Na souvislost rodiny Schnirchovy se Sobotkou se u nás již zřídkakdy vzpomene, ačkoliv někteří členové její si v minulém století vydobyli ve veřejném životě českém významná postavení. Před lety upozornil ve Věstníku D. J. Pícek životopisným náčrtkem na osudy Josefa Schnircha, rodáka soboteckého, od té doby přibylo dalších poznatků jak o osobě jeho, tak i rodičích, sourozencích a potomcích jeho, jichž soubor zajímavě dokresluje významný podíl tohoto rodu na vzestupné linii národa našeho v devatenáctém věku.

Kolem roku 1800 nastěhoval se do Sobotky 'cís. král. komisař nad cestami' (Straßenmeister) Alois Schnirch, jehož otcem byl správce panství v Pátku nad Ohří a dědem purkrabí na hradě v Jarpicích na Slánsku. Ubytoval se v domě č. 63 v Jičínské ulici. Byl asi novomanželem, ježto všechny děti z manželství jeho s Terezií, rozenou Pochlovou z Berouna, narodily se až v Sobotce. Příchod jeho do Sobotky možno s velkou pravděpodobností přičísti úřady nařízené stavbě části silnice ze Sobotky na Kost, kterou asi trasoval i dozíral nad provedením jejím. Tento úsek silniční stal se později pramenem neshod mezi vrchnostenským úřadem kosteckým a magistrátem soboteckým, ježto sobotečtí by byli rádi převalili svých na stavbu vynaložených 200 zlatých - to byly tenkráte velké peníze - na panství kostecké, ale neobstáli. Soudy se přiklonily k námitce kosteckých, že Sobotka má také prospěch z nové silnice, a spory tyto se vyřizovaly v době, kdy dominium kostecké stále ještě mělo mocnější přímluvčí než poddanské městečko. O počátcích stavby této, kterou se město bezmála přímou trasou silniční spojilo s Kostí, rozepsal se A. Stakař ve svých 'Pamětech Sobotky' takto: „Vrchnostenský úřad r. 1796 nařídil městu, aby vystavělo dobře šutrovanou silnici od Sobotky na vrch proti oboře (humprechtské) s pohrozením, že v pádu vzdorném pošle městu vojenskou exekuci. Protest města krajský úřad zavrhl a město k stavbě silnice donutil. Stavba stála obec 200 zlatých. Až dosud se povozy z Kosti k Dol. Bousovu neb ke dvoru humprechtskému městu vyhýbaly, ze Vescí vedla cesta do polí mezi oborou a Vescí. Po vystavění silnice braly se povozy z větší části skrz město.“

V Sobotce se panu komisaři Schnirchovi v letech 1801-1806 narodilo 5 dítek, a to 4 dcery a dne 25. 12. 1802 syn, pokřtěný v chrámu sv. Maří Magdaleny na jméno Josef Emanuel. Kmotrem při křtu byl mu vrchní kosteckého panství, Josef Raab, jehož nevlídnost k požadavkům města sobotečtí kolikráte ucítili; že převzal kmotrovskou funkci, rovněž svědčí pro dohad shora vyslovený o příčině příchodu Aloise Schnircha do Sobotky. Že rodina Schnirchova požívala ve městě nemalé vážnosti dosvědčuje i osobnost kmotry při křtu malého Josífka Schnirchového. Byla jí Teresie Ržeržabková, dcera zámožného poštmistra soboteckého, F. M. Fleissnera, bývalého vojenského chirurga, provdaná za Dominika Ržeržabka, jenž po smrti tchánově vedl poštu jménem jejím dále. Po nich nastoupila dynastie Svobodů na naší poště.

Kdy a kam se Alois Schnirch ze Sobotky odstěhoval není známo. Povolání jeho nutilo ho jistě častěji ke změně bydliště. V rodinné tradici se dochovalo, že do Sobotky zajížděl k němu i bratr jeho Ing. Bedřich Schnirch, vynálezce a proslulý budovatel prvních řetězových mostů v Evropě. Mezi nimi i pražského mostu přes Vltavu u Národního divadla; až v roce 1899 ustoupil tento řetězový most novému, kamennému mostu. Žena Bedřichova pocházela ze Sobotky. Byla jí vlastně neteř jeho, dcera bratra Aloise, Žofie, narozená v Sobotce. Jistě měl tento ve své době nejčelnější člen rodu Schnirchova i vliv na směr odborného vzdělání svého synovce Josefa, jenž po obecné škole ve svém soboteckém rodišti přešel na Hlavní vzornou školu v Praze a potom vystudoval pražskou techniku, odbor stavebního inženýrství.

Po praxi nejprv nabyté u svého strýce Bedřicha provedl Ing. Josef Schnirch celou řadu samostatných staveb i přestaveb, v pozdějším pracovním období byly to skoro napořád projekty vyššího slohu: silnice, mosty a železnice. Nezapřel otcovu krev, když v letech 1829-1833 (bylo mu 27 – 31 roků) prováděl stavbu chrudimské spojovací silnice v Pardubicích, pak se nastěhoval do Poděbrad, kde poznal svou budoucí choť, Eleonoru, dceru poděbradského purkmistra Františka Kulicha. Svatbu svou slavili 19. ledna 1836, to již mladý novomanžel měl plno práce s velkou stavbou svou, kamenného klenutého mostu přes Labe v Nymburce. Potom dokončil dostavbu říšské silnice rumburské, probíhající i krajem jeho mládí a roku 1840 po prvé staví železnici: trať ze Strakonic do Protivína. Od roku 1840 do 1842 pracuje s věhlasným Francouzem Joachimem Barrandem, načež náleží pracovní úsilí jeho projektu dráhy z Vídně přes Brno do Prahy. Před svou padesátkou, r. 1849 provádí svízelný projekt dráhy z Lublaně do Terstu přes krasové území a organisuje v Sesaně mezi tamějšími Čechy sbírky na stavbu Národního divadla. V této době má již zvučné jméno vynikajícího odborníka pro stavby drah, vnějším uznáním jest zlatý záslužný kříž s korunou, udělený mu roku 1857 za práce při dokončení Jižní dráhy z Vídně do Terstu. Nelení ani na přechodu ze své šedesátky do sedmdesátky, v roce 1869-1870 staví na moravské Hané dvě lokální trati, a poslední větší stavbou byla sedmdesátiletému Josefu Schnirchovi výstavba tunelu v Sedmihradsku, provedená 1872. K posledu, již na odpočinku v Praze, staví svému synovi, sochaři, dům s atelierem v Mikovcově ulici na Královských Vinohradech. Život jeho naplněný tvrdou prací, ale i význačnými úspěchy a zaslouženým uznáním dohasíná 18. července 1877. Odpočívá na Olšanech, nedaleko náhrobku Tyrše a Fügnera, v rodinné hrobce zdobené sarkofágem hlídaným sfingami, výtvor syna Bohuslava. Náhrobní nápis při jménu Ing. Josefa Schnircha hlásí, že se narodil v Sobotce. Vděčné děti opatřily rodinnou hrobku výstižným nadpisem: „Po životě klopotném i šťastném zanechavše 2 syny a 5 dcer nalezli zde útulek manželé vzorní.“

Oba synové tohoto čelného rodáka soboteckého ještě obohatili dobré jméno rodu Schnirchova pozoruhodnými výsledky vlastní své práce. Sochař Bohuslav Schnirch (1845-1901) jest tvůrcem trig na Národním divadle, jezdecké sochy krále Jiřího v Poděbradech, soch Apollona a Musy pro Národní Museum, medailonů na náhrobním jehlanu Tyrše a Fügnera, vedle řady jiných výtvorů uměleckých. Byl starostou Umělecké besedy v dobách jejího pronikavého významu v kulturním životě českém. Mladší syn Jaroslav stal se ředitelem důležité odborné instituce, Kotelního spolku, ve funkci této napsal i cenný spis o parních kotlech. Z veřejné činnosti jeho nejzáslužnější jest starostenství jeho ve velké Jednotě soukromých zaměstnanců. Ani ve vnucích Ing. Josefa Schnircha, kteří zaujímali nebo ještě zaujímají významnější společenské postavení, neutuchl živý smysl pro rodinnou tradici, jak dosvědčuje jejich rodokmen, pečlivě sestavený až do 17. století. Rodiště jejich děda jest jim z osobních návštěv mile známo.

Z rodáků soboteckých, narozených na úsvitu minulého věku proniklo jméno Josefa Schnircha do světa asi nejdále a nejtrvaleji. Věkem svým spadá ještě do generace probuzenecké, v níž českých praktiků technických proniknuvších za hranice vlasti bylo mizivě málo. V tom zejména spočívá mimořádnost jeho významu; zaslouží si proto , aby jméno jeho nevymizelo z naší paměti. m. p.