Náhlý skon umělce, silného a statného pracovníka, rozechvěl naši mysl. Odešel od díla nedokonaného, smrt vyrvala ho z našeho středu, když jsme se toho nejméně nadáli. Tu otevřena před námi opět kniha, do níž zaznamenáváme dějiny českého umění, a přibyla nová kapitola na jejích stránkách. Činnost sochaře Bohuslava Schnircha vyplňuje v skutku kapitolu českého umění výtvarného, vyplňuje odstavec o českém sochařství, pro vývoj českého umění v 19. století důležitý. Stejně směl bych říci, že jeho život tuto kapitolu tvoří, neboť žíti znamenalo u Schnircha tolik jako pracovali. Náležel k umělcům neomrzelým, neúnavným, stále z práce se radujícím. Byla-li mu tato práce lehká, tvořil-li snadně a rychle, nemenší se tím dílo, které nám zanechal, dílo obsažné a rozměrné.

Schnirch narodil se v Praze dne 10. srpna 1845, a zde též počalo jeho školní vychování na reálné škole. Ale absolvoval reálku r. 1863 v Štýrském Hradci a tam také seznal základy sochařského umění. Roku 1863 byl učněm kameníka E. Greina, a to zcela po řemeslnícku, otesával kámen a modeloval. Pak teprve odebral se na Vídeňskou akademii, kde byl prof. Bauer jeho učitelem. Při tom však nezanedbával ani zde řemeslné stránky svého umění a pracoval u sochaře Mělnického. Roku 1866 radil mu prof. Geiger, aby šel na akademii Mnichovskou. Prof. Widnmann, odchovanec Schwanthalerův, stal se tam jeho vzorem, a monumentální, dekorativní plastika, jak ji nová renaissance vypěstovala, stala se jeho uměleckým ideálem. Bylo to slavnostní umění, poněkud uhlazené, a velmi klidné. S průpravou, jaké se Schnirchovi po tu dobu bylo dostalo, hravě si osvojil veškeré akademické zručnosti a dovednosti, tak že záhy vynikl. Komponoval sošku sv. Jiří na koni a obdržel za ni první cenu, od akademie vypsanou. Také čestných uznání a medaillí sobě dobyl. Roku 1868 pak počal Schnirch pracovali pro veřejnost. Vrátil se do Prahy., aby provedl bronzový medallion na Olšanském pomníku Fügnerovu a Tyršovu, medaillon Husův na domě č. 7 na Betlémském náměstí (pozn.: nedochoval se) a podobné menší práce, jako náhrobní pomníky, pamětní desky atd. Tehda ucházel se Schnirch o profesuru modelování na Pražské technice, byl však jako Čech německým zemským výborem zamítnut. Odjel do Vídně a r. 1870 dohotovil relief „Achill vláčí mrtvolu Hektorovu kolem zdí Trojských,“ a skupiny Prometheus a Boj Amazonek, vesměs díla v duchu nově oživené renaissance koncipovaná. Cesta do Italie, kamž r. 1871 se vydal, utvrdila Schnircha v jeho směru. Návrhy na sochy Apolla a Mus, skizy trojspřežení pro postranní pylóny Národního divadla (1873) jsou toho důkazem. Ale právě těmito pracemi stal se Schnirch v Praze a v Čechách populárním. Od té doby pak zabýval se hlavně pracemi dekorativního rázu, totiž výzdobou monumentálních staveb Pražských. Pro Národní divadlo vytvořil nejen zmíněné již figurální ozdoby (z nichž ovšem trigy provedeny nebyly), nýbrž také ornamentální část dekorace hlediště, různé svorníky s maskami, konsoly, výplně, vlysy, štít nad jevištěm atd. Rutinovaný, pilný pracovník Schnirch postavil si tu vlastně největší pomník a provedl nejrozsáhlejší svoje dílo. A právě v této dekorativní činnosti jeho spočívá význam Schnirchův pro vývoj sochařského umění českého. Názor Schnirchův jest, že sochařské umění neprávem se omezuje na „výrobu pomníků a různých figur,“ a že správněji lze mluviti o „plastice,“ to jest o umění modelačním, které v sobě zahrnuje též uměleckou vládu nad ornamentikou. Schnirch zahájil u nás takto směr, jenž teprve nyní vrchu nabyl a dle něhož požadujeme od umění, aby se „applikovalo,“ aby „sloužilo,“ zde architektuře, tam uměleckému průmyslu, onde zámečníku, jinde pak truhláři, čalouníku, kameníku atd. Schnirch ovšem měl na zřeteli toliko architekturu.

Není v Praze representační budovy, aby Schnirch nebyl k její výzdobě přispěl. Pro Rudolfinum dodal „strážce vchodu,“ sfingy i lvy, pro palác Českého musea allegorické skupiny pod kopulí, pro zemskou banku na Příkopech dvě mohutné sochy světlonošů z přízemí, pro pojišťovnu Assicurazioni Generali na Vácslavském náměstí sochy rybářství a orby a jiné a jiné plastiky na průčelích veřejných i soukromých staveb. Požívalť dobré pověsti jako mistrný dekoratér, jehož práce vždy bezvadnou formou se vyznamenávaly. Roku 1891 přinesla nezapomenutelná výstava, na oslavu stoletého jubilea první veřejné exposice umělecko-průmyslových výrobků českých pořádaná, nové dílo Schnirchovo, jezdeckou sochu krále Jiřího Poděbradského, z mědi tepanou a pro město Poděbrady určenou. Jméno Schnirchovo stalo se touto prací ještě známějším. Tisíce tisíců hostí na výstavě pohlíželi na postavu českého krále, jméno Schnirchovo bylo na všech rtech. Tou dobou stál na vrcholu své umělecké slávy. Neopomenul však žádné příležitosti (jaké v našem uměleckém životě bývají dosti vzácné), aby se veřejnosti znovu na paměť uváděl. Súčastnil se všech důležitějších soutěží na plastická díla monumentálního rázu. Provedl jednu ze skupin na hlavní vchod obecních jatek Pražských, podal návrhy na fontánu před Rudolfmem, na Husův pomník, na pomník sv. Vácslava.

A tu spatřujeme Schnircha opět v popředí našeho uměleckého života, ano jeho sv. Vácslav značí vrchol jeho umělecké zdatnosti. Populárním Schnirch již byl, teď se jeví též jako umělec vysoce nadaný. Model, konkurenční návrh ten, nestal se arciť tak známým, jako provedené dílo Jiří Poděbradský, ale toho jest v zájmu umělcové velice litovati. Schnirch vytvořil zde poprvé dílo nejen naskrze české, ale též umělecky svobodnější, vzletnější, než byla kterákoliv z jeho dřívějších i pozdějších prací. Že za úspěch této komposici, který nebyl ani tak všeobecný, jako spíše v uměleckých kruzích uznaný, děkoval vlastně zapření svého dosavadního uměleckého vyznání, to mu dokonce není na újmu. Schnirch byl povahy vznětlivé, podával se uměleckým dojmům rád a lehce, i není divu, když konečně, a snad bezděčně, také novějšímu směru české plastiky se podrobil. Mocné vlivy velikého umělce sochaře působily i na odchovance akademické školy německé, a tak se stává, že jméno mistra Myslbeka každému pisateli Schnirchova životopisu na mysli utkví a že je při zmínce o návrhu k soše svatého Vácslava také vysloví.

Schnirch také po zažitém sklamání, jakého se mu dostalo při soutěžích na pomníky sv. Vácslava a Jana Husa, byl stále pilným pracovníkem. Provedl mnohé drobnější dílo a též poslední svou větší práci, náhrobek dr. Julia Grégra na Olšanech. Smrt stihla jej dne 30. září t. r. jako muže, který hodlal ještě mnohou plastikou dokázali, že svůj úkol nepovažuje za skončený. Nepozbyl ani síly ani chuti ku práci, nebylo v jeho povaze o umění dlouze rozumovali, byl pravým mužem činu. Budeme na Bohuslava Schnircha povždy vzpomínali, neboť si našeho uznání zasloužil: pracoval dle sil svých ke cti a chvále českého umění.