Museum král. Českého má největší část dekorace façady z jeho dílny; uvnitř hlavice sloupů, výzdoba schodiště a chodeb, Pantheonu, pylony pro lucerny atd. Ze soch pak: čtvero mohutných sousoší na hlavní kopuli - Nadšení vlastenecké, které odumírající národ náš k novému životu vzkřísilo a které od prvopočátku obráželo se v zřízení »musea«. Obětavost, bez níž by nadšení nebylo dosáhlo těch výsledků, k nimž dospělo. Láska k minulosti, z níž linulo historické a literární probuzení, a Láska k pravdě, která nejen vede k vědeckému badání, nýbrž k poznání pravých cílů života. Dále poprsí hr. Josefa. a Hanuše Kolovrata Krakovského, Ant. Veitha a Jach. Barranda na schodiště a F. J. Gerstnera pro Pantheon. (Dušek)

Čtvero mohutných sousoší na hlavní kopuli - Nadšení vlastenecké, které odumírající národ náš k novému životu vzkřísilo a které od prvopočátku obráželo se v zřízení »musea«. Obětavost, bez níž by nadšení nebylo dosáhlo těch výsledků, k nimž dospělo. Láska k minulosti, z níž linulo historické a literární probuzení, a Láska k pravdě, která nejen vede k vědeckému badání, nýbrž k poznání pravých cílů života. Každé sousoší má trojiční charakter, jeden hlavní motiv v podobě okřídleného alegorického genia a dvou dalších postav s vedlejšími atributy.

Jednou z nejvýraznějších sochařských osobností, která se uplatnila při dotváření centrální partie muzejní budovy, byl Bohuslav Schnirch, přední pražský sochař. Jeho umělecký názor dokonale souzněl s konceptem novorenesanční architektury a podobně jako u divadelní budovy i tady úspěšně vyřešil završení pylonů, jež opticky vznikly ve středním rizalitu představením sloupového portiku a nasazením kupole. Právě ke zjemnění přechodu mezi jejím vertikálním tělesem a markantní horizontálou střešní atiky přispěly jeho čtyři velkorysé alegorické skupiny ctností umožňujících významné kulturní činy těch, jimž je vyhrazen čestný prostor Pantheonu. V analogicky pyramidální kompozici, již křídla ženských géniů otevírají do prostoru, a s arzenálem klasických atributů a personifikací představují vpředu Obětavost a Nadšení, vzadu pak Lásku k minulosti a Lásku k pravdě.

V konkursu na sochy symbolizující síly, které stály za myšlenkou zřídit Museum, zvítězil Schnirch před Antonínem Wagnerem a Antonínem Poppem. Myslbek se nezúčastnil.

Podle některých pramenů jsou názvy k sochám přiřazeny odlišně. Nicméně: Láska k minulosti s plamennou čelenkou hledí dozadu prostřednictvím zrcadla, pomocné atributy pochodeň, symbol tradice, a učenec. Nadšení trubkou povolává k následování, pomocné atributy pero a rýč, nadšení se projevuje slovem a činem. Obětavost s hvězdnou čelenkou (srv. Zj 12.1) drží v ruce svitek symbolisující slovo (nová smlouva o oběti Syna), pomocné atributy: vpravo Obětavost žehná oběti kříže (oběť Kristova), mincím (obětavá štědrost) a vlevo štít (vede k oběti v boji). Láska k pravdě s paprskovou čelenkou drží v ruce pochodeň, atribut kontinuity generací, a harfu (srv. Zj 14.1-3 a Zj 15.2 - chvalozpěv vykoupených) pomocné atributy meč a štít (srv. ap. Pavel ‚opásáni kolem beder pravdou přijměte meč ducha‘ Ef 6.14+17), žezlo (moc pravdy, která vítězí) a vítězný vavřín (sláva věrných obhájců pravdy).

Čtyři sokly sloupů v průčelí (dva postranní šířkové a dva střední výškové) jsou zdobeny pískovcovými reliéfy zhotovenými podle modelů Bohuslava Schnircha z r. 1881. Zleva doprava jsou to alegorie Země (dvojice andílků se štítem, na němž jsou rohy hojnosti a pochodeň), Vody (štít s trojzubcem ovinutým delfínem), Ohně (štít s lyrou a sluncem) a Vzduchu (dvojice andílků se štítem, na němž je okřídlená ženská hlava).

Římsu tympanonu na obou krajích zdobí dvě pískovcové akroterie v podobě gryfů (bájných okřídlených zvířat), od Bohuslava Schnircha z r. 1887. Originál pravého gryfa byl uložen do sbírek Národního muzea (H2-159 565) a nahrazen r. 1972 kopií.

Na masivních reliéfně zdobených soklech na čtyřech nárožích u paty hlavní věže stojí nejmohutnější sochařské výtvory budovy, čtyři sousoší, jež alegorickou formou představují charakterové vlastnosti a záliby, které stály při vzniku muzea a jeho sbírek. Vpředu vlevo je to Obětavost (I.), vpravo Nadšení (II.), vzadu vpravo Láska k minulosti (III.) a vlevo Láska k pravdě (IV.). Autorem těchto sousoší a reliéfů na soklech pod nimi je Bohuslav Schnirch. Obě zadní sousoší, na méně exponovaných místech, zhotovili pod Schnirchovým vedením jeho pomocníci. Skici dodal Schnirch v r. 1887, třetinový model pro Nadšení a model pro reliéfy soklů v r. 1888. Ostatní modely a výsledné pískovcové sochy byly zhotoveny v r. 1889, drobné dokončovací práce (včetně zlacení atributů) se protáhly do r. 1890. Schnirch byl též autorem modelů pro korintské hlavice sloupů a pilastrů pro fasádu (1887).

Nejzávažnějším uměleckým úkolem pro štukatéry fasád bylo vyzdobení cviklů (trojúhelných výplní) nad polokruhově zakončenými okny v 1. patře nárožních a bočních rizalitů. V soutěži r. 1881 zvítězili tři sochaři, kteří pak téhož roku dodali hotové modely reliéfů s okřídlenými ženskými alegoriemi. Dvojice představující Slávu a Vítězství (s rohem hojnosti vlevo a palmovou ratolestí vpravo - A) od Otto Mentzela byla ve štuku provedena čtyřikrát a zdobí okna všech čtyř věží na bočních fasádách. Dvojice symbolizující Práci a Píli (levá žena drží pergamenový svitek, pravá má knihu a olejovou lampičku - B) od Josefa Maudra se vyskytuje též čtyřikrát, a to nad krajními okny obou středních rizalitů bočních fasád. Třetí dvojice, další varianta alegorií Slávy a Vítězství (obě ženské postavy spolu pozdvihují vavřínový věnec - C), od Bohuslava Schnircha, je použita šestkrát: na čelních a zadních stranách nárožních věží a nad středovými okny středních rizalitů bočních fasád.

Modely pro všechny ostatní štukové ornamenty na fasádách i věžích dodával velmi pohotově v rychlém sledu za sebou od ledna 1887 do února 1888 Bohuslav Schnirch. Uveďme z nich alespoň výzdobu pravé, zadní a levé fasády mezi okny 1. a 2. patra, kde jsou nad sebou vždy kruhový medailón s emblémem, zvířecí lebka či hlava a hlava lidská, to vše doplněno ratolestmi a festony (závěsy) z ovoce a mušlí. Vyobrazeni symbolicky připomínají široké spektrum oborů pěstovaných v muzeu (podle původního Schulzova programu měly být v medailónech portréty osobností zasloužilých o českou vědu).

Pravou boční fasádu zdobí tyto motivy (zleva doprava):

1. skarabeus - lebka divoké ovce (berana) - Egypťan
2. popelnicová nádoba - hlava lvice - Řekyně
3. nádoba se svitky papyru - lebka kozorožce - Říman
4. anděl s dvěma heraldickými štíty - hlava medvěda - Turek
5. sova na knize - lebka pnouce (berana) - Byzantinka
6. orel s heraldickým štítem - hlava vika - Kavkazan.

Na zadní fasádě zleva doprava:

7. zvěrokruh - lebka sajgy - Egypťan
8. antické hudební nástroje (lyra aj.) - hlava kance - Řekyně
9. glóbus - lebka antilopy - Říman
10. okřídlené přesýpací hodiny - hlava žirafy - Turek
11. sfinga - lebka srnce - Byzantinka
12. medaile Rudolfa II. - hlava opice - Kavkazan
13. krab - hlava kance - Australan
14. mořská hvězdice - lebka kozorožce - Číňanka
15. lidská lebka - hlava medvěda - Indián
16. květina s okrouhlými listy - lebka pnouce (berana) - Arab (beduín)
17. egyptský orel - hlava žirafy - Afričanka (černoška)
18. hořec - lebka divoké ovce (berana) - Evropanka.

Na levé boční fasádě týmž směrem:

19. želva - hlava medvěda - Australan
20. zkamenělá rostlina - lebka srnce - Číňanka
21. ryba - hlava lvice - Indián
22. netopýr - lebka sajgy - Arab (beduín)
23. trilobit - hlava opice - Afričanka (černoška)
24. motýl - lebka antilopy - Evropanka.

Řezbářská výzdoba (obruba z vavřínu a akroterie, jimiž dveře vrcholí) byla Baumgartlem vyřezána podle sádrových modelů Bohuslava Schnircha.

Po obou stranách hlavních vstupních dveří do Panteonu a protějších dveří, jimiž se vchází do historické expozice, jsou celkem čtyři pamětní mramorové desky z r. 1890. Podle plastických modelů Bohuslava Schnircha je zhotovil Giovanni Ciani, zlacení jejich detailů bylo dílem firmy Haff a Píša. Desky u Panteonu měly původně nalevo od dveří český a napravo německý text připomínající usnesení sněmu Království českého z 23. 10. 1884 o vystavění nové muzejní budovy. Na protějších deskách byla (opět dvoujazyčně) připomenuta jména osob zasloužilých o stavbu muzea (nejvyššího maršálka, členů zemského výboru a stavebního komitétu, architekta Schulze a stavitelů Gregora a Starka). V roce 1947 byly nápisy, po vzniku ČSR provizorně zakryté, překryty vrstvou umělého mramoru a do obou desek u Panteonu byly pořízeny nové, české texty. Text vlevo připomíná historii muzea a stavbu jeho hlavní budovy, pravý text uvádí jména pracovníků Národního muzea, kteří se stali oběťmi fašistické okupace v letech 1939-45.

Celý interiér je bohatě vyzdoben. Hlavní vchod do Panteonu má nejkrásnější dveře v celé budově. Jejich ostění z játrově červeného žilkovaného mramoru je zdobeno novorenesančními růžicemi. Dubové dveře, zhotovené Františkem Mickou v první polovině r. 1890, jsou zvenčí zdobeny reliéfy řezanými podle modelů Bohuslava Schnircha z přelomu let 1889 a 1890. Kromě motivů českého znaku a svatováclavské koruny jsou zde vyřezány i letopočty začátku a dokončení stavby, 1885 a 1890. Vnitřní strana má bohatou intarzovanou výzdobu zhotovenou podle výkresů Josefa Schulze. Stejně intarzované jsou i všechny ostatní dveře v přízemí Panteonu.

Bohuslava Schnircha (kartuše pro klenební pasy) v pantheonu

Podle Schulzových výkresů z r. 1889 zhotovil Bohuslav Schnirch. r. 1890 sádrové modely a Giovanni Ciani v témže roce vytvořil architekturu krbů z různobarevných mramorů, přírodních i umělých, doplněných štukem.

SCHULZ Josef (* 11. 4. 1840 Praha, † 15. 7. 1917 tamtéž) - český architekt a umělecko-průmyslový návrhář
Architekt Josef Schulz se zapsal do dějin české architektury hned několika budovami velkého národního významu. Především je to Národní muzeum (i když není dnes pokládáno za jeho dílo nejzdařilejší), moderněji, účelněji řešené Uměleckoprůmyslové muzeum a (společně s J. Zítkem) Rudolfinum. Nelze ovšem zapomenout ani na dostavbu Národního divadla, které se ujal po tragickém požáru.
Schulz vystudoval ve Vídni, v Praze se stal zprvu asistentem, později (od roku 1878) profesorem architektury na české technice. V té době už ovšem dávno pracoval jako samostatný architekt. Dostalo se mu řady poct - byl členem České akademie věd a dvorním radou. Jeho činnost byla mnohotvárná, zasloužil se i o českou zahradní architekturu a působil jako restaurátor.
Umělecky vyšel J. Schulz z pozice romantického historismu a nebránil se inspiracím z prostředí domácího románského a gotického umění, ale těžiště jeho práce spočívalo v transformované italizující novorenesanci. Návrhy svých děl odvozoval ze znalosti skutečných historických předloh. Byl zcela v zajetí novorenesančního stylu a přes svou větší všestrannost nikdy nedosáhl tvůrčí síly svého současníka J. Zítka.
(pa) Poche E.-Líbal D.-Reitharová E.-Wittlich P.: Praha národního probuzení (Čtvero knih o Praze.), Praha 1980

Joachim Barrande  (* 11. 8. 1799 Saugnes ve Francii, † 5. 10. 1883 Frohsdorf u Vídně) - zakladatel české geologie
Původní vlastí J. Barranda byla Francie. Zde vystudoval silniční a mostní stavitelství, ale věnoval se převážně přírodním vědám, povzbuzen přednáškami slavného zoologa a paleontologa Cuviera. Měl jistě výbornou pověst, neboť byl doporučen a také přijat za vychovatele vnuka francouzského krále Karla X. Červencová revoluce 1830 však královskou rodinu a s ní i Barranda poslala do exilu, a tak se s ním už v roce 1831 setkáváme v Praze. Tady se po dvou letech služby u bývalého dvora vrací k původnímu povolání. Při vyměřování dráhy z Lán do Radnic narazí Barrande na četné zkameněliny a smysl jeho dalšího života je nezvratně určen.
Výsledky pilné a systematické práce shrnul Barrande v monumentálním díle Systeme silurien du centre de la Bohęme, vycházejícím ve 22 dílech zároveň v Praze a v Paříži. Tento jedinečný spis otvírá české přírodovědě dveře do světa. Skutečně české, neboť Čechy se stávají Barrandovou druhou vlastí. Naučí se česky, mnoho zkamenělin označuje ryze českými názvy (např. Vlasta), celé své sbírky včetně obrovské knihovny odkazuje Národnímu muzeu. Po dlouhém a plodném životě umírá náhle při cestě do Rakouska, kde je pohřben - mimo hranice obou svých vlastí.
(pa) Mayer J.: Joachim Barrande: Osobnosti montánních věd v našich zemích, Příbram 1986