V Posledním desetiletí devatenáctého století, když se stavělo Národní muzeum, bylo na českém sněmu rozhodnuto, aby na jeho rampě byl umístěn pomník sv. Václava. Později se ukázalo, že místo na rampě je těsné, zvláště, když byla přistavěna kašna s fontánou. Zemský výbor navrhuje postavit sochu v horní části Václavského náměstí, naproti tehdejší Mariánské ulici, aby socha v každém ohledu našeho národa byla důstojná.

R. 1894 vypsána zemským výborem veřejná soutěž, jejíž výsledek očekáván s napětím, nejen proto, že sv. Václav již od pradávna byl považován za patrona české země, ale i proto, že postavení pomníku tak významného v tehdejší době, kdy národ usiloval o svoji kulturní a politikou samostatnost, byla událost velmi významná.

Můj otec dozvěděl se z novin o soutěži teprve měsíc před ukončením soutěžní lhůty a rozhodl se, že bude konkurovat.

Nehleděl na krátkost zbývajícího času a ujal se s takovým napětím veškerých sil provedení tohoto čestného úkolu, že tím i své zdraví ohrozil a tak podařilo se mu na samém kraji možnosti předložiti dílo, plně vyjadřující jeho nadšení a lásku k českému národu.

Po celý měsíc modeloval neúnavně ve dne i v noci a dopřával si jen malé přestávky na nezbytné posilnění a na několik málo hodin spánku. 10.12.1894 odeslal soutěžní sochu do muzea, kde návrhy byly vystaveny, pod heslem ‚Araceli‘*.

Došlo 10 návrhů. Porota, které předsedal kníže Lobkovic, zasedali dva sochaři prof. Schaper z Berlína, prof. Zimbuschek z Vídně, architekt J. Mocker, president akademie J. Hlávka, hrabě Schönborn, dále dva přísedící zemského výboru.

Dle jednohlasného usnesení poroty I. cena nebyla udělena a model J. Myslbeka a B. Schnircha uznány za umělecky rovnocenné. První a druhá cena byla sloučeny a na polovic rozděleny mezi oba umělce. (5.000 zl. = 2.500 zl. pro každého), ačkoliv z úst jednoho z porotců, prof. Schapera z Berlína se tatínek dozvěděl, že znalci byl jeho návrh navržen na první cenu a teprve po několikahodinové debatě byly ceny rozděleny.

Tatínek zobrazil sv. Václava jako českého knížete, žehnajícího vztaženou rukou národu – dle legendy – která říká, že až bude českému národu nejhůře, vyjede sv. Václav z Blaníku v čele svých rytířů a povede svůj národ k politické samostatnosti.

Jen pro doplnění. Již Husité nastupovali do boje pod praporem svatováclavským za zpěvu velebného chorálu: „Sv. Václave, vévodo české země, nedej zahynouti nám ni budoucím“.

Vévoda české země vyjíždí z Blaníku, žehná svému národu vpřed vztyčenou rukou a Blaničtí rytíři v reliéfu na podstavci doplňují jezdeckou sochu.

Myslbek navrhl sv. Václava jako světce a tehdy se poukazovalo na to, že se nápadně podobá jezdecké soše panny Orleánské před budovou komické opery v Paříži. Myslbek sochu později úplně přepracoval a doplnil čtyřmi svatými na podstavci.

Ohlas veřejnosti byl ohromný, nečekaný. Noviny, kritika i inteligence uznávaly Schnirchův model za nejlepší a bylo velké roztrpčení, když vešlo ve známost zákulisní jednání. Zainteresované byly kruhy klerikální a česká akademie.

Již před konkursem bylo ujednáno s Myslbekem, zúčastní-li se soutěže dostane jako mimořádnou odměnu 6.000 zl. mimo soutěž.

Při soutěžním jednání porota rozhodla, aby oba umělci provedli na modelech určité změny a opravy, ovšem budou-li s tím umělci souhlasit.  Zemský výbor to měl oběma umělcům sdělit, opravené projekty znova při nové soutěži touž jury posoudit a pak teprve rozhodnout, zda provede pomník definitivně.

Bohužel nestalo se tak. Na nátlak nejmenované osoby**, která věnovala na pomník 15.000 zl., ale jen v tom případě, když definitivní provedení svěřeno bude J. Myslbekovi. 

Myslbek byl vyzván, by předělal a opravil určité vady, Schnirch vyzván nebyl, byl úplně ignorován, zkrátka s jeho návrhem se dále nepočítalo. Když žádal, by sděleno mu bylo přesné vyjádření poroty, byl zamítnut.

Pochopitelně byl tatínek roztrpčen a uražen. Poslal ‚Zasláno do Nár. Listů Adresováno presidentovi Hlávkovi‘, psal ministerstvo školství do Vídně, na místodržitelství v Praze atd. bez ohlasu.

Pak ještě celý rok trvalo až konečně v únoru r. 1896 na zasedání zemského sněmu bylo provedení pomníku zadáno Myslbekovi. Tatínek uznával uměleckou cenu návrhu Myslbekova, ale jako přísný, čestný a nanejvýš pravdomluvný muž těžko nesl takové zákulisní jednání.

Byl si vědom, jaké svědectví umělecké hodnoty podal svým sv. Václavem a podnikal kroky, aby dílo to alespoň v menším měřítku a v materiálu trvalého mohl provést pro některou sbírku uměleckou, ale kroky ty neměly úspěchu.

Konečně r. 1900 místodržitelství v Praze žádá přibližný rozpočet , ale než došlo k bližšímu jednání, tatínek umírá v 56 letech v plné tvůrčí síle roku 1901.

To je tragedie umělce – nedožil se postavení Trig na pylony Národního divadla a sv. Václava, jeho dílo nejmilejší, nemohl dostatečně propracovat a dokončit tak, jak o tom léta snil.

Aby bylo zřejmo, jaké oblibě se jeho sv.  Václav těšil a jaký ohlas nalezl v srdcích českých, nutno připomenout, že ještě v r. 1897 a r. 1931 v době sv. Václavského milenia, ozývají se hlasy, aby jeho pomník byl znovu proveden a postaven na Letné, aby byl zdaleka viditelný.

Já byla tehdy malá holčička sotva sedmiletá, ale pamatuji se dobře na tu dobu, kdy tatínek pracoval na sv. Václavu a na vzrušené chvíle, kdy bylo rozhodnuto o konkursu.

Ta zvláštní atmosféra v rodině, kdy my děti jsme byly nabádány ke klidu, bychom tatínka nerušily, laskavá slova maminčina, kterými tatínka povzbuzovala, když byl přespříliš unaven. Tehdy jsme vytušily, že jedná se o něco mimořádného a celá ta doba zanechala v nás nezapomenutelný  dojem. 

Do dnes je mi sv. Václav velmi milý a na malý model, který stojí v mém pokoji se ráda zadívám a s dojetím vzpomínám na drahé rodiče.