Rudolfinum je jednou z nejvýznamnějších staveb české novorenesanční architektury. Je společným dílem předních českých architektů druhé poloviny 19. století, arch. Josefa Zítka (stavěl Národní divadlo) a arch. Josefa Schulze (stavěl Národní muzeum). Objekt byl postaven nákladem České spořitelny, tehdy německého ústavu Böhmische Sparkasse, jejíž zastupitelstvo se rozhodlo k 50. výročí založení tohoto nejstaršího peněžního ústavu v Praze vybudovat velkolepý stánek pro umění. Zastupitelstvo ústavu požádalo tehdy korunního prince (arcivévodu) a následníka habsburského trůnu Rudolfa, aby budova mohla nést jeho jméno Rudolfinum. Po vzniku ČSR a zejména po druhé světové válce byl uveden do života na tehdejší dobu přijatelnější název Dům umělců. V dnešní době se opět vžil krátký starý název Rudolfinum, který je uveden i na pamětních deskách v budově. Pro stavbu objektu byl použit pozemek na Rejdišti, který byl odedávna skládkou, posléze skladištěm dřeva, byla zde pila a několik dalších závodů, které byly demolovány. Obestavěný pozemek má rozlohu 5 315 m². Stavba byla započata roku 1876 a za vedení stavby ing. Václavem Vejrychem byla dokončena včetně vybavení roku 1884, kdy byla vysvěcena. Stála dva miliony zlatých. Je to první moderní pražská budova složitého víceúčelového provozu. Měla hostit odbory hudby, výtvarných umění a uměleckého průmyslu a sloužit Jednotě pro zvelebení hudby v Čechách, Vlastenecké jednotě přátel umění a Umělecko-průmyslovému museu. Objekt má obdélníkový půdorys, který je výrazně rozdělen do dvou svébytných částí: jižního traktu s Dvořákovou síní a severní části s několika sály, které mají horní osvětlení a jsou soustředěny kolem ústřední monumentální dvorany s proskleným stropem. Celkem je zde na 80 místností, které zabírají osm tisíc čtverečních metrů plochy.
Slavnostní otevření se konalo 7. února 1885. Ředitel pražské konzervatoře dirigoval orchestr svého ústavu, který přednesl mezi jiným Dvořákovu II. slovanskou rapsodii. O jedenáct let později v lednu 1896 zde zahájila činnost Česká filharmonie, která na svém prvním koncertě pod taktovkou Antonína Dvořáka hrála III. slovanskou rapsodii a symfonii Z Nového světa. Na počest této události byla pak koncertní síň pojmenována Dvořákovou síní.
V letech 1919 – 39 v budově sídlila Poslanecká sněmovna Národního shromáždění ČSR, pro jejíž potřeby provedli stavební úpravy architekti Václav Roštlapil a Rudolf Kříženecký. Znamenalo to značný zásah do vyvážené podstaty stavby. V roce 1925 byl dům spojen s budovou sousedního Akademického gymnazia, kde byly zřízeny parlamentní kluby. V roce 1923 přešla budova z majetku České spořitelny do majetku státu. Za druhé světové války v letech 1940 – 42 část Rudolfina rekonstruoval arch. Antonín Engel (jediný tehdy žijící žák Josefa Zítka) a Bohumír Kozák zpět pro hudební účely, tentokrát pro Německou filharmonii, čímž vlastně zachránili koncertní části objektu. Zejména Engelovou zásluhou byla zachráněna Dvořákova síň a dovedena k dokonalosti její akustika. Z doby okupace se traduje historka o rozkazu říšského protektora Reinharda Heydricha odstranit sochu Mendelssohna-Bartholdyho z atiky Rudofina pro jeho neárijský původ. Dělníci omylem začali odstraňovat sochu Hitlerova oblíbence Richarda Wagnera, naštěstí se na omyl včas přišlo a byl napraven. Socha Mendelsohna-Bartholdyho byla během války tajně ukryta a po válce vrácena zpět na své místo. Po roce 1945 sloužilo Rudolfinum jako koncertní prostory se zázemím České filharmonie a jako výukové prostory Akademie múzických umění a konzervatoře. V roce 1946 se zde konal první ročník festivalu Pražské jaro, jehož se účastnil světově proslulý klavírista Rudolf Firkušný. Centrem prestižního mezinárodního festivalu Pražské jaro je Rudolfinum dodnes.
V letech 1990 – 92 bylo Rudolfinum obnoveno podle návrhu Karla Pragera pro původní hudební a výtvarné poslání. Každý detail, architektonický prvek i veškerá umělecká výzdoba včetně okolí nyní odpovídají původnímu vzhledu. Na atice budovy jsou restaurované sochy slavných hudebníků (Georg Friedrich Händel, Ludwig van Beethoven, Wolfgang Amadeus Mozart, Johann Sebastian Bach a další), na jejichž tvorbě se kromě rakouských a německých umělců podíleli i naši významní sochaři Ludvík Šimek, Tomáš Seidan, Bohuslav Schnirch, Bernard Seeling, Jindřich Čapek aj. Od nich jsou i sedící hudební múzy po stranách vnějšího schodiště z náměstí a sochy dvojic lvů a sfing u krytého podjezdu na východě a u vstupu k výstavnímu sálu. Na hrudi kamenných sfing při vchodu z nábřeží je včelka jako symbol spořivosti České spořitelny, která stavbu financovala. Stejný symbol včelky je v Dvořákově síni, kde zlatou včelku v modrém poli nesou andílci. Dvořákova síň má po rekonstrukci 1 104 míst. Její akustika je na světové úrovni, nové je podium se zabudovanou klimatizací v podlaze. Výzdoba stěn Dvořákovy síně měla představovat historii umění, ale čeští malíři se tehdy výtvarné soutěže nezúčastnili, a tak místa určená pro malbu zůstala prázdná. V Dvořákově síni jsou umístěny tyto busty významných hudebníků: Václav Talich, Rafael Kubelík, František Stupka, Václav Neumann, Karel Šejna. Vedle Dvořákovy síně je bývalý Malý sál, dnes Sukova síň s 220 místy, která slouží přes sto let komorní hudbě a kde se také odehrávaly umělecké začátky skladatele a interpreta Josefa Suka, Dvořákova žáka. Skladatelův vnuk houslista Josef Suk zde odhalil bustu skladatele Josefa Suka, která je dílem Otakara Španiela. V roce 1994 zde byla otevřena pamětní síň s expozicí houslového virtuoza Jana Kubelíka. Velký prosvětlený sál s několika korintskými sloupy sloužil původně výstavám výtvarného umění, poté byl nevhodně využíván jako archiv. Po rekonstrukci je v něm překrásná kavárna pro veřejnost, která slouží i k pořádání recepcí. V prvním patře směrem do ulice 17. listopadu je elegantní prezidentský salonek, přístupný bočním tzv. kočárovým vchodem z této ulice. Má krásný klenutý strop a je vybaven stylovým nábytkem a doplňky. Původní fontána, která stála ve velké dvoraně, byla přenesena do prostoru pokladen. Tvoří ji části které pocházejí z Muzea litiny v Komárově. Na původní místo se vrátily z Brna nádherné varhany, které pro Rudolfinum vytvořil roku 1884 německý varhanář Sauer z Frankfurtu a které vyzdobil sochař Müller z Mnichova. Do Brna byly přemístěny v době, kdy byla v Rudolfinu poslanecká sněmovna. Na původní místo na průčelí byly vráceny po rekonstrukci i pylony slavnostního osvětlení s bronzovými podstavci, které se odlévaly roku 1885 a které jsou složeny z více než čtyř tisíc komponentů. Měří 14 m a pro rekonstrukci musely být demontovány. Celý objekt je bezbariérový.