Prof. PhDr. Jaroslav Goll
od studentských let blízký přítel Bohuslava Schnircha
historik a medievalista, pedagog, diplomat, básník, spisovatel a překladatel a dědeček automobilového závodníka Ivana Hodáče a herečky Nataši Gollové

Jaroslav Goll
* 11. 7. 1846 Chlumec nad Cidlinou, † 8. 7. 1929 Praha - český historik

Jaroslav Goll - 70. výročí úmrtí (14. 7. 1846 - 8. 6. 1929)

„Práce historická není kompilací. Spíše by se nazvati mohla kombinací (ač ne libovolnou) fakt kritikou zjištěných. Kritika nesmí ovšem historika opustiti ani při oné kombinaci, avšak první její úlohou jest zkoušeti stavivo, kterým se má budovati.“

To je charakteristika nejobecnějších zásad historikovy práce mužem, po němž bývá právem nazývána jediná česká „historická škola“.

Jaroslav Goll se narodil 14. července 1846 v Chlumci nad Cidlinou jako druhé dítě v rodině panského lékaře. Ve dvou letech mu zemřela matka a otec se poté několikrát stěhoval za prací; budoucí historik tak navštěvoval obecnou školu a gymnázium v několika různých městech.

Od roku 1864 Goll studoval historii a zeměpis na pražské univerzitě. Výrazný talent v něm shodně rozpoznali jak W. W. Tomek, tak K. Höfler. Naznačili mu možnost docentury, jíž měl předcházet pobyt na některé z německých univerzit. Goll po ročním působení na mladoboleslavském gymnáziu odjel do Göttingenu. v historickém semináři proslulého pozitivistického historika Georga Waitze se naučil metodám důkladné kritiky historických pramenů, kterou brzy sám aplikoval na raně novověké dokumenty. Po dvou semestrech mohl rozšířit své obzory jako sekretář amerického historika a velvyslance v Berlíně George Bancrofta a od června 1873 ještě Svatoborem financovanou studijní cestou do Holandska a poté do Londýna.

Právě pobyt v zahraničí přivedl Golla k definitivnímu rozhodnutí pro dráhu historika a univerzitního učitele. Do té doby se stejně intenzivně zabýval literaturou. První překlady mu otiskl Hálek v Lumíru už v r. 1866, soubor jeho juvenilií vyšel v r. 1874 pod prostým názvem „Básně“. Ani pak se však s literaturou zcela nerozloučil a sledoval ji až do své smrti (přeložil spolu s J. Vrchlickým například Baudelairovy Květy zla) a nerezignoval ani na vlastní tvorbu.

V 70. letech Goll předložil odborné veřejnosti první výsledky svých bádání. Německy psané práce vycházely převážně nákladem Královské české společnosti nauk; publikoval i řadu českých článků v Časopise českého musea (např. „Über Mansfeld im J. 1621“ nebo „Poměry evropské po bitvě na Bílé hoře“). v r. 1875 vyšla Gollovi samostatná práce „Französische Heirath. Frankreich und England 1624 und 1625“, která se stala i jeho prací habilitační. Docentem všeobecných dějin na pražské filozofické fakultě byl jmenován 2. 8. 1875.

Od poloviny 70. let se těžiště Gollova zájmu přesunulo do staršího období. Publikoval řadu analytických studií o pramenech k dějinám Jednoty bratrské a zvláště Petra Chelčického. Gollovo největší dílo - brilantní syntetické zpracování česko-polských styků od 10. do 16. století - vyšlo pod názvem „Čechy a Prusy ve středověku“ v r. 1897.

Po jmenování mimořádným profesorem na podzim 1880 však začalo profesi badatele zastiňovat povolání pedagoga a organizátora. Jeho přednášky studenty strhávaly. Mladý historik L. Hofman psal v r. 1900 z Berlína příteli: „Co se týče umění přednášet, není a není nad Golla!“ Jeho význam ovšem nespočívá pouze v kvalitě přednášek, ale též ve vybudování historického semináře. Studenti měli brzy možnost seznámit se s kritickým rozborem pramenů v praxi. s úrovní semináře rostla i úroveň absolventů. Nalezneme mezi nimi všechna významná jména české historiografie počátku století - Pekař, Šusta, Krofta, Novotný, Dvořák, Urbánek, Nejedlý... Právě Gollovi žáci iniciovali v r. 1895 vznik historického časopisu, jehož redakce se Goll ujal: Český časopis historický je ústředním periodikem českých historiků doposud.

Ačkoli Goll vystupoval vždy především diplomaticky, ze zásadních stanovisek neustupoval, jak dokázal svou účastí ve sporu o Rukopisy. Uměl být nesmírně činorodý a výkonný, ale zároveň ho charakterizovala určitá neurotičnost a přecitlivělost. Tento jeho rys zmírňovalo harmonické manželství. Amely Gollová měla širokou škálu kulturních zájmů a s manželem ji spojovala zvláště láska k hudbě. Dcera Ada, matka herečky Natašy Gollové, se provdala za národohospodáře F. X. Hodáče. Osobní tragédii znamenala smrt jediného syna v dětském věku. Otcovský vztah Goll později do určité míry přenesl na svého nejoblíbenějšího žáka, Josefa Pekaře.

Mimo univerzitu, na níž dosáhl nejvyšších akademických hodností (rektor 1907/1908), byl Jaroslav Goll činný i v jiných vědeckých institucích. Už v r. 1877 navrhli Antonín Gindely a Josef Emler jeho mimořádné členství v Královské české společnosti nauk, řádným členem byl od r. 1901. O rok dříve se stal také členem Akademie věd v Krakově. Složitějším vývojem prošel Gollův vztah k České akademii věd a umění. Mimořádným členem byl sice zvolen hned v r. 1891, volbu však nepřijal, protože rozdělení na mimořádné a řádné členy považoval u nové instituce za nesmyslné a zejména nesouhlasil se složením 1. třídy slučující právní vědy s filozsofií a historií. Nakonec byl Goll zvolen v r. 1907 a působil poté v historické komisi (1914-1921 jako její předseda).

Podzim Gollova života byl dosti trpký. Poté, co se definitivně vzdal profesury, věnoval se politice jako člen panské sněmovny říšské rady. Loajalitou k trůnu za války a nesouhlasem s manifestem českých spisovatelů v r. 1917 si Goll vysloužil nepřízeň veřejnosti. Byly zapomenuty jeho intervence ve prospěch českých škol i statečné projevy za obnovu parlamentarismu. v posledním desetiletí života musel snášet nápory nemocí, materiálního nedostatku i odklon některých žáků.

Jaroslav Goll zemřel 8. června 1929 a byl v tichosti pohřben na Olšanských hřbitovech. Josef Pekař charakterizoval jeho význam v jednom ze smutečních projevů: „Neboť ty principy, jež vyznačují dílo Gollovo: užití pečlivějších a všestrannějších metod k poznání pravdy pokud možno bezpředsudné, objektivní a usilovat o to, aby česká práce byla na výši pokroků evropských a zúrodněna byla Evropou… ony principy jsou platnosti absolutní, nadčasové, přežijí Golla a jsou starší Golla: Goll snažil se jen příkladem a skutkem o veliký a nesnadný úkol uvésti je v život, v pravdu skutečnosti.“

Marek Ďurčanský, pracovník Archivu AV ČR

Jaroslav Marek
Melantrich 1991

str. 158 až 173:

Zápas o Rukopisy

Spor o pravost Rukopisu královédvorského a zelenohorského se Golla týkal možná víc než většiny kolegů z univerzity. V jeho případě nešlo jen obecně o to, že víra - nebo opatrnicky maskovaná nevíra - ve falza, jimiž národ ve svých skromných počátcích obhajoval svoje nároky na existenci, může být nadřazena vědeckým postulátům. Nešlo jen o otázku vědecké etiky hájené proti demagogii mladočeské nacionalistické a klerikální žurnalistiky a politiky, proti jejich nárokům na hegemonii nad vědou, proti představě, že zájmy nacionální politiky jsou autoritou nadřazenou nad poznání věcí. Taková trapná závislost vědy na diktátu politické demagogie musela vzbuzovat odpor i u vědců, kteří sami nezaujímali žádný vztah k odborné stránce sporu. Byli však probuzeni z letargie uzurpátorskými snahami politiků vnucujících vědě její kritéria a podřizující je vlasteneckým zájmům, jejichž vykladačem byli právě tito političtí diktátoři. To se dalo jakž takž snášet v dobách, kdy bytí národa bylo opravdu nejisté a kdy bylo možno mít iluzi, že existenci národa zajišťuje poukaz na velkou minulost. Kdo však tuto nekritickou víru v nadřazenost národních zájmů nad požadavky vědeckého poznání měl ještě na konci 19. století, dával najevo, že nevěří v životaschopnost národa, v jeho uplatnění v soudobé politice, hospodářství, vědě, umění, že si dovede představit národ jen opřený o berle minulosti. Na té slávě otců, za korábem brázdě lesklé, se lpělo přes Nerudovo varování dál.

Byl to stav zcela nesnesitelný pro ty, kdo věděli, že je to sláva pochybná. Goll byl vychován v prostředí, kde byla víra v pravost Rukopisů samozřejmostí, kde byly odbývány jako neopodstatněné domněnky, že jde o dokonalé padělky. Námitky nemohly být přijaty už proto, že za Rukopisy stála autorita Palackého a Šafaříkova. Goll se musel chovat tak, jak se chovají ve vědeckých sporech ti, kdo se problémem speciálně nezabývají. Sdílejí stanovisko odborníků, to, jež se jim zdá nejpřesvědčivější. Buď proto, že se shoduje s jejich dílčím poznáním, nebo že připadá pro svou logickou souvislost nejpřesvědčivější. Zabýval se Rukopisy speciálně jen ze stanoviska literární vědy, ne historie. Jeho první vědecká práce otištěná roku 1871 pojednávala o českém verši desetislabičném. Zdůvodňoval v ní názor o přízvučném metrickém systému Rukopisů. Otázka nepravosti při tom na přetřes nepřišla.

Potom ho nadlouho jeho speciální historické zájmy nevedly k studiu rukopisné otázky. Dlouho se nezabýval ani raným středověkem, ani devatenáctým stoletím. Jakmile byl však jako univerzitní učitel postaven před úkol vytvořit pro sebe i jiné celkový pohled na české i evropské dějiny, nemohl se Rukopisům vyhnout. Nenarazil na ně přímo, ale proto, že byly jednou z opor názoru na české dějiny, jak jej kanonizoval Palacký. Goll ho musel brát na vědomí už proto, že byl pevnou součástí národní ideologie 19. století a měl ho ve své mysli a ve svém srdci každý, kdo přicházel na univerzitu.

Palackého obraz národních dějin měl nesmírnou monumentalitu velké ideové koncepce, vzniklé z myšlení nad minulostí i budoucností národa. Palacký v něm předvedl, že minulé děje nejsou jen shlukem nahodilých událostí, ale že filozofický pohled v nich odkryje velké drama, v němž se střídají vítězství a pády, jehož herci - národy - jsou nositeli idejí; pomáhají jim k uplatnění v zápase s protikladnými silami. Palackého panorama národní historie naplněné přesvědčením o etickém řádu uskutečňovaném v dějinách mělo i velkou sílu výchovnou. Českému národu připadala podle Palackého významná role, protože jeho dějiny byly bojem za uskutečnění zásad demokratičnosti, humanity a svobody. Osud českého národa byl řadou etap, ve kterých byly tyto vznešené ideje - Palacký je vzal z filozofie evropského osvícenství a romantismu, odkud pronikly do evropské buržoazní ideologie - buď uskutečňovány nebo zrazovány. Epochami, ve kterých byla česká dějinná sudba realizována nejplněji, byly staré slovanské řády před vznikem státu a doba husitská.

Ke studiu husitství, respektive jeho doznění a vyvrcholení v jednotě, přistoupil Goll už v sedmdesátých letech a v zásadě potvrdil Palackého soud o jedinečnosti husitského ducha. Na tom nic neměnil fakt, že Goll naprosto neviděl v učení jednoty nějakou předzvěst demokratických ideologií ohlašujících buržoazní revoluce, ale právě originální produkt středověkého myšlení. Jeho originalitu mohl postřehnout právě proto, že husitství a jednotu srovnával s myšlenkovými proudy v tehdejší Evropě. V tomto případě se tedy nerozcházel s Palackého pojetím. Stačilo nanejvýš posunout akcenty a jinak charakterizovat tytéž takty.

To, co Palacký soudil o duchovní náplni husitství, dalo se vykládat jako spřádání metahistorie nad skutečnostmi, které byly nepopiratelné, jako příliš smělá myšlenková konstrukce, ale konec konců vypínající se nad evidentní základnou. Jakmile se však historik žijící v pozdním devatenáctém století obrátil k nejstarším českým dějinám, dostavovaly se rozpaky. Dějepisec, který tkvěl svým myšlením v pozitivismu a empirismu 19. století a který se naučil odmítat všechno, co není doloženo přímo v údajích pramenů, nemohl nazvat Palackého horování o staroslovanské demokratické idyle jinak než spekulací a fantazií. Byl-li to historik prošlý jako Goll školou přísné kritiky pramenů a seznámený s metodami a výsledky bádání o počátcích dějin jiných evropských národů, musel by při víře v Rukopisy dojít k neudržitelnému názoru, že české a slovanské dějiny šly docela jinými cestami než vývoj všech ostatních státních a etnických celků. Něco takového neměl Goll samozřejmě na mysli. Zatím však nemusel vystoupit s požadavkem revize celého pojetí českých dějin. Neudělal to ani později. Ne snad pro nedostatek tvůrčích schopnosti. Vždyť ani později, když scénu zcela ovládli Gollovi žáci, nikdo nevytvořil protějšek k Palackého grandiózní vizi české historie. Doba velkých filozofických rozletů v historické vědě minula. Slovo revize, které Goll pronášel v souvislosti s Palackým před svými udivenými a skoro pohoršenými posluchači, znamenalo především přezkoušení jednotlivých údajů a soudů. Co k takovému ověřování jednotlivostí dávalo východisko, nebyla jiná filozofická, světonázorová soustava, ale výsledky přesné analýzy pramenů, jak se stala v druhé polovině 19. století samozřejmým předpokladem každého historikova kroku.

Palackého vylíčení nejstarších českých dějin bylo v nejnápadnějším nesouladu se stále zpřesňovanými představami moderního dějepisectví o povaze středověké společnosti a jejího vývoje. I když Palacký k němu našel inspiraci v nejrůznějších intelektuálních a politických zážitcích svého života, opíralo se i velkou měrou o svědectví dvou zcela určitých pramenů, Rukopisu královédvorského a zelenohorského. To byly dokumenty, které se přímo nabízely ke kritice podle zásad, jimiž se běžně pracovalo při analýze středověkých diplomatických i vyprávěcích pramenů. Když se k něčemu takovému objevily náběhy před osmdesátými lety 19. století, ukazovala se odlišnost těchto posvátných památek české minulosti od všeho, co vzniklo v evropské kultuře v 9. nebo 13. století. Námitky cizích vědců byly proto před českým publikem zamlčovány nebo bagatelizovány poukazem na to, že Feifalík i Büdinger jsou Němci nepřející českému národu. Domácí kritici, jimž záře udržovaná kolem Rukopisů nedovedla zabránit v kritickém úsudku, byli umlčeni nebo ukřičeni.

Pozorovateli vzdálenému více než století od oněch dob se zdá nepochopitelné, že v mimovědeckých kruzích, především u politických tribunů a mampulátorů a žurnalistů byla přikládána taková důležitost sporu, jehož jakékoliv řešení nemohlo souviset s aktuálními problémy společenského a politického života. Vášnivost boje o Rukopisy měla v sobě mnoho patologického. Ukazovala nejistotu, se kterou česká společnost prožívala svou přítomnost, její úpornou snahu dokládat legitimitu své existence poukazy na to, co bylo vykonáno v minulosti; na bláhové přesvědčení, že si národ získá autoritu a místo na slunci podle toho, co vytvoří v umění, nota bene v umění minulosti.

To byly kolektivní pocity, které umlčovaly každý pokus o vědeckou diskusi v zárodku, i když šlo o problém z ryze praktického hlediska irelevantní. Ale byl tu i důvod politický. Mladočeská buržoazie - a ve skutečnosti celá konzervativní většina českého měšťanstva - se chovala k některým vědeckým problémům tak, jak se k nim politické skupiny obyčejně chovají. Protože v určité době jsou někteří vědci a jejich názory v souladu se zájmy společenské skupiny, stávají se tyto názory součástí její oficiální ideologie; ne svým obsahem, ale prostě tím, že jsou uznány a přijaty. Stávají se symbolem, přihláška k nim je kritériem věrnosti k hnutí a skupině. Oprávněné a v soukromí přijímané i vyslovované výhrady k takto uznanému pojetí kdysi vědeckého problému nemohou nic změnit na jeho funkci kritéria věrnosti a poslušnosti. Naopak, čím víc se ukazuje, že už nejde o vědeckou pravdu, ale o dogma, tím víc ověřují manifestační přihlášky, nakolik má mocenská skupina ještě autoritu nad svými stoupenci. Vědec, který vystoupí s kritikou takto ideologizovaného vědeckého názoru a právem tvrdí, že se o problémy politiky a moci nezajímá, stává se nutně nebezpečím. Ohrožuje ideovou jednolitost hnutí a rozbíjí nakonec jeho organizační jednotu. Česká nacionalistická buržoazie udělala z víry v pravost Rukopisů takový ideologický fetiš. Vyznávat ji znamenalo uznávat určitou autoritu politickou. V dobách, kdy pochybnost o Rukopisech nebyla jen majetkem izolovaných jednotlivců, znamenalo vyslovení vědeckých výhrad revoltu proti mocenskému systému.

Se zřízením české univerzity se situace značně změnila. Pominula nejhorší hmotná závislost vědců na pražské společnosti, přišlo poznání, že vědci nemají povinnosti jen k národním zájmům, ale především k požadavkům samotné vědy. Do popředí se dostali učenci, kteří se při poznání cizího vědeckého a kulturního prostředí vymanili z provinciálního horizontu a jež sám pokrok vědeckého bádání vedl k stále větší skepsi. Přímo na univerzitě však zaujímali hlavní pozice lidé spjatí se starým světem. V pozoruhodném počtu to byli dokonce synové velkých postav národního obrození. Pro ně byl každý pokus přicházet s novými vědeckými hledisky a názory zradou na odkazu buditelů. Proto museli mladší univerzitní učitelé hledat jinou základnu svého vystoupení a své kampaně za obrození české vědy a její osvobození od autoritářství politických demagogů. Jejich nadvládu pociťovaly nakonec všechny vědní obory, a proto se k odboji spojili vědci z nejrůznějších disciplín.

Jejich organizátorem se stal Masaryk, který byl nejméně vázán ohledy na tradice pražského prostředí. I když se mu Goll rovnal rozhledem po světě a vědeckými schopnostmi, byl Masaryk předurčen k úloze vůdce svou průbojností a bojovností. Prvním krokem mělo být založení časopisu. Ne orgánu jedné vědecké disciplíny, ale kritické revue, přístupné zástupcům všech věd. V takové obecně vědecké revui měla být česká vědecká produkce a práce podrobena kritice podle měřítek běžných i jinde. Tak měly být zprovozeny ze světa vědecké předsudky bránící pokrokům vědeckého myšlení a tak měla být nalezena nová orientace české vědy. V jiných poměrech se tu opakovala situace z roku 1827. Tenkrát začal Palacký vydávat Časopis společnosti vlasteneckého muzeum v Čechách jako tribunu národní vědy. Dne 15. října 1883 vyšlo první číslo orgánu kritické vědy, Athenaea, redigovaného Masarykem. Začala nová etapa v dějinách české vědecké kritiky a vědy samotné. Aspoň v teorii byla popřena neblahá zásada, že vědecké výkony byly posuzovány i podle jiných měřítek než jen vědeckých. I když se v praxi tento návyk nepodařilo vykořenit ještě ani dodnes, nemohl se aspoň nikdo veřejně odvolávat při hodnocení vědecké práce na postavení jejího autora, na jeho dobré úmysly, na potřebnost - ani na zájmy národa. Athenaeum vycházelo deset let, do roku 1893, ale jeho působení bylo trvalé. Respektovali ho, přes občasné aféry vyvolané útoky na příliš nedotknutelné autority, i lidé stojící názorově jinde. Athenaeum diferencovalo v české kulturní a vědecké veřejnosti. Nedělilo jenom vědu univerzitní od neuniverzitní, ale vedlo dělící čáru i na univerzitní půdě. Někteří z těch, kdo původně s Athenaeem začínali, odpadli, když zažili důsledky bezohledné kritičnosti a když nebyly uspokojovány jejich osobní ambice. Místo nich však přicházeli noví a s Athenaeem sympatizovali i ti, kdo do něho nepřispívali. Vyciťovali, že se stojaté vody české vědy začínají hýbat a že rozbití krunýře předsudků a konvencí spoutávajících svobodu vědy prospěje i jim.

Ke spolupracovníkům Athenaea patřil od začátku Goll. Pomáhal i v hmotných nesnázích. Když Kaizl sháněl pro nepříliš rentabilní časopis subvence, nevěřil, že mu některý z kolegů bude schopen pomoci. Jediný Goll snad mi přidá něco. Goll přispěl do prvního čísla referátem o Karlu IV., později tam uveřejnil podobný referát o Václavu IV., o nové anglické dějepisné produkci, o edici Viklefových spisů, o Waitzově životním díle. Nacházel v Athenaeu fórum, kde mohl po prvé uplatnit svůj talent psát vědecké kritiky: formálně vytříbené, obsahující kritiku cizích názorů, ale také nespočet stanovisek a poznatků vlastních. Zůstal přispěvatelem Athenaea i v druhém a třetím ročníku, třebaže se ve všem s Masarykem nesrovnával. Při kritice spisu o Učení Petra Chelčického o eucharistii, který napsal militantní katolický teolog Antonín Lenz, se projevila rozdílnost mezi Gollem a hlavním redaktorem. Masaryk napsal ještě druhý referát, protože mu nestačil Gollův rezervovaný, i když v zásadě negativní soud.

Athenaeum nakonec přivedlo Golla k tomu, aby zaujal stanovisko k Rukopisům. Jisté pochybnosti o pravosti sporných památek si přinesl už z Göttingen, od Waitze, kde vlastenecké zaujetí, i slepota nebránily poznání jejich podivné výjimečnosti mezi středověkými prameny. Ale to nestačilo k zaujetí jednoznačného stanoviska. Podobně jako Rezek a samozřejmě mnohem méně intenzívně než Tomek a Kalousek přijímal názor o pravosti Rukopisů. Roku 1886 však v Athenaeu vystoupil s jiným názorem badatel, který se musel speciálně vyrovnat s Rukopisy jako jazykovou památkou, totiž Jan Gebauer. Nevynikal nikdy polemickou vervou ani nevyhledával srážky, pro které nebyl ani fyzicky, ani psychicky disponován. Nepatřil ani docela k okruhu lidí kolem Masaryka. Odváděla ho odtud přílišná hlučnost a bouřlivost - i úcta k starší vědecké tradici. Když však při svém studiu staročeštiny a památek staré české literatury přišel k poznání, že se jazyk Rukopisů od nich nevysvětlitelným způsobem odchyluje a že dokonce tyto odchylky mají svoje protějšky v textech, které prošly rukama Hanky jako autora, editora nebo knihovníka, neváhal svoje mínění vyslovit nahlas.

Pro uveřejnění svého stanoviska mohl těžko hledat místo v orgánu konzervativní vědy, v Osvětě, nebo v časopisech, kde pozice starších byly vlivné, v Časopise národního musea nebo i v Listech filologických. Článek Potřeba dalších zkoušek Rukopisů královédvorského a zelenohorského vyšel v únorovém čísle Athenaea roku 1886. Zatímco v Gebauerově článku se mluvilo o Rukopisech jako problému vědeckém, Masarykovo prohlášení v témž čísle časopisu obsahovalo otázku, nakolik je možné vůbec strpět stav, kdy se vědecká diskuse znemožňuje předem odvoláváním se na zájmy národa. V boji, který vzplanul, byli vědci zastrašováni právě poukazy na to; že každé pochybnosti o pravosti Rukopisů jsou zradou na národní věci, a stávali se terčem nevybíravých útoků. Právě toto zpolitizování a zvulgarizování boje pohnulo k veřejnému vystoupení i vědce, kteří původně interesováni nebyli. Pochopili, že umlčení odpůrců Rukopisů by byl precedens, podle něhož by byla v budoucnu likvidována každá svobodná výměna vědeckých názorů. Především je pobouřila nevybíravost nátlaku, vykonávaného na vědcích ve jménu zájmu společnosti. Na jejich obranu se postavili ve jménu individuální i vědecké etiky i lidé naprosto se nehodící do surového zápasu, jenž se stal záležitostí celospolečenskou. Ozval se Gollův intimní přítel Hostinský a tím byl dán přímý popud i k vystoupení Gollovu. Byl by však zatažen do sporu i později, tak jako se to stalo všem historikům.

Kdo byl schopen samostatného myšlení, musel být pohnut aspoň k přezkoušení všech sporných bodů. Obhájci proto, že popření pravosti Rukopisů znamenalo odstranění pilířů, na kterých spočívaly jejich představy o starých českých dějinách, konec víry jejich mládí i mládí obrozeného národa a nakonec ohrožení jejich autority. Odpůrci proto, že museli vybojovat zápas proti diktátu, který ve jménu Rukopisů vykonávala ve vědě politika a žurnalistika, a že fikce opřené o Rukopisy zamlžovaly české dějiny. K těmto odpůrcům patřili oba mladši univerzitní historici, Rezek a Goll, zatím co Emler se opatrně snažil nezaujímat stanovisko, aby se nerozešel s těmi učenci, s nimiž měl už dlouho blízko a s nimiž se přátelsky stýkal na půdě muzea, v muzejním časopise, v Učené společnosti, všude tam, kde Tomkova autorita platila.

I když Golla a Rezka spojovalo vědecké přesvědčení, dělil je způsob, jak ho projevovali. Paradoxní bylo, že aristokratický individualista Goll převzal roli, která byla jako stvořena pro politizujícího historika, tribuna a rétora Rezkova typu, a že tíhu boje nesl nakonec Goll. Přesvědčení, že za vědeckým poznáním je třeba stát celou osobností, snášet pro ně rizika i útrapy, převážilo u Golla nad nechutí dát se zatáhnout do bojů vedených zbraněmi nejhrubšího kalibru. Jeho vystoupení mělo pro něho přímo i osobní následky. Jako jeden z prvních vědců vystoupil proti Gebauerovi historik Josef Kalousek. To znamenalo Gollův rozchod se starším kolegou. Příznačné bylo - stejně pro Kalouska jako pro Golla - že jedině u Golla byl ochoten stále útočnější, jízlivější a podezíravější Kalousek předpokládat ryze odborné motivy protirukopisného vystoupení a že uznával jeho korektnost a noblesu při polemikách. Aspoň ve veřejných projevech zachovával Kalousek v útocích míru. V soukromí ovšem mluvil nejen o zuřivém masarykovci, ale i o darebáctví Gollově.

Goll projevil toto darebáctví v útlé knížce, která vyšla v polovině roku 1886 a jmenovala se Historický rozbor básní rukopisu Královédvorského: Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslava. V její předmluvě vysvětlil Goll potíže, které měl s jejím uveřejněním. Ve světle zkušeností dalších desetiletí zní trochu komicky rozhořčení současníků, že se vydání brožury protáhlo na dva měsíce. Původně mělo toto zúčtování s Rukopisy jako historickým pramenem vyjít ve Sborníku historickém, který vycházel od roku 1883 za redakce Rezkovy a který byl mladším historikům k dispozici. Rezek uveřejnění slíbil. Vy znáte mne a mé poměry - víte dobře, že zamítám a opovrhuji každou slabostí - dnes platí: alle Mann am Bord - já beze všeho ostychu a strachu rád vytisknu Vaši práci. Doufám, že tak dalece lidská zloba nemůže - abych proto byl proskribován, a dovede-li - s Pánem Bohem, trochu troufám si také státi na vlastních nohou. Později, když se vážila odvaha projevená v boji, padly na adresu Rezkovu výčitky, že svůj slib nedodržel. Kus viny na tom měl i Goll, protože původně měl napsat rozbor jen jedné básně. Když se mu práce rozrostla, bylo těžko chtít, aby byla ve Sborníku otištěna. Goll sám mluvil o tom, že vyjít nesměla. Přesto Rezkovo odřeknutí bylo pro Golla přímo fyzickou ranou a odcizilo oba na dlouhou dobu. Mnoho se nezměnilo, ani když se Rezek uprostřed rukopisného boje postavil na Gollovu obranu proti nevybíravým útokům mladočeských novin. Tím hůř se hledal někdo, kdo by práci vydal samostatně. Naštěstí tisk knih nebyl v těch dobách tak závratně drahou záležitostí a Goll si pomohl způsobem, který byl znám z počátků české novodobé literatury. Vydal ji vlastním nákladem. Těžkostem s tiskem tím ovšem neušel.

Knížka projevuje z celého Gollova díla snad nejlíp pronikavost a jemnost jeho postřehu, jeho schopnosti kombinační, jeho virtuozitu v užívání metod textové a historické kritiky. Mimochodem mluví i o Gollových mravech. Její korektury posílal tragickému obránci Rukopisů, Josefu Píčovi. Neměl s ní mnoho štěstí ani po tom, kdy vyšla. Muselo působit takřka jako provokace, když ji Goll ještě téhož roku zadal do konkursu o cenu, kterou udělovala Královská česká učená společnost nauk nejlepším učeným spisům roku. Že neuspěl, je zbytečné připomínat. Ale ani v bloku odpůrců Rukopisů nedošel GolI vždy ocenění. Po třiceti letech, kdy se skupina kolem Athenaea už dávno rozpadla a Masaryk s Gollem si byli cizí, bagatelizoval málo snášenlivý Masarykův stoupenec Herben Gollovy zásluhy v rukopisném boji. Prohlásil o něm, že nedovedl pochopit závažnost Gebauerovy argumentace, že se pustil do polemiky až v době, kdy bylo o výsledku boje už rozhodnuto a že vlastně žádné nové důkazy o nepravosti Rukopisů už nepřinesl. Byl nanejvýš ochoten připustit Gollovu dobrou vůli, když většina historiků patřila mezi obhájce.

V něčem instinkt Herbena neklamal. Když psal, že se GolI později postavil proti důsledkům rukopisného boje, vystihl situaci dost přesně. Ať šlo o vystoupení pokrokářů, nástup realistů, rukopisný zápas, manifesty české literární moderny, to všechno byly projevy diferenciace v české společnosti a její kultuře. Na nové společenské reality poznamenané nástupem organizovaného dělnického hnutí do politiky reagovali intelektuální mluvčí této společnosti různým způsobem. Hranice, po kterou byli tito intelektuálové ochotni jít při odhazování starých břemen a v přejímání nových zásad, nebyla ve všech případech totožná. Překročili ji ti, kdo přecházeli k socialistické ideologii. Ale byly rozdíly i u těch, kdo zůstávali spjati se svou společností. Masaryk šel v praxi dál než Goll. Zápas o Rukopisy je našel ještě vedle sebe, ale dál jít Goll nemohl, nechtěl-li se rozloučit se vším, co tvořilo podstatu jeho dosavadního života.

V něčem jiném Herben později poznal, že ve svých výhradách přestřelil. Roku 1912 ještě napsal o Gollově Historickém rozboru, že jeho sloh je obtížný průměrnému inteligentovi... Až později tento výrok korigoval: Když Goll napsal v rukopisném boji rozbor Jaroslava z rukopisu Královédvorského, chápalo jeho spis sotva tucet odborníků v Čechách. Historie nebyla tehdy u nás vědou, nýbrž jen jakousi sčetlostí. S tou nesnadností měl Herben trochu pravdu. Nejdříve šlo v Gollově brilantní analýze o vyvrácení hlavních argumentů, o něž Palacký opíral svoje přesvědčení o pravosti památek. Konkrétněji o tezi, že hrdina básně Beneš Heřmanov byl doložen historickými prameny objevenými až Palackým po nálezu Rukopisu královédvorského, že tedy falzátoři ho nemohli odnikud znát. V širším rámci šlo o zjištění předloh, ze kterých autoři Rukopisů čerpali svoje historické informace, zdánlivě tak nové a odjinud neznámé, a konečně o popis přeměn, kterými tyto informace procházely, ať pro nedostatečné historické školení padělatelů, nebo pro stylizaci historické informace v básnickém díle. Tři básně, které Goll podrobil rozboru, byly vybrány proto, že dovolovaly víc než jen odhalování nepřesností, anachronismů a fantazií falzifikátora, nalezení důkazů; že historické údaje jsou z hlediska skutečnosti doby, do níž se falza hlásí, nemožné. Protože v básních byla řeč o konkrétních historických událostech, zachycených i v jiných historických pramenech, bylo možno sledovat, odkud falzátor svoje nápady bral. Právě metody textové kritiky vypracované v 19. století k velké dokonalosti daly Gollovi poznat, že tam, kde Rukopisy zdánlivě reflektovaly neznámou minulou skutečnost, existovala řada mezičlánků a stupňů, ve kterých se obraz minulosti přeměňoval, až ho nakonec dobásnil talent padělatele. Analytická metoda rozložila v Gollových rukou historii v Rukopisech na její složky - především na Hájkovu Českou kroniku, Beckovského Poselkyni starých příběhů českých, Bartoloměje Paprockého z Hlogol Diadochus a Dobnerův komentář k Hájkově kronice. Goll to udělal tak definitivně, že z hlediska historika uvažujícího o autentičnosti Rukopisů jako historického pramene nebylo možno dělat už víc než přidávat jednotlivé detaily k poznatkům Gollovým. Kdo chtěl napříště Rukopisy hájit, musel se tvářit, že Gollův historický rozbor nezná.

Závažnost jeho verdiktu si uvědomovali i největší obránci Rukopisů mezi historiky, Tomek a Kalousek. Kalousek ve své odpovědi polemizoval s hubeným výsledkem ve věci Beneše Heřmanova a Jaroslava, Tomek suše konstatoval: Ku protivníkům Rukopisu připojil se toho času také profesor Goll a sepsal v tom směru nějakou kritiku mého článku o dobytí Prahy knížetem Oldřichem roku 1004. Odpověděl jsem na ni pojednáním sepsaným ve dnech 5. až 8. července pro Časopis Českého musea. Goll replikoval hned roku 1886 v Athenaeu i v Časopise Českého musea, kde korigoval ty názory, o jejichž neudržitelnosti se přesvědčil a v nichž přiznal pravdu svým protivníkům. Na celkovém názoru nemusel nic měnit. Jeho převahu respektovali i protivníci. Roku 1891 se pokoušel Antonín Truhlář, nový redaktor Časopisu Českého musea, získat Golla jako spolupracovníka a omlouval se mu za polemiky vedené kolem Rukopisů. GolI žádal, než začali jednat, aby mu Truhlář napsal, jaký má názor na Rukopisy po letech. Nechtěl psát do časopisu, jehož redaktor se s ním rozcházel v názoru na problém tak nesmírné závažnosti vědecké a morální.

Bilanci celého zápasu podal cizí historik, který však znal české poměry natolik, aby mohl informovaně soudit, Ernest Denis: Útok z roku 1886 vycházel od profesorů české university, mezi nimiž byli mužové jako Gebauer, jehož autorita v české filologii je nesporná, Masaryk, jehož nadání nepopírají protivníci sebeurputnější, a Goll, pravý vůdce mladé školy historické, který v Praze zavedl řádnou vědeckou organisaci německých universit... Vzepřeli se tedy proti nepravdě a zápas, v němž se nejušlechtilejší vášně mísily s nejmalichernějšími výpočty, rozdmýchal v zemi hotovou revoluci... byli sami vydáni útokům nejnespravedlivějším a nejhrubším. Nemluvím jen o dětinských násilnostech Julia Grégra a Národních listů, ale všichni, kdo jsou, jako já, dávnými obdivovateli V. V. Tomka, litovali tehda, vidouce jak pozbyl svého klidu a v polemice s Gollem zneužil svého věku a úcty, kterou k němu měl jeho odpůrce.

Goll v tomto zápase získal i ztratil. Především ho zápasy vyčerpávaly nervově. Strádal tím, že se musel stavět proti lidem, se kterými dřív dobře vyšel a proti nimž neměl žádné antipatie. Polemiky mu zabíraly hodně času. Ne snad proto, že by se vyčerpával psaním množství příspěvků, ale že se za jeho vystoupením skrývala vyčerpávající vědecká práce. Spotřebovávala čas, který mohl věnovat problémům, jež by si sám zvolil ke studiu. U historika, který netvořil nějak rychle a lehce, byla to ztráta zvlášť citelná. Ale i když Goll tyto ztráty za čas nahradil, cítil na sobě následky záští a bolestí, které rukopisné boje vyvolaly. Byly tu i praktické důsledky. Český historik té doby neměl mnoho publikačních možností. Vysoké školy nevydávaly tak jako dnes celé řady spisů svých učitelů, neexistovala instituce, která by měla dost peněz k financování tak ztrátových podniků, jako je vědecká literatura. Proto byly vědecké knihy odkázány na soukromá nakladatelství. Mezi nimi si významné místo získával J. Otto. Řídil se ovšem při své praxi zásadou zisku. Ten je při vydávání vědecké literatury vždy pochybný, takže mohly vycházet jen práce, u nichž byla naděje na větší počet kupců. Kolik jich tenkrát mohlo být, lze snadno hádat. Nezbýyalo než čekat na nakladatele, který by do vydávání finančně nevýnosné literatury obracel část zisků z knih snadno prodejných. Až v devadesátých letech se ukazovaly známky obratu, když vznikla Česká akademie věd a umění a když se objevil nakladatel typu Jana Laichtera.

Čtenářů vědecké literatury nebylo také tolik, aby se mohlo často sahat k svépomoci, k sbírkám, k subskripcím, tak jak se to dálo v obrození. Kdo měl trochu víc peněz a možností, bylo muzeum a Královská česká společnost nauk. Tam však měli převahu lidé patřící k starší vědecké generaci, kteří buď měli blízko k obráncům Rukopisů, nebo kteří nehodlali podniknout nic, co by je s nimi znesvářilo. K vydávání knihy svého ideového odpůrce samozřejmě nepomáhali. Při Gollově způsobu literární práce, při tom, jak se nejraději vyjadřoval v malých literárních formách, nebyla tato nemilost tak citelná. Horší to bylo s časopisy. Ty Goll nemohl ztrácet při své potřebě neustále reagovat. Po rukopisných bojích musel odepsat Časopis Českého musea, který byl naším hlavním historickým časopisem, i když nebyl časopisem jen historickým. Dosud tam uveřejňoval svoje kritické referáty a vyšla tam i jeho největší práce, studie o jednotě. Druhý český historický časopis, Památky archeologické, neuveřejňoval nic, co nespadalo do rámce vymezeného titulem. Následky rukopisných bojů na sobě pocítil konečně jediný časopisecký orgán, ve kterém měli mladší historikové vliv. Roku 1883 byl získán nakladatel Jan Otto, aby vydával historickou revui podobající se časopisům cizím, nazvanou Sborník historický. Když začal vycházet, vznikl první český historický časopis zhruba toho typu, který je běžný dodnes. Byl věnován jen historickému bádání, uveřejňoval původní studie a články a snažil se soustavně referovat o odborné literatuře. Neuzavíral se ani historikům starší generace, i když jeho redaktorem byl nejagilnější z mladších, Antonín Rezek. Sborník historický nežil déle než tři roky. Finančně byl ztrátový a Rezek si svou zdrženlivostí v rukopisných bojích odrazoval obě strany. Jedna i druhá mu zazlívaly jeho opatrnost a snahu o kompromisy. V roce rukopisných zápasů Sborník zanikl. Athenaeum, které bylo Gollovi stále otevřené, mu nemohlo stačit, protože analytické studie v něm nebylo možno publikovat. Byla to kritická revue, ne časopisecký orgán vhodný k otiskování prací monografické povahy a založených na výsledcích studia pramenů.

Stejně tomu bylo s jiným časopisem, který mu byl od osmdesátých let otevřen a v němž referoval o české historické produkci. Roku 1873 byl založen Gollovým nepřímým známým z Göttingen, Gabrielem Monodem, Gollovým francouzským protějškem, časopis Revue historique. Byl to časopis mladších francouzských historiků, kteří také poznali škodlivost vědecké izolovanosti a autarkie a myslili to vážně s mezinárodní vědeckou spoluprací. Monod se proto obrátil na ty cizí historiky, které znal a u kterých mohl předpokládat stejné smýšlení. Přes Bancrofta a Sterna si našel cestu ke Gollovi a v létě roku 1876 ho žádal o spolupráci českých historiků, především Golla samotného. Chtěl nejen články českých historiků, ale i referáty o české historické vědě. Jistě nejenom proto, že si Golla vážil, ale také pro porozumění, které česká veřejnost a kultura projevovala vůči Francii roku 1871. Goll tohoto sblížení využíval. Posílal do Francie české knihy, informoval Francouze o českých věcech. Měl při tom úspěchy. Redaktor Revue historique, M. Bémont mu například potěšeně oznamoval, že byl na dvořákovském koncertu v Paříži. Francie a konkrétně francouzští historikové byli Gollovi zase branou do velkého světa francouzské kultury. Když o svých šedesátinách Monoda navštívil, mohl si mnoho vyprávět s jeho paní, jež byla dcerou Herzenovou a byla vychována Matyldou von Meysenburg, jejíž vztah k Wagnerovi, Nietzschovi i Rollandovi je kapitolou z kulturních dějin Evropy.

Počínaje rokem 1878 začal Goll otiskovat v Revue historique referáty o české historické literatuře. Ve svých statích shrnoval vždy po několika letech informace i ocenění toho, co vyšlo a co mohlo být důležité pro zahraničního badatele. Vycházely do roku 1904 a znamenaly mnoho. Nejen pro Golla, který mohl soustavně vyslovovat svoje stanovisko k vývoji české historické vědy, ale především pro české dějepisectví, o němž se dovídala cizina bez prostřednictví německého. Jazyková bariéra zabraňující známosti českého dějepisectví byla proražena. V Gollových referátech našel cizí zájemce poučení vynikající: pro vědomosti a kritičnost jejich autora a pro jeho bezpečný smysl psát je s ohledem na cizího západoevropského čtenáře. Když tyto referáty vyšly roku 1926 v českém překladu s pokračováním, které psal do Revue historique Josef Šusta - s titulem Posledních padesát let české práce dějepisné, ukázalo se, že nemenší informační hodnotu mají i pro českého čtenáře. Obsahují plastický a poučený vývoj českého dějepisectví v poslední čtvrtině 19. století. Revue historique však byl časopis vycházející v cizině, který mohl poskytnout Gollovi jen omezené místo. Doma byl Goll bez historického časopisu. Tento zážitek sehrál svou úlohu za necelé desetiletí.

Mezi lidmi, kteří píší, lhostejno zda jsou to vědci nebo umělci, je jen málo takových, kteří dovedou neustále tvořit bez ohledu na to, zda uvidí svou stránku uveřejněnou. Většina z nich přestane po několikerém odmítnutí psát. Chuť něco skládat odumírá tím spíš, když vůbec není nakladatelství nebo redakce, na něž by bylo možno se obrátit.

Goll měl naštěstí houževnatost nehlučných lidí, kteří mohou existovat i bez potlesku. Měl hlavně činnost, která ho plně zaměstnávala. Činnost univerzitního učitele.

Goll Jaroslav (11.7.1846 - 8.7.1929) [--]
univ. prof., historik, spolupracoval se skupinou kolem Athenaea, přinesl námitku o „bráně přes Vltavu“. Vydal spis Historický rozbor básní Rukopisu královédvorského: Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslava (1886).