Božena

Otec jeho, zahradník nad zahradami knížete Salma, měl ty samé krásné vlastnosti a těšil se z lásky a úcty všech inteligentních a vynikajících mužů tehdejší doby. Často mně Váš tatínek vypravoval jak se vždy ti profesoři a učenci v Salmovské zahradě a později na Benátkách u dědečka scházeli a v učeném i přátelském hovoru s dědečkem pobavili a potěšili. Velmi často se ten neb onen učenec vyjádřili: „Pane Birnbaum, Vy jste měl být profesorem!“
Babička byla velmi rozšafná, veselá paní s kterou si páni také rádi zažertovali a pobavili a byla též velmi dobrá hospodyně. To byli rodiče Vašeho drahého tatínka, který se jim dne 28. září 1835 v Salmovské zahradě narodil. Dětství měl tatínek, jak mně vypravoval, šťastné, byl to ohromný park, krásný, světově známý, dědeček měl asi 30 skleníků a přes 30 lidu pomocníků zahradních ku svému dozoru odevzdaných a to si můžete pomyslit jaký ráj to byl pro takového klučíka, jakým Váš tatínek tenkrát byl.
Když byl 7 roků stár vystoupil dědeček ze služby Salmovské a koupil velkou zahradu s domem Na Benátkách. On totiž myslel, že bude tatínek Váš také zahradníkem a chtěl pro něj tu zahradu udržovat. Vše se mu ale jinak ukázalo, tatínek chtěl raději studovat, dědečka týral ředitel tehdejších panství Salmovských, protože jej pro jeho pevnou, poctivou povahu nemohl vystát. Rozzlobil se tedy dědeček, praštil se vším a odstěhoval se do svého majetku na Benátkách. Odtamtud pak tatínek navštěvoval školy, pak latinskou reálku U Piaristů a pak gymnasium na Malé Straně. Profesor Podlešák byl jeho domácím učitelem. Jeho první učitel byl však pan Pacovský, ten prý dlouho jej vychovával. Na piano jej učil nějaký pan Čermák.
O tom vypravoval malou episodu. Tatínek byl velmi veselý a rozpustilý hoch a velmi nerad se učil na piano, a tak svého učitele zlobil jak mohl. V jedné hodině se pan Čermák tak rozzlobil, že popad noty, vecpal je do svého cylindru a tento hodil na zem a ještě ho rozdupal a strašně se zlobil. To se ví, panu Bertíkovi to dělalo strašnou legraci, avšak pan učitel žaloval dědečkovi a ten když viděl, že u pana syna není žádná chuť k pianu, raději ho zprostil hodin na piano. Tatínek byl velmi rád, neb byly ty hodiny pro něj jako trest. Ale na ten rozšlapaný cylindr často se smíchem vzpomínal.
Kamarádi tatínkovi, hoši Ottovi, Brdička a ještě jiní se učili s prof. Sítkem exercisovat, to tenkrát se u hochů užívalo tak jako tělocvik. Po hodině hoši vždy zůstali a tu prováděli po zahradě a ve vůkoli různé kousky. Tatínek vždy večer, byla tam k jejich domu dlouhá alej vysokých stromů a u domu měli studni, kam chodily služky pro vodu, na sebe vzal prostěradlo, šel po chůdách do té aleje, opřel se o některý strom, a když některé děvče šlo pro vodu, šel jim se zapáleným doutníkem naproti. Rozumí se, jak tyto vyděšené utíkaly. Takových veselých kousků se tatínek natropil mnoho. Jako hoch a potom nadále měl velice jemnou povahu, ačkoliv když se rozzlobil byl nesmírně vášnivý.
Když vystudoval gymnasium vstoupil do techniky a velmi brzo byl hotov, neb poslední dva ročníky udělal najednou. V 19. roce byl hotov. Pak ještě vzal jeden rok lučbu. Potom dělal půl roku zednický kurs u stavitele Wolfa. Když tam byl hotov, stal se v kanceláři vrchního ingenieura Wernera kresličem, tam byl rok a pak se stal v Kralupech u dráhy stavebním elévem. Odtud přišel do Teplic za asistenta, kde zůstal 3 roky. Poté byl od roku 1859 až 1861 doma u rodičů. Pak se dostal do Krapina Toplice (město severně od Záhřebu, lázně a termální prameny), odtud se dostal do Jassky (Jaşi/Jassy je město při hranicích Rumunska s dnešní Moldovou).
Když tam byl, mu zemřela maminka. Strašně jej to dojalo, neb ani nemohl jet domů, už ji více neuviděl. Ona chudinka zemřela právě ten den před tím, než se měli z jejich majetku, který museli prodat, stěhovat do cizího. Dědeček potom když to následkem nešťastných spekulací musel prodat, najmul si zahradu pod Emausy, aby mohl vyděláváním se uživit. Byla to pro ubohou tůze krutá rána.
V Jasski se tatínek seznámil s Kudellou, vstoupil s ním do spojení a stavěli spolu dráhu Lossonoz – Gross – Kanyssa a pak u Záhřebu. Osm roků pracovali spolu pod firmou ‚Birnbaum a Kudella‘. V roce 1871 tatínkovi zemřel otec, což se jej velmi bolestně dotklo, neb jej neobyčejně vřele miloval jako také svou matku. Od toho okamžiku, co otec zchudnul, jej dle svých sil podporoval. Po smrti otcově se ujmul svých sester tetičky Anny a Louis a posílal jim příspěvky k živobytí, by nemusely si vydělávat šitím. Ten příběh s tetičkou Annou, kde ji připravil o jedno oko, jsem Vám již několikráte vypravovala, stálo jej to mnoho trapných chvil a vždy, když si na to vzpomněl, toho vřele litoval.

Meeburg / Beia - náves

Meeburg / Beia

V tom samém roce převzala firma ‚Birnbaum a Kudella‘ velkou stavbu v Sedmihradsku pro Ungarische Ostbahn, která trvala do roku 1874. Při této stavbě velmi dobře pochodili neb jim štěstí přálo a oni získali velké jmění. Velmi dobře se tito dva přátelé, jakými tatínek a Kudella byli, k sobě hodili. Kudella byl trochu hrubého jádra, drsný, ale velký dobrák a uměl s dělníkem a podřízeným velmi mile zacházet, tak že jej měli velmi rádi. Tatínek zase svou inteligencí a taktem dovedl dobře jednat s pány od společnosti, přitom dělníkům a podřízeným velmi rád dopřál výdělek a byl k nim laskavým, takže by za něj tito byli dali život. A tak spolu svorně a pilně pracovali a dočkali se hezkého resultátu mravně a spekulačně.
Byly také šťastné náhody při té stavbě, které jim velmi prospěly. Byl při vyměřování dráhy chybně drahý materiál udán, skutečně se ale nalézal v zemi ten nejlacinější a tak získali ohromné peníze. Také to, že byli oba tak znamenití odborníci, Kudella jako praktický a obchodně vzdělaný muž, tatínek zase inteligentní a odborně znamenitý inženýr, přispělo tomu, že jim při jejich společných stavbách štěstí tak přálo. Podali si ofertu na díl Henndorf - Schönberg a obdrželi stavbu. ‚Neisser et Schnirch‘ zase díl Henndorf - Meeburg a tak tedy byli sousedé.
Tatínek bydlel v Repsu – město 3/4 hodiny vzdálené od Homoradu a dojížděl každý den se svými koňmi na štreku, u Freithurn (Turzun / Turzon / Freithurn / Stuhlfreitum) měl svůj barák s kantinou pro dělníky a tam také svoji kancelář a pokoj pro sebe, ve kterém on a jeho úředníci obědvali. Pokoj ten byl velký a velice útulný. Jezdil každý den na stavbu vyjma neděle a svátky v každém počasí. Viděli jsme jej každý den a litovala jsem vždy, když byla nepohoda. Večer vždy všichni úředníci sešli se ve svém hostinci a vesele se bavili.

Homorod / Hamruden

V neděli nebo o svátcích pořádali často výlety neb procházky buď do lesa nebo k některému podnikateli do baráku a tudíž vždy celou společnost hostil. Bývalo to 20-40 osob. Nejraději navštěvovali firmu ‚Birnbaum a Kudella‘, neb tam bylo v každém ohledu příjemno. Bylo tam mnoho časopisů ilustrovaných i vědeckých knih, denní listy, příjemné přivítání, oba podnikatelé, jak tatínek, tak Kudella byli dobří společníci, hrálo se šach, karty, a byla v jejich kantině velmi dobrá kuchyň, ve sklepě dobrá vína. V létě se hodovalo před barákem, byly tam stoly i lavice, v zimě v pokojích.
Užil tam Váš otec mnoho trampoty a dření, ale zase mnoho veselých a příjemných chvilek. Arci je to dost stálo, ale při stavbě musí podnikatel být pohostinným, musí svým úředníkům a úředníkům státním jejich namáhavou práci při službě slušně odměnit. Vždy říkal tatínek, že pak vždy osvěženi a radostně svou práci zastávali. Jest služba u stavby velice namáhavá. Také měl tatínek vždy velkou zodpovědnost při stavbě a musel bedlivě práci mít v kontrole, by se žádné neštěstí nestalo. Také po celou dobu na tatínkově štrece žádné neštěstí nestalo, mimo různých malých poranění. Všichni dělníci tatínka velmi milovali a ctili.
Často se stávalo, že těm druhým podnikatelům odcházeli dělníci, že buď pán sám nebyl při vyplácení mzdy spravedlivým aneb jejich podřízení šidili dělníka při vyměřování práce, ale tatínkovi neodešli dělníci sami, které tatínek sám nevypověděl z práce. A to vždy se stalo jen tehdy, když dělník nebyl pořádný a mnoho pil. Když chtěl tatínek nějakou práci rychle hotovou, jim dával vždy při výplatě jakousi odměnu, aneb jim slíbil slavnost. Do ohně by byli jeho dělníci pro něj skočili.
Jednou bylo nutno dodělat v jistý čas velký a dlouhý násep i promluvil tatínek k dělníkům a slíbil jim velkou slavnost. Chutě se dali lidé do práce a také skutečně to dokázali. Byla určena neděle a také pozval tatínek všechny inženýry s rodinami, my byli také pozváni, neb tenkrát již se po delší dobu mi dvořil. Byli jsme nesmírně překvapeni, když jsme tam přijeli.
Velká louka před lesem byla obsazena několika sty dělníků. Byla vystavena velká šplhadla, nahoře stromek ověšený dárky, tu zase místo, kde se prováděly skoky v pytli, tam zase velký kotel, ve kterém si vařili maso, tu zase velký rožeň, na kterém pekli celého skopce, jinde si Maďaři dělali v ohromné nádobě guláš, Češi si pekli vepřové atd.
Mezi tím tam byly sudy s vínem i pivem, muzikanti, cikáni jim hráli, měli urovnané místo k tanci, a tak se vše veselilo, jedlo, pilo, každý dělník dle své národnosti a zvyku. Byl to báječný, velkolepý obraz, scenerie zajímavá. Měly jste vidět, milé děti, svého otce, jakou měl z těch lidí radost, jak mu oči zářily. Procházel se s námi od skupiny ke skupině, lidé jej radostně a uctivě pozdravovali, vítali, on zase je k veselí povzbuzoval a s nimi se bavil, byla to rozkošná chvíle a radost to vše vidět.
Když jsme si vše prohlédli, vedl nás do svého pokoje, tam byla hostina pro nás připravena. Bylo nás asi 30 osob. Na večer, když jsme jeli domů a vystoupili z baráku, kde na nás čekaly kočáry, náhodou vystoupil tatínek se mnou první ze všech za plotem před barákem, najednou dělníci jak tatínka uviděli, se sběhli a začali volat každý ve své řeči „sláva“. Byl on tatínek velice překvapen, mne to zarazilo. Bylo to takovým jaksi vnuknutím těch lidí, oni myslili, že jsem jeho nevěsta a proto nám přinesli tuto ovaci. Přivedlo nás to do rozpaků a tatínek i já jsme honem hleděli, abychom se dostali každý do jiného kočáru.
Byla ta slavnost krásná a pro mne tím krásnější, že jsem viděla, jak šlechetným a vůči svým dělníkům velkodušným Váš otec byl. V tomto způsobu trávil Váš otec celou dobu stavby, zkusil mnoho po celou tu dobu, ale nastřádal si také mnoho zkušeností. Velice rád vždy na tu dobu vzpomínal.
Dokud se stavělo, také pořádal inspektor Lorenz výlet do hor, na hranice Sedmihradska na Tusznád (Băile Tușnad) a Borszek. Bylo asi 40 osob. Nejdříve se jelo kočáry přes Marosz Vaszar až k horám. Tam se pak najaly pro pány jezdecké koně a pro nás dámy žebřinové vozy tažené voly a jelo se vzhůru skoro bez cesty. Jest tam bohatá země na horké bahnité prameny, prameny s petrolejem, sirnaté jeskyně atd. Neskonale zajímavá cesta! Tatínek byl u vytržení.
Když jsme se blížili k Tusznadu (Băile Tușnad), jsme jeli silnicí, která vedla skrze pralesy, stále vidím ty krásné obrazy, uchvacující krásy.

Lázně Borsec / Borszék

Tatínek seděl ve voze s námi. Jela jsem s paní Lorenzovou. Stále víc a více jsem poznávala ušlechtilou vzácnou povahu tatínkovu a netroufala si ani přiznat, že mne vyznamenává, přicházela jsem si tak nepatrná. Jeho jsem tak vysoko stavěla nad všechny ostatní pány. Z Tusznadu (Băile Tușnad)  jsme jeli to již zase v kočárech – do Borszeku. Také lázeňské místo docela na hranicích. Odtud jsme jeli jinou cestou zpět, viděli jsme na malé vzdálenosti mramorové lomy, viděli jsme vysoko nad námi vznášet se ohromného ptáka nesoucího s sebou celou ovci a jiné a jiné zajímavé věci. Také nás vytáhli voly na kopec Annaberg, který má tvar sopky a ve vyhaslém kráteru jezero.
Lid tam byl, jako v Sedmihradsku vůbec, míchaný, nejvíce však tam bylo valachů. Výlet ten trval 5 dní. Mnoho bych Vám mohla vyprávěti a o tom psát, jest však hlavní účel, proč Vám toto píši, abyste se dozvěděli o Vašem drahém tatínkovi, vraťme se tedy k němu.
Když bylo po stavbě, odstěhovalo se celé úřednictvo do Kronstadtu, kde se uzavíraly účty celé stavby. Byli jsme tam skoro jeden a půl roku. Také zde se celá společnost spojila. O nedělích a svátcích se pořádaly výlety a zábavy. Tatínek měl se svými úředníky mnoho práce, celé dny seděl v kanceláři, jen odpoledne chodil na procházku.

Kronstadt / Brašov - Kapellenberg vlevo dole

Také my, totiž rodiče moji a já, jsme po svačině chodili na procházku na Kapellenberg, velký kopec v městě. Bylo mi divné, že jsme se tam vždy náhodou sešli. Poněkolikrát ale, když nám ukázal, kde bydlí, mne to již nedivilo, a naplnilo velkou radostí, neb jsme chodili kol jeho bytu. On nás vždy viděl z okna, hned šel skrze město druhou stranou nahoru a pak jsme se nahoře museli sejít. Dovedl nás vždy až k domu, pak se poroučel a šel zpět. Když nás tak několik neděl každodenně doprovázel, jej jednou můj otec pozval, aby šel s námi nahoru. To se jednou týdně opakovalo, až již pak tatínek nečekal na pozvání a každý den skoro k nám šel. Nemusím Vám, milé děti, líčit jak šťastna jsem byla, když se naše láska stále stupňovala.
Tatínek přinášel k nám knihy, časopisy, fotografie, hyacinty, sedali jsme všichni v jídelně u velkého stolu a buď četli, když u nás byli Schnirchovi, hráli s Arnoldem šach a tak nám ten čas utíkal. Práce se dokončily a nastalo loučení. Byl určen den odjezdu mého s rodiči do Prahy, avšak Schnirchovi a tatínek ještě zůstali v Kronstadtu. Již delší dobu před naším odjezdem jsme si s tatínkem řekli, jak se máme rádi, ač mi to stále bylo jaksi nemožná věc, zdálo se mi, že on v každém ohledu stojí nade mnou, nemohla jsem jaksi pochopit, jak se mohl do mne zamilovat.
Jeho milá a srdečná povaha a jeho chování mne však upokojilo, neb mne hrozně před tím, než jsme se zaslíbili, trápila myšlenka, že on je bohat a já chudá a bázeň, aby si nemyslil, že já jej beru pro jeho jmění. On mi vše tak krásně vyložil, že jsem konečně svolila.
Tedy ten den před odjezdem, bylo to v neděli, mi řekl, abych šla již dopoledne k Schnirchovům, neb jsme vždy v neděli u nich obědvali, že půjde k mým rodičům požádat o mou ruku. Poslechla jsem a čekala s tlukoucím srdcem u tetičky Lori na rodiče.
Bylo velké rozčilení, když přišli a novinu mi i Schnirchovům sdělili a vyřídili, že přijde pan Birnbaum na černou kávu a pro moji odpověď.
Znáte tu dobrou tetičku Lori, můžete si představit tu její radost a hned, že se musí slavit zasnoubení. Hned běhala, šukala, služka musela vzdor neděli shánět po městě. Tatínek přišel po obědě na černou kávu, ale dříve ještě dala tetička víno na stůl a museli jsme si přede všemi ťuknout a dát hubičku.

Kronstadt /Brašov

Byli jsme všichni hodně veselí, ale večer nastalo loučení, neb my jsme druhý den časně odjížděli. Jak víte, byl tatínek německy vychován, mluvil německy, ale přece, když jsem mu řekla tehdy, když on poprvé se mi vyznal, že mne má rád, že já chci zůstat Češkou a že jej žádám, aby mi v tom nebránil, že bych si jej nemohla vzít, ochotně svolil a řekl, že si mne takto více váží, když chci zůstati svým zásadám věrná. To se odehrávalo jednou na saních, když jsme jeli večer z velké partie, bylo tehdy dvacet saní.
Po pobytu ve Vídni jela jsem s rodiči do Prahy a pilně jsme si dopisovali. Odevzdám Vám všechny naše dopisy, abyste viděli, jaký byl poměr mezi námi. Chystala jsem si výbavu a tatínek nemohl přijet až v srpnu. Přijel tedy za námi do Vídně, kde jsme se nějaký čas zdrželi, neboť tam měli mí rodiče tři dcery, chtěli se s nimi potěšit. Že otec Váš věděl, že by později nemohl přijet nás navštívit, tak se vydal za námi do Vídně, abychom se mohli trochu spolu potěšit.
Byl to krásný čas. Chtěl otec Váš, abych poznala musea, divadla atd. Celé dny jsme chodili a jezdili po Vídni a vůkolí, což mi bylo velice milé, mne umělecké výstavy a podobné vždy velice těšily a zvláště teprve po boku tak milého a vzdělaného muže, který mi vše tak krásně vysvětloval a ukazoval. Brzo nám ten týden uběhl a nastalo zase loučení. Tatínek jel do Kronstadtu a my do Poděbrad a pak do Prahy. Jak jsme celý ten čas až do našeho sňatku zažili, se dočtete, milé děti, v našich dopisech.
Přiblížila se doba, říjen byl zde a  4. jsme měli určen co den našeho spojení. Nebudu Vám líčit, jak pomalu nám ten čas mizel, že ubohý tatínek, aniž mi co řekl, se v Hanoveru podrobil těžké operaci, že já jsem přestála silný kašel a nervosu, vždyť jsme se před svatbou zase zdrávi a vesele sešli a těšili se jeden s druhým.
 (1874) Nastalo pakování a chystání ku svatbě. V den sňatku ráno v 9 hodin přijel tatínek se sestrami vesele rozrušen, ve fraku s krásnou kyticí v ruce. Byly to krásné chvíle, milé děti. Co jsme se na ten den natěšili, co vše do krásné budoucnosti naslibovali, jak on, ten můj drahý, toužil po svém vlastním domě a jak on, ubohý, krátkou dobu té radosti užíval. Netušili jsme, co vše nás čeká, tak radostně jsme se oba k oltáři ubírali, tolik štěstí si přáli a v něj doufali. Bylo to 4. října 1874 v 10 hodin.
Po obřadech jsme jeli domů, rodiče přichystali velice mile a Bohuslav krásně a delikátně, jak on již to uměl, upravil tabuli, samé květiny, a zasedli ku snídani, která byla od Švertáska upravená. Bylo nás málo, jen rodiče, my dva, tetička Louis a Anna a druhý svědek Karel Marek.
Byli jsme hodně veselí až do půl jedné, byla to hodina, kdy mne čekal těžký úkol, loučení s rodiči. Konečně i to jsem přetrpěla a odjeli jsme na nádraží, kam nás pouze náš drahý Bohuslav doprovázel. Odevzdával mne velice tklivě Vašemu drahému otci a my jeli do nového blaženého života, dobře jsouce si vědomi i povinností nových, které jsme si uložili.
První těžká chvíle mne na této cestě čekala. Odhalil mi můj drahý Albert svůj minulý život, svěřil se mi se vším a prosil, abych mu nezazlívala, že mi to dříve neřekl, ale že dnes to považuje za svou povinnost mi vše sdělit, že chce do nového života se mnou být prost všech předhůzek a že, odpustím-li mu, teprve pak bude moci cele a klidně užívat našeho manželství.
Vyprávěl mi, že když stavěli dráhu, žil v intimním poměru s jistou švadlenou, měl ji u sebe a měl s ní dvě děti, chlapečka a děvčátko. Odůvodnil tuto svou vinu tím, že se mu ošklivilo hledat si zábavu jako jiní páni a chodit do hostinců. Bylo mi strašně celou tu dobu jeho vyznání, viděla jsem jej vždy ve světle nadobyčejně čistém, jako mladé, nezkušené děvče jsem nedovedla vše chápat.

Když dokončil svou zpověď a já se trochu zotavila, byla moje první otázka, zdali jest budoucnost té ubohé ženy a jeho dětí zabezpečena. Když mě ujistil, že se o ně dostatečně postaral a jim pojistil kapitál, by mohli slušně žít, jsem mu mileráda odpustila. On měl ukrutnou radost a pak teprve jsem viděla, jak velice mne miluje a jak dobrý a šlechetný jest!
Ve Vídni jsme nejdříve několik dnů bydlili v Hotelu Metropole, než jsme si nábytek a vše potřebné koupili. Byt jsme měli již dříve najmutý na čís. 3 ve II. poschodí. Byly to krásné, šťastné doby, tatínka to tak náramně těšilo, všude vše vybírat a co možno nejvkusnější věci jsme si volili, tak jsme v několika dnech měli roztomile zařízené 2 pokoje a kuchyň. Naše štěstí bylo dokonalé, měli jsme se upřímně rádi, tatínek byl šťastný, že měl konečně svůj domov, po kterém tak dlouho toužil, těšilo jej, že jsem netoužila po zábavách, chutnalo mu vše, co jsem mu uvařila, neb ta věčná hostinská strava mu již byla protivná. Odpoledne jsme chodili na daleké procházky a večer jsme seděli v teplém pokoji na pohovce a vždy jsem mu předčítala.
Chystali jsme se na cestu do Itálie a tak jsme většinou také se připravovali a informovali co bylo třeba vědět. Mnoho nám poradil strýc Bohuslav co bychom si měli vybrat ku čtení před cestou.
Na tu cestu jsme se oba nesmírně těšili. Tak od srdce jsem dobrému tatínkovi jeho radost přála, neb on si ji věru zasloužil. Mnoho svízele, mnoho nepříjemností a strašné práce musel přetrpět a dokázat, než se k tomu štěstí dopracoval. Čekali jsme až přes Vánoce, měl totiž jeti s námi strýček Neisser, který byl nemocný (tuberkulosa) a chtěl se k nám přidružit. Nemrzelo to ani tatínka, ani mne, neb se nám v našem bytečku zcela líbilo. Hned po Štědrém večeru jsme si určili, že ještě před Sylvestrem odjedeme. Měli jsme každý týden jeden den pro všechny děti Neisserovy a Lahodovy a sice čtvrtky. To k nám všichni přišli na celé odpoledne, vždy jsem jim něco upekla, měla jsem jen pro ně malé šálečky a konvičky a ony si samy vždy kávu servírovaly, každý týden měla jedna z holčiček, kdy představovala domácí paní, Váš milý otec byl vždy při tom, musel také nám nalévat kávu a tak jsme se s nimi bavili a si s nimi hráli. Před večeří šly vždy domů.
Mimo to jsme se každou neděli všichni odpoledne sešli u jedné sestry, byly jsme ve Vídni tehdy čtyři, takže byla u každé vždy za čtyři neděle schůze. Byli jsme vždy pohromadě do 11-12 hodin. Byly to krásné, veselé dny. Ti čtyři švagři, všichni inženýři, si vypravovali při večeři své dobrodružství, což bylo velice poutavé.
Tedy hned po svátcích, asi 27. jsme se vydali na cestu. Neissera jsme se nedočkali a jeli napřed, protože jsme se chtěli stavit v Marburgu u Kudellů. Tam jsme byli velice srdečně přijati, zvlášť on měl velkou radost, že tatínka zase uviděl. Mne také znal, ještě dříve mne poznal v Repsu a býval v Sessaně u podnikatele Pallaye podřízeným našeho otce.
(1875) Na Sylvestra jsme přijeli do Terstu, tam jsme si určili, že počkáme na Neissera. Bydlili jsme v Hotelu Europa a ke Cassanovům chodili, neb tam toho času s námi bydleli Jaroslav s Paulou. Giulio byl tehdy ještě v peřince. Velice příjemně nám ty dny v Terstu utíkaly, počasí bylo krásné, tatínek si se strýcem Jaroslavem velice dobře rozuměli, jeden druhému se líbili. Když Jaroslav neměl službu, s tatínkem si prohlíželi stavby i lodě, byl-li Jaroslav zaměstnán, jsme chodili neb jezdili my dva spolu zase kostely, Castel St. Guisto atd. si prohlíželi.
Jeden den byla strašná bora, to jsme museli celý den být u Cassanových, jen tatínek šel s Jaroslavem se podívat na tu spoustu, kterou bora tropila, ale brzo přišli zpět.
Jeden den mne Váš milý otec dovezl do Sessany, tam jsme jeli i zpět kočárem. Byl to pro nás oba velice zajímavý výlet, své první dětství jsem zde trávila i chodili jsme spolu všude, kde byla jen pro mne významná místa.
Také hrobeček svého nejmladšího bratříčka jsme navštívili. Jmenoval se Zdeniček a zemřel ve stáří 5 let. Byl také v Sessaně narozen. Odpoledne jsme pobyli u Pallaye, bydleli jsme v tom domě 8 roků. Byl ten výlet pro mne velice milý a byla jsem Albertovi velice vděčna, že mi tu nesmírnou radost dopřál. Stále víc a více jsem jeho ušlechtilou povahu cenila. Dne 5. přijel Neisser a 7. jsme odcestovali do Paduy (Padova). Nyní na nás teprve doléhal ten pravý dojem cestovní horečky a to pravé vědomí, jak krásným dojmům jdeme vstříc, jak báječnou cestu podnikáme. Váš milý otec byl velice vesel a to vědomí, že se svým vlastním přičiněním domohl takového jmění, že si mohl tak krásnou cestu dopřát, jej nesmírně blažilo.

Padova 1870

Padova se nám velice líbila, byli jsme tam do 9. a jezdili a chodili celé dny, navštívili St. Giusto, Palazzo Poponiny, Regionale atd. Také v St. Antonio Domu Anunziata jsme byli a byli nadšeni tolik krásným uměním. Spěchal tatínek i jeli jsme 9. do Bologny. Bydlili jsme v hotelu. Bologna na tatínka velice mile působila, město s tím množstvím arkád, Akademie, Certosa a vůbec vše se mu nesmírně líbilo a často mi potom doma velice rád o dojmech z Bologny vypravoval. Dne 12. jsme jeli do Florencie a tu teprve byl tatínek v nadšení. On tolik miloval umění a dovedl celé dny chodit v galeriích a nemohl se té krásy nasytit. Nebudu Vám, milé děti, vypravovat všechny chrámy, galerie a paláce, které jsme navštěvovali, detailně se toho můžete dočíst i v notesích kalendáříčcích, ve kterých si vše zapisoval, ale jen to Vám chci říci, že to byla skutečně ta doba našeho cestování, jeho nejkrásnější a nejmilejší chvíle začátku našeho manželství.
Bydlili jsme v Hotelu della Ville. Nejdříve jsme projeli celé město v equipáži z hotelu, bylo to pro nás ohromným požitkem, město na nás báječně působilo. Večer jsme vždy teprve odpočívali, jináče celé dni chodili a jezdili. Dojmy při pohledu na město z kopce - Palazzo Piti, Dom, Palazzo Uffizi, slovem všechno, všechno nás neobyčejně poutalo. Přála jsem milému tatínkovi vřele tu radost, těšila se s ním, oba jsme byli šťastni.
Ve Florencii jsme se zdrželi do 19. , v který den jsme odjeli do Říma. Nedovedu líčit ten krásný dojem, který na nás činily monumentální stavby, zbytky antiky, vůbec vše, ani nedovedu podat slovy naše štěstí, jen to Vám mohu říci, že stále ještě si dovedu živě představit ty zářící tatínkovy oči, ve kterých se jeho štěstí a radost zrcadlily. Bydlili jsme v Hotelu Roma, měli jsme 3 pokoje – uprostřed salon, vpravo dveře do naší ložnice, vlevo do Neisserovy.
Večer po table d´hotel jsme vždycky seděli v saloně všichni tři a znovu prožívali dojmy celého dne. Otec i Neisser, oba tak inteligentní, krásně dovedli o všem mluvit. Zde v Římě jsme zůstali až do 15. března. Pěkně jsme si vše útulně zařídili, tatínek vždy hned po snídani šel si prohlížet krásy Říma, Neisser také, ale často každý zvlášť, an byl ubohý Neisser churav a nemohl tatínkovi stačit.
Mne tatínek nechal vždy dopoledne doma, měla jsem již dosti značné nesnáze, nebylo mi možno celý den v napětí strávit a tatínek nechtěl připustit, bych se přemáhala. Ubohý, dobrý Váš otec měl z toho tak ohromnou radost, že naše štěstí bude za čas dokonalé a tak byl ke mně pozorným a něžným a takovou měl starost, aby se mi na cestě nic nestalo. Bylo mi velice líto, že jsem nemohla všude s ním chodit, ale povinnost k němu mi kázala jeho přání respektovat a zůstala jsem tedy ráda doma.
Měla jsem zase knihy doma a připravovala se zase pro odpoledne, abych lehčeji vše pochopila. Také jsem měla dosti práce, aby on měl všechno prádlo a šatstvo v pořádku, byl Váš otec neobyčejně pořádný a miloval ve všem jistou eleganci. Také mně před odcestováním ve Vídni nakoupil elegantního šatstva, chtěl, abychom se v cizině důstojně representovali. Ráda jsem se jeho přání podrobila a vše udržovala v pořádku.
K šesté hodině jsme vždy přijeli nebo přišli domů, všichni se převlékli, šli společně do sálu, tam obědvalo nás někdy až přes sto cizinců, byly dvě dlouhé tabule v řadě. Proti nám seděla hraběnka Hugo, neteř Viktora Huga, nějaký baron z Provence, vedle mne jeden švédský velkostatkář, vedle Neissera německý velkostatkář a ta společnost měla vždy tatáž místa. Již jsme se všichni za několik dnů dobře znali a velice dobře se bavili. Po tu dobu, kdy jsme v tom hotelu bydlili, nás paní Hugo zvala každý den k ní. Dávala vždy po společném obědě soirée.
V osm hodin, arci zase po měnění toiletty, jsme k ní šli a tam se vždycky znamenitě bavili. Ona měla vždy pozvané nějaké kardinály, dámy z římské společnosti a důstojníky, nechávala servírovat čaj a vždy v přestávkách byl koncert. Slyšeli jsme koncertního zpěváka, který mezi jiným rozkošně a báječně zpíval neapolské písně národní. Také výtvarní umělci byli zvaní. Byly to velice krásné večery. Vašemu tatínkovi se tam vždy velice líbilo.
Často jsme si také vyjeli do vůkolí Říma, jednou jsme se podívali na hon lišek, který pořádala šlechta a také se jej zúčastnila královna. Všichni byli na koních, červené fraky, i dámy byly v tom costumu a smečky psů měli při sobě. Byl to krásný pohled, když se pak, když se nasnídali, všichni vyšvihli na koně, po zatroubení se rozjeli do campagne, letěli pořád víc a více se vzdalovali, příkopy přeskakovali, až nám konečně, když byli jen jak malé červené puntíčky, ze zraků zmizeli. Bylo tam spousta cizinců diváků, které se pak také rozjeli.
Nejraději jsme arci bloudili v galeriích, antických zříceninách atd. Nejvíce z nás použil tatínek toho krásného pobytu v Římě, byl neúnavný a stále více a více se do všeho vžíval a prostudovával vše velice důkladně. A tak nám ten čas v Římě utíkal, že jsme se ani nenadáli a museli dále do Neapole. Po příjezdu zase vzal tatínek kočár z hotelu, abychom si prohlédli město. Popisovat krásy Neapole mi jest nemožné a také zcela bezúčelné, vždyť hlavní účel těchto mých zápisek jest Vám povědít zprávu o Vašem milém otci.
I zde jej však nadmíru poutalo, chodil i jezdil celé dopoledne vždy sám, odpoledne se mnou, někdy i s Neisserem, dělali jsme všichni tři výlety do Paestanu, Capri, Sorrenta, Pompei atd. Pobyli zde v Neapoli zase delší dobu od 15. března do 7. dubna. Pak jsme jeli zpět do Říma a tam jsme pobyli do 17. dubna. Pak nám nastala zpáteční cesta.
Jeli jsme do Sieny a ubytovali v Hotelu Scala. Tatínek zase hned po ránu chodil a zase celý nadšený přišel do hotelu v poledne. Při obědě nám referoval své dojmy a po obědě jsme všichni tři šli do Pallazzo municipale atd. 19. jsme jeli do Pisy. Zde tatínek spěchal, ač se mu také velice líbila a jeli jsme 20. do Janova. Velice jej zde zajímalo město samo a pak nás jeden den odpoledne zavedl do Vila a Pala. Krásná, světoznámá zahrada.
22. dubna jsme se octli v Turině. Také zde byl tatínek neúnavný, vyhledával všechny krásy a mile a nadšeně jako vždy nám při obědě vše popisoval. Odpoledne všichni jsme se zase vydali do Katedrály, zámku a vůbec kde co bylo zajímavého a 25. přes Novaru do Lugana. Tam jsme zůstali, neb se tam tatínkovi i mně velice líbilo. Krásná krajina. 7. jsme jeli parníkem do Parlezza, odtud kočárem báječnou krajinou do Menaggio a odtud přes Como do Milána.
Tato cesta tatínkovi i mně velice mile působila, bylo to jakési odpočinutí a zotavení po těch namáhavých uměleckých požitcích.

(1875) V Miláně jsme zase pilně chodili a vše prohlíželi. Zde jsme byli do 30. Tatínkovi se zde sice velice líbilo, ale stále vzpomínal na Řím a Neapol. 30 jsme jeli do Verony. Odtud 1. do Bossenu (Bolzano), tam přenocovali a jeli 2. do Lienz, dále do Leobenu a odtud 5. do Vídně. Velice rádi jsme se zase do svého bytu vrátili, vše zase jako dříve zařídili a si naše dojmy z cest společně přiváděli v paměť. Byla jsem tatínkovi za tu krásnou cestu vděčna, byloť pro mne cestování vždy velkou rozkoší a tenkrát zvlášť. Vždyť jsme s tím krásným pocitem obapolného štěstí vše tím krásněji užili. Otec Váš byl s výsledkem té krásné cesty velice spokojen a přišel vždy do velkého nadšení, když o té cestě vypravoval. Bohužel, že já jsem měla se stále velkou nevolností co bojovat a nemohla vše tak plně užívat a s tatínkem všude chodit.
Zavedli jsme si zase starý pořádek. Tatínek si dopoledne vždy četl a urovnával fotografie, kterých si velkou sbírku přivezl z Itálie nekašírovanou a teď si je dával u knihaře lepit. Mnoho hezkých věcí si sobě a mě v Itálii nakoupil a těšil se stále, že si blízko Vídně koupí vilu se zahradou a tam si vše v bytě rozestaví. Skutečně se dozvěděl o vile v Döblingu a jel se tam ihned podívat, líbila se mu. Vyjednával se zástupcem majitele, byla to kněžna Obranovičová, matka ubohého krále Milana a konečně smlouvu na 30. 000,- zl. uzavřeli. Bylo to 24. května 1875. Hned druhý den jsme tam jeli, tatínek se ihned informoval u svého přítele p. Buchera, který měl vilu nám skoro naproti, stran řemeslníků a všeho nutného a až týden na to jsme se do našeho vlastního domova nastěhovali!
První večer ve svém vlastním domově, u nás doma! Jak velice otec Váš po tom toužil, jak se na to natěšil! Již před svatbou vždy o tom mluvil, že si svůj vlastní domov zařídí a vypravoval mi vždy jak. Když měl největší dřinu při stavbách, když na něj nejvíce starostí naléhalo, tu myšlenku měl, až mu štěstí dopřeje a on bude se stavbou hotov a on si dobude potřebný kapitál, jej naděje na krásný domov a šťastnou budoucnost vždy vzpružila. Dodalo mu to pevné předsevzetí, že to musí dokázat a pevná vůle, že chce to přivést k tomu cíli, dodávaly mu vždy síly dost, že všech ty trampoty a nesnáze lehčeji snesl.
Byli jsme oba blaženi on že se té chvíle konečně dožil a pro to bylo blažeností jej vidět u šťastného cíle. Dělal si již plány, jak bude zase, až ta krize, která tehdy všechny stavby drah znemožnila, přejde, stavět a jak bude zase veselo. Těšil se nesmírně na příchod děcka, které jsme s velkou toužebností čekali a byl blažen tou myšlenkou, že se mu narodí již v jeho vlastním domově.

Nastalo zase zařizování celého domu, přijali jsme dvě nové služebné, měli jsme zahradníka a jednoho dělníka do zahrady. Ve všem Váš milý otec miloval pořádek a čistotu, vše museli řemeslníci řádně a důkladně dělat. Spěchal také se vším, by do té doby, až nám přibude nový princ, kterého on, jako každý otec čekal, byl celý dům v pořádku. – Tak byl drahý otec ke mně pozorným, tak mile mne napomínal, abych na sebe dala pozor, vůbec tak něžný byl, to bylo až dojemné.
A konečně nastala chvíle a po dlouhé době utrpení, pomoci prof. Lamba jsem povila naši milou Aničku dne 25. července 1875. Tatínek byl tak nesmírně blažen, že až tak, jako před tím úzkostí, pak radostí plakal. Narodila se mu právě ten den před svátkem jeho nebožky matky i řekl hned, že se bude jmenovat po babičce, Anička. Byla u nás tehdy moje maminka, přijela právě proto k nám, aby mne mohla ošetřovat a domácnost vést. Tatínek byl nesmírně blažen, oči mu zářily a myslím, že ta doba byla pro nejblaženější v jeho živobytí. Byl tehdy ještě zdráv v novém domově, zdravé silné děcko měl, myslím, že tehdy to byl vrchol jeho štěstí.
Čas mu rychle utíkal a zvlášť když jsem i já zase vstala a mohla se mu o jeho domácnost sama starat byl zase úplně spokojen. Velice se mu líbil způsob vychovávání a ošetřování dítěte, ta vzorná čistota, to otužování a přirozené jednání s maličkou, žádné léky a mastičky, přebývání s dítětem stále na čerstvém vzduchu atd. Nejvíce jej těšilo, že jsem Aničku sama kojila a jí ve dne v noci nikomu nesvěřila, neb on měl to dítě strašně rád, jako vůbec vše u něj bylo tak hluboké a opravdové.
Dne 14. srpna byly Aniččiny křtiny. Tatínek si pozval všechny děti, rozumí se i švagry a švagrové mé, rodiče byli ještě u nás. Maminka moje byla kmotrou. Byli jsme všichni hodně veselí, zvláště tatínek, který sice jindy byl velice vážný, se úplně oddal svému štěstí, a byl samý šprým a samý žert. Za několik dnů moji drazí rodiče odjeli a nastal zas úplný klid a starý pořádek.
Váš otec držel nesmírně na pravidelné živobytí a vše muselo být na hodiny určíno. Ráno v létě v 7 musela být (v zimě v 8 hod) snídaně na stole a jeho pokoj uklízen. On přišel v 7 hod, dolů do jídelny, která byla v přízemí, ložnici jsme měli v prvním poschodí. Při snídani jsem musela s ním skoro hodinu posedět, povídali jsme si a on se těšil s Aničkou. Pak šel do svého pokoje číst a studovat, měl velkou sbírku technických děl a mnoho ilustr. časopisů. V půl jedné musel být oběd. Po obědě jsme při černé kávě si poseděli, četli nebo hovořili. Po druhé hodině šel do města do kavárny hrát šachy. Scházel se tam určitý kroužek ingenierů mezi nimi také Neisser a Schnirch. K šesté hodině přišel domů, zabýval se v zahradě neb ve svém pokoji a v sedm hodin musela být večeře. po večeři jsme zůstávali s Aničkou v zahradě neb při dešti na verandě, povídali si, neb tatínek si četl, já šila, neb často jsem předčítala. V 10 hodin jsme pravidelně šli spát. A ten pořádek se udržoval den co den celá ta léta, co jsem drahého tatínka měla při sobě a zdravého. –
Léto nám uteklo velice rychle, přišla zima a s ní nové starosti. Tatínek si vymyslil zařízení zimní zahrady, totiž nechal zasklít verandu v přízemí, odkud šly dveře do jídelny, abychom měli v jídelně teplo. Nechal postavit dvě prkenné zdi na rozebrání, ve výši oken celou zeď zasklít a byla to krásná místnost pro zimní zahradu. Kolem nechal udělat ve výši stolu steláže pro květiny a vprostřed proti dveřím nechal zřídit velké akvarium. Bylo to rozkošné, když v akvariu stříkal vodotrysk. Zima rychle ubíhala, vánoce si tatínek určil dle svého vkusu, sám si stromeček pro Aničku krášlil, viděla jsem v jeho zářících očích, jak šťastným jest. On měl děti strašně rád.
V lednu 1876 se začala vyskytovat mezi známými inženýry vyhlídka ku stavbě dráhy (Waagtfelbahn), bylo ale tolik uchazečů, že tatínek a Kudella to nedostali a tatínek šel jenom s p. Bucherem do spolku jako tichý compagnon, totiž dal mu jen část peněz do toho. Byla tehdy velká nouze mezi ingenieury, dobří přátelé tatínkovi museli opisovat zprávy, aby měli co jíst. Velice rád by se byl tatínek dostal k nějaké stavbě, neb mu byla stálá nečinnost hrozná.
Asi v lednu se u něj ukazovaly žaludeční nesnáze, těžce trávil, býval často rozčílený, hned strašně popuzený, zkrátka začala se jeho spokojenost kalit. Radil se s Dr. Vytlačilem a ten mu radil Karlovy Vary. Přičítal ty své nesnáze ubohý tatínek tomu, že když byl v …a…. . měl silnou zimnici a užíval chininu strašné dávky. Chtěl tu zimnici zlomit a užíval více, než mu lékař předepsal. Nějaký čas se cítil zcela zdravým, ale když v březnu zase jej bolesti v žaludku trápily, si umínil, že v dubnu pojede do Karlových Varů.
Míval někdy dlouhé chvíle, nečinnost jej mořila, že stále něco studoval i požádal nějakého pana Pichla bank. úředníka arci proti honoráři, aby jej učil a vydání, které tatínek vůbec měl mu vedl v dopplete Buchführung. Říkal mi tehdy, že to bude pro něj velmi dobré, kdyby měl zase nějakou stavbu převzít, že mu to velice scházelo. Chodil tedy p. Pichl k nám, myslím 1 týdně odpoledne od 5 hodin vždy spolu pracovali. Tatínek nechal v tu dobu od sochaře …. . velkou vázu před vilou scomponovat a tím měl také zase zaměstnání.
V dubnu 22. jel tatínek do Karlových Var a já s Aničkou jsme jej až do Prahy doprovázely. Tatínkovi se v lázních dobře vedlo a dobře na něj účinkoval ten pobyt tam, jen že jej i velice unavovalo. Ale to tak muselo být i nedělal si z toho nic. Pilně jsme si dopisovali a dočtete se ve psaních naše všechny podrobnosti. Ujednali jsme si, že zůstanu u rodičů a také asi na týden pojedu s Aničkou do Poděbrad a že mne, až pojede z lázní zpět, vezme zase s sebou domů.
Neradi jsme se loučili, tatínek se také od Aničky těžce loučil, ale muselo to být. Nebyla tedy žádná pomoc. Ty čtyři neděle rychle utekly a již zase milý tatínek pro nás přijel. Byl nám náš domov pak dvojnásobně milý a žili jsme tedy zase šťastně dále. Tatínkovi bylo celkem lépe, byli jsme tedy spokojeni.
Pozor ale na sebe musel stále dávat, všechno nesměl jíst a rozrušen býval často. Od 18. do 26. srpna byl tatínek se strýčkem Bohuslavem v Mnichově a velice dobře se mu na celé cestě dařilo. On si se strýcem Bohuslavem velice dobře rozuměl a tak jim oběma bylo milé, že si mohli spolu ten výlet dopřát. Když byl tatínek pro mne v Praze, si to umluvili. Konec léta náš milý otec spokojeně strávil, Anička nám velice dobře prospívala, bylo mu blaze. Trvalo naše štěstí příliš krátce.
Vánoce jsme měli veselé, Anička chudinka zářila, stromeček na ní dělal ohromný dojem; její krásná, nebesky krásná očka jen svítila. Netušil ani náš drahý tatínek, ani já, že víckrát tuto radost neužije. Přišel nešťastný, ale také šťastný rok 1877. Čekali jsme zase, že k nám přibude k Aničce bratříček a tatínek se tak těšil, že dostane tenkrát synáčka.
Asi 3. začínala naše milá Anička postonávat, nekladli jsme ale na to velkou váhu, byliť jsme také snad zaujati očekáváním prince. Tento se nám skutečně také 7. ledna v noci v půl jedné narodil. Měli jsme drahý Bertíku ohromnou radost, byl jsi silné, zdravé dítě s krásnýma očkama! Radost tatínka se nedá popsat. První dny jsme byli úplně šťastni a tatínek pořád u nás seděl, plány dělal i Aničce tě ukazoval a sliboval Ti, jak ona Tě bude chovat. Byl ve své radosti až dětinský; chvílemi si zase vzal Aničku a dlouho se s ní bavil a na procházku do zahrady si ji bral.
Vždycky mi říkal, že si nemyslil, že bude mít z dětí takovou radost. Bohužel ta jeho radost neměla stálost. Asi týden po narození jsi Ty dostal střevní katarh, já zápal pohrudnice a naše milá Anička začínala vážně stonat, také měla katarh. Za několik dnů nám ale bylo lépe a tatínek si trochu oddychl. Byl velice rád, když jsem 14 den vstát a začínalo se u nás vše zase obracet k starému pořádku, ač nám Anička stále tůze nezotavovala.
Dne 4. února jsme slavili Tvé křtiny, milý Bertíku; byli zase všichni naši pozváni. Tatínek koupil champ. a vína i byli jsme rádi, neb jsme mysleli, že již my i Anička máme vyhráno. Ale náhle asi 9. se Aniččin průjem zase zhoršil, dostavily se horečky, stoupaly, ach stoupaly, že i 18. se dostavilo u Aničky bezvědomí. Byli jsme oba zoufalí, tatínek byl zdrcen, mělť to dítě tak rád. Ona se sním vždy tolik mazlívala, byla k němu tak pozorná, když sedl si ke stolu, popelníček mu nosila, vodu mu chtěla nalévat, vůbec to bylo neobyčejně milé a chytré dítě. Její krásná modrá očka byla tak nebesky krásná. Vždy jsme ten její pohled  s tatínkem obdivovali. Dne 21. února miláček náš ráno ve 4 hodiny skonal.
Byli jsme zničeni, tatínek byl ohromně smutný a jen když byl u mne a Tebe si vzal, se trochu potěšil, ale vždy náhle Tě zase dal mně a naříkal, že jsme se Aničkou také těšili a že již si netroufá mít z Tebe radost. Ztráta naší milé Aničky, bol a stesk po ní ale na mé zdraví i Tvé zhoubně účinkovalo, chřadla jsem a Ty jsi měl stále průjmy. Dr. Vytlačil řekl tatínkovi, že už dále nesmím zůstat v tom ovzduší, že musím pryč, nejlépe na jih.
Tatínek se toho lekl a ihned určil, že pojedeme do Florencie. Museli jsme ihned vše chystat na cestu a 21. března jsme odcestovali. Byla u nás tehdy Fronynka Sprosečová, tu jsme požádali, aby jela s námi nám tam vést domácnost. Všichni mysleli, že mám souchotiny, jak jsem hrozně vypadala a že se již vůbec nevrátím. Tatínek sice nenechal žádnou starost o mé zdraví znát, jedině, že byl velice pozorný ke mně a vždy mne také upozorňoval, že se musím šetřit kvůli Tobě, Bertíku, neb jsem Tě stále kojila a že se nesmím tůze svému bolu podat.
Ale když jsem byla zase zdravá, se mně teprve svěřil, že měl o mne strach a že mu Dr. Vytlačil přikázal, že musí dbát, abych se trochu ze svých myšlenek vymanila. Sám ubohý otec se musel strašně ovládat, aby se tůze svému bolu neoddal a vždy pak říkal, kdyby nebylo malého Bertíka a mne, že by si byl zoufal.
Byl jsi roztomilé dítě, krásné oči, bystrého ducha jsi měl, každý když jsme tak s Tebou s vozejčkem chodila v Cascínách se na Tebe usmál a velice jsi se líbil. Jisté je, že nebýt Tebe, bych tomu ohromnému bolu snad byla podlehla a nebýt té velké lásky Tvého otce k nám oběma.
Měli jsme ve Florencii hezký byt ze dvou pokojů, východ do velice hezké zahrady. Tatínek nešetřil, jen abych já mohla užívat klidu a čerstvého vzduchu. Ráno vždy on šel do Galerie neb vůbec si něco prohlížel a já Tebe vykoupala a pak šla s Tebou do Cascine. Fanynka zatím uvařila oběd, naše dona jí pomáhala. V poledne jsme se s tatínkem sešli, někdy přišel on do parku pro mne. Po obědě jsme buď dělali – Fanynka s sebou, nějaký výlet aneb jsme šli do některého parku. A tak jsme se, tatínek a já pomalu uklidnili a začínali zase trochu mít veselejší mysl. Hlavní asi pohnutka k tomu jsi byl Ty, vědomí, že Tebe máme nás sílilo.
Nemohu odolat se Ti zmínit o jedné comtesse; v prvém poschodí nad námi bydlela ruská hraběnka z Moskvy Marlinov. Měla 3 dcery, nejmladší Věra 15 roků stará se zvlášť sympaticky ke mně chovala. Vždy, kdy jsem s Tebou sedala v zahradě se přišla na Tebe podívat mně prosila, abych dovolila, aby jej směla pochovat. Byla nadšená, jak jsi krásný, čistý, pěkně vše bílé, že máš, a že prý tak krásně voníš, kdežto jiné děti prý zapáchají a jsou protivné. Ráda jsem jí tu radost dopřála; konečně jednou prosila, abych dovolila, aby směla se přijít podívat, když tě budu koupat.
Vše se jí tak nesmírně líbilo a říkala, že ona, až bude mít děti, že je také bude  mít tak čisté a zrovna tak je bude koupat. Musela jsem se tomu jejímu roztomilému žvatlání srdečně smát. Bylo to velice milé, přirozené děvče. Tatínek také se mnou byl tu hraběnku navštívit neb mu byli všichni sympatičtí. Škoda, že to bylo až když jsme už měli odjíždět. Paní hraběnka litovala, že jsme se dříve neseznámili, byla by nás uvedla u císařovny Eugenie, která vždy jisté dny zvala cizince k sobě.
A tak nám ten čas ve Florencii tak rychle utekl, krásně jsme se tatínek i já zotavili a dne 31. května jsme se vrátili domů. – Arci tatínek i já jsme v domově našeho drahého andělíčka na novo postrádali, ale byli jsme tělesně zdrávi, lehčeji jsme ten stesk přemohli.
Ty i já jsme prý znamenitě vypadali i tatínek se hezky zotavil, ale žaludek jej stále trápil; i ve Florencii se musel radit s lékařem, nějaký Dr. Wilson, Angličan. Tatínek se ve Florencii učil italské řeči, chodil týdně třikrát k nějakému profesorovi. On vůbec stále chtěl mít nějakou duševní práci.
Koncem července zemřel můj drahý tatínek. Nesměla jsem jet na pohřeb, Váš milý otec se o mne zase obával, i jel sám a odtamtud do Karlových Var. Těšil se, že mu zase se tam uleví. Zůstal tam do 23. srpna. Zase jej to trochu uzdravilo, bylo mu lépe, ačkoliv byl vždy skoro půl roku po karlovarské kůře strašně rozčilený a popudivý. Konec léta a zimu jsme klidně a spokojeně strávili a těšili se z toho, že Ty prospíváš. Býval jsi ale často churav, což ale vždy se zase poddalo. Trávili jsme celý čas doma, neznali jsme žádné jiné rozkoše než klidně jeden pro druhého žít. Otec byl na mne strašně žárliv, takže jsem, ač bydleli Schnirchovi i Neisserovi s námi v jedné ulici, s nimi se nesměli sejít leč v neděli. Buď jsme šli my k nim neb oni k nám. Nechodila jsem k nim častěji, neboť mi bylo přání tatínkovo i jeho klid nade všechno. Vánoce jsme tento rok vůbec neslavili, ani se o svátcích nesmělo mluvit. Život jsme vedli ve stejném pořádku jako dříve. Tatínek se známými ingeniery se scházel v kavárně a také se tam zúčastnil některé stavby jen jako tichý spolupracovník, ale k nějaké velké stavbě nebylo ani pomýšlení. Tento rok chodil do Vídně k Prof. Noelovi učit se zase francouzsky.
Nastal rok 1878. Zimu však milý otec dosti klidně strávil, žaludek jej jen někdy zlobil. Ty jsi, milý Bertíku nám čas urychlil, ale dosti často jsi postonával a pořád jsi byl hubený a bledý. Zimu jsme měli šťastně za sebou a těšili se na léto. Zvlášť tatínek již dělal plány, jak vše v zahradě zřídí a v domě nechá opravit. Byl on velice starostlivý a chtěl mít v domě vše hezky a pořádně zařízené.
Zdraví jeho ale stále bylo chatrné a musel zase do Karlových Varů. Nespěchal tentokráte, chtěl čekat doma, neb jsme zase po třetí čekali narození děcka. Ty, milý Bertíku, jsi byl stále slabý a churavý, ale jináč silně dost vyvinutý. Duševně jsi byl velmi čilý a v 11 měsících jsi již běhal. Tatínek Váš si s Tebou čím dál více pohrával a velice pozorně Tvé vyvinování pozoroval. Měl z Tebe tak ohromnou radost a mnoho plánů si o Tvé budoucnosti dělal, jak bude na Tebe přísný, jak bude s Tebou dělat cesty, ve studování Ti pomáhat a podobně Ti vždy sliboval. Bylo na Vás milé podívání, když jste se tak spolu bavili.
Utíkal čas a narodila se nám zase 29. července holčička. Taková hezoučká, tlusťoučká holčička byla milá Boženka a přišla mně právě v den mého svátku ráno v 8 hodin. Tatínkova radost byla velká, měl náhradu za svého miláčka Aninku. Stále chodil se na ní dívat, vždy bral Tebe Bertíku na ruku a ukazoval Ti jí. Tenkrát jsem nestonala ani já ani Ona, milá Boženka a těšili jsme se oba z Vás nesmírně.
Když bylo po křtinách se tatínek vypravoval do Karlových Var a jel tam 23. srpna. Stýskalo se mu tam, ale ve psaních se stále na Vás ptal. Ty jsi, milý Bertíku, se také stále po tátovi ptal, vždy jsi běžel do jeho pokoje, spráskl ručičky a volal “Táta pá!“ To bylo tak roztomilé, neb jsi při snídani se snažil stolici tatínkovi přistrčit a vždy říkal ,,táta hačí“. Dne 15. září nám zase milý tatínek přijel a bylo zase dobře. Měla jsem s Tebou, milý Bertíku, dost starostí neb jsi pro každou maličkost ochuravěl. Ona milá Boženka byla jako Turek, stále zdravá a silná. Již také byla duševně velice čilá i měl Váš tatínek z Vás velkou radost. Ubohý, byl vždy po Karlových Varech velice rozčílen a popudlivý, že jsem si s ním kolikrát nevěděla rady.
Tvé stálé churavění, nám milý Bertíku, dělalo velké starosti, ve dne jsi býval mrzutý, celé noci jsi nespal a museli jsme Tě celé noci nosit. Když již tatínek viděl, že jsem přemožená neb jsem kojila Boženku, tak on vstal a nosil Tě a tak měl smutné noci, ubohý a byl by potřeboval klid po užívání kůry. Již jsme si nevěděli rady a vzali si chůvu do pokoje, aby Tě nosila. Ale ta jednou v chodě spala a uhodila s Tvojí hlavičkou o roh skříně. Poslala jsem ji tedy spát a nosila Tebe raději sama.
Poradil se tatínek s p. Dr. Vytlačilem a usnesli se, že pojedeme do Meranu. Ještě mne tvůj starostlivý otec poslal s Tebou k profesorovi Wiederhoferovi, aby Tebe prohledal. Ten mě řekl, že máš pravou špičku plíc trochu podrážděnou a schvaloval jízdu do Meranu. I jeli jsme tam dne 24. října.

Velice špatně jsi vypadal, však tj. na jedné fotografii vidět. Nechali jsme Vás oba v Meranu fotografovat. Tatínek byl velice rád, že s námi tam jel neb to na Tebe velice příznivě působilo, v měsíci jsi se báječně zotavil a byl jsi zcela jiný. Byly to pak v Meranu krásné časy. Měli jsme rozkošný byt ze zámku „Mauer“ (castel d'Aura?) pana Pałaszyński, s rodinou byli velice milí lidé, velice srdečně nás vítali, oni měli 2 holčičky malé, ty si s Tebou hrály. Bylo tam mezi nimi nesmírně milo.
Tatínek zase vždy dopoledne dělal výlety pěšky, chodil tam po horách, kreslil si různé pohledy a bylo mu blaze, neb se cítil dosti zdravým. Žaludek jej tam tůze netrápil, odpoledne jsme častěji buď někam jeli neb šli s Vámi na procházku a trochu si oddechli, neb jsme mysleli, že nás ty nemoce již opustily. Tu ale náhle v březnu tatínek najednou po obědě vstával od stolu, dostal ale do pravé nohy tak strašné bodnutí, že vykřikl a honem si musel sednout. Lekli jsme se toho a poslala jsem hned pro lékaře. Ten když přišel, tatínka ubezpečoval, že to asi nic nebude, a tu tatínek se přiznal, že ten den před tím na kopci na takovém na takovém plateau se ze skal smekl a sjel po zádech dolů. I myslel lékař, že to asi bude od toho. Váš milý tatínek se s tím, když pak zase mohl chodit, uklidnil; dostával tu bolest pak vždy po chvilkách i začal se léčit. Bylo mu pak lépe, byli jsme tedy zase poněkud upokojeni.
Vy oba jste nám dělali velkou radost, byli jste zdravé a velice čilé a že se nám milý tatínek zase uzdraví na to jsme se také těšili. Bylo mu tak dalece dobře, jen že jej často ta noha zabolela, on nemohl jít dělat velké procházky, byl více doma a když šel na procházku si vzal vždy hůl, aby když na něj ta bolest přijde, se mohl opřít.
Zůstali jsme ale déle v Meranu, než jsme původně chtěli právě kvůli tatínkovi, neb on si myslel, že to bude zde pro něj lepší než ve Vídni. Jeli jsme tedy až 31. května domů. Byli jsme rádi zase doma, v našem milém domově. Bolesti a nesnáze v noze milého tatínka stále trápily i radili lékaři tatínkovi, by jel do Römerbadu, že mu to dobře udělá. Před tím jej stále léčili s Chrom-Kali, koupelemi i „elektrizováním“.
Dne 26. července se milý tatínek vydal na cestu. Velice mi bylo smutno, hrozně mne ta choroba drahého otce znepokojovala. Aby mi nebylo tak smutno k nám přijely Kudellovy děvčata. Bylo mi dobře, že jsem měla o koho se ?. . . , ale ten stesk a ty znepokojující myšlenky mně tím neubylo. Vy moje drahé děti jste byli mojí jedinou útěchou. Smutno bylo, zprávy od drahého otce nebyly příznivé a velké této trampotě jste mi Vy milé děti začaly kašlat. Dostaly jste černý kašel. Dr. Vytlačil jel na cesty, musela jsem tedy volat jeho zástupce. Kašel se rozmáhal trpěly jste strašně a ty smutné zprávy od tatínka. Měla jsem tehdy perné časy milé děti! Jednu noc, děvčata Kudellovy byly právě v divadle, bylo nejhůře. Když přijely z divadla jsem je s tím fiakrem poslala pro lékaře a on u mne zůstal pak až do tří hodin neb jste byly oba moji miláčkové v nebezpečí; Ty milý Bertíku jsi byl bez vědomí a lékař myslil, že dostaneš zápal mozku a Ona, Boženko, měla slabý zápal plic. K ránu se Vám oběma ulevilo tak, že mne lékař mohl úplně upokojit, že po nebezpečí. Tu radost, kterou jsem měla, že mohu tatínkovi poslat dobrou zprávu Vám nemohu popsat.
Konečně se nám drahý otec navrátil, ale ne veselé, ač radostné shledání. Měli jsme radost, že jsme zase spojeni, ale když otec Vás oba tak zubožené a já jeho, tak trpícího. Tatínek ještě z Römerbadu najmul byt u p. Polezynského a zároveň je prosil, aby na jeden měsíc nám našli byt jiný, než děti ztratí kašel. Nechtěl otec s tím kašlem k nim do domu, neb oni měli také děti a to tři, neb se jim zatím narodil chlapeček. Těšili jsme se do Meranu, neboť jsme doufali, že tam všichni naši pacienti najdou zdraví. Jeli jsme tam 3. října.
Byt nám našli Polezynských u Dr. Bichnera(?). Neviděli jsme se, ale paní Polyzenská nám každý den vzkazovala pozdravy ode všech a dětem vždy nějaké ty laskominky posílala. Byli to znamenití lidé a Vás, děti měli velice rádi. Byli nám také za to vděčni, že jsme se nenastěhovali hned k nim a jejich děti ušetřili před nákazou.
Za 6 neděl po našem příjezdu jsme se odstěhovali k Polyzenským a byli velmi srdečně tam uvítáni. Vy jste oba již nekašlali, stále jsem Vás měla venku i zotavili jste se neobyčejně rychle. Ale náš ubohý tatínek stále víc a více trpěl. Bylo to k zoufání. Již nemohl ani chodit, lékaři si nevěděli rady, zkoušeli všechny možné léčby a vše bylo bez výsledku.
Dopoledne vždy zůstal v posteli do 11 hod. pak vstal, ustrojila jsem ho a vedla do zahrady. Tam seděl do oběda, pak jsme šli domů obědvat. Po obědě si lehl a odpočíval do 3 hodin. Pak jsem jej zase vyvedla ven a seděli jsme tam s dětmi do 5 až 6 hodin. Čas jsem mu hleděla ukrátit co nejpříjemněji, četla jsem mu, někdy si nechal nosit květiny a studoval je, někdy kameny a tak jsme spolu hleděli se zabavovat mezi tím, co si děti běhaly parkem. Boženku buď nosila panská nebo jsem ji měla já u tatínka.
Obyčejně byl také pan Policzensky v zahradě a velmi často si přisedl k tatínkovi. Velmi rádi se spolu bavili. Měsíc za měsícem ubíhal a stále se bolesti stupňovaly. Byla jsem zoufalá, když jsem jej ubožáka viděla tak trpět a nemohla mu pomoci. Vymýšlela jsem všechny různé prostředky, abych jeho pozornost trochu odvrátila. Někdy dostal chuť se někam podívat, zkusili jsme to a jeli v kočáře s Vámi, chvilkami se mu ulevilo a to jsme byli vždy rádi. Kupodivu bylo to, že Váš milý tatínek vzdor své nemoci se o vše tak zajímal.
Zůstali jsme v Meranu do 29. května. Ten den jsme jeli do Bozenu (Bolzano) kočárem; tam jsme zůstali přes noc. Ráno pak jeli dráhou do Villachu, tam zase přes noc. Pak do Marburgu, tam smutné shledání s Kudellou a 1. června konečně do Vídně. Zkusil ubohý otec hrozně na cestě, neboť nemohl již skoro ani chodit, musel mít dvě hole ku pomoci a do wagonu jsme jej museli vždy já, obě služky s kondukterem. Byla to cesta, milé děti, na kterou jak živa nezapomenu; bylo nás tatínek já, 2 děti a 2 služky. Bertíku, ty jsi byl 2 a půl roku starý a Boženka jen o 10 měsíců. Bolesti měl ubohý tatínek sice silné, ale že mohl ležet a že jsme cestu přerušovali, to mu dělalo dobře.
Ve Vídni na nádraží nás čekal Arnold; nevěděl ale, že tatínek nemůže sám chodit i trvalo dlouho, než sehnali fauteuil (křeslo), aby jej mohli snést po schodech dolů. Škandál to byl, že dráha, která tolik nemocných musí převážet na jih, jako tato jižní dráha, neměla žádné comfortní zařízení pro to, dokonce ne direktní vůz z Vídně na jih a my museli s ubohým nemocným tak často přestupovat. Ve Franzensfeste byl dokonce přednosta stanice na mne strašně hrubý, když jsem na něm energicky žádala buď direktní vůz, neb nějaké pomůcky bych ubohého mohla dostat pohodlně do wagonu. Trpce jsem nad ubožákem tehdy plakala!
Byli jsme konečně doma, ubohého položili do postele pomocí Dra. Vytlačila, který na nás ve vile již čekal. Noc měl dobrý otec po cestě špatnou, ale druhý den se uklidnil a dobře spal. Hned z Meranu jsem tetičce Lori psala, aby odstěhovali ložnici dolů a pro tatínka nechali připravit postel v jeho pokoji. Liboval si můj milý, byl rád, že má v pokoji tom klid a pořádek. Liboval si také, že má zase svoji postel. Ihned 1. června(?) přivezl p. Dr. Vytlačil prof. Chvosteka i snažili se oba tatínkovi co možno ulehčit. Nechali jsme dle jejich rady vše zařídit, aby měl co možno nejvíce pohodlí. Ale nic platno nebylo, bolesti zkoušel ubohý v delších neb kratších přestávkách silné.
V červnu jsem mu koupila postel k přenášení a když bylo hezké počasí jsem jej nechala odnést do zahrady. To se mu velice líbilo, viděl Vás, jak jste si v zahradě poskakovali, hrál si s Vámi a byl tak rád, když jej bolesti nezlobily. Ob čas přicházeli jeho známí i přátelé k němu, to jej vždy bavilo. Ba i šach si někdy s Arnoldem zahrál. Ale noce byly pro ubožáka zlé. Míval bolesti a nemohl spát. Posílal mne vždy spát, ale přirozeně jsem to dlouho v ložnici nevydržela. Měla jsem z bílého piqvetu šaty ušité, abych se nemusela stále strojit a tu jsem byla vždy stále pohotově a většinu noci u něj proseděla.
Byli jste chvála Bohu oba zdraví, dobře jste spali. Ji, milá Boženko, jsem kojila stále neb jsem nechtěla, aby jejím křikem byl tatínek vyrušován. Dojemné bylo, jak si Váš ubohý otec sám vymýšlel různá zařízení a aparáty, aby mohl pohodlně ležet a nejvíce jej trápilo, že nemůže na noční stolici a že musím vše sama obstarat. Chtěl, abych to nechala udělat, ale za žádnou cenu bych nebyla někoho cizího tomu povolala, vždyť jsem jej dobře znala, jak trapné by to pro něho bylo. Vždy jsem vše sama přivedla do pořádku a prádlo, v malém pokojíčku vedle vyprala, takže žádný nic nezpozoroval. On mně byl tak vděčný za to, a já bych to byla nesnesla, aby některá ta služebná nevrle se byla na něho podívala.
Asi v polovině září náhle v noci mne volal, skočila jsem k němu a on nemohl dýchat, sotva mluvil. Honem jsem poslala pro Dr. Vytlačila a ten se toho také ulekl. Poslal hned pro prof. Chvosteka neb viděl, že se mu asi roztrhly plíce, a ten to skutečně potvrdil. Tehdy milé děti ubohý otec trpěl nevýslovně a když mi lékaři řekli, že musím být na všechno připravena, myslela jsem, že mne již opustí síly. Ale láska k němu a k Vám mi ještě nedala klesnout.
Vzmužila jsem se a on drahý můj na mně nic nepozoroval, ač si mne, když jsem se od lékaře k němu vrátila úzkostlivě prohlížel. Upokojilo jej to, že mne viděl klidnou. Trvalo to asi týden, že nemohl dýchat, ale ku podivu plíce se hojily a vzduch ustupoval zase zpět. Za nějaký čas tato nesnáz se poddala, plíce zahojily a bylo mu lépe. Arci bolesti nepolevily.
V září mohl zase být vynešen ven, jakou radost on z toho měl. Když tak byl klidnější, se mnou velmi mnoho o Vás hovoříval, nakazoval mi, abych byla na Vás přísná, že vidí, že máte oba, jak to jmenoval, Birnbaumovskou vášnivost v sobě, abych hleděla ji u Vás zkrotit, že on to viděl na sobě, jak tím sám sobě a jiným připravoval nepříjemnosti, jak jej to mrzelo a mu to bylo líto hlavně ke mně když se tak často prchle choval. Byl tak milý, když se rozpovídal a to mi vždy dodávalo zase naději, že se uzdraví a tak jsme se těšili, jak krásně budeme živi a že již žádné mrzutosti mezi námi nepovstanou. Osud jináče to vše Bohužel rozsoudil.
Byla zima, byla to pro něj krutá zima neb trpěl stále víc více a žádnou pomoc lékaři nenašli. Když v noci neb i ve dne měl nejkrutší, jsem mu musela dávat sama injekce, p. Dr. Vytlačil mne to naučil. Tu mu bylo vždy volněji. Vánoce jsme měli smutné, musela jsem dětem udělat stromeček, bylo mi při tom děsně, ale přece ještě jsem měla naději, že se uzdraví. – Po vánocích na něj přišla taková chvilka beznadějnosti a tu mi řekl, bych nezapomněla, co jsem mu v Meranu tehdy slíbila; bylo mi, jako když do mě nůž vrazí.
Bylo to totiž jedno odpoledne, když jej bolesti zase trápily a on si zoufal, že mu není pomoci, mne přitáhl k sobě a řekl, že si přeje, abych, až zemře, se zase vdala. Prosila jsem jej, aby mne netrápil, že se uzdraví a že to nikdy bych neudělala a tu on zase, že si to přeje, že zná mou povahu, jak podléhám jiným vlivům a že by moji příbuzní všechny peníze ze mne vytahali, ale abych byla pozorná a vybrala nám dobrého otce. Nemohla jsem pro pláč ani mluvit a bylo mi děsně, vždyť jsem jej měla tak ráda. Ještě mne tak upokojil, ale bylo to jen zdánlivé, pronásledovala mne ta jeho myšlenka strašně. I teď, když mi to připomněl, jsem myslila, že musím klesnout.
A zase přišly jasnější dni, kde se zdálo, že bude lépe a tak ten čas kvapil a sil mu ubývalo. Příbuzní nás navštěvovali, jeho přátelé také, všichni chtěli, abych vzala ošetřovatelku; nesvolila jsem ani když lékař radil, neb jsem dobře věděla, jak by to tomu ubohému muži bylo trapné a on měl tak delikátně stydlivou povahu. Nesvolila jsem, dobře jsem věděla, že budu mít sílu, dokud on mne bude potřebovat.
Nejhůře jsem ale trpěla, když jeden přítel tatínkův, když jsem s ním byla v saloně, mi řekl, abych otce Vašeho k tomu přiměla, aby udělal poslední vůli. Řekla jsem mu, že ani na okamžik Váš otec nepřišel na tu myšlenku. Nikdy ne, že snad jsem si jej pro peníze vzala, ani za svět, že to neudělám – Ať on zůstane při tom krásném vědomí, že jsem si jej zvolila z lásky a jest-li mi i nic nezbude, a vše dostanou děti, že se o sebe nebojím, že mne mé děti až dorostou, jistě neopustí. Jej teď tak rozčilovat, ne – a vstala jsem a šla pryč.
Byla to pro mne trpká chvíle, ale také jsem ji přemohla. Přišel, milé děti, březen, bylo stále hůře. Až jedné noci řekl, abych poslala pro Vytlačila. Těžce dýchal. Dr. Vytlačil přišel, poznal, co nás čeká – seděli jsme u jeho postele, on mne držel za ruku a prosil, bych neplakala; neplakala jsem. On mi tiskl slabě ruku, podíval se na mne a za chvíli asi za pět minut náhle začal pomalu dýchat a jeho ruka pomalu povolovala. Ještě chvilku, ohlédla jsem se na Vytlačila a on řekl: je konec! Tu mi, drahé děti bylo, jako když mne někdo tělo v půli přesekne, sklesla jsem.

Byly jste, drahé děti bez otce a já ztratila svého nejlepšího přítele – byla jsem opuštěná.

Co potom následovalo, Vám, milé děti, nebudu popisovat; byla to jedna trpčí chvíle nad druhou a jestli jsem po celou dobu otcovy nemoce byla silná a statečná, byla jsem nyní teď zničená. Nervové záchvaty se dostavovaly, slabost, kašel, všechno možné a já měla Vás, slíbila otci Vašemu, že Vás vychovám. Vůle, moje drahé děti, byla nejlepší, předsevzala jsem si a tatínkovi Vašemu, když jsem se s ním naposledy loučila v duchu slíbila, že dle jeho zásad Vás vychovám. Zkusila jsem tu v naší ville žít, ale nebylo mě možné tam zůstat. Bylo mi stále hůře, stále mne vše na jeho ztrátu upomínalo. – Odhodlala jsem se a odstěhovala k mé drahé matce a k Bohuslavovi. (do Mikovcovy ulice)
V roce příštím, po velikonocích tuším, jsem se s Vámi odstěhovala do Prahy. Odevzdala jsem vilu strýci Arnoldovi, by mi ji prodal. On svolil hned po úmrtí Vašeho drahého, že Vám bude poručníkem a také poctivě své povinnosti konal. Velice šetrně mně všecky záležitosti u soudu vedl a všechny jiné potřebné kroky zavedl, abych nebyla tím zbytečně rozčilována. Jsem mu za to velice vděčná, neb jsem byla tím, že jsem mého drahého po celou dobu sama ošetřovala, a o Vás a domácnost se musela starat, mimo toho, byla tělesně i duševně úplně zničená.
K neuvěření, jak nás naděje při ošetřování nemocného nám dodává pružnosti duši i tělu a jak zničení té naděje nás sklátí. Věnovala jsem se úplně jen Vám dvěma moje drahé děti a byla jsem jen při Vás. Nervosa mne ale stále trápila a to zase Codecasová se mi věnovala a někdy i celé noci mne prováděla po bytu, a mi vše vymlouvala a mne tím trochu povznesla.
Stále jeho utrpení tanulo mi na mysli, a jen když jsem rozpravy naše uváděla v paměť, mi bylo volněji. Jak on byl o Vás a o mne starostlivý, jak mi vždy nakazoval, abych Vás dobře vychovala a hlavně mi kladl na srdce milý Bertíku, aby si se vždy své sestry ujal a se o ní s láskou staral a Jí, Boženko, abych k tomu vedla, aby se dosti vzdělala a byla dobrou ženou. A hlavně si přál, abyste se měli rádi, chtěl to mít u Vás jiné, neboť poměr sester jeho k němu jej velice bolel.
On se o ně také upřímně staral, aby právě ten poměr se urovnal a dal jim, než se oženil, každé zlatých 6. 000 a slíbil jim, že jim koupí někde malý domeček, až se najde příležitost. Zatím jim posílal příspěvek na byt. Ony také nahlédly, že chybily v mládí, když se k němu nehezky chovaly, a byla jsem ráda, že se mi podařilo mezi nimi poměr urovnat. Vždyť oni se měli rádi a právě ta jejich prchlá povaha z obou stran to zavinila. Ty příspěvky na byt jsem jim dávala dále a pak, když mi nastaly starosti o mé drahé děti, jsme s druhým Vaším otcem to přenesli na Vás.
Napsala jsem vám, moje drahé děti, o Vašem otci vše, abyste znali celý jeho život a jeho povahu; poznáte, jak šlechetného a dobrého otce jste měli!
Že jsem se po druhé vdala, mně sice, mé drahé děti nezazlíváte, ale časem nahlédnete, že bylo dobře tak, jak Váš drahý otec se obával, skutečně mé sestry, hlavně Márinka na mne vedly nátlak. Vždyť ona ještě, když ubohý byl živ, mne sváděla k nepravostem a chtěla, abych jim peníze i věci bez vědomí mého muže dávala. Mám, drahé děti, po svém otci opravdovou povahu a nikdy jsem nesvedla žádnou nepravost aneb nelhala a teď bych byla měla svého muže, kterého jsem tak milovala a ctila tak podvádět? Energicky jsem vše zamítla a vůbec moji příbuzní bez vědomí otcova ani krejcaru nedostali.
Také Vaše zdraví, zvláště Tvé, milý Bertíku, vyžadovalo venkova a hlavně potřebovala jsem oporu při Vašem vychovávání a tak jsem se odhodlala pro Vašeho druhého otce. Jednala jsem dle přání Vašeho tatínka a prosím Vás, abyste mi to již nezazlívali neboť mne ta myšlenka, že mne odsuzujete, strašně trápí.
Památka po Vašem drahém a dobrém otci mi zůstala svatou a také toho štěstí, které jsem dříve užívala, mně s vaším drahým otcem odumřelo. Tělesně jsem se zotavila, ale v duši smutek zůstane na vždy!

Schnirchovi

Ještě několik slov drahé děti o mně, abyste i můj život znali. Můj tatínek byl rozený v Sobotce r 1802 (zemřel v Praze 20. VII. 1877) maminka v Poděbradech (nar. 21. V. 1809, zemř. 7. I. 1887 v Poděbradech).
Otec tatínkův Alois Schnirch byl silniční komisař s malými příjmy, že ale tatínek viděl velkou jeho snahu a duševní čilost, nechal jej studovat. Když pak musel do Prahy na techniku mu nemohl více přispívat než 8 zlatými na měsíc. Nezbývalo mu než se starat o hodiny. Často nám vypravoval, že hrozně rád chodil do divadla a tu, aby mohl do divadla na galerii za 10 krejcarů, ten den neobědval. Tak se klopotně probíjel, až mohl dokončit studie.
Pak postupně se vyšinul na cestmistra v Poděbradech. Zde se stavěly kanály a most, (kanály se zde vlastně jmenují vysoké viadukty, po kterých vedl silnici od mostu až za kostelíček). Tehdy se oženil, vyvolil si Lenorku ze šesti dcer tehdejšího purkmistra Františka Kulicha.
Po dostavění kanálů a silnice se rodiče, tehdy měli již 3 dcerušky (Marie, Žofie, Terezie), se stěhovali do různých menších měst v Čechách do Štýrského Hradce, do Prahy. To již byl tatínek inženýrem. Konečně byl tatínek přeložen do Děčína. Děti jim zatím přibyli: Lori, Bohuslav, Jaroslav, Pepička, která v Štýrském Hradci zemřela. V Děčíně ve Weiher narodila jsem se já.

Byla jsem asi 6 měsíců stará, když najednou tatínek povýšil na vrchního inženýra a byl přesazen do Terstu, tedy z jednoho konce Rakouska do druhého. Bylo to, jak rodiče vypravovali, hrozné cestování. sedm malých dětí, vychovatel, vychovatelka, rodiče chtěli, abychom se učili česky, do německých škol nechtěl děti posílat a jedna známá rodiny, tedy se služkou 15 osob. Až do Lublaně jsme jeli železnicí, poněvadž ale z Lublaně do Terstu se dráha teprve měla stavět, museli rodiče najmout dostavník. Tím jsme jeli asi 2 – 3 dny do Terstu. Rodiče nám často vypravovali to radostné cestování, tolik dětí, tolik osob, neb ten pan inženýr měl také dítě. Byl tam i bratr Karla Hynka Máchy, Michal Mácha.
Mácha zastával u dědečka v kanceláři písařskou službu a obstarával podnikali potřebný materiál ku stavbě. Byl tehdy neženat. Ke vší radosti se mamince zapálila noha, dostala na ní růži a tak to byla hrozná cesta.

Stavba železnice pod vedením Josefa Schnircha

V Terstu pak již bylo dobře. Tam zůstali rodiče asi 1/2 roku a odstěhovali se do Sezany, vesnice asi dvě hodiny před Terstem. Tam pak dostali krásný byt, nově si jej rodiče zařídili a zůstali v Sezaně 10 roků. Zde se jim narodil nejmladší synáček Zdeniček, který jim ale bohužel za 5 let zemřel. Bylo to roztomilé dítě, pamatuji se, na něj. Měl zápal mozku. Vyjma této smutné události, zde užili rodiče a my všechny s nimi krásné časy; při stavbě dráhy je vždy veselo a rušno.
Tatínek zde měl skvělý plat a pak byl ve svém živlu, mohl ve svém oboru velké, zajímavé stavby provádět, a velice se vyznamenal. Měl trať Postojna – Terst, ve které bylo nejvíce, 6, tunelů a nejtěžší rozluštění technického umění. Bohužel, jeho vynikající talent všichni uznali a jeho čestný karakter také, neb se nenechal uplatit, jako ti druzí páni šéfové, ale že byl vlastenec, Čech a ku své národnosti se hlásil, nebyl povýšen na ředitele, jako ostatní dva páni, ale dostal od císaře jen záslužný kříž bez železné koruny. Zůstal vrchním inženýrem jen u stavebního ředitelství ve Štýrském Hradci se 1400,- zlatých roční služby. V Sezaně měl 3. 500,- zlatých mimo diet. Tak se mu císař za to odměnil, že při stavbě pro stát šetřil kde mohl, a nenechal se uplácet.
První moment, který si ze svého dětství pamatuju jest, jak jsme s tatínkem šli v zimě po obědě na procházku a tu najednou uslyšeli jsme v dáli tak zvláště tklivé kňourání psa. Že se nám asi 3 neb 4 dny před tím ztratil náš Mílek, černý psík, to bylo tatínkovi nápadné, i šel dle zvuku, až jsme přišli k jedné propasti, v krajině na Krasu jich jest ve skalách množství; nahnul se, zavolal Mílka. Tu to ubohé zvíře tak žalostně a unaveně štěkalo, že jsme ihned poznali našeho Mílka. Honem jsme tedy šli domů pro dělníky a provaz i trochu mléka a když jsme se vrátili, uvázali dělníci provaz na skálu a jeden z nich se tam spustil a Mílka vytáhl. Ubohý pejsek byl strašně vysílený a mléko s velkou hltavostí vypil. Museli jsme ho ale nést, nemohl běžet. Jak se do propasti dostal? Tatínkův sluha se vždy opíjel a když chodil pozdě domů, Mílek vždy štěkal; i dostal na něho Franz vztek a hodil ho do propasti. – To je první událost, která mi z mého dětství utkvěla v paměti.
Na ty krásné procházky s tatínkem do přírody se velice dobře pamatuji, po svačině si nás všechny sebral a chodil s námi asi 2 hodiny; nebyl žádný brouček, žádná květinka, žádný zvláštní kámen, aby nás nebyl tatínek zastavil a vše nám vysvětlil, jak se to jmenuje, jak to žije, roste, jaký užitek nebo škodu to přinese, u každé ještěrky, u hada jsme stáli a pozorovali. Kde byl přístup do některé jeskyně sám do ní vlezl a pátral, jak daleko se do ní může vniknout. Bylo tam také mnoho propastí, do těch jsme s ním házeli kamínky a počítal, jak dlouho letí dolů a dle toho odhadoval, jak asi hluboká ta propast je. Mezi kamením do kopce jsme lezli. Když jsme byli unaveni, jsme si vlezli do polí neb luk, sedli jsme si na zídku a odpočívali a tu vždy tatínek vypravoval. Byly to tak nesmírně krásná místečka! Zvláště v zimě neb na jaře tam to na nich hřálo sluníčko; tu se tak překrásně sedělo.
Krajinci totiž vyberou plochá místa mezi kopci; vyberou kameny, které potom kolem takového místa vedle sebe a na sebe nakladou a tím si udělají plot; a to místo si vyčistí, okopají a mají buď pole nebo louku. Rostly tam krásné fialky, narcisky, a mnoho jiných, krásných květin. Taková roklinka byla jak malý ráj. Mezi kameny na kopcích také kvetlo vždy množství koniklece, Ammone pulsatilla; vůbec tam byla skvostná květena. Tyto krásné procházky mně utkvěly až do dnes v paměti. –
V domě v prvním patře a přízemí bydlel majitel podnikatel dráhy Pallay; měl dvě děvčátka a dva hochy. S děvčátky jsem se učila, měly vychovatelku rozenou Francouzsku. Mně bylo již osm roků; chodila jsem vždy  v určité hodiny k nim dolů. Tůze mne to netěšilo, neb jsem byla hrozně živá a raději bych byla lítala po zahradě. Piano jsem se v sedmém roce začala učit u p. Piskáčka, byl to inženýr u tatínka. Mimo to jsem musela vždy pomáhat při prádle a sice když byly šmisetky, límečky a šátky hotové, jsem to musela pověsit a pak vyžehlit a gulmovat; to byla vždy moje práce a tu maminka mně nikdy neodpustila.

24/2 1923.

Dnes skončil 74 rok mého života! Co krásných, radostných dnů a co bolestí a smutku jsem za tu dobu zažila; nepochopitelné, kolik síly duševní si dovedeme osvojit, jak se dovedeme ovládat. Ta síla však, to je láska k rodině. Čím by mně byl život bez Vás, mé drahé děti? Nedovedla jsem se s Vámi mazlit ani Vám lichotit, není to v mé povaze, ale lásku k Vám cítím hlubokou. Jestli jsem Vám někomu řekla nějakou chválu, to zajisté bylo mé pevné přesvědčení, právě jako při kázání; nikdy jsem Vám nelhala a také nikdy lhaní netrpěla. -
Vracím se k vypravování o mém dětství. Dům, ve kterém jsme bydlili, stál v zahradě, byl dvoupatrový s hlavní frontou a 15 oken podle dráhy; zde byla úzká zahrada označená podle dráhy kamennou zídkou nízkou se železným plotem; obě druhé fronty vedly zahrádkou u dvora a čtvrtá do dvora s hosp. stavením. Ve frontě, která vedla jen do zahrady v přízemí byla krásná veranda, na kterou vedly široké kamenné schody; to byl vchod do bytu Pallayova. Na té verandě vždy pan Pallay snídal. Měl vždy přichystaný líhový vařič a když přišel, mu sluha na podnosu přinesl na kastrůlku přichystané maso a on si to vždy sám tam vařil. Tu vždy udílel audience, neb byl také okresním starostou; sedláci k němu chodili v záležitostech okresu, neb vyprávěla maminka, že se na ně rozkřikoval a nadával, jako na otroky.
Když byl s nimi hotov, vsedl do kočáru čtyřspřežení a jel do Terstu. Říkalo se mu kníže z Krasu a když byl asi 22 roků stár, byl v Lublani na poště kočí. Poštmistr měl dceru, ta se do něho zamilovala, ač byla velice bohatá si ho vzala a on s jejími penězi takto zbohatl. Neuměl sice při stavbě nic, byl velice sprostý a nevzdělaný, vzal si ale inženýry, stal se podnikatelem dráh a stal se milionářem.
Když jsem jela do Italie s Albertem a se stavili v Sesaně, jsme je navštívili, toužila jsem navštívit památné místo mého dětství, ale podivila jsem se; milionář Pallay byl chuďas, schudlý a za krátký čas na to zemřel. Měl rakovinu jazyka. Syn jeden se mu zastřelil a ostatní děti živořili v bídě. –
Ráda vzpomínám, jak jsme běhávali v zahradě, si hráli, bylo nás osm, na vojáky, loupežníky, my děvčata vařívaly atd. Jednou jsme Bohuslav, Jaroslav a já běhali po kamenné obrubě cisterny, já Jardovi něco řekla, on se rozzlobil, mne strčil do zad, a já sletěla dolů. Zlomila jsem si klíční kost na levé straně. Velký poplach, museli honem poslat do Terstu pro doktora neb mi ruka visela bez vlády. Asi šest neděl jsem, tuším, nosila ruku v třírohém šátku. –
Ještě si vzpomínám, když jsem byla asi dvouletá, jsem byla s chůvou, která měla v ruce malého Zdeněčka, v zahradě, byli jsme u pařeniště, já padla do skla hlavou dolů a chůva v leknutí a bez rozvážení mne chytla za ručičku a táhla skrz ty střepy ven. Střepy mi přeřízly kůži na čele a stáhly ji až přes oko. Na štěstí oko nebylo raněno, kůži lékař sešil a v krátkém čase bylo zase dobře.
Asi čtyřletá jsem lezla po kolenech na zemi, vrazila si jehlu do nohy, tato se v půli zlomila a nebylo vidět, kde je. Lékař starý, sedmdesátiletý pán musel mi do kolena řezat a magnetem ji vyhledat. Šťastně ji našel po dlouhé době; čtyři inženýři mne tehdy museli držet a sotva mne zmohli. Ubohá maminka se mnou prožila pěkné chvíle. Vůbec jsem byla strašný divoch, velice čilá temperamentní, žádná skála, žádný strom mi nebyl dost vysoký, všude jsem vlezla a s hochy jsme vždycky někam utekli, na vinice často daleko vzdálené, do druhé vesnice a maminka pak měla vždy o nás strach. Pamatuji se, že jednou za námi až do blízké vesnice a našla nás tam stekající se. Arci byl potom doma výprask neb arest, neb zapovězen oběd; ale to bylo málo platné; za nějaký čas jsme zase něco provedli.

Užili jsme ale za těch 9 roků v Sesaně krásné dětství. V neděli se někdy dělaly výlety, všichni inženýři s rodinami z celé stavby do příštích stanic, v kantýnách se obědvalo, byli všichni veselí. Se mnou se p. inženýři rádi bavili, neboť jsem byla velice bystrá a čilá, dovedla jsem s nimi dobře hovořit. Někdy vzali rodiče kočár a jeli se s námi koupat do řeky, asi přes hodinu vzdálené. To byl vždy pro nás velký svátek.
Když jsem byla asi 7 roků, měla svatbu moje nejstarší sestra Márinka, brala si inženýra Lahodu. Svatba byla ale v Poděbradech, protože se také vdávala sestřenice Márinka Balcarová, dcera zahradníka, za profesora Frantu.   Poněvadž byli v tu dobu sestra Lori a Bohuslav i Jaroslav v Praze na studiích, výbava se řídila v Poděbradech, dráhu měl tatínek zdarma, se odhodlali, a s Balcarovými si ujednali, že ty dvě sestřeničky budou mít svatbu společně v jeden den.
Byla to veselá, krásná svatba, bylo asi 15 družiček, samé sestřenice. Drahá sestra Žofi byla také již nevěstou a ženich její, Neisser inž, jel také s sebou jako mládenec a tak byla všeobecně veselá nálada. Maminka měla ještě tehdy ten statek Sans-pareil, bylo nutno také trávu prodávat atd. byla tím tedy rodičů a nás všech cesta do Poděbrad odůvodněna.
Byli jsme zde dosti dlouho, než si rodiče vše zařídili a děti v Praze do ústavu odevzdali. Lori dali do ústavu paní Amerlingové a hoši bydleli v tom samém poschodí u pí Novotné, sestry paní Amerlingové a chodili do české reálky. Pamatuji se, že mi bylo pak, když jsme se vrátili, po hoších smutno.
Pamatuji se, že tehdy jednou v poledne přišel tatínek strašně rozhořčen z kanceláře a vyprávěl mamince, že jeden podnikatel jej chtěl uplatit a mu sliboval asi 20. 000,- zlatých, když mu v plánech a účtech přehlédne nějaký podvod vůči státu. Vyhodil prý toho pána z kanceláře. –
Život jsme měli stále krásný, jezdili k nám často návštěvy a i Vídně to páni šéfové a inspektoři, často jezdili dohlížet na stavbu, což znamenalo u nás rozruch, neb bydlili vždy u nás. Tu večer bývali i ostatní páni inženýři pozvaní, starší páni a dámy hrávali whist, mládež musicírovala, hrála společenské hry, tančili i bylo vždy veselo.
V rodině jsme stále pěkně žili, byla u nás vždy harmonie. Měli jsme se všichni rádi. Ovšem rodiče byli na nás přísní, leckdy jsme byli trestáni, stát v koutku, neb nesvačit, aby biti jsme často nebyli. Tak ten čas v té milé Sesaně pěkně utíkal.
Jednou se ale pamatuji na notný výprask. Lezli jsme já a děti Pallayovi na druhé straně přes dvůr nad maštalemi vysoko pod střechou ve vikýři, já vystrčila z vikýře hlavu a volala na maminku, která byla v kuchyni. Maminka se lekla, bych nespadla a volala mne, abych ihned šla dolů. Já ve své bůjnosti jsem na ní vystrčila jazyk; i šla maminka k tatínkovi mu to povědět a tak si mne zavolal. Věděla jsem hned, že bude zle. Musela jsem pěkně k němu do jídelny, on si mne přehnul přes koleno a byl výprask. Tehdy jsem to cítila, dodnes na to pamatuji, ale byla jsem pak poslušná a způsobná.
Čas nám utíkal, děti z Prahy často psaly a blížily se prázdniny. Děti přijely domů, bylo mnoho radosti, nastalo setkání, já jsem se také nemusela učit. Přišla svatba Žofinky s Neisserem, která byla v Lublani v hostinci p. Pallayové. Ta nebyla tak hlučná jako Márinčina, nebylo tolik družiček. Po svatbě za krátký čas na to zase děti odjely do Prahy a bylo zase nějaký čas smutno.
Příští rok na jaře jsme jeli navštívit Lahodovi do Udine a když jsme tam byli, udělali jsme si výlet do Milána. Dobře se na tu cestu pamatuji a jak celá společnost lezla na střechu a věž Dómu Milánského. Ten kostel a pohled z něho na město na mne udělal velký dojem.

Císařovna Alžběta Amálie Evženie Bavorská přezdívaná Sisi (1855)

Blížil se konec stavby, již jezdily vlaky, nastalo zúčtování. Nyní byl určen den slavnostního otevření dráhy (27.6.1857) při čemž byl pozván císař. Tehdy jsme jeli s rodiči se podívat na jeho a císařovny slavnostní přivítání.

Císař Franz Josef  I. v roce 1865

(1859) Jeli jsme do Postojny, neb chtěli při tom rodiče vidět postojenskou jeskyni ve slavnostním osvětlení. Pamatuji se, jak jsme stáli s rodiči u vchodu do jeskyně ve velkém napětí, že uvidíme císaře a císařovnu, v tom nastal velký rozruch a ozvala se hymna rakouská, byla tlačenice a tu zvolala maminka: držte kapsy, císař jede. Mohlo se to mamince špatně vyplatit, když pak se císař s císařovnou, která byla do něho zavěšena, nám blížil, pošeptala nám maminka: „Křičte sláva“ a my tři spustili, co nám hrdlo stačilo: „Sláva císaři!“ Císař to uslyšel a udiven se na nás podíval, neb vše křičelo „Hoch“. Dojem na mne to uvítání cís. manželů udělalo ohromný, ještě teď mám ten obraz před očima.

Postojenská jeskyně v roce 1856

Postojenská jeskyně v roce 1840

Tzv. Taneční sál v Postojenské jeskyni
Císařský rada Thomas Ender * 1793 † 1875 namaloval několik ‚reportážních‘ obrázků z návštěvy císaře v Postojné  v roce 1857.
Císařský pár je zobrazen pravděpodobně při spodním okraji, dáma v bleděmodrých šatech ze tří kanýrů má na sobě krátký kabát, protože v jeskyních je zima, jak je vidět, ostatní dámy s tím nepočítaly.

Hlavní a jediný dojem a účinek nadšení ve mně vyvolal zjev císařovny, neboť byla andělsky krásná. Hlavně její milý úsměv, její graciozní úklony a pohyby při její krásné postavě okouzlily. Měla bleděmodré gazové šaty, sestávající ze tří širokých garnýr, které byly místy sepjaty v růžovými růžemi. Na prsou měla tři růže. Vidím jasně, jak přicházela z venku jeskyní, vedle cesty bylo jakési roští a gázový karnýr se o něj zachytil, ona ho chtěla vyplést a nešlo to, byli v chůzi zadrženi. Tu císař, aby mohli jíti dále, chytil karnýr a z pasti jej vytrhl, arci také tkaninu při tom roztrhl. Bylo na ní vidět, jak je jí šatů líto.

Po druhé jsme ji viděli v Opčině, když ji poprvé ukázali moře. Tu dojmem slzela, neb viděla poprvé moře. Byla krásná, měla tmavozelené aksamitové šaty cestovní se stejným kloboučkem. Ubohá! Tehdy byla ještě šťastná, netušila, co vše na ní čeká, bylo to brzo po její svatbě. -
Pak se dodělávalo účtování, došly dekrety každému inženýru a každý byl na své působiště přesazen. Tehdy, když se císař z cesty domů vracel, cestovali ještě s císařovnou do Italie, projížděli Lombardií a Venecií, stavil se v Lublani a uděloval tam vlastnoručně řády všem vrchním inženýrům. Tehdy se tatínek dožil velikého pokoření a zklamání. Vrchní inženýři, kteří se s jeho vědomostmi nemohli ani srovnat, kteří měli kratší štreky než on, (on stavil šest tunelů), kteří se nechali vesele od podnikatelů podplácet, dostali řády rytířské hodnosti a byli přesazeni jako stavební direktoři do velkých měst a on, který poctivě sloužil, dostal jen obyčejný řád s přesazením do stavební direkce v Štýrském Hradci. To měl co děkovat Chegovi a ostatním vysokým pánům, kteří jezdili do Sezany, u nás bydlívali a u nás poznali, jaký jest tatínek Čech, z čehož on se vždy veřejně vyznal, a že vede český dům. Neb to byl vždy čestný charakter a tím si i u podnikatelů i u jeho kolegů, druhých sekčních šéfů, udělal nepřátele, kteří se o to postarali, aby byl tak krásně odměněn.
Pamatuji si vše, když ten řád přišel, on byl roztrpčen a chtěl jej poslat císaři zpět, a že maminka měla strašnou práci, aby jej od toho úmyslu odvrátila. Také milý náš tatínek nikdy ten řád nenosil. Jen když byl jednou do roku u místodržitele v Hradci Králové a on tam musel jít, a byl pozván, jej vždy teprve po dlouhém maminčině domlouvání nechal připnout na frak. Byly to pro našeho hodného tatínka trpké chvíle.
Nastalo v roce 1859 trpké, smutné loučení s naší milou Sesanou. Byly tam naše nejkrásnější časy, rodiče tam zažili nejméně starostí, tatínek slavně své technické vědomosti uplatnil a my jsme tam zažili krásná dětská léta.
Dítě nikdy nemá ještě tak hluboce vyvinutý cit, jako dorostlé se nám loučení se Sezanou nezdálo tak smutné, jako mým milým rodičům. Lákala nás změna, neb jsme netušili, co znamená pro dítě, které jest zvyklé na krásu venkova, pobyt ve velkém městě. Ať se rodiče s krásným životem, který vedli v Sesaně, těžce loučili, přece byli rádi kvůli nám dětem, neboť museli posílat hochy i Lori do Prahy na studie, kdežto teď se s nimi nemuseli loučit, mohli je mít u sebe.
(1859 Graz) Já jsem již také musela do školy. Našli byt v Jacobini platz, hoši chodili do reálky, Lori a my všichni ostatní do hudeb. ústavu p. Buvy se učit piano a já do dívčího uher. ústavu na tom novém náměstí. Tehdy nebyly ještě obecné školy jako teď, tehdy posílali děti z lepších rodin do ústavu za plat 4 zlatých měsíčně a to jen do 12 roku, pak to bylo jen málo rodin, posílali děvčata do škol vyššího vzdělání, kde vyučovali profesoři z reálky. Plat byl 5 zl. měsíčně a kreslení se platilo zvlášť. Profesoři byli: Witfeller němčinu a dějepis, Chocholoušek (Čech), chemii, fysiku a počty, Hanke (Čech) krasopis, Netický (Čech) zeměpis, Flisnier frančinu, a p.   . . . , velký kazatel a zvlášť u dam oblíbený, náboženství. Slečna Valweinder ředitelka a majitelka ústavu, ruční práce. Dali mne rodiče chodit do toho drahého ústavu proto, že jsem se lehce učila a chtěli mi dopřát trochu vzdělání. Nehledělo se v těch dobách na vzdělání u děvčat, jen výjimečně, však nás bylo ve všech třídách jen 15 – 20 děvčat a museli milí rodiče slyšet dosti úšklebků od tatínkových kolegů, pánů vrchních inženýrů.
Dobře jsem se učila a mívala dobrá vysvědčení. Ale příjemný pobyt ve škole jsem neměla, neměli mne rádi, že jsem byla Češka, neb jsem se jim bránila, když se mi posmívali za to, a nemohli si také mnoho dovolit, neb jsem se dobře učila; dobře pamatuji, jak prof. Vitfellner jednou, když jsme šli ze školy s ním, neb jsme měli stejnou cestu, já a jakási Marta, když se naše cesty rozcházely, mi řekl: „sie fassen gut auf, sie könnten mein Auzagfal sein, wen sie nicht eine Böhmin wären, Beatrix. “ Já mu na to odpověděla: „Ich bin keine Beatrix, ich bin eine Božena. “ –
Však hoši v reálce kvůli tomu, že byli Češi také hodně a více než já zkusili, neb oni byli divocí kluci v české reálce v Praze, neuměli dobře německy a nic si nenechali od Němců líbit. Bohuslav již jako budoucí umělec hezky karikoval a i dovolil si různé písničky na p. profesory ilustrovat, rozumí se samo sebou, že se to na něj vyzradilo a on dostal karcer. Často, velice často byli oba trestáni, ač velice dobře studovali, byli ale divocí a hlavně, že si nedali nic líbit, když se jim i profesoři posmívali, že jsou Češi.
Bohuslav již v páté reálce prosil tatínka, aby jej nechal vystoupit, že chce být sochařem, aby mu dovolil se jako takový vzdělávat. Tatínek nedovolil, neb tenkrát umění neukazovalo na zvláštní vyhlídky pro budoucnost, ačkoli profesor Passini, Bohuslavův učitel ve sculptuře sám chodil k tatínkovi se za Bohuslava přimlouvat, že má rozhodně talent a do budoucna, že umění opanuje pole. Nebylo vše nic platno, tatínek nedovolil, Bohuslav ze vzdoru se neučil a schválně prováděl v reálce hlouposti, až jej v prvním pololetí asi v listopadu vyloučili z reálky.
Byla to pro ubohého tatínka, pro Bohuslava, pro nás všechny krutá doba. Jednoho dne totiž ráno přišel úřední dopis z reálky s oznámením, že jest Bohuslav vyloučen. Tatínek si jej zavolal, strašně mu vyhuboval, řekl mu, že na sochařství mu nedovolí, a že se musí učit nějaké řemeslo, třeba ševcem. Bohuslav pak utekl, celý den se nevracel a přišel až pozdě v noci domů, celý sinavý, vyhladovělý.
Druhý den ráno šel hned tatínek k prof. Passinimu to sdělit a se sním poradit, neb maminka s tatínkem se večer radili, co s hochem, než ještě se vrátil; tu maminka tatínka usilovně přemlouvala, aby Bohuslavovi nebránil, že by profesor zajisté zodpovědnost na sebe nebral a otce nepřemlouval, kdyby syn neměl k umění vlohy. Tatínek se vrátil až k polednímu, několik slov s maminkou promluvil a zavolala si Bohuslava.
Dobře si pamatuji, jak ubožák ztrápeně se vlekl do pokoje k otci, jako odsouzenec; tatínek jej ale potěšil, řekl mu, že se s matkou rozhodli, že mu nebudou bránit, ale že musí slíbit, že privátně šestou reálku dostuduje, že mu příjmul technika, ten že bude denně chodit a jej na tu zkoušku připravovat. Jestli zkoušku dobře si odbude a dostane vysvědčení, že bude chodit ke kameníkovi jako učedník se učit v kameně pracovat, a mimo to k profesorovi Passinimu. K přímluvě profesora a své drahé matce, že má co děkovat, že mu tatínek nebrání.
Bohuslav byl šťasten a my všichni také. Tolik mamince děkoval, k profesorovi běžel děkovat, byl hned celý jiný. Tenkrát mamince, to bylo při obědě, seděli jsme všichni pohromadě, řekl: „Maminko, jestli ze mne bude velký umělec, tak z vděčnosti udělám městu Poděbradům zadarmo pomník krále Jiřího, co památku na Tebe.“ Poděbrady byly rodné město maminčino. A tak také držel slovo. Z pomník krále Jiřího nevzal ani krejcar, jen materiál a běžné výlohy město platilo. Ubohý Bohuslav! Jediná jeho práce monumentální mu nic nevynesla a ubohá maminka se odhalení nedočkala.

12.7.1862
Portrét svého otce nakreslil Bohuslav Schnirch v době, kdy mu tatínek dovolil studovat sochařinu

Pozn. 1: Gigia Codecassa - malířka rodinných portrétů, mimo jiné portrét Aničky, Josefa Schnircha a jeho manželky Eleonory.   zpět

Pozn. 2: Svatební cesta: Marburg (Kudella) - Terst (Sessana = Sežana SLO) - Padova - Bologna - Florencie - Řím - Neapol - Řím - Siena - Pisa - Turin (Torino) - Lugano - parníkem Parlezzo - Mennagio - Como - Miláno - Verona - Bosseno (Bolzano=Bozen) - Lienz - Leoben (Lublaň).  Přibližně 200 km za den.  zpět

Pozn. 3: Le Cascine - největší trh ve Florencii zpět