Bedřich Šnirch nar. se r. 1791 v Pátku nad Oharkou, kde otec jeho byl správcem na klášterském statku. Študoval na gymnasium, prvé v Hornu, po smrti otce svého v Kremži, r. 1806 byl přijat do c. k. konviktu ve Vídni, jejž však opustil pro chorobnosť svou, načež věnoval se praktickému měřičství a hospodářství a vstoupil do služby hraběte Dauna, v níž setrval do r. 1817. Tu dostalo se mu malého dědictví a on se oddal, opustiv službu, technickým studiím ve Vídni do r. 1820. R. 1821 vstoupil co inženýr do služby hraběte Magnise ze Strážnic, jejž přiměl k tomu, aby se vystavěl v Strážnici řetězový most, asi 120 stop dlouhý, přes rameno Moravy, jenž byl prvý na pevnině evropské (1824). Po té přišla mu myšlenka, užíti zásady řetězových mostů k stavbě železných krovů, jakýchž, nabyv výsady k tomu konci, provedl s příbuzným svým, Jozefem Šnirchem, několik v Čechách, na Moravě a v Uhrách. R. 1827 byl od nejvyššího purkrabího hraběte Chotka povolán k c. k. stavitelskému ředitelství v Čechách, aby mohlo se užíti jeho vědomostí o stavbě řetězových mostů, jichž mělo se stavěti několik v Čechách. Meškaje pak co c. k. komisař nad silnicemi v Českém Brodě, zhotovil návrh k řetězovému mostu v Praze, jenž měl státi v místech, kde staví se nyní třetí most. K provedení jeho návrhu však tehdáž nedošlo pro vědecké spory, jež udaly se mezi ním, anglickým inženýrem Clarkem a starším Gerstnerem. Času toho sepsal s Jozefem Šnirchem theorii o kolísání řetězových mostů, kterouž vydal r. 1832 v Praze tiskem. Též vystavěl tehdáž dle vlastního návrhu řetězový most v Jaroměři, vypracoval návrh k mostu v Poděbradech, a měl též účastenství při návrhu k řetězovému mostu Loketskému, kterýž však na újmu věci nebyl proveden dle jeho myšlenky. R. 1836 poslal jej hrabě Chotek do Freiburku ve Švýcařích, aby proskoumal tamější most, (viz stranu předcházející), visící na drátových řetězích, v příčině té, mohlo-li by se užíti tohoto způsobu v Praze, z čehož Šnirch zrazoval pro více příčin. Konečně poštěstilo se hraběti Chotkovi, zříditi společnosť akciovou, a vzmáhající se průmysl Smíchovský přiměl k zvolení směru přes ostrov Střelecký. Šnirchovi bylo uloženo, aby vypracoval návrh k tomuto mostu, jenž však nesměl přesahovati kapitálu 300 000 zl. stř. – úkol to věru velmi nesnadný. On však provedl jej přece šťastně, aniž by byl o mnoho překročil tu částku. R. 1838 dostal se do Prahy za inženýra ředitelského a na jaře r. 1839 podařilo se mu konečně po mnohých nesnázích jež činily se mu s mnohých stran, též se strany c. k. dvorské rady stavitelské, že mohl počíti stavbu řetězového mostu Františkova, kterouž dokončil v červenci 1841 k všeobecné spokojenosti, proved ji nákladem 331 330 zl. stř. Když došlo k zřizování železnic státných, byl Šnirch r. 1842 ustanoven za vrchného inženýra a řídil předběžné vyměřování mezi Prahou a Vídní. Téhož roku povýšen byv za inspektora dostal rozkaz, aby zhotovil návrh k stavbě řetězového mostu pro železnici i silnici zároveň přes veliký Dunaj u Floridsdorfu. Choulostivému úkonu tomu vyhověl zvláštním způsobem důvtipným, klada most silničný nad most železničný. Návrh jeho došel úplného schválení, ale pohříchu nebyl proveden pro nedostatek peněz. R. 1847-1849 bylo mu svěřeno zřizování telegrafu z Vídně do Brna a do Terstu. Ku konci r. 1849 byl povýšen za vrchního inspektora a náměstka ústředního ředitele stavby státných železnic rytíře Ghegy. Od r. 1854 bylo mu svěřeno skoumání předložených návrhů k soukromým železnicím, povoleným od státu. R. 1856 byl poslán do Sedmihradska, aby proskoumal všecky železnice, navržené tam, a podal o nich dobré zdání. Po té nabyl zase času k úsilovnému přemýšlení o tom, jak by mohlo se užíti soustavy řetězových mostů k účelům železnic, a poštěstilo se mu skutečně, nalézti způsob takových mostů zcela nový, velmi důmyslný a praktický, řetězové mosty se ztuženými dvojnásobnými řetězy, jímž předešel obyčejné kolísání při přejíždění veliké tíže. R 1858 vymohl si na tuto soustavu výsadu na 5 let. Jednalo se nyní o to, aby výbornost jeho soustavy mohla se osvědčiti skutečným provedením takové stavby. Ale tomu stavěli se všemožně na odpor cizinci, zahnízdivší se u nás i v tomto oboru, kteříž nechtěli dopustiti, aby zvítězila nová myšlénka domácí. Konečně ministr obchodu rytíř Toggenburg rozhodl přece, aby se postavil takový most, 264 stopy dlouhý přes průplav Dunajský na spojovací dráze Vídeňské, jehož stavba na jaře 1859 začata a v srpnu 1860 ukončena s nejlepším výsledkem. 25. srpna 1860 odbývala se komise ke zkoušce této stavby, a tu největší odpůrce její, ředitel staveb jižné železnice státné, Hanoverán K. Etzel, vyslovil se náruživě, že po tomto mostě nikdy nemůže se jezditi. Nicméně byl výsledek zkoušky výborný a od té doby přejíždí bez ustání po tom mostě nejtěžší vlaky nákladné, aniž by bylo nejmenší pohromy znáti. Krásné to vítězství české myšlenky! Nálezem tímto veledůležitým jest dána možnosť, překročiti řeky a údolí do délky 1200 stop a více při nejtěžších a nejrychlejších vlacích jediným obloukem. Druhý most téhož způsobu – most Aspernský – postavil Šnirch přes Dunajský průplav ve Vídni pro obyčejné povozy v délce 198 stop, jehož stavba trvala od března 1863 do září 1864 a zdařila se rovněž výborně.

(Zprávy tyto dostaly se nám laskavostí výše vzpomenutého p. Jozefa Šnircha, též výtečného stavitele a upřímného národovce).

Tento text je jedním z dokladů styku Josefa Schnircha s vlastí v době jeho působení na stavbě jižní dráhy. Dokládá  spolupráci s Jiljím Vratislavem Jahnem, popularizátorem dějin techniky, tehdy ředitelem pardubické reálky. Jahn si koncem let šedesátých vyžádal od Schnircha životopisný příspěvek o jeho strýci Bedřichu Schnirchovi. Tento příspěvek pak Jahn otiskl v roce 1872 jako samostatnou část ve své „Kronice práce“. Byl to vlastně první životopis Bedřicha Schnircha v naší literatuře, v němž máme také potvrzenu účast jeho synovce Josefa na mnoha pracích se strýcem Bedřichem.