Není v historii novodobého umění našeho příkladu úmrtí tak hluboké, protož ryze niterné a tiché tragiky, jakouž dýše smrt Bohuslava Schnircha. Smrt skolila jej náhlou zákeřnou ranou uprostřed nejplodnější práce umělecké v plném rozmachu tvůrčího chtění. Ledový spár její srazil ruku plnou svěží síly, a pracující k dosažení dávné mety: ve chvíli, kdy zdálo se, že nejluznější sen jeho mládí, skvělá vidina stanuvší ve chvíli šťastného tvůrčího naladění před roznícenými jeho zraky, vtělí se ve skutek, že trigy, jichž modely v požehnaném okamžiku vytvořil, jež stály jej tolik zápasů a za něž i život nasadil při osudném požáru Národního divadla, že tyto trigy v celé kráse své zaskvějí se na pylonech 'zlatého domu', v této chvíli podlomila jeho plodnou, pilnou ruku Smrt. Jaká srdceryvná tragika leží v té okolnosti, že umělec vydechl ušlechtilou duši svoji zrovna tři dny po té, když byl před komisí znalců vyložil, jak si zhotovení mohutných těchto bronzových sousoší a definitivní jejich umístění na Národním divadle představuje. Ještě nikdy nebyl snad tak blízko uskutečnění dávného svého snu, ještě nikdy snad s takovou radostnou důvěrou nehleděl k prázdným plošinám pylonů, na nichž již za krátko v pršce paprsků blýskati se mělo trojspřežení spěžových^* komoňů.

Nedočkal se chvíle, která by byla znamenala definitivní ukončení vnější výzdoby Národního divadla, nedočkal se krásného pohledu na malebnou silhouettu oněch kovových trojspřežení, plnou jarého vzletu, hrdého rozletu a vítězného nadšení. Krásný sen a ráz sřítil se v hlubokou tmu. A včera tu hlavu, kterou šlehl krásný, ryze umělecký ten sen, uložili k věčnému odpočinku. Jméno Boh. Schnircha neznamená již dnes vynikajícího umělce českého, oddaného tělem i duší svému národu, muže ušlechtilého, jejž tak často vídali jsme v bouřlivém ruchu veřejného života, ať jako ochotného rádce a obětavého příznivce, kde v zájmu umění a věci národní byl žádán o radu a pomoc, ať jako umělce tvůrčího s neúmornou pílí a neutuchajícím zápalem pracujícího. Dnes jméno to znamená již uzavřenou ukončenou kapitolu v dějinách novověkého umění českého.

Ohnivá trojspřežení trie, řízená bohyněmi vítězství, zdají se nám případnými symboly vstupu Schnirchova v uměleckou obec českou. Toto dílo svým vzletem a svou noblesou okouzlilo celou veřejnost a na ráz učinilo jméno mladého, sotva třicetiletého, umělce známým a populárním. Již před tím ovšem celá řada dalších větších děl vyšla z pilné ruky jeho, ale právě návrhem trig jako antický zápasník se svým trojspřežením vítězně stanul u mety a přijal věnec obdivu a uznání. Tak na ráz, jediným šťastným rozmachem podařilo se mu domoci se uznání. Budova Národního divadla vůbec pro celé životní dílo jeho měla význam ohromný. Nebylo mu dopřáno, provésti sousoší, jichž pouhé návrhy vzbudily obdiv a nadšení a nejedna trpká krůpěj jedu skanula v číši jeho radosti nad dosaženým úspěchem. Ale za to byl povolán, aby k plastické výzdobě Národního divadla přispěl tolika pracemi, jako žádný z jeho soudruhů v umění. Provedl pro monumentální tuto budovu, tento nejkrásnější a nejmohutnější posud umělecký projev omládlé a vzpružené síly národní, sochy Apollina a devíti mús a známou alegorickou skupinu v tympanonu nad prosceniem a vedle toho celou řadu prací ryze ornamentálních, v níž tak krásně projevil se jeho vytříbený vkus a dekorativní smysl. V době kdy o dnešním velkolepém rozmachu umění dekorativního nebylo ani potuchy, Bohuslav Schnirch první mezi sochaři českými posvětil mu svoje síly. A to je moment, který pro všechny časy vedle ostatních zásluh jeho zabezpečuje mu čestnou zmínku v dějinách moderní plastiky české.

Od té doby nebyl snad v Praze zbudována významnější a monumentálnější budova ať veřejná ať soukromá na jejíž výzdobě by Bohuslav Schnirch neměl vynikajícího značného podílu. Nad táhlým prospektem Václavského náměstí týčí se jeho sochy pod kopulí musejního pantheonu, nad velkoměstskou vřavu a pestrý shon Příkopu zvedají se sochy z výzdoby Živnostenské banky, na břehu vltavském proti Královským Hradčanům sní sfingy, střehoucí vchod do oné části Rudolfina, jež slouží výtvarnému umění, kdežto při vstupu ze strany Starého Města míjíme lvy, kterými dekorováno prostranství před vchodem. A s paláce Assicurazioni Generali, s budovy umělecko-průmyslového musea shlížejí na nás výtvory jeho ruky, jako se s nimi shledáváme v budově Městské spořitelny pražské a na jiných veřejných i soukromých stavbách a jako nás jeho světlonoši vítají v paláci Zemské banky. Všude týž rys shledáváme, společný všem těmto výtvorům, že totiž cele a čiře druží se k architektuře, jejíž výzdobě slouží, že s ní splývají v jediný celek. A ze všech dýše týž dech jasného, harmonického, ušlechtilého umění, jež nepůsobí výbuchy gigantické, sopečné se probíjející síly, nýbrž právě naopak svojí tlumeností, úměrností, klidnou tvůrčí rozvahou, jež se v nich zračí. Tato rozvaha nejednou až tlumí vzlet umělců, rozmach jeho síly a dodává dílům jeho nejen harmonického jakéhos půvabu, nýbrž i jakousi dávku slavnostního, klidného rázu.

Je to pochopitelno, uvážíme li způsob tvoření umělcova i ovzduší, v němž osobnost jeho kotvila svými kořeny. Klidné slunce antiky a renaissance ozařovaly jeho mládí, první vzněty umělecké vyklíčily pod mohutným dojmem velikých plastik klasických a v ovzduší, kde tradice novověkých klasiků žárlivě byly střeženy a pěstovány. Tři leta pobyl Schnirch pod smavým nebem italským a dojmy jichž zde nabyl, dovršily, co v mladé duši vyklíčilo v době vídeňských a mnichovských studií jeho. Dojmy tyto byly tak mohutné, že po celý život nemohl jich v sobě překonati a že vždy téměř vedly jeho ruku, kdykoliv přikročil k tou, aby svoje umělecké vidiny vtělil ve skutky. Byl stále pln nezapomenutelných dojmů a zážitků, a úvahami o nich upravoval se při vlastní tvorbě. Byl z umělců, u nichž reflektivní činnost mozková má stále převahu nad výbuchy citu a hrou obraznosti. Tím si vysvětlíme, že rys pozdní klassické antiky a nové renaissance prochvívá vše, co vytvořil od drobných ornamentálních prací až k portrétům a velkým monumentálním plastikám. Vývoj moderní plastiky české již v dobách, kdy tvůrčí síla Schnirchova dozrávala, dal se jinými cestami, než které nastoupil on.

Jednou v životě vnitřní síla jeho zlomila nadobro pouta tradic, cit zvítězil nad klidnou rozvahou a co v nitru bylo utajeno, vytrysklo v nádherný čarovný květ: V překrásném, žel neprovedeném návrhu na jezdeckou sochu svatého Václava, v tom díle vzácné ušlechtilosti, rosné svěžesti a čiře poetického půvabu, v němž na okamžik sblížil se se snahami a směry, ovládajícími jeho soudruhy v umění. Nad svěžím rovem umělcovým dvojnásob želíme, že ani tuto nejluznější vidinu svou nespatřil vtělenu v hotové, vítězné dílo. Jest to nejzralejší, nejoriginálnější a nejskvělejší dílo, jež z ruky jeho vzešlo, dílo každým rysem naše, pravé to umělecké ztělesnění zářné vidiny, žijící v duši celého národa. A jest to nepopiratelně úchvatné dílo plastické, jež přes všechnu vzácnou svoji noblesu a distinguovaný svůj ráz má vysloveně demokratické zbarvení, jako je má i populární jeho pomník krále Jiřího z Poděbrad, jenž ze všech jeho prací jest dojista nejznámějším. Mluvou nezapomenutelnou socha národního světce mluví ke každému českému srdci. Jímá, okouzluje, podmaňuje si diváka.

Bylo mu vůbec v neobyčejné míře dáno umění, vyjadřovati se jasnou, harmonickou, lahodnou mluvou, která získávala a sympaticky nás naladila i tam, kde zcela nepřesvědčovala. Technická stránka jeho děl (i slabší) svědčí o vzácné hotovosti, jistotě a vybroušené virtuositě. S jakou vítěznou jistotou byl by asi nyní po letech, když zatím umělecký názor jeho se jasně vyhráněl a síly uzrály, přikročil k provedení svých trig, zamilovaného díla svého mládí! Není pochyb, že zákeřná smrť připravila nás o vzácné a ryzí dílo umělecké. Nebylo mu dopřáno, říci poslední své slovo, podati dílo, uzrálé v klidné záři mužných let. Ale i tak, zanechává dílo bohaté a cenné, dílo, jež jméno jeho ozářené a posvěcené zaslouženým uznáním odevzdává budoucnosti. Byl to poctivý a plodný život umělecký, jenž tak náhle byl přerván. Umělci nadšenému pro svoje umění, umělci, posvětivšímu všechny síly svoje národu, a ryzímu a dobrému člověku ustlali jsme včera v rodné zemi k věčnému odpočinutí.

Pozn.:  spěž = bronz