Vinohradská ulice, spojující od zástavby v roce 1884 dnešní ulice Legerovu a Bělehradskou, nese jméno Ferdinanda Břetislava Mikovce (zakladatele časopisu Lumír, autora tragedie Záhuba rodu Přemyslovců, díla Starožitnosti a památky země České a řady článků). Ulice, nazvaná jeho jménem, vznikla sice až 2 roky po jeho smrti, ale už od roku 1874 tam stál půvabný rodinný dům, spojený s ateliérem, který si zde postavil třicetiletý sochař Bohuslav Schnirch. Tehdy se totiž vrátil ze studií v Itálii, odkud posílal do Nerudova Lumíra nadšené referáty. Schnirch byl synem železničního a silničního stavitele Josefa Schnircha, spolupracovníka francouzského paleontologa Joachima Barranda a se svým strýcem Bedřichem pracoval i na projektu řady mostů, mezi nimi pražského Řetězového. Josef Schnirch byl činný na celém území rakousko-uherské monarchie, rodina s ním cestovala, ale Josef Schnirch vždy pečoval o to, aby se jeho dětem dostalo českého vychování. Například v Terstu byl jejich vychovatelem Michal Mácha, bratr básníkův. Starší děti pak chodily do českých škol v Praze. Inženýr Schnirch se domníval, že i Bohuslav bude v rodinné tradici inženýrem, ten si však na otci vybojoval možnost studovat sochařství. Po studiích ve Štýrském Hradci navštěvoval vídeňskou a pak mnichovskou akademii - tam vytvořil svoji první velkou práci, sochu Jindřicha Fügnera. V Itálii pak vytvořil první sochy pro Národní divadlo. Když se v roce 1874 vrátil do Prahy, marně hledal dům s vhodným ateliérem, kde by mohl pokračovat v další tvorbě pro rodící se divadlo a kde by našla útulek jeho rodina.
V té, době se začalo s bouráním pražských hradeb a tak si Schnirch našel vhodné místo za bývalými hradbami, kde stála už také demolovaná Slepá brána. Dům, který si dal postavit na dluh a za spolupráce už stařičkého otce, mu navrhl ve stylu staroflorentských palazzet přítel, umělecký a generační druh Antonín Wiehl a jeho společník Jan Zeyer, bratr básníkův. Sochař sám si nakreslil pro svůj rodinný dům sgrafltto s námětem antického holdovacího průvodu, k němuž mu přítel Ženíšek ještě připojil fresku obdobné tematiky. V ateliérech tehdy snad nejhezčího domu zavládl brzy čilý ruch. Na pracích pro Národní divadlo se tu se Schnirchem podílela řada mladých sochařů. Vznikly zde projekty soch Apollona a devíti múz, jak se vidí na divadelní attice, sochy divadelního proscenia se známým nápisem NÁROD SOBĚ, půvabná vítězná Čechie se svatozáři, múzy Melpomeno a Thalie, Apollo a Dionysius. A kolik dekorativních plastik tu rostlo podle sochařova návrhu, výplně, konsoly, svorníky s maskami aj. Všechny ty mladé pracovníky pojila horečná láska k divadlu, Žákavcem tak výstižně pojmenovanému „chrám znovuzrození“.
„Do renesančního domu v Mikovcově ulici č. 5 jsem začal docházet až v polovině našeho století když mne už předtím lákal tento palácek svým nezvyklým tvarem. To tam tehdy bydlila paní Ludmila Boučková, sochařova dcera, která se v domě narodila, přivedla tam i svého manžela dr. Boučka, profesora farmakologie na brněnské, později pražské Karlově universitě. S ní v tradici domu bydlila a bydlí i její dcera s rodinou. Celkem s ostychem jsem zaklepal na dveře bytu paní Boučkové, byl jsem však přijat s nesmírnou vlídností i vyprávěčským briem, jemuž jsem neodolal a zachytil z rozhovoru podstatné a zajímavé.“
„Můj tatínek se narodil v r. 1845 a zemřel v r. 1901,“ vyprávěla stará paní, „tedy celá jeho tvůrčí činnost spadá do 2. poloviny minulého století. A poslední čtvrtina jeho života je spjata s tímto domem. Tatínek jej miloval a spolu s námi mohl sledovat, jak rostlo prostředí kolem něho. Když se sem nastěhoval, začaly mizet pražské šance, zábrana růstu města, a on jako milovník umění si vyžádal krásný barokní mascaron ze Slepé brány, který pak uložil na dvorku svého domu. Vinohrady byly tenkrát mladé předměstí, v okolí našeho domu rostly nové stavby teprve pořídku a všude bylo plno světla, zeleně a vzduchu. Na tehdejším Purkyňově náměstí - dnešním Náměstí míru - začala vyrůstat radnice, škola, kostel svaté Ludmily. Národní dům a první činžovní domy. Na místě dnešního Vinohradského divadla byla usedlost se zahradou Štikovna. Divadlo vzniklo až 6 let po tatínkově smrti. V té naší době žila i krásná Kanálka, kam jsme rádi chodívali.
Tatínek byl vzácným člověkem zlatého srdce, dobrým manželem a otcem. Jeho snad největší láskou bylo Národní divadlo. Udělal pro ně spoustu věcí nejvíce však miloval trigy. Jejich osud je dnes už méně znám: první modely byly zničeny požárem 12. srpna 1881 před tatínkovýma očima, on byl mezi prvními, kteří na střeše pomáhali hasit a málem přišel o život. Jen jako tělocvikář a přítel Tyršův se v poslední chvíli spustil po hromosvodu na terasu lodžie. Divadlo bylo sice po dvou letech zase vystavěno, ale na trigy, které byly velmi nákladné, už nezbyly peníze - i když tatínek vypracoval nové, menší modely. Nové definitivní byly u něho objednány až 20 let po požáru, v roce 1901. Začalo se s přípravami, v průmyslovém paláci na výstavišti byl postaven model průčelí Národního divadla, v pondělí se mělo s trigami začít a v neděli před tím za krásného zářiového dne tatínka sklála v Šárce mrtvice. Teprve za deset let poté byly osazeny tyto bronzové trigy s bohyněmi Vítězství, převedené z modelu do definitivního tvaru sochaři Rousem, Halmanem a Šalounem.“
Jindy jsme s paní Boučkovou seděli u zmenšeného modelu svatováclavského pomníku v jejím bytě. „Tatínek se o soutěži na tento pomník dozvěděl měsíc před jejím uzavřením. Dal se do horečné práce, my děti nesměly ani pípnout, když v jeho ateliéru vznikala socha knížete na koni a s gloriolou nad hlavou, v jedné ruce s praporcem a druhou žehnající svému lidu. Na podstavci byli v poloreliefu blaničtí rytíři, kteří podle legendy měli přispět našemu národu, až mu bude nejhůře. Verdikt poroty vyzněl v rozdělení první ceny ex aequo mezi Myslbekem a Schnirchem, třetí cenu dostal Rous. Realizován byl však, jak známo, návrh Myslbekův, to už také tucet let po tatínkově smrti.“
„Vznikla zde však i řada jiných prací…“ „Jistě a nebylo jich málo. V první řadě socha Jiřího z Poděbrad, která byla tepaná z mědi a původně vystavena na jubilejní výstavě v r. 1891 a za pět let pak odhalena v Poděbradech. Byl to tehdy celonárodní svátek, celé Čechy tam vyslaly své zástupce. Dobře je znám i Býk u vchodu do pražských jatek, sochy na Národním muzeu a Zemské bance, medailony na náhrobním jehlanu Tyrše a Fügnera, strážce vchodu a sfingy při nynějším Domě umělců, pražský pomník Hálkův na Karlově náměstí, nebo sochy na dnešním muzeu Klementa Gottwalda.“
Milý, starý dům, který by chtěl k vypsání svých osudů a půvabů pero Andersenovo, se tedy dožije příštího roku už sta let. Ušetřil ho hektický růst města, přede si poklidně jako kočka v záhřmotí rostoucího metra a svého centenia se jistě také dožije s taktně restaurovanou tváří, jak si toho pro svůj dobový půvab a historickou cenu zaslouží.