Kdokoliv prošel koncem roku 1875 Mikovcovou ulici na Královských Vinohradech, zůstal stát před domem číslo 548. Svítil novotou a mnohým připadalo, že se tu ocitl zázrakem nebo omylem. Tak podivně se odrážel od zachmuřeného nebe předvánoční Prahy. Jeho pravým domovem mohla být jen slunná Itálie. Se svou ušlechtilou novorenesanční architekturou, sgrafitovou výzdobou i kašnou ve vstupní chodbě vypadal uprostřed běžné a uniformní zástavby Královských Vinohrad jako ztracený šperk. Kde se tu vzal? Postavili jej pro sochaře Schnircha jeho přátelé architekti Antonín Wiehl a Jan Zeyer - mladší bratr básníka Julia Zeyera. Vyřešili ho ve slohu florentské renesance a umístili v něm prostorný ateliér a v přízemí pomocné dílny.

S tímto krásným domem, který se stal ozdobou Královských Vinohrad, Bohuslav Schnirch spojil svůj život; v něm po léta tvořil svá početná díla, jimiž sochařsky doplnil architekturu významných pražských budov. Tady také tvořil výzdobu Národního divadla. Ačkoliv měl na Václavské náměstí jen pár kroků, přesto podle tehdejšího územního uspořádání chodíval z Královských Vinohrad do Prahy a také důsledně své dopisy datoval označením „V Královských Vinohradech“.

V okamžiku, kdy vyhrál soutěž na sochařskou výzdobu Národního divadla, rozhodl se, že se usadí v Čechách a že bude pracovat ve vlastním domě, který mu bude připomínat milovanou Itálii. Výzdoba Národního divadla jej trvale připoutala k Praze a k Zítkovi.
Zítek k němu chodíval často - a nejen kvůli výzdobě Národního divadla. Rozuměli si spolu, měli mnoho společných italských vzpomínek; v tvůrčích otázkách se dokonale shodli. Vzniklo mezi nimi upřímné přátelství.

Vítězství v první sochařské soutěži vzbudilo v Schnirchovi velké naděje; domníval se, že má cestu otevřenou dokořán, a svou budoucnost viděl v nejideálnějších barvách. Proto se s elánem pustil do výstavby svého krásného domu; doufal, že realizace výzdoby Národního divadla bude postupovat rychle, takže brzy splatí dluh, který mu na domě vázl.

Když Schnirch v pozdějších letech míval velké potíže s provedením výzdoby, ochaboval v práci, cítil únavu a rozladěn opouštěl ateliér. Říkává se, že nesnázemi talent roste a člověk zraje. Ale on došel k názoru, že je to jen knižní rčení, které vymyslel někdo, kdo nic takového neprožil. Příliš mnoho nesnází ubíjí; síla, která má být vydána na práci, se vyplýtvá na zdolání obtíží. Únavou mu těžkla hlava a ruce malátněly.
V takových chvílích zamyšleně sedával u psacího stolu a prohlížel si staré noviny, v nichž se dočetl o podmínkách soutěže, a dopisy, které mu o ní psával do Říma Tyrš. Když si znovu pročítal podmínky soutěže a oživoval si v paměti své někdejší nadšení, s nímž začal na návrzích pracovat, jeho únava mu podsouvala myšlenku, že kdyby do soutěže nešel, mohl si ušetřit roztrpčení a hněv. Cítil lítost, že tak krásná práce byla poznamenána tolika negativními rysy.
Odměny pro vítěze byly lákavé. První cena za Záboje a Lumíra činila 300 zlatých a druhá cena 200 zlatých. Za návrhy Apollóna a Múz byla odměna podstatně vyšší - první cena 1000 zlatých a druhá cena 500 zlatých. Návrhy Viktorie a sousoší Drama a Opera měly stejnou výši odměny v obou případech první cena 1200 zlatých a druhá cena 600 zlatých. Ale když se tenkrát Schnirch rozhodl, neudělal to kvůli penězům. Jít do soutěže považoval za svou vlasteneckou povinnost, a také toužil, aby se jako umělec prosadil na domácí půdě.
Schnirch s povzdechem odložil staré noviny. Možná že by si to byl rozmyslel, kdyby tušil, jak se celá záležitost vyvine. Jenomže Národní divadlo bylo Národní divadlo! Pracovat pro ně chápal jako zvláštní druh vyznamenání. Ale někdy býval velmi rozčilen. V takových okamžicích ho chlácholil jak Zítek, tak Tyrš.
Každá nesnáz, s níž zápasilo mladočeské vedení Sboru pro zřízení Národního divadla, byla vodou na staročeský mlýn. „Uvidíš, že jakmile Sladkovský získá subvenci od zemského sněmu a půjčku od České spořitelny, opět se rozjedou všechny práce a výbor ti vyplatí všechno, co ti dluží, a pošle ti definitivní objednávku,“ uklidňoval ho Tyrš. Jenomže čas běžel a vše zůstávalo při starém.
Schnirch uložil noviny do zásuvky psacího stolu a namátkou otevřel jeden z dopisů, které sem odkládal. Uviděl křehké tahy drobného Tyršova písma. Od chvíle, co se Schnirch rozhodl jít do soutěže, chtěl vědět, co si o tom Tyrš myslí. Zpočátku si pohrával s představou, že navrhne sochy Záboje a Lumíra, ale dal na Tyršovu radu, který mu tehdy napsal: „K Tvé konkurenci přeju Ti všecko štěstí. Co do postav antických jsem přesvědčen, žeť obdržíš cenu: tu myslím nemáš konkurentů nebezpečných. Co se Lumíra a Záboje týče, musíš se arciť sebrat; v tom genru Myslbek mnoho pracoval a do intencí Mánesových, jež za jediné pravé mám, náležitě se vžil.“ Tomu dobře porozuměl, až když se usadil v Praze a měl možnost bezprostředně sledovat Myslbekovu tvorbu. Myslbek, hledající poučení na Mánesových typech, dokázal svým sochám vtisknout slovanské rysy, které Tyrš na Schnirchových pracích postrádal. Avšak Schnirch, obklopen prostředím antických a renesančních památek, intuitivně vycítil, že jeho sochařské pojetí dokonale souzní se Zítkovou novorenesanční architekturou a že tomu dá Zítek přednost. V tom se nezmýlil.
Probíral se zažloutlými listy dopisů a objevil koncept svého psaní z 1. srpna 1873, v němž Tyršovi oznámil: „Konkurenční skice pro Nár. div. odeslal jsem 18. července. Nedělal jsem než Apolla a Musy. Musím se přiznat, že nejsem spokojen, a kdoví, jak to dopadne.“ Tak to tenkrát bylo. Přestal myslet na návrhy Záboje a Lumíra a udělal jen Apollona a Múzy. Byly to modýlky vysoké pouhých 12 palců (palec == 25 mm); tak to požadovaly soutěžní podmínky. Tehdy si moc přál, aby zvítězil a jeho sochy stály na atice hlavního průčelí.
Tenkrát přijel Tyrš se svou ženou do Říma, a tak ,se s ním mohl poradit o koncipování soch Viktorie na postranní pylony. Dlouho nad nimi uvažovali. Tyrš jako výborný znalec antického umění měl k tomuto námětu mnoho připomínek. Schnirch vyřešil Viktorie jako vznosné bohyně vítězství, které řídí triumfální vi1z s koňským tříspřežím. Dovolil si odchylku od klasické quadrigy - čtyřspřeží -, protože triga - trojspřeží - mu umožnila potřebně zvětšit koňské spřežení, které muselo být zdálky dobře patrno. Triga se mu jevila vyváženější a vzhlednější. Koně řadil souběžně, vedle sebe, aby dosáhl větší soudržnosti a klidu, protože se domníval, že takhle lépe odpovídají ,estetickému dojmu, jímž budova působila jako celek. Návrhy dělal ve velikosti 18 palců výšky, jak to bylo v podmínkách soutěže. Nebyla to snadná práce. Několik návrhů zničil, protože se mu, nelíbila jejich obrysová silueta. Ještě po Tyršově odjezdu se s nimi hodně natrápil. Chtěl jimi dosáhnout maximálního účinku; měly symbolizovat nejen triumf umění, ale také triumf českého národa.

Jednou se Zítka zeptal, co si pomyslel, když poprvé uviděl jeho návrhy. „Byl jsem zaražen, že na soutěž reagovali pouze dva autoři,“ odpověděl mu. „Tohle překvapilo všechny členy poroty. Zvláště mě to mrzelo kvůli Haehnelovi, kterého jsme pozvali z Drážďan. Sešli jsme se v dubnu 1874 a bylo to v budovnici - kde byly návrhy vystaveny. Se mnou a s Haehnelem si je prohlédl Sequens, Šimek, Tyrš a Hálek.“
„Takže vy jste neměli z čeho vybírat. To nebylo pro mě moc lichotivé.“
„Soutěž nás zklamala,“ přiznal se Zítek. „Měli jsme tam před sebou jen tvého Apollona a devět Múz a dva návrhy Viktorií.“
Když Schnirch své návrhy odeslal z Říma do Prahy, obával se, s jak silnou konkurencí se střetnou. Svého Apollona a Múzy označil heslem „Život umění, toto pak vlasti budiž věnováno; obé-li i cíle se mine, k vlasti láska aspoň nezahyne“. Nechtěl tímto patetickým heslem působit na city poroty; pouze jím vyjádřil své upřímné vlastenectví. U Viktorie to už neopakoval. Připojil k ní italské heslo.
Nemohl tušit, že bude mít pouze jednoho konkurenta, drážďanského sochaře Augusta Flockemanna, který pošle do soutěže návrh Viktorie, opatřený německým heslem. Zítek však Schnirchovi řekl, že se mu hned na první pohled zalíbilo klidné pojetí soch Apollona a Múz. Dokazovaly, že sochař přesně odhadl jejich výtvarnou funkci v architektonickém celku budovy. Ocenil jejich statickou semknutost a střídmá gesta.
„Je pravda, že jsme nad nimi delší dobu debatovali,“ přiznal se mu, ale už mu neřekl, jak ovlivnil porotu, aby pro tenhle návrh hlasovala. Schnirch dostal za Apollona a Múzy i za Viktorii druhou cenu. Oznámili mu, že všichni ocenili krásné provedení návrhů, a proto k odměně připojili zvláštní honorář 300 zlatých.
Když se to dozvěděl, měl radost, ale o posílení jeho umělecké prestiže se nedalo mluvit; byl vlastně v té soutěži sám. Pocítil nad tím zklamání a rozpaky. Vždyť v Praze bylo několik sochařů, s nimiž by se rád porovnal. Nemohla-li se jeho práce srovnat s druhými, nebylo ani jisto, zda je tak dobrá. Ale vidina, že bude moci pracovat v Praze a že na něj čeká práce, kterou chápal jako poctu, brzy zažehnala rozladění. Jenomže jeho počáteční elán nevydržel ani do poloviny cesty, kterou musel ujít při konečném provedení svého díla. Ačkoliv se nevzdal, občas míval dojem, že bloudí, že naráží na neviditelné zábrany, které mu znemožňují postoupit kupředu.
Z hromádky dopisů vylovil jiný svůj koncept, datovaný 30. září 1875, který adresoval výboru Sboru pro zřízení Národního divadla. Než ho odeslal, mnoho se nad ním napřemýšlel. Ale byl už tak znejistělý a znervóznělý nedostatkem peněz, že se k tomuto kroku posléze odhodlal. Dlouho jej koncipoval, dlouho zvažoval každou větu. Byl to obšírný dopis, v němž psal, že koncem předešlého roku odpověděl obratem na výzvu, aby podal rozpočet na trigy a na deset soch, avšak dosud neobdržel odpověď. Výbor na jeho předložený rozpočet nereagoval. Snažil se vžít do finančních problémů výboru, a proto se pokusil o celé věci uvažovat z jeho hlediska. Navrhoval mu, jak zahájit práci na sochách s poměrně malým nákladem. Dokazoval, že by se nemělo otálet, protože stavba divadla pokročila natolik, že je nejvyšší čas na jejich realizaci. Navrhl výboru, aby zatím u něho objednal modely jedné, případně více soch z řady Apollona a Múz. Ty budou připraveny na dobu, kdy bude možno je naráz provést v kameni.
Tenkrát, když sestavoval koncept tohoto dopisu, si ještě myslel, že by se mohl s výborem dohodnout rychle. Proto také navrhl, aby u něho objednal pomocný model trig v polovičním či čtvrtinovém měřítku. Ve svém dopise, aniž to tušil, předpověděl pozdější komplikovaný průběh jejich realizace.
Napsal: „Ziská slavný výbor nákladem 1200 zlatých model, který snadno uschovat se dá v případě, že by teprve později vyvedeni ve velkém možno bylo. Pak, jestli snad mne už nebude, může poměrně snadno někdo jiný velký model dle úplně promyšlené práce provésti.“
Netajil se před výborem svou touhou pracovat na Národním divadle, a proto byl ochoten přistoupit na podmínky, o nichž věděl, že jsou pro něho nevýhodné, ba dokonce ho mohou poškodit.
Napsal: „Možno, že slavný výbor nechová úplnou důvěru, že bych model takový řádně provésti dovedl. Pro tento případ prohlašuju, že pakli znalci ku posouzeni pomocného modelu zvoleni o něm co proveditelný ve velkém příznivě se nevysloví, žádnou náhradu zaň nevezmu, a jestli snad zálohu naň obdržím, tuto navrátím. Totéž o Múzách platí.“
Když to nyní, po delší době, znovu četl, napadlo ho, zda tím neuškodil své umělecké pověsti. Kam se podělo jeho sebevědomí? Bál se, aby tuhle práci neztratil. A v takovém případě šlo jeho sebevědomí stranou. Vždyť se k tomu ve svém dopise přímo přiznal: „Po dlouhé neúnavné snaze docílil jsem konečně, že mohl jsem si postaviti dílnu dle přáni svého; v této hodlám věnovati veškeré síly a schopnosti své umění svému. Jedním z nejkrásnějších úkolů, jaký v životě se mi naskýtá a vůbec snad kdy naskytne, je triga. Hořím touhou bych síly své na tak obsáhlém díle zkusiti mohl, cítím se v tomto oboru povolaným a jsem odhodlán podniknouti touto prací zápas s vynikajícími sochaři cizozemska - na úkor-li či v prospěch vlasti, ponechám výsledku.“
Kolikrát se jeho naděje měnila ve skutečnost, přibližovala se k němu, jen vztáhnout po ní ruku, a pak vždy zjistil, že mezi přáním a jeho uskutečněním je nepřekročitelná vzdálenost. Když 5. října 1875 výbor Sboru pod dojmem jeho dopisu rozhodl, aby s ním byla uzavřena řádná smlouva, domníval se, že vyhrál. Proto nepřikládal význam doložce, že Zítek musí pozvat do Prahy drážďanského profesora Haehnela a vyslechnout jeho názor. Uvažoval o všem příliš zjednodušeně. Až teprve svízelné zkušenosti odbouraly jeho počáteční naivitu.
Seděl nad psacím stolem a jeho ztvrdlé ruce se probíraly starými dopisy, koncepty, výstřižky z novin, účty a upomínkami. Těch se vždycky děsil ...
Měsíce utíkaly, Haehnel nepřijížděl, smlouva uzavřena nebyla a on míval v poště nové a nové upomínky, na jejichž proplacení neměl peníze. Pobuřovalo jej, že ho výbor nechal na holičkách. Z uklidňujících Zítkových a Tyršových slov nezaplatil jediný účet. K čemu mu byly prostorné dílny v krásném novém domě, když měsíce marně čekal na práci pro Národní divadlo. Zítek na něm viděl, že je na pokraji zhroucení. Proto na výborové schůzi 13. června 1876 přesvědčil členy výboru, aby netrvali na Haehnelově dobrozdání a aby přikročili k podepsání smlouvy. Prozatímní objednávka byla Schnirchovi zaslána 12. července 1876.
Byl z toho nekonečného čekání vyčerpán. Nemohl se soustředit ani na obyčejné dekoratérské úkoly. Navíc měl starosti s těžce chorým otcem, a tak nebylo divu, že podléhal depresi. „Ty jsi jonák, ty jsi sokol,“ říkával mu otec, aby mu dodal odvahu. Schnirch pravidelně chodíval do pražské sokolovny, aby si zacvičil a aby se setkal s Tyršem. Byl pružný, pohyblivý, proto tak snadno zmáhal námahu, jakou vyžaduje sochařova práce. Jenomže něco jiného byla fyzická kondice a něco jiného psychický klid. Toho měl poskrovnu. Trápil se nad nejasnými vztahy, které výbor vytvářel tím, že ho nechával bez definitivní objednávky a v nejistotě. Naříkal si na to Tyršovi ve svém dopise z 8. srpna 1876, který mu poslal do Itálie, kde Tyrš trávil prázdniny. Úplně jiným tónem pak napsal dopis - opět adresovaný Tyršovi -, když po obdržení objednávky zahájil práci. Psal v něm: „Dnes učiníme zkoušku s první Múzou. Zhotovil jsem totiž ze sena a v sádře namočených hadrů něco, co má představovat Múzu a je 8'5'' vysoké (' = stopa == 0,3 ml'' = palec == 25 mm - pozn. aut); to dnes na své místo na divadle postavíme a se Zítkem stanovíme definitivní velikost soch. Zítra pak začne se na definitivním modelu první Múzy pracovat, a tak konečně mohu říct, že se u mne něco dělá, posud to nestálo za mnoho. Dnes přibyl sem první můj ,tovaryš', sochař Kavka z Vídně, nadaný mladík, který mi byl dobře odporučen. Posavadní ,famulus' zůstane nadále a zakrátko rozmnožím svůj personál dle potřeby. S pomocnými modely pro obě trigy začnu také brzo, chci se ale dříve po Německu poohlédnout; podívám se do Mnichova, Hannoveru, Brunšviku, Berlína a Drážďan, možná, že ještě jinam, uvidíme. Asi za 8-10 dní vydám se na cestu. Musím si leccos koupit, obstarat, prohlédnout, zejména odlitky koňů, jich anatomie aj. a mimo to chci německé slévárny a kovotepny vidět a porovnat, zda by nebylo lépe trigy vytloukat z měděného plechu nežli z bronzu lejť, zejména stran ceny.“
Dosavadní zklamání v něm zanechalo hlubší stopu, než si sám myslel. S velkou váhavostí reagoval na zprávu, že byla vypsána nová soutěž na modely, které v první soutěži nebyly obeslány, na Záboje a Lumíra do nik hlavního průčelí a na modely alegorických skupin Drama a Opera, jež měly být umístěny nad balustrádou obou rizalitů na nábřežní straně. Ačkoliv si schoval noviny, v nichž soutěž byla oznámena, zúčastnit se jí nechtěl.
Vyhledal si je a znovu si přečetl uveřejněný text. Soutěž požadovala, aby u každé ze skupin Drama a Opera byly po obou stranách postaveny sochy „ve vzdálenosti asi dvou sáhů míry“ a aby byly „v myšlenkové souvislosti se skupením samým“. Návrhy měly být odevzdány do 1. prosince 1876. Za téma Záboje a Lumíra byla první cena 300 zlatých a druhá cena 200 zlatých. Za skupiny Drama a Opera s postranními sochami byla první cena 1200 zlatých a druhá cena 600 zlatých.
Nad novou soutěží sice uvažoval; vždyť se už při jejím prvním vyhlášení zajímalo námět Záboje a Lumíra, ale dosavadní špatné zkušenosti jej nabádaly ke zdrženlivosti. Poznal, že úspěch v soutěži nevyřeší jeho existenci. Pomyslel na Myslbeka. Ten určitě do soutěže půjde, zvláště když promeškal termín první soutěže. Schnirch téměř najisto počítal s Myslbekovým vítězstvím.
Ačkoliv se spolu potkávali v Umělecké besedě, přátelství mezi nimi nevzniklo. Pozorovali se jako dva konkurenti. V pražských uměleckých kruzích se nic neutajilo, proto se záhy vědělo, že se Schnirch nové soutěže nezúčastní, zatímco Myslbek ano. Ať vyhraje, pomyslel si Schnirch a cítil, že mu nebude závidět. Spíš byl zvědav, jak si poradí s nesnázemi, jimž byl sám vystaven.
A pak už na soutěž přestal myslet, protože jej smlouva, kterou konečně obdržel, a další Zítkovy požadavky zavázaly k včasnému odevzdávání díla. Již 9. září 1876 měl „naloženy“ tři Múzy - Melpomene, Uranii a Erato; dokonce už na nich naznačil drapérii. V hlíně vymodeloval velkou vázu, konzolu s maskou pro divadelní podjezd, dokončil palmetu a pracoval na dalších dekoračních motivech. S takovým množstvím práce mu museli pomáhat sochaři Kavka a Strachovský. Jeho plastickou dekoraci tesali do kamene kameníci Ducháčkové, Skarka, Wildt, Folkmann, Drobný, Effenberk ml. a jiní. Od chvíle, kdy měl smlouvu a v jeho ateliéru se práce rozjela na plné obrátky, uklidnil se, ale záhy ho čekaly nové svízele. Těžko vymáhal na výboru zálohy, a také s velkým zpožděním mu byly propláceny honoráře za dokončené dílo. Přitom měl s modely velkou režii.
Útěchou mu bylo Zítkovo uznání. Každou chvíli se zastavil v jeho ateliéru. Nemohl si přát lepšího spolupracovníka, než byl Schnirch. Marně však žádal výbor, aby už v říjnu 1876 objednal u Schnircha provedení Apollóna a Múz v kameni.
Když bývali spolu o samotě, často si ulevili na adresu výboru. Ale pak se zase snažili na celou záležitost dívat objektivně. Vysvětlovali si své těžkosti těžkostmi výboru. Věděli, s jakým odhodláním čelil Sladkovský komplikacím, nad kterými se staročeši zlomyslně radovali, a jak mladočechům záviděli každý úspěch, kterého dosáhli při budování Národního divadla. Proto si později Schnirch stěžoval spíš jen v soukromí, nechtěl, aby jeho nedorozumění s výborem zneužila staročeská strana. Byla to složitá situace; o lecčems, co se jej dotklo, nakonec ani nemluvil.
Na výsledek druhé sochařské soutěže však byl zvědav. Tentokrát měla porota z čeho vybírat. Měla před sebou osm modelů k sochám Záboje a Lumíra; skupiny Opera a Drama s doprovodnými sochami byly zpracovány ve třech návrzích. Porota složená ze Šimka, Tyrše, Haehnela, Zítka a Nerudy se nad nimi sešla 19. ledna 1877.
Přítomní jednomyslně rozhodli, aby první cena byla přiznána modelům Záboje a Lumíra označeným heslem „Saxa loquuntur“. Druhou cenu nepřiznali žádnému z dalších modelů, ale navrhli, aby se cena rozdělila mezi autory tří návrhů, které považovali za nejzdařilejší. Při posuzování skupin Opera a Drama získal první cenu návrh, který měl opět heslo „Saxa loquuntur“, kdežto druhou cenu dostal návrh označený kroužkem. Když rozpečetili obálky, čekalo na ně překvapení; druhou cenu získal návrh, jehož autorem byl Myslbek. V případě obou vítězných návrhů se pod heslem „Saxa loquuntur“ skrýval Antonín Wagner z Vídně.
Výsledek soutěže Schnircha překvapil; protože od studentských let znal Wagnera, jehož renomé mezi vídeňskými umělci bylo velké, nepředpokládal, že by se slavný Wagner rozhodl jít do téhle soutěže. Jenomže který z českých umělců pracujících mimo domov nenosil v sobě touhu aspoň jednou se prosadit na domácí půdě?