Ve čtvrtém roce hrozné války světové, jež si vyžádala nesmírných obětí na životech a statcích národů, dějí se první pokusy o mír. My Čeští poslanci rady říšské, jež byla rozsudky nepříslušných vojenských soudů zbavena rady svých členů slovanských, a zároveň my čeští poslanci rozpuštěného a dosud neobnoveného sněmu království českého jakož i po celou dobu války nesvolávaného sněmu markrabství moravského a neobnoveného sněmu vévodství slezského, jako zvolení zástupcové národa Českého, zdůrazňujíce veškerá prohlášení českého poselstva na radě říšské, jsme povinni určitě a jasně za lid český a za porobenou a politicky umlčenou větev slovenskou v Uhrách vyznačiti svoje stanovisko k nové úpravě poměrů mezinárodních. Když čeští poslanci obrozeného národa našeho promluvili za války francouzsko-německé o mezinárodních otázkách evropských, prohlásili v memorandu svém dne 8. prosince 1870 slavnostně:

„Všichni národové, ať velcí, ať malí, mají rovnaké právo sebeurčení a rovnost jejich má stejně setřena býti. Jen z uznání rovnoprávnosti a ze vzájemné vážnosti svobodného sebeurčení všech národů může vykvésti pravá jejich svoboda a bratrství, všeobecný mír a pravá lidskost.“

My poslancové národa českého, věrni jsouce i dnes těmto zásadám svých předchůdců, s radostí jame pozdravili, že dnes všechny ony státy, které jsou založeny na zásadách demokracie, válčící i neutrální, pokládají stejně s námi toto svobodné sebeurčení národů za záruku trvalého míru všeobecného.

Nové Rusko při pokusu o mír všeobecný vložilo do stěžejních podmínek mírových zásadu sebeurčení národů tak, aby národové svobodnou volbou rozhodovali o svém životě a usnesli se, chtějí-li vybudovati stát samostatný, či tvořiti státní celek ve spolku s národy jinými. Naproti tomu prohlásil zástupce Rakousko-Uherska jménem štyřspolku, že otázka sebeurčení oněch národů, které dosud nemají své státní samostatnosti má býti řešena v každém státe cestou ústavní. Vzhledem k tornu jsme za Český národ povinni prohlásiti, že toto stanovisko zástupce Rakousko-Uherska není stanoviskem naším. My jsme se naopak ve všech svých projevech a návrzích, tomuto řešení vzpírali, ježto po nesčetných trpkých zkušenostech našich neznamená ono nic jiného nežli úplné zamítnutí zásady sebeurčení národů. Trpce žalujeme, že národ náš byl zbaven své samostatnosti státoprávní i svého práva sebeurčení umělými řády volebními, vydán nadto panství německé menšiny a německé centralistické byrokracie. Slovenská větev naše stala se pak obětí brutálnosti maďarské a neslýchaného násilnictví ve státě, jenž přece všechny zdánlivě konstituční formy zůstává nejtemnějším koutem Evropy a v  němž národové nemaďarští, tvořící většinu, jsou panující menšinou týráni a hubeni, od kolébky odnárodňováni, zůstávajíce takřka beze všeho zastoupení na sněmu i úřadech, bez veřejných škol a bez volnosti ve školách soukromných.

Ústava, na niž se odvolává zástupce Rakousko-Uherska, znetvořila i spravedlnost všeobecného práva hlasovacího, rozmnoživši v rakouské radě říšské způsobem umělým počet mandátů německé menšiny a celá její bezcennost pro svobodu národů objevila se až křiklavě jasně v krutém vojenském absolutismu po dobu války. Každý poukaz na tuto ústavu znamená proto ve skutečnosti jenom odmítnutí práva sebeurčení, vydání v plen všech národů v Uhrách, kde jest ústava jen nástrojem nejbezohlednějšího panství oligarchie několika rodů maďarských, jak to bylo znovu potvrzeno novou předlohou o volebně reformě. Národ náš touží se všemi demokraciemi světa po míru všeobecném a trvalém. Jest si však plně vědom pravdy, že trvalým může státi se jenom mír takový, který odstraní staré křivky, brutální moc převahy zbraní jakož i nadpráví států a národů nad národy druhými - mír takový, který zabezpečí samostatný rozvoj národům velkým i malým a osvobodí zejména ony národy, kteří stenají dosud pod cizí nadvládou. Proto také toto právo na svobodný život národní a sebeurčení národů ať malých či velkých a jakékoliv příslušnosti státní, musí býti základem příštího práva mezinárodního, zárukou míru a přátelského soužití národů i velkým statkem ideálním, který si lidstvo vydobude z hrůz světové války.

My, poslancové národa českého, prohlašujeme, že mír, který by národu našemu nepřinesl spravedlnost a svobody, nemohl by pro něj býti mírem, nýbrž jen počátkem nového mohutného a důsledného zápasu za státní samostatnost, v němž by národ náš napjal veškeré své síly hmotné i mravní až do krajnosti a v tomto bezohledném boji neustal by až do šťastného konce.

Národ náš se hlásí o tuto svou samostatnost, opíraje se o své historické právo státní a jsa všecek prodchnut vřelou touhou, aby ve svobodné soutěži s jinými národy svobodnými a v svém státě svrchovaném, plnoprávném, demokratickém, sociálně spravedlivém i na rovnosti všeho občanstva vybudovaném a v hranicích historických zemí a sídel svých a své větve slovanské přispěti mohl k novému velkému rozvoji lidstva, založenému na volnosti a bratrství přiznávaje v tomto státě národním menšinám plná, rovná práva národní.

Vedeni jsou těmito zásadami protestujeme slavnostně proti odmítání práva sebeurčení národů při jednání mírovém a žádáme, aby ve smyslu práva toho zabezpečena byla všem národům, tedy i našemu, účast a plná volnost obhájiti svých práv na mírovém kongresu.

Slavnostní prohlášení českých poslanců vídeňské říšské rady a zemských sněmů historických zemí Českého království z 6.1.1918, formulující cíle národně osvobozeneckého boje českého a slovenského národa za první světové války. Reagovala na jednání o mír v Brestu Litevském, odvolávala se na zásadu sebeurčení národů, prosazovanou sovětským Ruskem a požadovala, aby budoucí mírová konference uznala právo na sebeurčení dosud nesvobodných národů, jmenovitě pak utlačovaných národů Rakousko-Uherska.

Lidové noviny 29. července 1914

K činnosti českých poslanců během první světové války

Dvě osmadvacítky v kalendáři, od nichž nás dělí sto let, změnily svět a proměnily českou politiku a s ní i parlamentní život. V neděli 28. června 1914 totiž padly v Sarajevu osudné výstřely, které zabily následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este. Měsíc nato propukla světová válka. Národní listy na konci července 1914 vcelku prorocky psaly: „Den 28. červenec letošního roku stal se pro mocnářství habsbursko-lotrinské dnem tak historickým, jakého nepamatuje nikdo z nynějších generací občanů této říše.“¹

Na začátku války existovaly v české politice čtyři základní proudy.² Agrárníci, katolické strany a český konzervativní velkostatek vystupovali nejdříve loajálně k habsburské monarchii, teprve v  průběhu války se jejich postoj měnil. Sociálně-demokratičtí politici počítali se zachováním Rakouska-Uherska a s jeho proměnou v demokratický stát, který se podaří zreformovat. Okruh politiků kolem lídra mladočechů Karla Kramáře sázel na vítězství dohodových mocností a zpočátku spoléhal na (tehdy ještě nebolševické) Rusko. Kramář viděl válku jako střet Germánstva se Slovanstvem a předpověděl, že konflikt změní mapu Evropy k nepoznání. S vítězstvím Dohody počítaly i vize T. G. Masaryka.

Zatímco zahraniční odboj se po většinu války soustředil kolem T. G. Masaryka, který do zahraničí odjel v prosinci 1914, centrem domácího odboje byl Tajný výbor Maffie kolem Edvarda Beneše (před jeho odchodem do zahraničí), Přemysla Šámala, Karla Kramáře nebo Josefa Scheinera.

Na začátku války parlament nezasedal. Připomeňme, že činnost zemského sněmu v Praze přerušily už tzv. Anenské patenty z 26. července 1913. Bylo to v době, kdy sněm trápila obstrukce německých poslanců. Zemský sněm už se nikdy nesešel. Jednání Říšské rady bylo v březnu 1914 odročeno, tentokrát pro změnu kvůli české obstrukci, k dalšímu zasedání se sešla až na konci května 1917.³ V čase uspaného zemského sněmu i Říšské rady byli mnozí poslanci zaměstnáni veřejnou činností v zemských výborech, resp. od Anenských patentů v zemských správních komisích, výkonných orgánech zemských sněmů, provádějících sněmovní usnesení a jeho agendu.

Perzekuce protirakousky naladěných politiků na sebe nenechaly po vypuknutí války dlouho čekat. Už v září 1914 byl zatčen poslanec Václav Klofáč z národně sociální strany. Řada novin a časopisů byla zastavena, mnohé organizace se ocitly pod policejním dohledem. Na druhou stranu sociální demokrat Bohumír Šmeral právě na podzim 1914 ujišťoval místodržitele Thuna, že sociální demokraté splní korektně svoji povinnost jako Rakušané, protože jen v Rakousku-Uhersku spatřují svou spásu.⁴ Během Vánoc 1914 přesvědčují také představitelé katolických politických stran Mořic Hruban a Jan Šrámek české politiky, aby vystoupili s loajálním prohlášením. Křesťanské politické strany⁵ představovaly v českém stranickém spektru nejvíce loajální, tzv. aktivistické prorakouské politické síly. S vypuknutím války se předpokládal útlum politické činnosti. Ta se z parlamentu později přesunula do Českého svazu a Národního výboru, resp. někteří politici se zapojili do odboje. Během války došlo k postupnému sjednocování těchto hlavních stran s několika menšími katolickými subjekty ve spojené katolické strany podle zemského principu.⁶ Aktivistický politický postoj našich klerikálů spočíval v podpoře vládnoucí dynastie a válečného úsilí Rakouska-Uherska. Zároveň však ve věrnosti státoprávnímu programu usilovali o obnovu politických práv zemí Koruny české a zasazovali se o práva českého národa v prostředí, v němž výrazně sílil vliv německých stran a germanizační tendence. Politici obecně odmítli pozvolna se vtírající praxi, že „ve válce se politika nedělá“. Naopak předsedové katolickonárodní strany Mořic Hruban a křesťanskosociální strany katolický kněz P. Jan Šrámek, oba poslanci moravského zemského sněmu a vídeňské Říšské rady, se neuchýlili do soukromí a již o Vánocích 1914 jako reprezentanti moravských stran jeli do Prahy s cílem sjednotit české politické strany a překonat jejich řevnivost.

Šlo o solitérní pokus poslanců a předáků klerikálních stran, který se nesetkal se zdarem. Ve většině případů šlo o formální sdělení záměru bez většího ohlasu, maximálně s projevem uctivého uznání. Předsedu mladočechů Karla Kramáře nezastihli, místo nich se setkali s Jindřichem Maštálkou, zemským i říšským poslancem. Předseda agrární strany a český zemský poslanec Antonín Švehla v delším rozhovoru kolegům vyjevil patrně jediný možný důvod, proč jejich návrh nebude širším politickým spektrem akceptován. Tím důvodem byl tzv. klerikalismus navrhovatelů, tedy jejich příslušnost ke katolickým konfesním stranám. Také předseda české sociální demokracie Bohumír Šmeral s návrhem osobně souhlasil, avšak jeho úspěch podmiňoval souhlasem K. Kramáře a A. Švehly.⁷

Na radu místopředsedy české křesťanskosociální strany, katolického kněze a budoucího pražského arcibiskupa Františka Kordače se J. Šrámek a M. Hruban rozhodli oslovit s nabídkou spolupráce zástupce české historické šlechty jako tradičního zastánce českého státního práva. Šlechta sdružená ve straně konzervativního velkostatku měla zastoupení jak na zemských sněmech, tak ve vídeňském parlamentu. Člen panské sněmovny Bedřich Lobkowicz, syn nejvyššího maršálka Království českého Jiřího Kristiána Lobkowicze, představoval vhodný kontakt. Jeho příslušnost ke šlechtickým státoprávním kruhům a vyvinuté národní cítění z něj činily důvěryhodnou osobnost pro ostatní české politiky. I on oběma klerikálním představitelům doporučil nepodnikat žádný krok bez srozumění s K. Kramářem, jenž byl pokládán za vůdčí osobnost celé české politiky. Jako příslušníci jednoznačně prorakouské politické linie byli oba klerikální politici důvěrně přijati místodržitelem Františkem knížetem Thunem, rovněž státoprávním šlechticem a přívržencem českého národního hnutí, který uvítal sjednocovací iniciativu. Byl však již v tu dobu unaven obhajobou národních práv proti zájmům Vídně, která byla provokována českým národním radikalismem a odporem proti vládním aktivitám (viz demonstrativní odmítnutí válečných půjček mladočeským vůdcem K. Kramářem). Další sázky na státoprávní šlechtu však vedoucí osobnosti českého politického katolicismu spíše odrazovaly. Velkým zklamáním byl pro ně např. nástup českého státoprávního šlechtice a člena českého zemského sněmu Jindřicha Clam-Martinice na post předsedy vlády v prosinci 1916. Nesplnil očekávání českých stran a postupně se octl v zajetí německonacionální a německoliberální politiky. Do vlády povolal představitele českého němectví Karla Urbana a barona Josefa Baernreithera. Těmito kroky se rozvolňovala vazba klerikálů na českou historickou šlechtu.

Výprava obou katolických poslanců nepřinesla hmatatelného výsledku. Zůstalo jen u symbolických a zdvořilostních gest. Stala se však důkazem iniciativnosti konfesních politických stran a jejich vůle utvářet politické osudy národa společně s ostatními politickými stranami a proudy. Zástupci katolických stran si uvědomovali potřebu nacházet skrze politický kompromis a demokratickou diskusi výsledek přijatelný pro všechny zúčastněné aktéry. Válka přinesla konfesním stranám v Čechách a na Moravě útlum, jejich poslanci nevyvíjeli logicky žádnou zákonodárnou iniciativu ani na zemských sněmech Čech, Moravy či Slezska, ani na Říšské radě ve Vídni.

Cestami protirakouského odboje

Karel Kramář

V květnu 1915 přišla vlna zatýkání českých politiků a představitelů domácího odboje. 21. května byli zatčeni dlouholetý poslanec Karel Kramář a starosta České obce sokolské Josef Scheiner, brzy byli zatčeni také poslanec Říšské rady Alois Rašín a redaktor Národních listů Vincenc Červinka. Karel Kramář si nepřipouštěl reálnost nebezpečí a snad ani nevěřil, že by se jemu, váženému českému politikovi, mohlo něco stát. „Byl jsem téměř 25 let poslancem, a vědomí mé osobní nedotknutelnosti bylo vlastně jediným poněkud povznášejícím pocitem mého povolání,“ vzpomínal po letech.⁸ Více se mýlit nemohl. Kramář byl odvezen do vězení na Hradčanech, kde v malé špinavé cele strávil o samotě první noc za mřížemi: „Každou chvíli jsem vstával, nervové rozechvění působilo na mne fysicky nejrůznějšími symptomy a zdálo se mně, že se v té cele zalknu ohavným zápachem. Cítil jsem nevýslovně hluboké ponížení, že mne, který jsem byl kdysi jedním z vůdců většiny v parlamentě, který nepřestal hráti ve sněmovně, v delegacích úlohu dojista vynikající, který byl znám v tak mnohých politických kruzích Evropy, že mne hodí do smradlavé cely jako sprostého vraha nebo zloděje. … Začalo svítat a když bylo světlo, viděl jsem svou celu v celé její ohavné špíně, po stěnách pornografické kresby, nápisy, a v tom všem já, jeden z předních parlamentářů českých a rakouských… Nemyslil jsem na budoucno, na to, co mně hrozilo – zdálo se mně, že nic nemůže být hroznějším, než ta noc v smrduté, špinavé cele pro vrahy a zloděje… “⁹ Následujícího dne byli Kramář a Scheiner odvezeni do Vídně a Kramář tam byl předán c. a k. zeměbraneckému divisnímu soudu, který měl ve své agendě vyzvědačské a velezrádné procesy. Dlouholetý poslanec Kramář, který i díky rodinným financím nebyl zvyklý ani na náznak nepohodlí, nesnášel pobyt ve vězení lehce: „Cela byla úzká, ale nedělala dojem odporné nečistoty jako v Praze. Byl v ní splachovací systém a následkem toho aspoň snesitelný vzduch. Železná postel, na kterou přišly potom mé žíněnky a polštáře, nad tím polička pro knihy, malý stolek s připevněnou lavičkou, džber s vodou a malý koflík pro pití – to bylo všecko, co jsem v cele měl. Později směl jsem si koupiti židli – pro starou chorobu v kříži jsem velmi těžce snášel lavičku bez lenochu, malou skříňku na knihy a konečně největší vymoženost, když jsem se už celé neděle myl pomocí koflíku na pití – umyvadlo!“¹⁰

Připomeňme, že domácí odbojová činnost se zintenzívnila v prvních měsících roku 1915, kdy se završila organizace Tajného výboru – Maffie. Šlo o ústřední orgán pro řízení zpravodajské a konspirační činnosti českého domácího odboje za první světové války. Maffie stála na výrazně protirakouských pozicích, a proto jedním z úkolů jejích členů bylo zabránit případným projevům loajality českých politiků vůči habsburské monarchii. Maffie také byla v kontaktu se zahraničním odbojem. V březnu 1915 bylo ustaveno předsednictvo Maffie, ve kterém pracovali Edvard Beneš, Alois Rašín, Josef Scheiner, Přemysl Šámal či Karel Kramář. Například právě Kramář se počátkem května 1915 po bitvě u Gorlice ostře postavil proti tomu, aby byla do hlavního stanu vyslána deputace, která měla ubezpečit o oddanosti českého národa a o jeho věrnosti monarchii. Politik na to později vzpomínal: „Poněvadž jsem toto prohlášení (odmítnutí vyslání deputace – pozn. aut.) učinil já, odmítal svou účast jeden za druhým a z deputace, o níž již patrně ve Vídni věděli, sešlo. A nyní si představme, co by dělali naši lidé za hranicí, kdyby Rakousko se vším svým žurnalistickým a propagačním aparátem mohlo do světa rozhlásiti, že zákonní zástupci českého národa slavnostně prohlásili arcivévodovi Bedřichovi svou věrnost a oddanost!“¹¹ I to, že Karel Kramář zmařil projev loajality, na který Vídeň netrpělivě čekala, se mu brzy mělo stát osudným.

Do domácího odboje se nezapojily české katolické strany, jejichž předáci se soustředili spíše na zmírňování válečných dopadů na český národ a společnost pomocí deputací apod. Prorakouská sociální demokracie se po odmítnutí austromarximu nakonec připojila k odbojovému hnutí za vedení svých říšských poslanců Františka Soukupa, Rudolfa Bechyněho a Luďka Pika.¹²

Proces s Karlem Kramářem a jeho druhy, jak se tehdy říkalo, byl symbolicky vnímán jako proces s celým českým národem. O proces se zajímali také zahraniční státníci. Kramář a Rašín byli obžalováni ze zločinu velezrady a zločinu proti branné moci státu. Zbývající dva obžalovaní – V. Červinka a ostatním do té doby neznámý úředník J. Zamazal – čelili obvinění z vyzvědačství. Kramářovi a Rašínovi nijak nepomohlo to, že byli poslanci Říšské rady. Imunity přestali požívat v okamžiku, kdy byla Říšská rada uzavřena. Nicméně Kramář byl navíc členem delegací, proto se jeho obhájce Eduard Koerner alespoň v tomto případě snažil, aby byla imunita zohledněna a uznána. Alois Rašín si k tomu počátkem ledna 1916 poznamenal: „Imunita dra Kramáře, jakožto člena delegací, nebyla soudem uznána, a proto k přerušení řízení nedojde. Bylo jen sděleno, že bylo učiněno stran dra Kramáře a mne oznámení parlamentu, že jsme ve vazbě a že je řízení proti nám…“¹³ V červnu 1916 byli obžalovaní uznáni vinnými: Kramář s Rašínem velezradou a zločinem proti válečné moci státu, Červinka se Zamazalem vyzvědačstvím. Všichni byli odsouzeni k trestu smrti pověšením. Po nástupu nového panovníka Karla I. byl trest zmírněn, začátek července 1917 pak přinesl politickým vězňům amnestii. V posledních měsících věznění Kramář s Rašínem sdíleli společnou celu. „Neklesnout do špíny, čistě žít, nepoddat se, nesestoupit na nižší stupeň kultury, to je ten strašný zápas, který inteligentní člověk prodělává ve vězení,“ vzpomínal Rašín.¹⁴ Pobyt ve vězení asi více traumatizoval zhýčkaného Karla Kramáře. Ten si také později s určitou dávkou lítosti z promarněné příležitosti uvědomil, že se ještě coby poslanec mohl zasadit o to, aby se s politickými vězni zacházelo jinak než třeba s vrahy a zloději: „Tak jsme byli uspáni politickou svobodou, kterou v Rakousku měl v poslední době každý politický směr od anarchistů počínaje až do prušácké velkoněmecké propagandy, že jsme na to nepomýšleli, že by otázka politického vězení mohla se státi praktickou.“¹⁵ Před válkou by ho ale nejspíš ani ve snu nenapadlo, čeho se ještě může dočkat.¹⁶

Alois Rašín

V roce 1915 zatím v domácí politice sílil proud, který doufal, že prorakouskou loajalitou otupí ostří protičeské perzekuce. K tomuto aktivistickému směru patřili např. mladočech Z. Tobolka, staročech K. Mattuš, vedení agrární strany nebo sociální demokraté v čele s B. Šmeralem. Habsburská monarchie se měla stát záštitou rovnoprávných národů, kterým měla zaručit možnost rovnoprávného rozvoje. Aktivistický proud sílil i kvůli zatýkání protirakousky orientovaných politiků a odchodu dalších osobností do zahraničí.¹⁷

Nejznámějším Čechem působícím v zahraničí byl Tomáš Garrigue Masaryk, který byl poslancem Říšské rady za pokrokovou stranu a který na konci roku 1914 odešel do exilu. Ve Švýcarsku v létě následujícího roku promluvil k 500. výročí smrti Mistra Jana Husa, Masarykovy projevy vyhlásily odboj vůči rakousko-uherské monarchii.¹⁸ „Za české reformace i český stát se osamostatnil. Doufejme, že tato veliká světová válka také povede náš národ ke svobodě a že dle programu všech českých stran se české samostatnosti dožijeme, podle slov Palackého, že jsme byli před Rakouskem a budeme i po něm, a bude-li třeba – a bude třeba – i bez něho,“ pronesl Masaryk 4. července 1915 v Curychu.¹⁹ V Ženevě pak o dva dny později prohlásil: „Každý Čech znalý dějin svého národa se musí rozhodnout buď pro reformaci, nebo pro protireformaci, pro ideu českou – nebo pro ideu Rakouska, orgánu evropské protireformace a reakce.“²⁰ Za měsíc, 4. srpna, nařídilo vrchní velitelství rakouské armády stíhání Masaryka coby podezřelého ze zločinu velezrady a vyzvědačství a zločinu proti válečné moci státu.²¹ Masarykovým přáním bylo, aby se k jeho zahraničním aktivitám přidali další čeští politici, odjel např. poslanec za agrární stranu Josef Dürich a také Masarykův pozdější nejbližší spolupracovník Edvard Beneš.

Český komitét zahraniční jakožto politický orgán zahraničního odboje vydal v listopadu 1915 provolání o nemožnosti vnitřní transformace Rakouska-Uherska. Český národ usiluje o samostatný československý stát. V únoru 1916 vznikla z České komitétu zahraničního Československá národní rada, v jejímž čele stanul T. G. Masaryk.

Domácí politika aktivismu

Čeští poslanci doma vytvořili v listopadu 1916 jednotný Český svaz, který sdružoval české poslance Říšské rady kromě těch, kteří se nacházeli v emigraci a kromě sociálních demokratů-centralistů. Podle historika Roberta Kvačka byl tehdy Český svaz naplněn duchem loajální a aktivistické politiky: „Aktivismu bylo podle něho třeba zvláště jako argumentu pro poválečnou dobu, aby se citelně nezhoršilo postavení českého národa v říši.“²² „V přesvědčení, že plníme jen vůli celého, po národní jednotě dnes více než kdy před tím volajícího národa a že jednáme současně v zájmu staroslavné dynastie i velikého historického poslání říše, jež spočívá především ve sjednocení a zachování nedílnosti jejich království a zemí, jakož i v naprosté rovnoprávnosti všech národů, sjednocujeme na základě většinové zásady české poslance na radě říšské v jeden celek Český svaz,“ stálo v prohlášení Českého svazu.²³ V jeho čele stanul agrárník František Staněk, do čela v té době také ustaveného Národního výboru, který zahrnoval politické strany v zemích Koruny české, se postavil staročech Karel Mattuš. Loajalitu k habsburské říši Český svaz ukázal například účastí delegace na pohřbu císaře Františka Josefa I. Aktivismus českých politiků vrcholil začátkem roku 1917. Ministru zahraničních věcí Czerninovi adresovalo předsednictvo Českého svazu 31. ledna 1917 dopis: „Vaše excelence! Vzhledem na odpověď států čtyřdohody presidentu Spojených států severoamerických Wilsonovi, ve které státy válčící s mocnářstvím naším uvedly mimo jiné také ´osvobození Čechů od cizího panství´ jako jeden z cílů, k nichž chtějí mocí zbraní dospěti, praesidium Českého svazu odmítá tuto insinuanci, která spočívá na předpokladech úplně nesprávných, a rozhodně prohlašuje, že národ český jako vždycky v minulosti tak také v přítomnosti i v době příští jen pod žezlem habsburským vidí svou budoucnost a podmínky svého vývoje.“²⁴ Politika Českého svazu se ale v průběhu příštích měsíců výrazně proměnila.

Aktivistické a zároveň opoziční, protivládní křídlo působilo v každé české politické straně, což se stalo terčem německé kritiky, jež českou politickou reprezentaci obviňovala z neupřímného a zrádcovského chování vůči Rakousku. Aktivismus katolických konfesních stran, tedy jejich kladná politika vůči Vídni a projevovaná věrnost katolickému habsburskému vládnoucímu domu, nebyl v pozdějším revolučním čase pardonován, zatímco oportunistický aktivismus ostatních občanských i socialistických stran byl po 28. říjnu 1918 pokládán za nutnou taktiku pro udržení českého politického života.²⁵ V budoucích republikánských poměrech byla hlavním proviněním klerikálů jejich upřímná věrnost Habsburkům, zatímco liberální a socialistické strany projevovaly svou loajalitu vládnoucí dynastii spíše z praktických než niterných důvodů.

Činitelé katolických stran se snažili v omezených politických poměrech využít svých vazeb a kontaktů na politiky a zejm. historickou šlechtu. Reprezentanti agilního moravského křídla politického katolicismu, poslanci J. Šrámek a M. Hruban, se po Novém roce 1917 vypravili k ministerskému předsedovi Jindřichu Clam-Martinicovi s naléhavou žádostí o svolání říšské rady a obnovení standardního ústavního života. Během česky vedeného rozhovoru se oba návštěvníci setkali s vyhýbavým stanoviskem. Obdobně ministerský předseda odbyl i záložní požadavek na svolání moravského zemského sněmu s dosud nevyčerpaným funkčním obdobím s tím, že by prý mohla probíhat debata s neblahými důsledky pro zemi oslabenou válečným konfliktem. Nepomohly Šrámkovy argumenty o obecném volání po obnově parlamentního života. Ministerský předseda nadále setrvával na absolutistickém pojetí vlády umožněném jen díky válečnému stavu. Nedal se obměkčit ani příslibem, že projevy na povoleném sněmu nikterak neohrozí životní zájmy mocnářství. Zde je nutno konstatovat, že oba moravští poslanci slibovali loajalitu za sebe i za druhé strany, k čemuž neměli od ostatních českých politických subjektů mandát. Neústupnost předsedy vlády byla krátkozraká tváří v tvář sílícímu požadavku po oživení činnosti zákonodárných sborů v dalších zemích monarchie (např. v Haliči, ve Slovinsku) a sveřepě šla přímo proti němu.²⁶

Specifický byl prorakouský aktivismus sociální demokracie. Českoslovanské sociální demokracii vyhovoval internacionální charakter říše. Strana se před válkou na svém sjezdu r. 1913 vyjádřila pro další trvání rakousko-uherské říše, v níž spatřovala ochránce malých národů, stejně jako efektivní hospodářský prostor svědčící zájmům a rozvoji dělnického hnutí. Sociální demokraté se svými vůdci, poslanci Říšské rady Františkem Soukupem a Bohumírem Šmeralem, požadovali federalizaci říše a důsledné provádění všeobecného volebního práva i v obecní a regionální správě.²⁷

Obnovená Říšská rada

Císař Karel I.

V dubnu 1917 svolal císař Karel I. Říšskou radu, sejít se měla 30. května, přičemž jedno z odůvodnění tohoto kroku bylo spatřováno v panovníkově osobním přání, aby parlament začal opět pracovat. Přes dvě stovky osobností kultury pak 17. května dokumentem zvaným Manifest českých spisovatelů vyzvaly české politiky, aby na Říšské radě hájili zájmy českého národa. V opačném případě se měli poslanci vzdát svých mandátů. Text tohoto Manifestu spisovatelů připravil básník a ředitel činohry Národního divadla Jaroslav Kvapil. Manifest bývá pokládán za morální apel, který měl dodat vzpruhu politikům. Požadoval sebeurčení českého národa a vyzýval zákonodárce z Českého svazu a Národního výboru k důslednému odporu proti vídeňské vládní politice. Jednalo se o svého druhu „nepolitickou politiku“, kterou říšský poslanec M. Hruban pokládal za vměšování se nepolitiků do kompetencí zvolených zástupců lidu. Přesto v tomto faktickém proklamačním nátlaku reprezentantů českého kulturního života spatřoval rovněž zdroj pozitivní motivace pro české politiky v podmínkách obnoveného parlamentarismu.²⁸

30. května 1917 je, jak poznamenávají Národní listy, „po třech letech její bezvýjimečné němoty“ zahájena Říšská rada.²⁹ Jak podotýká historik Vratislav Doubek, někteří poslanci se zasedání obnovené Říšské rady už nedožili, další mohli být teprve teď oficiálně zbaveni mandátu kvůli soudnímu rozhodnutí (např. K. Kramář, A. Rašín, F. Buříval, V. Choc): „Nejen díky těmto významným poslancům odstaveným z parlamentního života se však těžiště české politiky opět přesouvalo mimo parlament. Někdejší nedůvěra k parlamentu a rakouské politice se v éře válečného byrokratického militarismu jen prohloubila.“³⁰

„Český svaz jde do parlamentu jako strana oposiční a s programem, který je neslučitelný s dosavadní politikou nynější vlády,“ konstatují Národní listy.³¹ Český svaz vystoupil se svým státoprávním prohlášením: „Poselství českého národa vychází z hlubokého přesvědčení, že nynější dualistický útvar vytvořil k patrné újmě celkových zájmů národy vládnoucí a potlačované a že k odstranění každého nadpráví národnostního a k zabezpečení všestranného vývoje každého národa v zájmu celé říše a dynastie je nezbytno přetvoření mocnářství habsbursko-lotrinského ve spolkový stát svobodných a rovnoprávných národních států. Opírajíce se proto v této dějinné chvíli o přirozené právo národní na sebeurčení a svobodný vývoj, posíleni nad to u nás nezadatelnými právy historickými a státními akty, plně uznanými, budeme se v čele svého lidu domáhati sloučení všech větví českoslovanského národa v demokratický český stát, při čemž nelze opomenouti i větve slovenské, žijící v souvislém celku s historickou vlastí českou.“³² S vlastním prohlášením vystoupil poslanec A. Kalina, který rovněž usiloval o samostatný československý stát, v jeho slovech však chyběla zmínka o habsburské monarchii. „Nic menšího nemá být od dnešního dne cílem české politiky,“ konstatovalo Právo lidu, „nežli český stát, demokratický český stát, jakožto jeden ze svobodných a rovnoprávných národních států, jejichž spolek má nastoupiti na místě nynějšího dualistického soustátí rakousko-uherského.“³³ Prohlášení Českého svazu přednesl na půdě Říšské rady František Staněk a podle Národních listů byl jeho účinek silný: „Čechové, Slovinci, Chorvati, Srbové, ale také, což bylo zvláště pozorováno, Poláci provázeli je hlučným a trvalým potleskem.“³⁴ Německý poslanec Pacher v souvislosti s českým prohlášením varoval, že „každý pokus znovuprobuzení českého státního práva, které především odporuje právu Němců v Čechách na národnostní samosprávu, způsobí nejostřejší odpor všech Němců ve státě“.³⁵ M. Hruban žádal na řečništi říšské rady federalizaci Rakouska-Uherska a ohrazoval se proti německým útokům. Na české, jihoslovanské a ukrajinské státoprávní prohlášení reagovali Němci ostře. Rovněž Poláci žádali zvláštní status pro Halič, čemuž Němci neodporovali v naději na vzdálení Haliče sněmovnímu vídeňskému dění. Rovněž Český svaz vnímal polské snahy jako nepřímou podporu vlastního státoprávního boje.

Z katolických poslaneckých řad zazněly mírové návrhy hned po nástupu nové vlády Ernsta Seidlera v červnu 1917. Jejich iniciátory byli pozdější olomoucký arcibiskup A. C. Stojan za parlamentní sdružení katolických kněží a M. Hruban za poslanecký klub českých katolických stran. Návrhy prošly živou diskusí, avšak setkávaly se převážně s radikálním odmítáním ze strany německých nacionálů, řídících se heslem „Žádný mír bez vítězství“. Ačkoliv klerikální poslanci hospitovali formálně v Českém svazu, nebyli kvůli svému loajálnímu prohabsburskému programu pokládáni za jeho plnohodnotného člena. Důkazem toho bylo např. vynechání zástupce katolické strany při audienci, kterou císař udělil Českému svazu. Členství klerikálních stran ve svazu nepostrádalo jistou paradoxnost, danou záměrnou diskriminací a druhořadým statutem katolíků v tomto parlamentním uskupení. M. Hruban nakonec dosáhl audience u císaře Karla I. 21. července 1917, při níž uvedl požadavek katolických stran na federalizaci říše. Hruban kladně zhodnotil snahu císaře o ústavní změnu říše, jak ji naznačil ve své korunovační řeči. Při uznání významu českých zemí císař však vyslovil obavu z chování českých Němců, které – oproti Němcům ze starých dědičných zemí – nepokládal za oporu dynastie. Hruban císaři sdělil, že po případné federalizaci, jež nepřipustí rozložení historických státních individualit, dostanou Němci v českých zemích práva na plný národní rozvoj. Ve vztahu ke Slovensku byl císař kategoricky proti jeho včlenění do českých zemí, neboť při korunovaci složil přísahu, že bude vždy hájit nedělitelnost zemí koruny sv. Štěpána, jejichž bylo Slovensko jako Horní Uhry součástí. Český poslanec i rakouský císař byli zajedno v osobě prof. H. Lammasche, nepolitika a právního vědce, který podle nich mohl obstát jako předseda vlády provádějící federalizaci podle záměrů panovníka. Této funkce dosáhl však až 27. října 1918, v době agónie rakousko-uherského mocnářství. Exkluzivní setkání českého poslance znamenalo uchování císařovy důvěry v část české politické reprezentace, ačkoliv pro něho zůstalo mnoho věcí z českého programu nepřijatelných.³⁶

Slovenská otázka představovala důležité téma české politiky. Ne všichni poslanci spěchali s prosazením slovenského připojení k českým zemím v případě, že by Vídeň vyšla Čechům vstříc. Např. Spojené katolické strany byly stoupenci spojení se Slovenskem. Slovenská otázka však skrývala jistá rizika. M. Hruban coby nejagilnější politik klerikálního bloku požadoval garance, aby zdůrazňováním slovenského připojení k českým zemím nebyl na Slovensko vnesen chaos. K souhlasu slovenských osobností, K. Stodoly, V. Šrobára a M. Hodži požadoval proto také získání souhlasu ostatních představitelů slovenské politické scény, zejm. předsedy Slovenské luďové strany A. Hlinky. Na půdě Českého svazu se horečně debatovalo o statutu Slovenska. V diskusích zazníval stran Slovenska významný argument o prolínání tradičního státoprávního prohlášení s odvoláním na historické státní právo s principem přirozeného práva na sebeurčení, jež bylo aplikováno v případě Slováků. Hruban trval na prioritách státoprávního principu a důvodně se obával možného budoucího zneužití přirozeného práva na sebeurčení proti územní jednotě státu. Nasnadě byl německý autonomismus, jenž by důrazem na přirozené právo na sebeurčení mohl ohrozit celistvost proponovaného československého státu. Zdůrazňování přirozeného práva a národního sebeurčení by podle Hrubana mohlo ohrožovat historickou zásadu nedělitelnosti a celistvosti zemí koruny české.³⁷

V červnu 1917 jednali představitelé českoslovanské sociální demokracie se svými kolegy z jiných zemí na mírovém kongresu II. Internacionály ve švédském Stockholmu. Čeští zástupci B. Šmeral, A. Němec a G. Habrman požadovali právo národů na sebeurčení. Setkali se zde také se spolupracovníkem T. G. Masaryka Prokopem Maxou.³⁸

Začátkem července 1917 císař Karel I., jak už bylo řečeno, vyhlásil amnestii pro politické vězně – z vězení tak vyšli například Karel Kramář, Alois Rašín nebo Václav Klofáč a aktivně se zapojili do politického života. Například Kramář s Rašínem se zaměřili na omezení vlivu aktivistů ve své mladočeské straně a také v Národních listech. Oba mladočeští politikové opustili 10. července 1917 věznici, Kramář tehdy odmítl návrhy, aby šel poděkovat císaři, a odmítl dokonce navštívit budovu Říšské rady. Kramář se po propuštění také rezolutně postavil proti myšlence, aby čeští poslanci obeslali ústavní subkomitét pro přípravu revize rakouské ústavy. Koneckonců na podnět Maffie vznikl protest proti účasti českých poslanců v ústavním podvýboru s tím, že čeští politici mají usilovat o samostatný československý stát, nikoli o státoprávní změny v monarchii. Triumfální návrat z vězení učinil z Karla Kramáře opravdového „vůdce národa“ a nebývale vzrostla jeho popularita. Skvěle to vystihují slova novináře Jana Herbena, který v říjnu 1917 ke Kramářovi pravil: „Když jste byl odvážen, patřil jste jedné straně. Když jste nyní přijel, patříte celému národu. Dnes není stran v českém národě, celý národ je jedna strana.“³⁹

Na podzim 1917 se čeští a němečtí poslanci na Říšské radě střetli při projednávání rozpočtu. Německým nacionalistům se nelíbil český požadavek na národnostní rovnoprávnost, německý poslanec Luksch dokonce obvinil Čechy z velezrady, spolčení s dohodovými státy a označil český národ za vnitřního nepřítele monarchie.⁴⁰ Atmosféra jednání sněmovny byla bouřlivá, a provázely ji četné výkřiky. Poslanec Stránský zdůraznil, že se Češi nikdy „nevzdali práv na samostatnost a suverenitu českého státu“.⁴¹ Čeští poslanci se postavili proti rozpočtu a Český svaz vstoupil do opozice vůči vládě. V prosinci předseda Českého svazu Staněk jasně jménem českých a jihoslovanských poslanců prohlásil, že „trvalý mír jest možný toliko na základě nejúplnějšího práva sebeurčení“.⁴²

Na 6. leden 1918 byl do Obecního domu svolán sjezd českých poslanců, z něhož vzešel manifest známý jako Tříkrálová deklarace. Jak podotýká historik Robert Kvaček, dostavili se i V. Klofáč, K. Kramář a A. Rašín, kteří byli kvůli „velezradě“ mandátu zbaveni.⁴³ Historik R. Kvaček líčí setkání českých politiků: „Poslanci seděli v hloučcích, někteří hlučně debatovali, jiní se zatím jen nejistě rozhlíželi. Válka přece ještě mohla dopadnout všelijak. Slavnostní nálada však nakonec strhla všechny. Deklarace byla přijata jednohlasně.“⁴⁴ Čeští poslanci se dovolávali práva národů na sebeurčení a požadovali samostatný československý stát: „Národ náš hlásí se o svou samostatnost, opíraje se o své historické právo státní a jsa prodchnut všecek vřelou touhou, aby ve svobodné soutěži s jinými národy svobodnými a ve svém státě svrchovaném, plnoprávném, demokratickém, sociálně spravedlivém i na rovnosti všeho svého občanstva vybudovaném a v hranicích historických zemí a sídel svých a své větve slovenské přispěti mohl k novému velkému rozvoji lidstva, založenému na volnosti a bratrství, přiznávaje v tomto státě menšinám plná rovná práva národní.“⁴⁵ Úřady zpočátku zveřejnění deklarace nepovolily, noviny ji otiskly teprve 30. ledna. Pro premiéra Seidlera byla Tříkrálová deklarace velezrádným činem, který ohrožuje celistvost habsburské říše.⁴⁶ Taková slova české poslance samozřejmě pobouřila. Není divu, že „ovzduší první schůze parlamentu po více než měsíční přestávce bylo neobvykle žhavé a bojovné“.⁴⁷ Zvlášť když němečtí nacionalisté odmítli Tříkrálovou deklaraci a přišli s požadavkem na vznik provincie Deutschböhmen.

Změny se odehrávaly i ve stranických centrálách. V únoru 1918 se rozpustily čtyři politické strany (mladočeši, státoprávně-pokroková strana, realisté a moravská lidová strana) a jejich představitelé vytvořili stranu novou – vznikla Česká státoprávní demokracie (pozdější Československá národní demokracie). Jejím hlavním programem byl boj za samostatný stát a jeho následné vybudování. Předsedou se podle očekávání stal Karel Kramář.

Koncem února přijal panovník představitele Českého svazu Františka Staňka a Vlastimila Tusara, kteří odmítli pouhou reformu ústavy. Český svaz setrval v opozici.⁴⁸ Začátkem března poslanec Karel Baxa na Říšské radě konstatoval, že Češi trvají na svém stanovisku z 30. května loňského a z 6. ledna letošního roku.⁴⁹ Mluvil i o německém plánu na vznik provincie Deutschböhmen a podle Národních listů „dal osnovatelům jeho na srozuměnou, že naše menšiny ve všech německých okresích silně rostou, na druhé straně pak, že by v samostatném král. Českém měli Němci naprosté právo rovné, poněvadž Čechové proniknuti myšlenkou spravedlivé demokracie, by se ostýchali potlačovati sebe menší prvek německý“.⁵⁰ Proti Deutschböhmen se vyslovili také například představitelé státoprávní demokracie.⁵¹

Počátkem dubna 1918 prohlásil ministr zahraničních věcí Czernin, že čeští politici nesou odpovědnost za prodlužování války. Čeští politici to pochopitelně vnímali jako útok na český národ a protestovali u ministerského předsedy.⁵² Odpovědí na Czerninův postoj byla také „národní přísaha“ z 13. dubna, kterou přečetl spisovatel Alois Jirásek a ve které se mluvilo o tom, že český národ vytrvá v boji za samostatnost a stojí za prohlášeními českých poslanců.⁵³ František Staněk tehdy pronesl: „Opětně sjeli jsme se ve starodávné metropoli své, abychom znova manifestovali a zdůraznili pevnou svoji odhodlanost a neochvějnou vůli, setrvati v boji za samostatnost, svéprávnost a svobodu národa svého mezi národy ostatními.“⁵⁴

V květnu 1918 oznámil premiér Seidler plán rozdělit Čechy do krajů podle národnostního hlediska. Čeští politici proti takovým ústupkům německým nacionalistům vystoupili, protest zaslal také kníže Bedřich Lobkowicz a varoval před vstupem do opozice.⁵⁵

Na cestě k samostatnému Československu

50. výročí položení základního kamene Národního divadla bylo v květnu 1918 důvodem k oslavám. 16. května 1918 se v Pantheonu Národního muzea konalo slavnostní shromáždění, na kterém Karel Kramář zdůraznil nejen odhodlání hájit celistvost území českých zemí, ale také vybojovat spojení celého československého národa: „Pevně věříme v konečné vítězství práva národů na jejich svobodu a volné sebeurčení. … My chceme svobodu pro své bratry Slováky. … Jedním životem žíti musí veškerý lid československý, bez ohledu na hranice zemské!“⁵⁶ Není bez zajímavosti, že Kramář v té době počítal s tím, že budoucí československý stát bude monarchií. V čele státu měl stát ideálně někdo z ruských velkoknížat. Jakým způsobem by k tomu mohlo dojít ale Kramář neřešil. Následující den, 17. května, zasedal v Obecním domě kongres utlačovaných národů habsburské monarchie. Znovu zazníval požadavek na právo národů na sebeurčení a také kritika vídeňské vlády. Odpoledne pak v Kramářově vile proběhly další porady, na nichž se jednalo o společném postupu. Bylo jasné, že Rakousko-Uhersko nemůže za stávajících podmínek fungovat. Slavnosti Národního divadla a s nimi veškeré související akce vyzněly jednoznačně protirakousky.

Nelze opomenout působení T. G. Masaryka, který pro československou samostatnost pracoval v zahraničí a setkával se tam s řadou významných světových politiků. V průběhu války zavítal mimo jiné do Ruska nebo do USA. Právě ve Spojených státech byla v květnu 1918 uzavřena s představiteli českých a slovenských krajanských sdružení pittsburghská dohoda o samostatném československém státě, ve kterém by Slovensko mělo mít autonomní postavení.

V červenci 1918 byl znovuoživen Národní výbor, ustavující schůze se konala 13. července. Až v říjnu se k němu připojili zástupci katolických stran. Klíčem k zastoupení se staly poslední parlamentní volby z roku 1911. Tyto volby samozřejmě nevyjadřovaly aktuální rozložení politických sil, ale byly všeobecně uznávány jako nutné měřítko. Podle očekávání se předsedou Národního výboru stal Karel Kramář, který pochopitelně nebyl představitelem nejvlivnější politické síly (alespoň soudě podle voleb z roku 1911), nicméně požíval velké vážnosti coby „vůdce národa“, morální autorita, ověnčená aureolou národního mučedníka. Jeho zvolení do funkce předsedy Národního výboru v sobě mělo jistou symboliku boje proti habsburské monarchii. Kramář se navíc dokázal plně ztotožnit s myšlenkou národního sjednocení v boji za samostatný stát a bez nadsázky uměl potlačit partikulární stranické zájmy a cíle. Fakt, že byl do čela Národního výboru zvolen právě Karel Kramář, komentoval novinář Ferdinand Peroutka: „Drem Karlem Kramářem byl postaven v  čelo Národního výboru symbol. Jestliže Rakousko odsoudilo tohoto muže k smrti, budiž ukázáno, že takový rozsudek je v očích národa ctí a kvalifikací. Stál téměř už pod šibenicí pro nic jiného než proto, že byl Čech a Slovan. Osoba s takovými osudy byla zvláště vhodná, aby si v ní národ ztělesnil své vlastní utrpení a obdařil ji takovou popularitou, s níž žádná jiná domácí popularita nemohla být měřena. Stín šibenice, nejdříve pochmurný, zakládal nyní nejnespornější nárok na slávu.“⁵⁷ Z prohlášení Národního výboru vyplývalo, že je všenárodním orgánem, který s odvoláním na právo na sebeurčení bude usilovat o samostatný československý stát.

Letní jednání Říšské rady o prozatímním rozpočtu bylo vyhrocené. Sociální demokrat V. Tusar zdůrazňoval, že Češi jsou ze strany Němců utiskováni a rakousko-uherská monarchie se stává vazalem Německa. Poslanec A. Stránský kritizoval krajské rozdělení Čech a poslanec F. Soukup zase německou byrokracii.⁵⁸ Ještě v červenci podal premiér Seidler demisi, novým ministerským předsedou se stal baron Max Hussarek. Politika Českého svazu vůči Vídni se ale nezměnila, čeští politici například později odmítli Hussarkem nabízená místa ve vládě a nadále zdůrazňovali, že jejich cílem je samostatný československý stát. Jak píše historik Petr Prokš, „Vídeň docílila jednostrannou politikou ve prospěch německých nacionalistů pouze to, že koncem září 1918 se proti ní postavila jednotná opozice všech politických směrů českého národa od levice až po pravici“.⁵⁹ S Hussarkovým návrhem na přestavbu habsburské monarchie čeští poslanci pochopitelně nemohli souhlasit. Ve své řeči na Říšské radě vyzval F. Staněk začátkem října ústřední mocnosti ke kapitulaci a řekl, že „naším programem minimálním je stát československý, jenž bude zahrnovat také zemi slovenskou v jejích zeměpisných hranicích“.⁶⁰ Historik Robert Kvaček popisuje bouřlivé jednání Říšské rady: „Rozhořčení němečtí poslanci se vyhrnuli z lavic a postavili se bojovně před Staňka. Ozvaly se nadávky – na ně bývala ostatně Říšská rada zvyklá -, a také na bitky a různé útoky. Vzduchem proletěla aktovka, těžká, plná spisů.“⁶¹ Vlastimil Tusar zdůraznil, že Češi nejsou nepřáteli německého národa, ale německého imperialismu a starorakouského absolutismu, který po staletí utlačoval český národ.⁶² Podle historika R. Kvačka „bouře, která v parlamentě propukla, byla vlastně rozloučením českých poslanců s rakouskou Říšskou radou“.⁶³ Čeští poslanci dávali jasně najevo, že se s habsburskou monarchií rozcházejí a budoucnost svého národa vidí v samostatném státě.

14. října 1918 proběhla generální stávka, kterou na protest proti vývozu potravin zorganizovala Socialistická rada. 16. října vydal císař Karel I. manifest, který proklamoval federalizaci Rakouska, Uher se změny dotknout neměly. Rakousko se mělo stát „státem spolkovým, v němž každý kmen tvoří svůj vlastní státní útvar na území, jež obývá“.⁶⁴ Manifest ale přišel s několikaletým zpožděním a jeho proklamace už rozhodně nemohly mezi českými politiky rezonovat. Národní výbor ho odmítl jako něco, co porušuje jednotu Čechů a Slováků a ohrožuje nedělitelnost českých zemí.

V říjnu 1918 byla T. G. Masarykem publikována Washingtonská deklarace, která vysvětlovala důvody rozchodu s habsburskou monarchií. Československý stát se měl podle deklarace stát demokratickou republikou. V deklaraci se také pravilo: „Náš národ zvolil Habsburky na český trůn ze své vlastní svobodné vůle a týmž právem je sesazuje. Prohlašujeme tímto habsburskou dynastii za nehodnou vést náš národ a popíráme všechny jejich nároky na vládu v československé zemi, o které my zde a nyní prohlašujeme, že od nynějška bude svobodným a nezávislým lidem a národem. … Naše demokracie bude spočívat na všeobecném právu hlasovacím; ženy budou politicky, sociálně a kulturně zrovnoprávněny s muži. Práva menšin budou zabezpečena poměrným zastoupením; národní menšiny budou požívat stejných práv. Vláda bude svou formou parlamentní a bude uznávat principy iniciativy a referenda.“⁶⁵

Už od konce léta se jako stále naléhavější jevila potřeba konzultací mezi domácími politiky a představiteli zahraniční akce. Ze zahraničí na jednání naléhal hlavně Edvard Beneš. Počátkem října požádali předáci Českého svazu F. Staněk a V. Tusar rakouské úřady o pasy pro české politiky k cestě do Švýcarska a ty byly skutečně 19. října vydány. Z „domácích“ politiků do Ženevy vyrazili K. Kramář, V. Klofáč, F. Staněk, G. Habrman, A. Kalina, P. Šámal, M. Hruban, J. Preiss a K. Svoboda. Zahraniční odboj vedle Beneše reprezentovali Š. Osuský, L. Strimpl a I. Markovič. Rozhovor s Karlem Kramářem si vyžádal nový ministerský předseda Heinrich Lammasch, který se snažil českého politika přesvědčit, aby státoprávní změny byly prováděny pod záštitou monarchie. Kramář zůstal neoblomný – nechtěl o žádných ústupcích jednat, dokud neproběhnou ženevské konzultace. Domácí politici potřebovali v Ženevě od svých kolegů, kteří působili v zahraničí, získat informace o skutečné politické situaci. Jejich pohled během války totiž zkreslovala všudypřítomná rakouská cenzura. Bylo také potřeba, aby si domácí politici ujasnili, jestli se zahraniční odboj zavázal k něčemu konkrétnímu a případně k čemu – řešila se hlavně otázka státoprávního uspořádání. A samozřejmě šlo také o ujasnění východisek a plánů budoucí české politiky. Hlavní jednání začala teprve 28. října po příjezdu Edvarda Beneše. Pražská delegace neskrývala své obavy z posledních dnů existence Rakouska-Uherska a z možného vpádu Němců na české území. Obavy panovaly také kvůli možným hladovým bouřím a sociálním problémům, které by mohly vést až k radikalizaci a bolševizaci obyvatelstva. Prakticky všichni delegáti se shodli na tom, že válka potrvá nejspíše do příštího roku. Řešila se i otázka budoucího státoprávního uspořádání, monarchisté byli v Ženevě v menšině. Shoda panovala v tom, že T. G. Masaryk je takovou autoritou, že by byl nejlepším kandidátem na post prezidenta republiky. Karlu Kramářovi, vzhledem k jeho domácím zásluhám, či spíše s ohledem na aureolu mučedníka a vůdce národa, měla připadnout funkce předsedy vlády. Jednání pokračovala probíráním konkrétních jmen do ministerských křesel. V závěru jednání, 31. října, bylo podepsáno prohlášení, v němž domácí představitelé schválili činnost Národní rady československé a vyhlásili, že československý národ navždy prolomil svazky s Vídní a Budapeští a bude bojovat za dosažení úplné svobody.

Dění doma už ale mezitím nabralo vlastní spád. Ostatně vracející se politikové byli zaskočeni rychlostí událostí a tím, že hlavní věci byly vykonány bez nich. V lednu 1919 napsal Alois Rašín, který byl mezi politiky, kteří v říjnu 1918 zůstali doma, Edvardu Benešovi: „Velice jsem litoval, že jsem nemohl přijeti do Ženevy a setkati se s Vámi, ale bylo mne zde potřebí, poněvadž jsme v době, kdy naše delegace jela do Ženevy, nevěděli dne ani hodiny, a situace nebyla dle toho, aby zde mohl scházet vůbec někdo, kdo ještě věří, že k vedení státu jest třeba pevné a silné ruky, a že jest jí potřebí také k dělání revoluce.“⁶⁶ Andrássyho nóta z 27. října, která vyslovila souhlas s požadavky amerického prezidenta Wilsona a vyjádřila ochotu jednat o míru, byla v Praze pochopena jako kapitulace habsburské monarchie. A také informace, které čeští politici dostávali z Vídně od svého kolegy V. Tusara, jasně říkaly, v jaké krizi se monarchie nachází. 28. říjen byl den nabitý událostmi: spontánní demonstrace a vyhlášení samostatnosti, převzetí obilního ústavu, jednání na místodržitelství – to jsou jen některé klíčové události onoho historického dne. Dění 28. října pak v pražském Obecním domě završilo vyhlášení zákona o zřízení samostatného československého státu.

Muži 28. října
František Soukup - Alois Rašín – Jiří Stříbrný – Antonín Švehla – Vavro Šrobár
nejde o autentickou fotografii, byla pořízena o několik týdnů později v atelieru.

Po vyhlášení samostatného státu začala nová éra českého, resp. československého parlamentarismu. 13. listopadu vyhlásil Národní výbor prozatímní ústavu. O den později, 14. listopadu 1918, se poprvé sešlo Revoluční Národní shromáždění, které zvolilo nepřítomného T. G. Masaryka prezidentem a zvolilo také první československou vládu v čele s Karlem Kramářem. Poslanci se na první schůzi RNS sešli v budově tehdejšího zemského sněmu ve Sněmovní ulici v Praze na Malé Straně – v dnešní Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Malostranské náměstí a Sněmovní ulice před začátkem schůze z bezpečnostních důvodů uzavřeli sokolové a příslušníci sociálnědemokratické Dělnické tělocvičné jednoty (DTJ).⁶⁷ Neklid panoval ve vnitrozemí i v pohraničních oblastech obývaných Němci, jejichž reprezentanti se chystali k vyhlášení samostatných německých provincií přičleněných k republice Německé Rakousko. Před poslanci mladé republiky spolu s nadšením pro nový stát vyvstávaly četné úkoly, v prvé řadě uhájit získanou samostatnost. Vážnost dějinného okamžiku vystihl básník, účastník protirakouského odboje a pozdější poslanec a senátor Viktor Dyk hned 29. října verši: Boj teprve nám nastává!

Borovička, M., Kaše, J., Kučera, J. P.: Velké dějiny zemí Koruny české, XIIb., 1890-1918, Praha 2013

Čapka, F.: Dějiny zemí Koruny české v datech, Praha 1998

Doubek, V., Polášek, M. (ed.): Parlament v čase změny, Praha 2011

Drábek, J. (edit.): Z časů nedlouho zašlých. Vzpomínky dr. Mořice Hrubana. Řím – Los Angeles 1967

Hrubec, M. - Bárta, M. (edit.): Dějiny českého a československého sociálnědemokratického hnutí, Praha – Brno 2006

Kárník, Z.: Habsburk, Masaryk či Šmeral, Praha 1996

Kol. Aut.: Český politický katolicismus 1848 – 2005, Brno 2008

Kramář, K.: Na obranu slovanské politiky, Praha 1926

Kvaček, R.: První světová válka a česká otázka, Praha 2013,

Lustigová, M.: Karel Kramář. První československý premiér, Praha 2007

Paměti dr. Aloise Rašína, Brno 1994

Paulová, M.: Dějiny Maffie, Praha 1937

Paulová, M.: Tajný výbor (Maffie) a spolupráce s Jihoslovany v letech 1916–1918, Praha 1968

Pehr, M. a kol.: Stručné dějiny křesťanské politiky v českých zemích. In: Pehr, M. a kol.: Cestami

křesťanské politiky, Praha 2007

Peroutka, F.: Budování státu, I.-II., Praha 2003

Polák, S.: T. G. Masaryk. Za pravdou a ideálem, 5 (1915-1918), Praha 2009

Prokš, P.: Politikové a vznik republiky 1914-1918, Praha 1998

Sís, V.: Karel Kramář 1860–1930. Život a dílo, Praha 1930

Šedivý, I.: Češi, české země a velká válka 1914 – 1918, Praha 2001

Šetřilová, J.: Alois Rašín. Dramatický život českého politika, Praha 1997

Tomeš, J. a kol.: Tváře našich parlamentů, Praha 2012