Rozsáhlý fungující systém doručování zpráv měli už staří Římané, využívali udržované sítě cest. S postupným rozpadem říše ve 4. – 6. století se složitá poštovní organizace rozpadla, stejně jako silnice. V některých provinciích, například v Galii, se dočasně udržely zbytky poštovního zřízení pod vládou nových vládců. Upadala znalost psaní a čtení, nebylo co dopravovat a doručovat. Vzdělanost se udržovala pouze v církevním prostředí, pouze kláštery vytvářely síť pro přenos zpráv a využívaly k dopravě zpráv řádové bratry.

S rozvojem měst začaly vznikat univerzity, které si také postupně vybudovaly systém spojení. Po celý středověk však neexistoval jednotný systém přepravy zpráv byť i jen na úrovni jednoho státu. Kromě klášterů a univerzit si organizovaly vlastní dopravu města, správní úřady i panovník. Zajímavostí je, že v německých zemích obstarávali poštovní styk řezníci, kteří většinou měli koně, vozy a nemovitý majetek, jímž ručili. Podnikali často i daleké cesty a města či cechy s nimi uzavíraly smlouvy o poštovní přepravě.

Karel IV. spravující z Prahy rozsáhlou říši, svěřoval listy zeměpanským poslům, kteří zajišťovali spojení královské kanceláře se všemi krajskými a zemskými úřady.

Rod Taxisů (později Thurn-Taxisů) provozoval poštovní služby pro papeže už v 15. století. V roce 1500 jmenoval císař Maxmilián generálním říšským poštmistrem Franze von Taxis. V roce 1526 jeho syn císař Ferdinand I. pověřil s dlouhodobou perspektivou organizováním poštovní dopravy na celém území korunních zemí rod Taxisů. Nejvyšší dvorský poštmistr Antonio Taxis dostal úkol zřídit pravidelné poštovní spojení Vídně s Prahou, což pro správní účely splnil hned následujícího roku. Později za Maxmiliána II. bylo spojení rozšířeno i pro soukromou potřebu a přepravu osob. Praha byla postupně spojena s Vídní, s Augsburgem, s Řeznem a s Lincem. Poštmistr českého království byl podřízený nejvyššímu dvorskému poštmistru ve Vídni. Poštovnictví dostal v roce 1596 jako léno Leonard z Taxisu a později jeho syn Lamoral. Leonard z Taxisů v roce 1588 udává, že mu říšská pošta vynáší 100 000 dukátů ročně.

Monopolní poštovní služby doprovázel už od dob Taxisů vznik ‚černých kabinetů‘, které se nazývaly také ‚Briefloge‘ – ‚lóže dopisů‘, místností, kde se během přepřahání kontroloval obsah převážených zásilek, a citlivé dopisy se opisovaly pro císaře, nebo za úplatek pro jiné osoby.

Vzhledem k tomu, že tím výrazně vzrostlo mocenské postavení tohoto rodu, omezil císař působnost Taxisů na římskou říši, zatímco v rakouských dědičných zemích převzal služby nejvyšší dvorský poštmistr Carl von Magnus. V Rakousku a v českých zemích přešlo od roku 1619 poštovnictví, vázané na vídeňský dvůr, do rukou hrabat Paarů (1622). V té době existovaly pravidelné spoje z Prahy dvakrát týdně do Vídně, Lince, Augsburgu (Řezna), Drážďan a do Vratislavi (Krakova). V roce 1628 koupil svobodný pán Paar z Hartberku úřad nejvyššího dvorského poštmistra od Carla Magna.

Rod Paarů byl povýšen do stavu svobodných pánů v roce 1606. Mezi říšské svobodné pány se počítají od 4. 3. 1623, kdy vydal listinu císař Ferdinand II., potvrzující povýšení všem žijícím členům rodu. Jan Kryštof Paar (+ 1636) koupil od Jana Jakuba Magnise v roce 1623 úřad nejvyššího dvorského poštmistra a 4. 9. 1624 obdržel dědičné právo na provozování pošty v Uhrách, v Čechách a v Rakousku nad i pod Enží. Shodné právo mu bylo znovu potvrzeno pro Čechy v roce 1628, pro vnitřní Rakousko roku 1629 a pro Slezsko v roce 1630. Od té doby používají členové rodu titul dědičný poštmistr a rodový senior se píše jako nejvyšší dědičný poštmistr.

Z titulu Obrist-Hof- und Land-Postmeister (nejvyšší dvorský a zemský poštmistr) si totiž Paarové odvodili právo obstarávat poštu i mimo Rakousko všude tam, kam sahá moc německého císaře (jímž byl tradičně rakouský panovník). V říši si ale svůj poštovní monopol chránili Thurn-Taxisové a pětadvacet let trvající spor nakonec skončil dohodou, že oba rody se o příjmy rozdělí stejným dílem. V roce 1630 byla císařským dvorem potvrzena privilegia Paarů na rakouském území. Tento výnos měl ukončit spory s rodem Taxisů. Přesto se kompetence obou rodů překrývaly po celé 17. století i déle. Na zemské silnici mezi Prahou a Vídní vznikly poštovní stanice, určené pro výměnu koní poštovních jízdních kurýrů, v Praze a v Brně byly zřízeny zemské poštovní úřady placené ze zemského rozpočtu.

V roce 1718 proto císař Karel VI. pověřil dvorskou komoru, aby vypracovala návrh na převzetí pošty do státní správy a připravila právní podklady pro jednání s nejvyšším dvorním poštmistrem Paarem. Komora pochopitelně skromně doporučila, aby byla pošta svěřena jí a Paarům nabídla za vykoupení dědičného léna odstupné. V roce 1722 prohlásil císař Karel VI. poštovní ‚regál‘ za výlučné rezervátní právo císařské a pošta byla převedena do režie státu, čímž Paarové přestali být vlastníky výhradního práva provozovat přepravu zásilek. Náhradou dostal Jan Kryštof Paar roční rentu 66 000 zlatých, ovšem zůstala mu dědičná povinnost jmenovat hlavní poštmistry, stali se s titulem ‚Nejvyšší říšský dvorský a generální poštmistr dědičných zemí‘ (‚Oberst-Hof- und General-Erbland-Postmeister‘) řediteli Generálního vrchního dvorního poštovního úřadu, který sestával z 8 hlavních poštovních úřadů, později z 11.

V Praze byla v roce 1740 založena ‚židovská sběrna poštovních psaní‘, kterou měla v nájmu rodina Taussigů po celou dobu její existence až do roku 1851.

V roce 1743 Marie Terezie odebrala Paarům zbývající pravomoci nad poštovním personálem a hraběti Paarovi byl ponechán jen prázdný dědičný titul a právo pro celou rodinu jezdit zdarma císařskou poštou. V roce 1748 vydala Marie Terezie poštovní řád, který upravoval podmínky dopravy cestujících, ukončil, i když ne v plném rozsahu, privilegia dědičných poštmistrů (měli právo vybírat poplatek ve výši 50% porta, nedědiční dostávali plat a 10% vybraného poštovného). Regulace se neúspěšně pokoušela řešit konkurenční působení formanů, kteří doručovali zásilky ve větším rozsahu a levněji než c. k. pošta. Poštmistři a postilióni byli ozbrojeni, kromě šavle nosili bubínkový revolver, aby mohli chránit zásilky, k přepadení poštovních vozů skutečně docházelo.

V roce 1751 v Čechách pravidelný provoz fungoval na 12 tratích. V roce 1753 byly v Praze místo jednoho centrálního zřízeny pobočné sklady, ve kterých bylo možné zásilky vyzvednout. V době panování Leopolda II. (* 1747 + 1792) mělo habsburské panství zahrnující české, rakouské, uherské a nizozemské země 658 poštovních stanic, z toho v českých zemích 97 stanic.

V roce 1813 byla zřízena Všeobecná dvorská komora, která nově upravila postavení Paarů. Zůstal jim titul císařského rakouského nejvyššího dvorního a zemského poštmistra, byli osvobozeni od poštovného, zatímco správu organizace převzali jmenovaní úředníci. Od 1.6.1817 byly zavedeny v omezeném počtu poštovní schránky. Zpočátku se jednalo o truhly na šaty nebo dřevěné pokladnice natřené ve státních barvách černé a žluté se státním znakem orla a emblémem dopisu. Nebyly však příliš používány.

V roce 1829, kdy byla založena Císařská a královská nejvyšší dvorská poštovní správa. Jejím prvním ředitelem byl jmenován Otto rytíř z Ottenfeldu, který zavedl systém tzv. rychlých jízd pro přepravu zásilek i osob. V roce 1849 bylo zřízeno ministerstvo obchodu, živností a veřejných staveb se správní pravomocí nad poštami. V roce 1850 byla vytvořena poštovní Rakousko-Pruská poštovní unie. Do poloviny 19. století se dopisy vyplácely buďto při doručení, nebo se odesílatel s adresátem o poštovné dělili napůl. Poštovné se platilo od stránky, a proto vznikly různé způsoby, jak ušetřit. Na jeden list papíru se napsalo více zpráv, které jeden z adresátů rozstříhal a sám doručil. Další metoda, jak ušetřit, byla založena na tom, že domluvená značka na obálce představovala informaci potřebnou pro adresáta, který si obálku pouze prohlédl a odmítl dopis vyplatit. Od 1.6.1850 se z rozhodnutí ministerstva začaly používat poštovní známky. Začaly se také rozmísťovat odolnější plechové schránky. Po roce 1875 se rozšířilo používání pohlednic.

Paarové začali na začátku 16. století provozovat poštovní služby

v Uhrách Martin Paar sídlící v Prešpurku,  když byl okolo roku 1520 jmenován nejvyšším poštmistrem. Byl také přijat mezi uherskou šlechtu (snad se tak stalo v roce1531). Jeho synové Petr a Jan si počínali podobně v Nizozemí a ve Štýrsku. Jejich zásluhy ocenil císař Maxmilián II. 5. 2. 1574 přijetím do šlechtického stavu ve Sv. říši římské.

Poskytování poštovních služeb bylo výnosné, protože Jan Paar získal ve Štýrsku panství Hartberg. Karel vévoda Štýrský jmenoval Jana Paara 12. 12. 1596 nejvyšším dědičným poštmistrem ve své zemi