Když si v roce 1882 vydali v Sobotce Almanach významných rodáků, zapomněli v něm uvést jedno jméno zvlášť významné pro dějiny naší technické práce. Šlo o inženýra Josefa Schnircha, narozeného v Sobotce roku 1782 a zemřelého roku 1877 v Praze. A nebylo to tenkráte ještě jméno nijak zapadlé. Vzpomínali na ně zejména pamětníci bouřlivého roku 1848. Připomínala je také živá umělecká činnost jeho syna Bohuslava, tehdy již proslulého českého sochaře. Na Josefa Schnircha zapomněly však i naše naučné slovníky, a nejvíce překvapuje, že před deseti lety, kdy se u nás psalo o stém výročí účasti českých techniků při stavbě Jižní dráhy – nejsmělejší železniční stavby své doby v bývalé rakouské monarchii – nebylo jméno Josefa Schnircha uvedeno mezi stavebníky. A přece toto jméno mělo by být vyslovováno vedle proslulého železničního inženýra Jana Pernera.

Podívejme se však, co nám zatím prozradily archívní fondy (Státní ústřední archív, železniční archív, studijní a dokumentační skupina NTM a rodinné sbírky vnučky Schnirchové. Josef Schnirch, absolvent pražské polytechniky v letech 1819-21 , byl ještě žákem prvního profesorského sboru zakladatele tohoto ústavu Františka Josefa Gerstnera. V těch letech vyšlo právě mnoho našich stavitelů silnic a později i prvních inženýrů železnic. Schnirch začínal a také dlouho působil při stavbě silnic ve východních Čechách, ponejvíce v poděbradském kraji, kde získal postavení cestmistra a titul zemského geometra. V tomto období se zúčastnil také několika staveb řetězových mostů, zaváděných u nás poprvé jeho blízkým příbuzným Bedřichem Schnirchem, známým projektantem řetězového mostu v Praze z roku 1841. Oba Schnirchové jsou také autory teorie o kolísání řetězových mostů, kterou vydali společně tiskem v roce 1832.

Když se u nás začaly v první polovině minulého století projektovat větší železniční stavby, Schnirch opouští silnice a věnuje se zcela stavbám nového dopravního prostředku. Nejdříve se s ním shledáváme (1840-1842) při vyměřování železnice z Liblína přes Plzeň do Budějovic. Na trasování této železnice podíleli se technikové Pražák, Jahn, Wenke, přidělení pražským stavebním ředitelstvím. Schnirch trasoval a niveloval úsek Strakonice-Protivín, zprvu pro lokomotivní železnici, později přepracoval projekt pro koněspřežku. Podnikatelé této železnice, nazývané ‚česká uhelná dráha‘, Wurmbrand a Seraincourt, nikdy však svůj projekt neuskutečnili. Až o mnoho let později bylo trasy této železnice použito z velké části pro trať Velenice-Plzeň-Cheb.

Zcela neznámo je v historii našich železnic, že Josef Schnirch byl spolupracovníkem proslulého paleontologa Joachyma Barranda. Bylo to v době, kdy se Barrande zúčastnil projektu České uhelné dráhy a pověřil právě Schnircha trasováním úseku podél Berounky od Skryj do Roztok u Křivoklátu. Schnirch obdržel za tuto práci skvělé vysvědčení od Barranda, a to mu zajistilo v roce 1842 přijetí k nově vytvořenému ředitelství staveb státních drah ve Vídni. A tak se dostal k dílčím projektům první železniční stavby z Vídně do Prahy. Tato práce přivedla Josefa Schnircha na několik let do Prahy. V roce 1845 vstupuje s inženýrem Pernerem a s řadou dalších českých techniků do průmyslové jednoty, kde projevil velkou agilnost. Zúčastňuje se akce za zřízení první české průmyslové školy a je zvolen předsedou sekce pro pomocné vědy technické. V průmyslové jednotě se stýká s Tylem, Havlíčkem, Riegrem, Amerlingem, Kodymem, Strobachem, Braunerem, Buquoyem a jinými muži našeho kulturního života před rokem 1848. František Palacký v jednatelské zprávě Českého muzea v roce 1847 děkuje především inženýru Schnirchovi za podporu při archeologickém výzkumu v Šárce a Bubenči. V té době se Schnirch zabýval stavebním projektem železnice z Prahy do Podmokel. V bouřlivém roce 1848 se zúčastňuje Slovanského sjezdu v Praze a téhož roku ještě kroměřížského sněmu. Rok na to odchází znovu do Vídně. Vzdává se funkce v jednotě, jejímž členem zůstává však nadále, a dokonce se přihlašuje ještě za člena České matice. Služební přidělení ve Vídni postavilo jej před nový velký úkol: vypracovat projekty některých úseků stavby Jižní dráhy. Schnirch byl pak pověřen jako vedoucí stavby jednoho z nejobtížnějších úseků této dráhy, a to mezi místy Loitsch-Nabrezina, tedy těsně před Terstem. Šlo o část trati, kde musely být zdolány neobyčejně velké překážky terénní a nepříznivé přírodní podmínky.

Úspěšným provedením Schnirchova úseku byla zároveň dokončena dlouholetá stavba celé trati Jižní dráhy. Její otevření roku 1857 znamenalo i důležité spojení našich zemí přes Štýrský Hradec přímo s Terstem.

Do Prahy se vrátil Schnirch až v sedmdesátých letech minulého století. Tehdy už jako pensista pracoval na řešení některých stavebních problémů, například stavbě železnice z Brna do Nezamyslic, při projektech drah v bývalém Sedmihradsku aj. Přistěhoval se do vinohradského domu, postaveného architektem Wiehlem pro jeho syna, sochaře Bohuslava, který v něm, zřídil velkou dílnu. A zde za technického dozoru bývalého stavitele drah Josefa Schnircha se pracovalo na projektech umělecké výzdoby tehdy právě budovaného Národního divadla.

Jméno Josefa Schnircha, jednoho z předních stavitelů Jižní dráhy, jméno spjaté i s dějinami našich silnic, řetězových mostů i železnic, a na konec i se stavbou Národního divadla, však přesto někdo oživil v naší paměti. A je zajímavé, že to nebyl technik, nýbrž vynikající národopisec a malíř, národní umělec Ludvík Kuba. Ve svých vzpomínkách upozornil Kuba nejen na činnost zapomenutého železničního technika, ale také na Schnirchův ryzí charakter národní a lidský. Kuba také připomněl jednu zajímavou kapitolu ze schnirchovské rodinné kroniky. Je částečně známá z máchovské literární historie. Josef Schnirch přivedl si totiž z Čech na stavbu Jižní dráhy bratra básníka K.H.Máchy – Michala Máchu.

U Schnirchů v Sezanně byly stále pohostinně otvírány dveře každému příchozímu z Čech. Přicházeli technici, umělci, spisovatelé i prostí vandrovníci za prací. Zaznamenejme alespoň jedno jméno: krajináře a grafika Jana Nowopackého, s nímž byl Schnirch znám už z pražských bouří v roce 1848. Připomínáme tu proto tohoto českého umělce, poněvadž zvěčnil v sérii svých akvarelů hlavní stavební objekty traťových úseků, které byly stavěny pod vedením inženýra Schnircha českými dělníky a techniky na dráze z Lublaně do Terstu. Nowopackého práce byla pak vydána jako barevné litografie u příležitosti otevření této dráhy v roce 1857.

Byl-li inženýr Jan Perner chloubou železničního stavitelství v letech čtyřicátých minulého století v Čechách, byl zase inženýr Josef Schnirch vynikajícím reprezentantem české práce na železničních stavbách v letech padesátých za hranicemi naší vlasti. A oba, Perner i Schnirch, patřili mezi nejhorlivější pracovníky v Průmyslové jednotě i v jiných kulturních institucích před sto lety. Jejich jména byla v čele nesmlouvavých bojovníků za první českou průmyslovou školu.