nikdy nepoznaly dějiny. Situace Čechů. Čechové byli válkou naprosto
překvapeni. To bylo nevýhodou tím větší, protože nebyli na osudovou chvíli svých
dějin připraveni. Program státoprávní doby staročeské byl stranami českými ve
skutečnosti dávno opuštěn; hlásila se k němu opravdově jen nepočetná strana
státoprávně pokroková. Politika česká, vyčerpávajíc se v proměnlivé hře
vídeňské parlamentní strategie, jejímž cílem byla jen obrana nebo drobné zisky
hospodářské, kulturní nebo správní (tzv. pozitivní politika), ztratila cele velkou
linii let dřívějších; rozbití poselstva českého na strany, především na
materiálních zájmech organizované, k tomu přispívalo. Za hranicemi nemohlo býti
připraveno nic; Čechové věřili ovšem v sympatie francouzské, jež rozvíjeti nikdy
nepřestali. Také v sympatie ruské, pro jejichž oživení vykonal mnoho mladočeský
vůdce dr.Kramář svým úsilím (z let 1908 a násl.) o politické a hospodářské
dorozumění slovanských státníků a politiků i o spolupráci kulturní (tzv.
neoslavismus; Slovanský sjezd v Praze 1908). Z jiných poslanců se starali o styky
zahraniční také V. Klofáč a prof. Masaryk, který zejména přispěl k odsouzení
podvodů (falešných dokumentů), jimiž rakouské vyslanectví v Srbsku (tj. již
zmíněný hr. Forgách) a jiní r. 1909 až 1910 snažili se kompromitovat předáky
srbochorvatské opozice a zhoršiti poměr monarchie k Srbsku. Ale pro případ války
nebyla s cizinou ujednání žádná.
Čechové snad bez rozdílu byli si vědomi, že vítězství německo-maďarské znamenalo by nesmírné ztížení jejich existence a zničení vší naděje na dosažení cílů národních. Myšlenka, že mají krví i statkem svým přispěti k utužení nadvlády německo-maďarské nad sebou, byla jim nesnesitelná, stejně jako povinnost zabíjeti své přátele, Rusy, Srby a Francouze. Ale zpočátku zřejmá beznadějnost všeho odporu, zesílená zrušením téměř všech svobod politických současně s vypuknutím války, dojem atentátu na Františka Ferdinanda (k němuž v některých kruzích slovanských hleděno bylo jako nepříteli Maďarů s jistými nadějemi) i převládající mínění, že Německo nabude v zápasu brzy převahy, nutily je podrobiti se mlčky hrozné nutnosti; mobilizace v českých zemích vydařila se úplně. Počátek války tuto trpnou rezignaci prohloubil: vítězství Němců, kteří daleko lépe vyzbrojeni a připraveni než Dohoda probíjeli si rychle cestu do severní Francie přes znásilněnou Belgii a odráželi s úspěchem vpády Francouzů do Alsaska a Lotrinska, ohlašována byla takřka denně. Ale již 22. srpna došla zpráva o naprostém nezdaru prvého rakouského útoku na Srbsko, v týdnech následujících pak bylo zjevno, že hlavní masy armád rakouských, operujících v Polsku a Haliči proti Rusku, podléhají ruské přesile. Počátkem září ztracena byla vých. Halič s Lvovem a do konce října ovládli Rusové celou zemi až skoro ke Krakovu a průsmykům karpatským; velká pevnost Přemyšl byla již jen ostrovem moci rakouské v ruském moři. Prvé české naděje; počátek perzekuce. Tento obrat pozdvihl česká srdce - zejména když se ukázalo, že velká vítězství generála Hindenburga nad Rusy ve Vých. Prusích nejsou s to, aby podlomila útočnou sílu Ruska, a když pak od polovice září bylo zjevno čím dál tím jistěji, že velký plán německého gener. štábu poraziti Francii do šesti neděl a potom vrhnouti se vší silou proti Rusům ztroskotal úplně. Ve dnech 5.-11. září byly armády německé v bitvách na řece Marně donuceny k ústupu, což znamenalo vlastně zmar všech německých předpokladů, záchranu Francie a možnost pro ni i pro Anglii, aby se na další zápas náležitě vyzbrojily, znamenalo to i vyvrácení pověry o nepřemožitelnosti německé armády. Na vítězství na Marně měl hlavní zásluhu mocný útok Rusů do Prus Vých.; on přiměl císaře Viléma II., aby vymohl odeslání dvou armádních sborů z Francie do Prus, čímž porážka na Marně byla teprve umožněna. V té době, na podzim a v zimě 1914-15, kdy (v prvé polovici prosince) podařilo se Srbům v nezadržitelném útoku vyhnati rázem rakouská vojska, jež vnikla hluboko do země, a osvoboditi i Bělehrad (15. pros.), kdy ruské vojsko dralo se karpatskými průsmyky na Slovensko, kdy šířeny byly u nás tajně proklamace vrchního velitele ruského, velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče, slibující Polákům a Čechům svobodu, naplněn byl český národ namnoze nadějí na vítězné tažení Rusů Moravou k Vídni a na brzký mír, jenž bude triumfem Slovanstva a Dohody. S tím souviselo, že čeští vojáci, jednotlivci i celé oddíly začali se chovati tu a tam na frontě pasivně, dávajíce se zajímati nebo přecházejíce při vhodné příležitosti k nepříteli. Přispěla k tomu i počínající vládní perzekuce, jež řízena byla z hlavního stanu armády v Těšíně a jež velmi pošetile zahájila preventivní boj proti možné velezradě příští, stavíc tak sama široké vrstvy české v zásadní odpor proti státu. Tak již v srpnu a září zastaveny některé listy české, v září zatčen V. Klofáč, neškodní opisovatelé letáků ruských byli odsuzováni k hrozným trestům, ba jednotlivci již umírali na popravišti. Situace roku 1915. Nadějemi z podzimu a zimy 1914-15 nemohlo otřásti vystoupení Turecka po boku Němců a Maďarů (poč. listop. 1914), také proto, že přibývalo jistoty, že Itálie připojí se brzy k bloku protiněmeckému. Po pádu Přemyšle (22. března 1915) zdálo se, že uvolněná obléhací armáda ruská bude konečně moci proraziti do Slezska nebo na Slovensko. Ale den 2. května obrátil všechny tyto naděje v těžký zármutek. Toho dne začal pod velením něm. generála Mackensena pečlivě připravený průlom ruské haličské fronty u Gorlice a Tarnova. Jemu následoval postupný ústup ruských armád, trpících nesmírně nedostatkem zbraní i střeliva, z Haliče a království polského. Jím byla zatlačená ruská fronta do podzimu 1915 až k čáře záliv rižský - Dvinsk - Pinsk - Luck - Strypa - hranice rumunská; Rusové jím ztratili bezmála 1 milión zajatých a bezpočet děl a pevností. V téže době podařilo se Němcům, vedeným opět Mackensenem a dosáhnuvším (od října 1915) pomoci u Bulharů (v létě 1915 utvořilo Rakousko s Bulharskem spolek na rozdělení Srbska), ve spojení s Rakušany zdrtili velkou přesilou zoufale hrdinný odpor Srbů. Zbytky Srbů unikaly (od konce listop. 1915) za nevylíčitelných strádání Albánií k Adrii. Francouzská pomoc ze Soluně pod Sarrailem přišla pozdě. Celé Srbsko octlo se v moci Němců a Bulharů, do pol. ledna 1916 byla obsazena Rakušany i Černá Hora, brzy potom i většina Albánie. Italské vypovězení války Rakousku (23. května 1915) upoutalo sice největší část rakouské armády na nové bojiště horské na Soči a na hranici jihotyrolské, ale čtyři velké bitvy na Soči roku 1915 přes těžké ztráty Italům žádný úspěch nepřinesly. V Mezopotámii pak utrpěla i Anglie od Turků citelnou porážku. Boj na frontě hlavní, belgicko-francouzské, jež ustrnula v hrozivě opevněnou linii pevnostní, sahající od moře Severního až k hranicím švýcarským a obsazenou 4-5 milióny bojovníků, přes nadlidské úsilí obou stran a statisícové ztráty rozhodnutí nepřinášel. Zatčení Kramářovo. V Čechách, kde většina národa byla srdcem svým již rozhodně na straně Dohody a kde s potěšením přijímány zprávy, že na frontě protiruské i v Srbsku přecházejí menší oddíly i celé prapory k nepříteli, působila vítězství ústředních mocností rostoucí sklíčenost. Vojenské velení rakouské, chtějíc spolehlivost českých pluků si zajistiti, připadlo na prostředek nejnevhodnější: nespokojilo se dosavadní perzekucí tisku a náhodných velezrádců, ale dalo na jaře 1915 zatknouti několik předních osobností českých, v tom zejména dr. Kramáře a dr. Rašína, a postaviti je na základě indicií zhola nedostatečných jako velezrádce před soud vojenský (výjimečný stav, počátkem války vyhlášený, tento čin umožnil). Nebylo vskutku prostředku vhodnějšího, aby o vážnosti české otázky byla poučena trojdohodová cizina a aby český lid byl niterně utvrzen ve svém smýšlení protirakouském. K tomu přispělo i chování Němců rakouských, kteří počali vystupovati s politickými požadavky, jež nechtěly nic menšího, než aby oktrojován byl nový řád s nadvládou německého živlu a německého jazyka ve státě. Parlament sice nezasedal - Cislajtánie byla jediným státem v Evropě, jehož obyvatelstvo v nejosudnější chvíli svých dějin bylo zbaveno sněmovního zastoupení - ale to právě utvrzovalo svrchovanou moc armádního velení a srozuměných s ním Němců a Maďarů. Stav z r. 1916. Pro ty, kdož sledovali situaci
kriticky, bylo jasno, že ústřední mocnosti po nezdaru na Marně, přestože skoro
všude stála vojska jejich hluboko v zemích Dohody, válku již vyhráti nemohou. Neboť
Anglie panovala mořím, jež vyčistila všude od německých lodí obchodních i
válečných, a blokáda Německa počala již jeviti se v obtížích zásobování i
průmyslové výroby; rozhodnutí Anglie o všeobecné branné povinnosti (květ. 1916)
prozrazovalo, že Anglie vrhne do boje všechnu svou energii mravní i hospodářskou, že
válka potrvá dlouho a pravděpodobně vysílí ústřední mocnosti, jež ležely jakoby
v obležené pevnosti. Také Rusko se v r.1916 vzpamatovalo; poč. června Brusilov
rozbíjí rakouskou frontu na široké čáře u Lucku a zajímá celou malou armádu.
Průlom u Lucku donutil Conrada, aby zastavil svou rozsáhle připravenou ofenzívu z
Tyrol do severoitalské nížiny (jež hrozila státi se pro Itálii vskutku katastrofou)
a aby poslal vše, čeho bylo možno postrádati, na ruské bojiště. Tak Rusko, jako r.
1914 zachránilo Francii, zachránilo nyní Itálii. Na západě usilovný pokus Němců o
dobytí Verdunu (od února až do července 1916) končí nezdarem, na Soči dostává se
Italům konečně malého úspěchu dobytím Gorlice a na východě, povzbuzeno pokroky
Rusů(kteří zmocnili se znovu Černovic a vnikli hluboko do jihových. Haliče),
vstupuje konečně do boje proti Vídni i Rumunsko (27. srpna 1916). Odboj zahraniční Čechie. Prohlášení, že Dohoda žádá i osvobození Čechů a Slováků, nebylo, jak při rozeno, mocnostmi jejími chápáno jako nezměnitelná podmínka míru, ale prozrazovalo přece, že zahraniční propaganda česká nese již ovoce. Ta počala hned po vypuknutí války, beze všeho podnětu nebo styku se zemí mateřskou, a to především v Rusku, kde bylo poměrně nejvíce Čechů, a pak ve Francii. Čechové ve Francii, počtem skrovní, počali hned stavěti dobrovolníky pro franc. armádu; a ti byli zařazováni do cizinecké legie a již na jaře 1915 osvědčili se na frontě. Daleko větší význam měla však propaganda, zahájená profesorem ARNOŠTEM DENISEM (v jehož životním díle o českých dějinách vyvrcholily zájem a láska Francie k českému národu); Denise třeba označiti jako prvého bojovníka za český program osvoboditelský. Denis v díle Válka, vydaném na jaře 1915 a v přečetných vydáních ve světě rozšířeném, formuloval prvý rozhodně a podrobně myšlenku, kterou většina politického světa dohodového měla za nemožnou nebo povážlivou, tj. myšlenku úplného rozkotání Rakouska a založení samostatného státu československého. Denis, podporován pařížskými Čechy, zahájil i jinak boj o propagandu její, zejm. založením revue La nation tchéque (od května 1915). V Rusku počali Čechové, v hojnějším počtu zejména na jihu usedlí, již v srpnu 1914 na schůzích v Kyjevě i v Petrohradě pracovati pro zřízení zvl. vojenského oddílu českého v ruské armádě (tzv. České družiny, jejíž prvý pluk poslán v říjnu na frontu) a organizaci Svazu českých spolků v Rusku, jenž si vytkl za úkol starati se o úlevy nebo osvobození českých zajatců v Rusku (jejich počet během války přiblížil se číslu 200 000), brzy pak i úkol postaviti z českých zajatců, dobrovolně se hlásících, zvláštní český armádní sbor jako část samostatného spojeneckého vojska českého. Ve všem tom velkém úsilí připadl Čechům kyjevským s dr. V. Vondrákem v čele a v Petrohradě mladému historiku J. Klecandovi (t 1918) velký díl zásluhy. Politické plány Čechů ruských (jako francouzských) směřovaly k utvoření samostatného československého království (v Rusku si představovali, že bude sahati od Dunaje k Frankfurtu nad Odrou), jež by bylo v užším nebo volnějším svazku s Ruskem. Rusko ze všech států Dohody vycházelo českým touhám nejvíce vstříc: car opětovaně přijímal vůdce Čechů a zavazoval se jim sliby, podobné sliby obsahovaly manifesty vrchního velitele ruských vojsk Nikolaje Nikolajeviče. Rusko však přesto rozpakovalo se dáti svolení k utvoření většího bitevního sboru z českých zajatců: vidělo v tom něco z mezinárodního stanoviska povážlivého a rostoucí spory mezi jednotlivými politickými středisky českými na Rusi tuto zdrženlivost utvrzovaly. České družiny používáno bylo nejvíc, a to s velkým úspěchem, k službám výzvědným. Sokolský duch a sokolové tvořili převážně páteř její. Masaryk a spolupracovníci jeho. Dne 14. listopadu 1915 vyšlo v Paříži provolání Českého komitétu zahraničního, podepsané na prvém místě poslanci českými T. G. Masarykem a Jos. Dürichem, dále předáky českého živlu ve státech Dohody i Čechy a Slováky americkými, jež bylo prvým oficiálním projevem všech Cechů zahraničních pro samostatný československý stát, pro Dohodu a proti Rakousku. Tu začíná se otevřeně organizační práce Masarykova. Masaryk odejel již v říjnu 1914 z Prahy do neutrální ciziny, především proto, aby se informovalo situaci a navázal prvé styky s přáteli v zemích Dohody. Chtěl se ještě vrátit do Cech, nepovažoval také situaci za takovou, aby beze škody pro české zájmy postavil se do čela odboje; zprávy z Čech o rostoucí perzekuci protičeské i o nebezpečí návratu jej však již na jaře 1915 utvrdily v úmyslu jednati. Jako kritický muž nepočítal slepě s jistotou úspěchu, ale věřil, že i v případě nepříznivém, tj. dojde-li k míru kompromisnímu, bude vystoupení Čechů za hranicemi s to, aby zajistilo Čechům podporu Dohody a s ní zlepšení jejich postavení v Rakousku. Jsa z Čechů působících politicky a vědecky v cizině mužem nejznámějším, znaje dobře cizinu a zejména výborně svět a jazyk anglosaský (ale i ruský), byl zvlášť způsobilý k veliké úloze, jíž se podjal. Poslanec strany agrární Jos. Dürich připojil se k němu v r. 1915 s vědomím a podporou předních českých poslanců, zejména A. Švehly a dr. Kramáře. Jeho působištěm mělo býti Rusko, kamž se Dürich, obdržev teprve na jaře 1916 povolení k cestě, v červnu roku 1916 odebral. Zatím se vedení akce zahraniční ustálilo (na jaře 1916) tak, že Masaryk stal se předsedou Národní rady české za hranicemi, Dürich místopředsedou a dr. Beneš generálním sekretářem. Masaryk zvolil za své působiště Londýn, Beneš Paříž. Beneš byl mladým docentem sociologie na pražské univerzitě; z Čech prchl (v září 1915) s podporou dr. Šámala do Švýcar a osvědčil se od počátku jako muž neobyčejné výkonnosti pracovní a vynalézavé iniciativy. Poměry francouzské znal velmi dobře (dosáhl doktorátu práv v Dijonu); na něm od té doby spočívala hlavní tíha práce a starosti o zahraniční propagandu. Brzy vystřídal Denise ve vedení La nation tchéque. Spolupracovníkem, který měl veliké společenské styky v Paříži, zvláštní osobní kouzlo i zcela mimořádnou energii a odvahu, stal se mu záhy mladý slovenský hvězdář, sloužící jako důstojník ve francouzské armádě, Milan Štefánik. V Anglii nalezl Masaryk od počátku (říj. 1914) pomoc v mladém učenci a politiku Setonu?Watsonovi, který osmiletým podrobným studiem poznal dokonale vnitřní poměry v Rakousku a zejména v Uhrách, a pracemi svými o nich stal se dávno předním žalobcem maďarské násilné politiky před tribunálem světovým. List jím r. 1916 založený Nová Evropa bojoval za rozbití Rakouska i Turecka, za osvobození všech ujařmených národů a za nový světový řád práva, pokoje a demokracie, nad nímž by bděl Svaz národů. V tom ve všem byl nejvíce blízký myšlenkám Masarykovým; Masaryk sešel se s ním již v říjnu 1914 v Amsterodamu a vyložil mu své plány o příštím státu československém. Ale státy Dohody byly ještě daleky toho, aby si program tento osvojily; Francii i Anglii, jak se brzy ukázalo, bylo zachování Rakouska, třebas značně zmenšeného, a zabezpečení rozsáhlé autonomie Čechům v něm stále programem přijatelnějším než úplné rozbití Rakouska. Přesto byl souhlas francouzské vlády, aby do nóty Wilsonovi z 9. ledna 1917 pojato bylo i osvobození Čechoslováků, nemalým úspěchem české Národní rady za hranicemi. Přijetí Masarykovo šéfem vlády francouzské Briandem zprostředkoval Štefánik již v únoru 1916. Situace v Rakousku. Perzekuce Čechů. František Josef nedočkal se již chvíle, v níž osvobození československého národa vyhlášeno bylo jako část válečného programu pěti velmocí. Ale zažil ještě příznačný projev rostoucího rozčilení vnitropolitického: zavraždění minist. předsedy hro Stürgkha soc. demokratickým učencem a publicistou dr. Adlerem (říj. 1916). Tíha války dopadala zajisté strašným tlakem na obyvatelstvo: branná povinnost byla svévolně rozšířena od 18 do 50 let, ztráty mrtvých, raněných a zajatých byly čím dál tím hroznější, nouze o potraviny a drahota vzrůstaly - život miliónů, vyjímaje čím dál tím větší počet válečných spekulantů a zbohatlíků, naplňoval se nebývalým strádáním a bolestí. V zemích českých zvyšovala utrpení protičeská perzekuce: vojenské soudy stávaly se pověstnými svými krutými rozsudky, jež začasté právu bily v tvář; v červnu 1916 byli odsouzeni k smrti dr. Kramář a dr. Rašín s druhy, nemalý počet jiných poslanců a publicistů seděl ve vězení, tisk byl silně potlačován (zastaveno bylo trvale nebo načas na 100 českých listů; cenzura a vnucené policejní články pečovaly o dobrého ducha zbylých), Sokol a vše co mělo program slovanský nebo pokrokový nebo státoprávní, bylo pronásledováno, třebas to byly spisy dávno vydané a uznané, podobně čištěny školské učebnice a knihovny, panství úřední němčiny zesilováno. Proti státoprávním tradicím české politiky odvážili se ve Vídni na nátlak Tiszův i toho, že ústavou zaručený název státu předlitavského (království a země v říšské radě zastoupené) změněn byl pouhým císař. nařízením (při úpravě společného znaku v říjnu 1915) na země rakouské; česká koruna i důstojnost král. prince českého zmizely ze znaku i z titulatury. Nejnebezpečnější pro Čechy byly přípravy k uskutečnění starého německonacionálního plánu protislovanského násilí, tj. k osamostatnění Haliče v Předlitavsku, jež mělo Čechy ve vídeňské sněmovně vydati cele na milost Němců. Německo a Rakousko zavázaly se v listop. 1916 obnoviti samostatnost Polska na Rusech dobytého; v souvislosti s tím připravováno zmíněné zvláštní postavení Haliče. Čechy byly naplněny maďarskými posádkami; české pluky naopak dány do posádek uherských, aby unikly velezradou nasycenému českému prostředí. Smrt Františka Josefa. Císař Karel.
Císař Karel I. Za takového stavu věcí zemřel 21. listop. 1916 ve věku 86 let císař František Josef, uprostřed jásotu Němců a Maďarů nad zhroucením Rumunska. Jeho mladistvý nástupce císař Karel byl dobře zpraven o nebezpečí, jež hrozí monarchii, i o příčinách jeho, měl také vůli zjednat nápravu, ale nemaje dost schopností ani povahu ani cílevědomou oporu způsobilých rádců, zůstal u polovičních opatření, jež nepomohla, nýbrž spíš zvýšila zmatek a nejistotu. Karel učinil konec absolutismu hlavního stanu, zbaviv se Conrada (břez. 1917), vymanil se i ze spoluvlády uherského ministrprezidenta Istv. Tiszy, propustiv jej (Tisza se vzpíral houževnatě přání císařovu rozšířit volební právo do sněmu uherského), byl odhodlán otevříti zase parlament národům a dáti amnestii českým i jiným velezrádcům, byl odhodlán konečně postarati se o brzké uzavření míru, a to popřípadě, nebude-li Německo ochotno sleviti ze svých cílů, i míru separátního. Z těchto důvodů zvolil si za ministra zahraničního hro Otokara Czernina, původem Čecha, jenž se přihlásil k Němcům. Vstup Ameriky do války. Ruská revoluce. Polovičatost politiky císaře Karla jevila se i v tom, že přistoupil na německý návrh vyhlásiti válku ponorkovou (led. 1917), jíž Němci doufali v několika málo měsících zničiti obchodní loďstvo anglické do té míry, aby Anglie byla nucena prositi o mír. Vskutku zničili veliké množství lodí, ale potápějíce i lodi neutrální, např. velké osobní parníky americké (potopení Lusitanie roku' 1916) a i lodi nemocniční, pobouřili mravní vědomí světa a dosáhli toho, že severoamerická Unie vypověděla konečně (2. dub. 1917) válku Německu. Této veliké, původně nečekané pomoci (jejíž účinek na frontě západní mohl se objeviti ovšem teprve po roce) dostalo se Dohodě jako zázrakem ve chvíli, kdy na východě ztrácela pomoc ruskou. V Petrohradě vypukla 11. března 1917 revoluce, car byl donucen k abdikaci, Rusko de facto stalo se republikou. Ačkoli nová vláda slibovala vésti boj proti Němcům se zvýšeným úsilím a ač armáda byla na jarní ofenzívu připravena lépe než kdykoli dříve, bylo znalci ruských poměrů jasno, že ruská svoboda skončí katastrofou. Prvá vláda, v níž hlavní osobou byl ministr zahraničí prof. Miljukov (hlásící se ještě k programu rozbití Rakouska a osamostatnění Čech), udržela se jen dva měsíce; radikálně socialistické rady dělníků a vojáků, řízené čím dál tím zřejměji živly neruskými a germanofilskými, jež měly rozhodující slovo, počaly pracovat na rozvratu fronty a opuštění národní a slovanské politiky. Naproti tomu měla ruská revoluce ten příznivý účinek, že osvobozovací program Wilsonův, založený na myšlence sebeurčení národů a vítězství demokracie proti autokracii, mohly si plněji osvojiti, zbaveny ohledů na carské Rusko, i mocnosti Dohody (boj proti Němcům stával se tak bojem za lidská práva), a že odvaha k odboji proti militaristickému násilí a dobyvačné válce byla utvrzena i v dělnických a národních vrstvách ústředních mocností. V Rakousku zejména vzdala se vláda pod dojmem ruských událostí myšlenky oktroje protičeského (tzv. předpokladů); boj císaře Karla proti dosavadnímu režimu byl jimi posílen; hro Czernin začal mluviti o potřebě míru bez anexí a náhrad. Český boj v Rusku a ruská revoluce. Zborov. K dávnému úsilí Čechů ruských
postavit z českých zajatců velký sbor bitevní, chovala se revoluční vláda
Miljukovova a potom Kerenského neméně upjatě než dříve vlády carské. Program českého státu a čeští poslanci. Po nástupu císaře Karla, zejména za ministerského předsedy J. Clam-Martinice, perzekuce počala ustupovati v některém směru metodám lidštějším; známkou obratu bylo i dovolení, aby obhajovací řeči dr. Adlera, vraha Stürgkhova, jež byly souvislou obžalobou dosavadního režimu a výchovou k odvaze proti němu, byly v novinách otiskovány (kv. 1917). Obrat počal se jeviti i v českém prostředí, na něž dosud nejvíce měla namířeno perzekuce. Inteligence česká počala zejména usilovati o to, aby poslanci čeští (kteří v druhé pol. ledna podali hr. Czerninovi protest proti prohlášení Dohody o osvobození Čechoslováků, o právech českých se slovem nezmiňujíce), nezklamali naděje národa ve chvíli, kdy otevřena bude znovu říšská rada. Inteligence česká si přála, aby poslanci vystoupili tam s programem českého státu. Vtom směru stal se proslulým zejména projev českých spisovatelů z května 1917; nebyl jistě beze všeho vlivu na prohlášení českých poslanců v den zahájení rady říšské (30. kv. 1917), žádající přeměnu mocnářství habsburského ve spolkový stát rovnoprávných národních států. Prohlášení, jež žádalo pro český stát i Slovensko, vycházelo především z práva přirozeného, ale spojilo je s odkazem na nezadatelná práva historická. Důležité bylo, že projev byl podepsán všemi poslanci českými. Čeští sociální demokraté vstoupili totiž také do jednotného Svazu poslaneckého, jenž utvořil se v březnu; v červnu 1917 vyložili zástupci jejich (Habrman, Němec a Šmeral) na mírových poradách socialistických ve Stockholmu (jež souvisely s plánem hr. Czernina získati Rusko pro mír zvláštní), že právo národního sebeurčení vede nutně k požadavku suverénního státu československého ve federaci podunajské. Brzy potom (2. července 1917) amnestie, vyhlášená císařem Karlem, dala největší části politických odsouzenců svobodu, v tom i českým poslancům s dr. Kramářem včele; amnestovaným nedostalo se však již místo v parlamentu. Projevy tisku i naděje společnosti stávaly se smělejšími a určitějšími; zpráva o zborovském úspěchu České družiny přispěla k tomu měrou nemalou. Úsilí Rakouska o mír. Katastrofa v Rusku a v Itálii. Císař Karel nevěřil v šťastný konec války; obával se také, aby se neopakovalo v Rakousku (obtíže zásobovací byly tu pro bezohledné sobectví Maďarů, kteří se obohacovali z bídy Předlitavska, čím dále tím trapnější), co se stalo v Rusku. Proto snažil se zachrániti mírem. Hr. Czernin chtěl pro mír získati jednak Rusko (s pomocí socialistů), jednak Německo, nabízeje tomuto, vzdá-li se Alsaska a Lotrinska ve prospěch Francie, náhradou celé Polsko i s Haličí. Když Německo odmítlo, nabídl Karel prostřednictvím švagra svého prince Sixta z Bourbonu, sloužícího v belgické armádě, Dohodě tajně mír separátní (v květnu 1917). Ale i tu setkal se s nezdarem: Anglie i Francie sice návrhu přály, ale bránila se mu houževnatě Itálie, která nechtěla se vzdáti ničeho z toho, co jí bylo slíbeno Dohodou před vstupem do války (zejména Terstu) a která počala cílevědomě usilovat o rozbití Rakouska. Jiné návrhy mírové, učiněné Německu, např. papežův z léta 1917, narážely stále na nepřekonatelný odpor nejmocnějšího tou dobou muže v Německu, šéfa generál. štábu Ludendorfa. V září 1917 Ludendorf bránil se míru i proto, že dostalo se mu pevné naděje, že se Němcům podaří způsobiti svými penězi a agenty v Rusku nový převrat, který jim dá osud Ruska do rukou. K tomu došlo 7. listopadu, kdy se Petrohradu a znenáhla celé říše zmocnili radikální socialisté, tzv. bolševici, s fanatiky Leninem (Uljanovem) a Trockým (Bronsteinem) v čele. Rozehnali dumu, vyhlásili v nové republice sovětů diktaturu proletariátu se zestátněním veškeré produkce; vycházejíce z hesel, chtějících spásu společnosti, potlačili vskutku občanské i mravní svobody a zahájili dílo nevídané zkázy, potřísněné mnohonásobnou vraždou a loupeží. S novými pány, jež dali Rusku, uzavřeli pak Němci a spojenci jejich 3. března 1918 v Brestu Litevském mír, jímž Rusko bolševické vzdalo se nejen ruského Polska a Litvy a Pobaltí, ale i Ukrajiny a částí Kavkazu, a jímž se zavázalo k úplné demobilizaci a vrácení všech zajatců. K podobně ponižujícímu míru se odhodlalo brzy potom Rumunsko, stávajíc se tak vlastně kolonií rakousko-německou. Triumf německo-rakouský na východě byl provázen i vítězstvím Rakouska nad Itálií: s pomocí Němců podařilo se tu 24. října 1917 u Tolmina a Fliče (Bovce) proraziti italskou frontu, ohroziti armády italské zezadu a v kombinovaném útoku donutiti je za ohromných ztrát na lidech (300 000 zajatých) a materiálu ustoupiti na řeku Piavu. Vítězství v Rusku i v Itálii učinilo konec obavám Vídně a naplnilo svět německorakouský důvěrou, jež již počala mizeti. Na české naděje padl stín obavy. Důvěra Dohody ve vítězství Katastrofy ruská a italská nedovedly otřásti naději Dohody. Hrozný zápas na frontě západní sice rozhodný úspěch stále nepřinášel. Ale v Turecku nabývala Anglie převahy, dobyvši Bagdád a Jeruzalém, Řecko připojilo se k Dohodě a posílilo tak pozici armády Sarrailovy u Soluny. Počátky vzpour v armádě francouzské a klíčící nedůvěru země potlačil energicky nový předseda (od list. 1917) vlády francouzské Clemenceau; v tom ohledu působil povzbudivě i nečekaný příliv amerického vojska. Také technicky počala vojska francouzská a anglická nabývati postupně převahy, v čemž i ohromně rostoucí zbrojní průmysl americký byl jim nápomocen. Prostředky vynalezené proti německým ponorkám zmenšily ztráty lodí, proti otravným plynům pracovalo se plyny ještě účinnějšími, nálety Zeppelinů nad Londýn a Paříž a střelba na Paříž dalekonosným dělem německým jevily se čím dál tím více jen hrůzami, jež vojensky nemají významu. Hlavní bylo, že výživa obyvatelstva v obléhaných mocnostech ústředních, přes pomoc, jíž nabylo Německo po brestlitevském míru v Rumunsku a Ukrajině, byla stále nedostatečnější, že drahota rostla a strany socialistické, po vzbuzené ruským převratem, nestavěly se již tou měrou k dispozici válečným cílům Berlína a Vídně jako v prvních letech války. Pomoc Ameriky musila pak brzy poskytnouti Dohodě na záp. frontě převahu; také Wilsonovo odhodlání k nelítostné válce až do konce, k válce, jež by radikálně proměnila starou Evropu a dala vítězství utisknutému právu, pomáhalo vniveč obraceti mírové pokusy ústředních mocností. Česká armáda v Rusku Po povolení dávno připraveného náboru a po úspěchu zborovském vzrostla (na podzim 1917) česká brigáda ruská v jižním Rusku na celý armádní sbor s dvěma pěšími divizemi, záložní brigádou a 2 brigádami dělostřelectva. Sbor tvořil sice část ruské armády (vyšší důstojníci byli Rusové), ale o politickém určení jeho rozhodovala odbočka České národní rady v Rusku. Zhoršené poměry vyživovací v zajateckých táborech umožnily vzrůst jeho, ale rozpad ruské armády, převrat bolševický, příměří a pak mír brestlitevský učinily jeho praktický význam velmi pochybný. Proto ujednáno, že sbor bude přepraven přes Vladivostok do Francie; s úmyslem poslati část česko-ruských dobrovolníků do Francie přijel do Ruska již Dürich a jednalo něm dále Masaryk; v duchu těch plánů prohlášeno bylo české vojsko v Rusku poč. 1918 za autonomní část armády francouzské. Myšlenka užíti ukázněného vojska českého, jež jeho víra národní uchránila skoro úplně vlivu ruského rozkladu, na půdě ruské, a sice proti bolševikům, ozvala se rozličně v ruském prostředí, zejména vojenském (u mužů jako Kornilov, kteří chtěli Rusko zachrániti; s Kornilovem bojoval oddíl českých dobrovolníků); Dohoda pak si přála, aby českých vojsk bylo užito k obraně Rumunska. Po boku Rumunů proti Bulharům v Dobrudži bojovala již v září 1916 divize ze srbských zajatců v Rusku sestavená, v níž bylo hojně i českých zajatců-dobrovolníků. Ale obava, že by největší dosud česká jednotka bitevní byla strávena v ruských bojích vnitřních, jejichž vývoj byl nevypočitatelný, i podmínka, za níž byl český sbor povolen (že totiž možno ho užíti jen proti nepříteli vnějšímu), rozhodly o Masarykově politice naprosté neutrality a o setrvání na plánu přepravy do Francie. Za nejisté situace na Ukrajině, kde nová ukrajinská vláda octla se v boji s bolševickým Ruskem a konečně otevřela zemi okupaci německé, nezbylo českému vojsku (od poč. břez. r.1918) než rychle ustoupiti přes Kyjev k východu, nikoliv bez bojů zadních oddílů s Němci, zejména u Bachmače (v 1. pol. břez.). To byl počátek podivuhodného podniku českých vojsk, přepraviti se kolem celého světa a přenésti boj z nejvýchodnější fronty německé na slibnější německou frontu západní. Prof. Masaryk odejel současně z Moskvy (poč. března) přes Vladivostok do Ameriky. Ustavení českých vojsk ve Francii a Itálii Po vytvoření armády česko-ruské pracovali Štefánik, Beneš a Masaryk na tom, aby podobné samostatné sbory pod českým praporem byly postaveny i na půdě francouzské a Italské. Vláda francouzská dala svolení v pros. 1917. české vojsko ve Francii mělo soustřediti české dobrovolníky ve francouzské armádě již sloužící, ze zajatců pak zejména ty, kteří přežili hrůzný ústup srbský Albánií na konci r. 1915 (a kteří byli později dopraveni do Francie), konečně i české dobrovolníky z Ameriky a části převezené z Ruska. V dubnu 1918 podařilo se Štefánikovi získati pro plán i Itálii. Politické vedení vojska jako v Rusku náleželo Národní radě; náklad naň opatřily Francie a Itálie (na účet český). Agitace pro nábor mezi zajatci prováděna byla obratně. Národní rada prohlásila zásadní mobilizaci všech Čechů zahraničních a sama organizovala odvody; ke krytí nákladů s tím vším spojených určena byla národní půjčka 20 mil. fr., vypsaná v srpnu roku 1917 v Americe, Francii i v Rusku. V Itálii, kde bylo mnoho českých zajatců, byly podmínky příznivé. Národní rada tu konečně vládla celou divizí, jíž bylo hojně a s úspěchem užíváno na frontě rakouské. Nadšené pochvaly dostalo se jí zejména za zmaření rakouského útoku na Dosso Alto (mezi Adiží a jez. Gardským) 21. září 1918. Francie své čtyři české pluky málo zaměstnávala vojensky; v říjnu 1918 dopřála části jich vyznamenati se na samostatném úseku fronty v Champagni u Vouzieres a Terrone. Na frontě italsko-rakouské řada českých hrdinů, upadnuvších zpět do zajetí rakouského, zpečetila svou věrnost myšlence svobodné vlasti smrtí na šibenici. Početná a zámožná česká a slovenská větev americká podporovala, zejména od vstupu Ameriky do války, českou věc s velkou obětavostí. Na 50 000 Čechů a Slováků přihlásilo se dobrovolně do armády unie (kromě dobrovolníků ve vojsku kanadském a ve Francii), na sbírkách sebráno v Americe přes 3 mil. dol. a zásob a potravin posláno českým vojskům do Evropy za peníz ještě vyšší. Postavení českých vojsk Národní rady ve státech Dohody neznamenalo ještě, že si státy tyto osvojily válečný cíl zahraniční Čechie, tj. rozbití Rakouska. Mírový program Wilsonův, sdělený Kongresu 8. ledna 1918, zmiňoval se ještě velmi neurčitě o „svobodě národů rakouských“, a pokusy o tajnou dohodu mezi Francií a Anglií na jedné a Rakouskem na druhé straně nepřestaly až do jara 1918. Beneš, Denis i Seton?Watson potírali nadto publicisticky usilovně projevy jednotlivců nebo stran, přimlouvající se za zachování Rakouska. Velmi účinnou akcí v tomto směru byl i kongres potlačených národů v Římě (v dub.1918), jejž navrhl Denis a uskutečnil Beneš. Povstání českého vojska proti bolševické Rusi. Čechové pány Sibiře. Od počátku přepravy českého
vojska z Ukrajiny k Penze a odtud na Sibiř přibývalo známek, že bolševická vláda
chová se k podniku neloajálně. Na stanicích žádáno částečné nebo i úplné
odzbrojení českých oddílů; obava vojska, že by to znamenalo vydání na milost i
nemilost možnému nepřátelství Sovětů, vzrůstala. Germanofilské tendence
bolševické vlády byly příliš zřejmé, židovští, němečtí a maďarští zajatci
v Rusku stavěli se do jejích služeb (s nimi šla ovšem i část českých
zajatců-komunistů, agitujíc v Sovětech horlivě proti českému vojsku); instinkt i
denní zkušenost naplňovaly českého vojáka přesvědčením, že zájem Ruska,
Čechů i Dohody přikazuje boj s bolševictvím. Odbočka Národní rady v Moskvě
snažila se sice (aby zachránila dopravu vojska do Vladivostoku) konfliktu vyhnouti;
proto souhlasila i s odzbrojením Čechů, žádaným Sověty. Ale srážek přesto
přibývalo - a když konečně dostaly se do rukou vojska telegramy sovětských úřadů
a Trockého, nařizující úplné odzbrojení Čechů, postřílení neochotných a
zařazení jiných do sovětských pracovních pluků, dorozuměli se velitelé zadních
oddílů českých 23. května roku 1918 (v třístý výroční den pražské
defenestrace) v Čeljabinsku, že vypovědí poslušnost odbočce Národní rady (jejíž
představitelé Maxa a Čermák byli zatím v Moskvě internováni), zvolí si vlastní
výkonný výbor a že dobudou si cesty do Vladivostoku se zbraní v ruce. Plán veliké
odvahy, v němž zračila se stejně důvěra v zdatnost českého vojska jako pohrdání
vojenskou mocí Sovětů, podařil se kupodivu brzy - přesto, či právě proto, že sbor
byl rozptýlen po celé obrovské trati od Penzy až k Vladivostoku; spojení mezi
jednotlivými oddíly bylo ovšem vojskem sovětským přerušeno. Za dva týdny podařilo
se skupině kap. Gajdy, mající jen na 4000 mužů, ovládnouti 1 700 verst dlouhou
traťod Čeljabinsku do Marijinsku a zmocniti se měst na ní ležících (včetně
Čeljabinsku, Omsku a Novonikolajevska. Na západě v Rusku skupina por. Čečka zmocnila
se Penzy, Samary, Ufy a jiných míst a navázala (6. července) spojení se skupinou
Gajdovou na východě. Gajda zatím zmocnil se trati až k Irkutsku (jenž padl 11.
července), pak s vypětím všech sil i celé okružní dráhy bajkalské, konečně i
City. Zatím dosáhl postupně spojení se skupinou vladivostockou, která byla poměrně
nejsilnější, ale (setrvávajíc zpočátku v nařízené neutralitě), teprve ke konci
června zahájila akci, zmocnivši se Vladivostoku. Tak ke konci srpna
byla celá hlavní trať sibiřská, v délce přes 8000 km, v moci české; ještě v
červenci dobyli Češi i stolici Sibiře, bohatý Jekatěrinburg (kde krátce předtím
byla bolševiky vyvražděna carská rodina), v Rusku pak dvě velká města na řece
Volze, Simbirsk a 7. srpna Kazaň. Význam českého vítězství na Sibiři Vítězné boje československých pluků s bolševiky v Povolží a opanování Sibiře způsobily pravou senzaci ve státech dohodových; jméno našeho národa po tři měsíce zaplňovalo tisk celého světa. Vojenský význam podivuhodného úspěchu českého spočíval v neposlední řadě v tom, že vládě Sovětů a tím I Německu uzavřena byla cesta k sibiřským zásobám potravin a surovin a že zmařen plán užiti německých zajatců, na Sibiři utábořených, k posílení německého vojska. Pro politický program zahraniční Čechie mělo české opanování Sibiře nepochybně význam rozhodující. Anglický premiér Lloyd George telegrafoval Masarykovi 11. září: „Váš národ prokázal neocenitelnou službu Rusku a spojencům v jich boji za osvobození světa od despotismu. My toho nikdy nezapomeneme!“ Francie pak 29. června zavázala se ve vší formě podporovat snahy o zřízení československého státu, osvobozeného z jařma Rakouska; podobný význam měl projev Spojených států z 2.července. Během srpna a září byla Národní rada česká v Paříži uznána za představitelku budoucí československé vlády všemi velmocemi Dohody a československý národ za národ spojenecký. České deklarace Národní rada česká mohla se ve svém úsilí o uznání Dohodou opírati i o projevy českého národa v Rakousku. Poslanci čeští rady říšské i sněmů zemských chtěli čeliti před pojatým výkladům německo-rakouským o významu práva sebeurčení (v trvajícím tou dobou jednání o mír brestlitevský); proto, nedbajíce nepříznivé situace na bojištích, vydali dne 6. ledna 1918 v Praze deklaraci, v níž jasně a určitě prohlásili, že stojí o svrchovaný stát „v hranicích historických zemí a sídel svých a své větve slovenské“ a zamítli myšlenku řešiti právo sebeurčení československého v rámci ústavy rakouské nebo uherské. Nezříkali se ovšem ještě ani dynastie ani možnosti utvořit spolek států rakouských. Dne 13. dubna 1918 shromáždili se v Praze zástupci všech vrstev národních, aby složili přísahu, že v boji o samostatnost českou neustanou, dokud nezvítězí. V Spojených státech pak v městě Pittsburghu došlo 30. května za návštěvy Masarykovy k projevu zástupců slovenských a českých organizací amerických, jenž schvaloval spojení zemí českých se Slovenskem v samostatný stát. Projev zároveň předpokládal, že tento stát bude demokratickou republikou a že Slovensku se v některých směrech dostane autonomie. Ale do zemí českých zpráva o tomto usnesení nepronikla. Také v Lipt. Sv. Mikuláši odvážili se soc. dem. dělníci dne 1. května dovolávati se práva sebeurčení i pro uherskou větev národa československého. Autor projevu dr. Šrobár byl proto zatčen. 2. Konec Rakousko-Uherska. Česká samostatnost Počátky německo-maďarské porážky Úspěch sibiřského vojska českého náleží ještě zpola do doby, kdy situace na frontě francouzské vypadala povážlivě. Němci byli na jaře 1918 sebevědomější než kdy jindy, věříce v brzký průlom francouzských linií, k němuž soustředili všechny své síly; ke konci března pomýšlelo se ve Francii skutečně na ústup celé fronty a na vyklizení Paříže. Ale usilovné útoky německé, jež pronikly v březnu směrem k Amiensu a v květnu až k řece Marně, naděje v průlom nesplnily. Zatím generál Foch, jmenovaný také velitelem vojsk anglických (duší jeho štábu byl generál Pétain) připravil sám ofenzívu; měl k ní, zvlášť po příchodu Američanů, nejen potřebnou zásobu rezerv, ale i výzbroj jeho byla, zejména užitím velkého počtu lehkých tanků, dokonalejší než německá. Na Marně, kde před čtyřmi lety Francie prvý útok zachytila, počalo se ode dne 18. července vítězství Dohody a ústup Němců. Nedávaje nepříteli oddychu a útoče na nových a nových úsecích fronty, vyčerpal Foch postupně energii a zásoby německé a prolomil strašná opevnění německá, včetně tzv. linie Hindenburgovy. Po třech měsících byla v rukou jeho asi polovina francouzského území dosud Němci obsazeného a 1/4 mil. nových zajatců. Nikdo ve Francii nečekal ještě zhroucení německé armády, ač to již vskutku nastávalo; morální otřes, způsobený vědomím, že vítězství je vyloučeno a porážka že přijde dříve či později, i počínající se agitace bolševická ve vojsku připravily ponenáhlu tento obrat. Ludendorf a Hindenburg proto již v srpnu a pak zejména 28. září žádali vládu kategoricky, aby začala vyjednávat o mír. Tou dobou prolomil velitel soluňské armády, Franchet d'Espéray i německo-bulharskou frontu na Balkáně (16. září); Bulhaři po 14denním vítězném útoku divizí francouzských a srbských, postupujících rychle k severu na Skoplje, Prištinu a Niš, kapitulovali úplně (dne 28. září) a otevřeli tak cestu Srbům a Francouzům k Sávě a Dunaji. Rakousko v předvečer porážky Na jaře 1918, v době, kdy Německo doufalo ve vítězství na západě, byli i u nás Němci a Maďaři plni důvěry a jejich agitace a naděje v ústavní oktroj protičeský vzrůstaly. Také hr. Czernin viděl tou dobou jedinou spásu v těsném přilnutí k Německu. Vyzývavou řečí z poč. dubna donutil Clemenceaua dáti loňské tajné návrhy císaře Karla o mír separátní v plen veřejnosti - výsledkem, ar již chtěným či nechtěným bylo, že jediná cesta záchrany, tj. mír separátní, byla napříště Rakousku znemožněna a závislost Vídně na Berlínu byla utvrzena. Czernin po tomto „úspěchu“ podal demisi. Ale jako ,na západě, tak ještě více na frontě rakousko-italské vyzněly vítězné naděje německé z jara v zklamání: pokus Boroevičův prolomiti linii italskou na Plavě, podporovaný útokem z Tyrol (od pol. června) skončil naprostým nezdarem. Když o měsíc později počal se i ústup německý ve Francii, pomýšlel císař Karel na to, zachránit se ústavním přebudováním říše, v níž by vznikl v Předlitavsku stát koruny české, v Uhrách stát jihoslovanský. Ale pro odpor Maďarů, stále stejně zaslepených jako dříve, i Němců, neodvážil se vskutku ničeho. V září navrhl Wilsonovi zahájení rozprav mezi všemi státy o zásadách obecného míru, ale byl odmítnut. Dne 4. října konečně, po bulharské kapitulaci a po Ludendorfově výzvě do Berlína, že nezbývá než prositi o mír, obrátilo se Německo spolu s Rakouskem a Tureckem k Wilsonovi se žádostí o zprostředkování příměří a míru na základě podmínek v dosavadních projevech Wilsonových obsažených. Císař Karel, aby podmínkám těmto sám předem vyšel vstříc, vydal 16. října manifest, jímž ohlašoval přeměnu Předlitavska ve spolek států národních (vzdávaje se i polské Haliče ve prospěch Poláků a krajin italských, kromě Terstu). Státy ty měly býti zbudovány na základě hranic národnostních, nikoliv historických. Provésti tímto způsobem sebeurčení národů i v Uhrách se císař neodvážil. Neboť Maďaři v zaslepení svém stále nechápali nebezpečí situace: věřili, že zachrání jednotu svého státu, zřeknou-li se na poslední chvíli dualismu a tím spojení s Rakouskem (jehož záhubu zavinili), nebo zřeknou-li se - jako to učinil v uher. sněmu, zrazuje svou pýchu i svou minulost, hr. Tisza - spolku s Německem. Část opozice maďarské, vedená hro Károlyim, snažila se zachránit Uhry jiným způsobem: nadbíháním Dohodě a spojením osudu Uher s revoluční propagandou mezinárodního proletariátu. Oběma směry pracoval Károlyi tajně již od konce r. 1917; nyní soustředil své úsilí na protiváléčnou agitaci mezi zálohami piavské fronty. Vyhlášení české samostatnosti. Čechové odmítli ovšem manifest z 16. října, a to jak projevem Národního výboru v Praze (ustavil se v červenci r. 1918), tak ústy poslanců, kteří (od poč. října) počali mluviti v parlamentě vídeňském zcela otevřeně, a spolu s Jihoslovany a Poláky proklamovati své programy státně národní bez ohledu na Rakousko a dynastii. Současně pak čelila federalistickému plánu Karlovu revoluční Čechie zahraniční. Dne 14. října oznámil Beneš v Paříži vládám Dohody, že Národní rada pařížská, uznaná již za prozatímní vládu českou, béře z vůle národa a vojska do svých rukou řízení politických osudů zemí československých. Sdělil zároveň jména členů nové vlády (Masaryk, Beneš, Štefánik) i jména zástupců jejích u států Dohody. Dne 18. října pak Masaryk, dlící ve Washingtonu, uveřejnil slavnostní prohlášení české nezávislosti, motivované hlavně zradou Habsburků na právech českého národa a obsahující již nárys ústavy příští české demokratické republiky. Ani o prvém ani o druhém z těchto státoprávních aktů nepronikla jasná zpráva včas do Čech; je vůbec zajímavé, že cílevědomého dorozumění mezi Čechií domácí a zahraniční bylo vskutku velmi málo a že přesto obě střediska spolupracovala shodou okolností dobře. V týž den, kdy Masaryk v Americe prohlásil nezávislost Československa, odpověděl i Wilson Rakousku na žádost jeho o zprostředkování míru. Odpověděl pravděpodobně nikoli bez vlivu Masarykova a odpověď znamenala konec Rakouska. Autonomie, odpovídal Wilson, pro národy rakousko-uherské, Vídní nabízená, nemůže již stačiti jako základna míru, protože Spojené státy zatím uznaly, že jen československá vláda v Paříži má právo rozhodovat o české budoucnosti. Nechť se tedy Vídeň dohodne s Čechy a Jihoslovany. Poslední dny Rakouska. Odpověď Wilsonova, jež rozhodnutí o osudu Rakousko-Uherska takřka vkládala do rukou Čechů a Jihoslovanů, uveřejněna byla u nás 21. října. Spolu s mocným dojmem, kterým působila nepochybná již úplná kapitulace Německa (o kterou Wilson tou dobou vyjednával), dovršila zmatek a bezradnost, vládnoucí ve Vídni i Pešti, a podvrátila poslední zbytky státní autority ve správě i armádě, kde všude nekázeň a demoralizace, živená nejen skrytým odporem k nenáviděné válce, ale i agitací národů toužících po osvobození, a agitací Károlyiho a vlivy bolševictví, pracovaly delší dobu k rozvratu. V Čechách již 14. října strany socialistické pokusily se o provolání republiky (jen v Praze bylo tomu s nouzí zabráněno) a i jinde jevily se známky rozkladu; k němu přispěl sám císař, a to nejen manifestem z 16. října, jenž způsobil zmatek i v armádě, ale i tím, že se přiklonil k taktice, která nechávala věcem volný průběh. Protože odpověď Wilsonova předpokládala dorozumění Čechie domácí a zahraniční o podmínkách míru, císař dovolil, aby přední poslanci čeští odjeli (24. října) k poradám s dr. Benešem do Ženevy. Zároveň získal v hro Jul. Andrássym nového ministra zahraničí, který v nepochopitelném optimismu věřil, že zachrání ne-li Rakousko, aspoň Uhry, vypoví-li věrnost Německu, požádá o separátní mír s Dohodou a uzná-li právo Čechů a Jihoslovanů ve smyslu odpovědi Wilsonovy. Nóta tohoto obsahu byla vydána ve Vídni v pondělí ráno dne 28. října. Den 28. října v Čechách Nótu Andrássyho, oznámenou v Praze 28. října dopoledne vývěskami na redakcích deníků, pojala Praha jako úřední souhlas k prohlášení české samostatnosti. Lid pražský v davech vstoupil do ulic, aby za vzrušení a nadšení nevylíčitelného oslavil prvý den své svobody a zbavil se všech vnějších symbolů rakouského panství. Národní výbor, jenž původně usnesl se nepodniknouti nic před návratem zástupců svých ze Ženevy, byl stržen nenadálým obratem a s poslanci Švehlou, Rašínem, Stříbrným, Soukupem, pak i Šrobárem včele ujal se hned vlády země. Vojsko i úřady vzdaly se celkem bez odporu. Do večera slavnost osvobození rozšířila se po celé české části země, dne následujícího pokračovala v ní česká Morava, dne 30. prohlásilo se i Slovensko projevem Národní rady v Turč. Sv. Martině, předneseným Matúšem Dúlou, pro jednotu československou. Stát československý byl založen. Rozpad Rakouska O den později než Čechové provolali samostatnost svou i Chorvati a Srbové na sněmu záhřebském a Slovinci v Lublani (29. října); Poláci již od manifestu z 16. říj. podřizovali se vládě varšavské. V Pešti dne 31. října vypukla revoluce, jež postavila hr. Károlyiho v čelo lidového státu uherského; téhož dne byl zavražděn hro István Tisza. Také ve Vídni vypukly toho dne bouře povahy bolševické. Vše to dálo se v době, kdy na frontě italské ocitla se veliká ještě armáda rozpadající se monarchie v posledním zápase (od 24. říj.). Skončil se ani ne tak porážkou jako rozvratem jejím a zajetím velké části vojska; Italové ukořistili nadto válečný materiál v ceně miliardové. K rozvratu přispěli Maďaři, odvolavše uherské divize z fronty (české i část německých následovaly), i žádost císaře Karla o příměří a zmatek při uzavření jeho. Příměří z 3. listop. znamenalo zničení vojenské moci rakouské; Terst, jižní Tyroly a pobřeží Adrie bylo obsazeno Italy. Císař Karel vzdal se potom všeho podílu na vykonávání státní moci a uznal předem vyhlášení republiky německo-rakouské (12. list.) a maďarské (16. list.). Dne 20. list. vyslovilo se Národní shromáždění uherských Rumunů v Aradě pro spojení s královstvím rumunským, dne 24. list. podobně Národní rada Chorvatů, Srbů a Slovinců pro spojení s král. srbským. Vojsko české, rumunské a srbské počalo vstupovati na uherskou půdu; v Bělehradě dne 7. list. diktoval generál Franchet d'Espéray revoluční vládě Károlyiho prvé podmínky kapitulace. Monarchie habsburská odcházela z dějin. Císař Karel žil zpočátku jako soukromá osoba v Rakousích; v břez. 1919 uchýlil se do Švýcar. |
