Bohuslav
Schnirch 1845-1901
Petr Hartmann
Zpět na články o Bohuslavu Schnirchovi
|
Vzepětí tvůrčích sil národního umění ve 2. polovině 19. století, podmíněné v rozhodující míře stavbou Národního divadla v Praze a závažným úkolem, jakým byla jeho výtvarná výzdoba, zformovalo generaci umělců, pracujících na tomto díle, které reprezentovalo monumentálním způsobem dovršení kulturního obrození národa. Z těch umělců, kteří rozvinuli svojí tvořivou sílu a talent ke splnění náročné úlohy, má vedle architekta Josefa Zítka, autora projektu, nepochybně největší podíl na výsledné podobě ‚chrámu znovuzrození‘ sochař Bohuslav Schnirch, jenž Národnímu divadlu zasvětil podstatnou a nejkvalitnější část svého sochařského díla. |
|
Profesor architekt Josef Zítek
|
Bohuslav Schnirch se narodil 10. 8. 1845 v Praze. Byl pátým dítětem Josefa Schnircha, inženýra státních drah. Jeho matka, rozená Kulichová, pocházela z Poděbrad. Studoval od roku 1857 na reálce v Praze a od roku 1860 ve Štýrském Hradci, kde absolvoval v roce 1863. Odchod z pražské školy nebyl dobrovolný, Schnirch byl vyloučen pro kreslenou karikaturu svého profesora. Po maturitě se stal učněm v dílně kameníka E. Greina ve Štýrském Hradci. Kamenické řemeslo mu bylo prvním stupněm k cestě na akademii a také podmínkou, kterou inženýr Schnirch omezil svůj souhlas se synovou volbou stát se sochařem. Po roce učení, jež bylo vhodnou průpravou pro budoucího umělce, odešel mladý Bohuslav Schnirch v roce 1864 na vídeňskou akademii, kde se stal žákem profesora Františka Bauera. Základem výuky sochařů na této škole byl tehdy ještě stále antikou inspirovaný klasicismus, formulovaný v díle Antonia Canovy a Berthela Thorwaldsena. Ani ve Vídni nepřerušil Schnirch svůj blízký vztah k řemeslu a materiálu; vedle studia na akademii pracoval v dílně českého sochaře - kameníka Melnického, v níž dožívala z českého barokového sochařství vycházející rodinná dílenská tradice, na úkolech plastické dekorace architektur. O dvě léta později, roku 1866, je Schnirch už v Mnichově, kde na tamní akademii vstoupil do ateliéru profesora Maxe Widenmanna. Okolo poloviny století počíná příklad antiky, dotud závazný, ztrácet na přitažlivosti a je zatlačován romantickým historismem, oživujícím gotiku, románský sloh i renesanci. Slohová proměna, zasahující jak architekturu, tak malbu a plastiku, byla vnímavě přijímána i mnichovským uměleckým prostředím. Tato atmosféra působila i na Bohuslava Schnircha, ačkoliv jeho profesor, Max Widenmann, byl klasicista. Do oněch let spadá první Schnirchův závažnější umělecký úspěch. V roce 1867 získal první cenu akademie za model sochy sv. Jiří. Byl to výsledek pozoruhodný tím spíše, že autor vítězného modelu byl v Mnichově teprve několik měsíců a byl zde téměř neznámý. |
|
Z doby kamenického učení v dílně Greina
|
V roce 1868 přijíždí třiadvacetiletý Schnirch do Prahy a začíná pracovat samostatně. Jeho tehdejší práce byla věnována menším zakázkám pomníkovým a náhrobní plastice. Navštěvuje přednášky architekta Josefa Zítka na pražské technice. Vážný zájem o architekturu jej sbližuje se Zítkem, který mu zadává plastickou výzdobu několika svých staveb. Tehdy poprvé se uskutečňuje jejich spolupráce, jež se později ukázala tak úspěšnou. Příštího roku, 1869, odchází Bohuslav Schnirch znovu do Vídně. Toto rozhodnutí bylo uspíšeno zamítavým stanoviskem Zemského výboru k jeho žádosti o uvolněné místo učitele modelování na pražské technice. Neméně silným momentem byly i důvody umělecké. Vídeň se stala v oné době významným střediskem uměleckého dění, ovládaného estetikou novorenesanční. Neorenesance byla dalším z historisujících slohových názorů v umění 19. st., pronikla do všech jeho odvětví a přinesla, zejména v architektuře, řadu pozoruhodných realizací. Ve Vídni pak tvořil Gottfried Semper, vůdčí architekt nového stylu. Množství staveb, které ve Vídni tehdy vyrůstaly, žádalo si plastické dekorace. Při díle se tu setkávala řada sochařů, mezi nimi i několik Čechů. Byl zde J. V. Myslbek, Antonín Wagner i Ludvík Šimek. Sem přišel Bohuslav Schnirch a obohatil zde svůj na antice poučený sochařský projev o výsledky studia italského renesančního sochařství, i když jeho velká touha - cesta do Itálie, zůstávala nesplněna, protože očekávané stipendium na italskou cestu mu nebylo přiřčeno. Až v roce 1871 odjel - na vlastní náklad - do Říma, kde se zdržel do léta roku 1873. Dvě léta svého římského pobytu naplnil intenzivním studiem italského renesančního umění. Kreslil a modeloval, studoval volnou plastiku i skulpturu na architektuře. Jeho vlastní práce z té doby dokumentují míru vlivu, jakým na něj italská renesance zapůsobila.
|
|
Bohuslav Schnirch v době studií v Římě
|
Když byla 1. září 1872 vypsána soutěž na plastickou výzdobu Národního divadla, rozhodl se i Schnirch soutěž obeslati. Ještě z Říma, v roce 1873, posílá do Prahy své první návrhy a téhož roku se vrací definitivně do vlasti. Vítězství v soutěži, kde předložil především návrhy na trigy a sochy pro attiku, připoutalo Bohuslava Schnircha ke stavbě na dlouhou dobu. Kromě toho pracoval na dekoraci vnějšku budovy i na její vnitřní výzdobě. Práce na trigách, jež byly pro něj úkolem umělecky nejzávažnějším, na kterém chtěl vyjádřit to nejlepší, čeho byly jeho talent a pile schopny, přinesla umělci řadu obtíži i zklamáni, vrcholící zničením pomocných modelů při požáru divadla. Nové, čtvrtinové modely dokončil v letech 1888-89. Jejich definitivního provedení v bronzu a osazení na pylony průčelí se již Bohuslav Schnirch nedožil, neboť k němu došlo až v roce 1911, deset let po jeho smrti. Sochaři Halman, Rous a Šaloun, kterým bylo zadáno provedení definitivních modelů pro odlití, přepracovali původní modely Schnirchovy ve smyslu zdůraznění pohybu koní a zjednodušení celkové modelace. Naproti tomu dekorativní práce postupovaly plynule a bez přerušení. Plastická dekorace vnějšku budovy byla provedena v letech 1878-1879, vnitřní výzdoba řezbářská a štukatérská byla podle Schnirchových modelů dokončena roku 1881. Požár nepoškodil kamenné dekorativní články architektury, avšak vnitřní výzdoba musela být zcela obnovena a zčásti, vzhledem k změnám stavebním, nově koncipována. Konečně roku 1882 vytvořil Bohuslav Schnirch reliéf pro štít proscenia. Námět reliéfu, modelovaného ve štuku, je alegorický: vítězná Čechie žehná divadelnímu umění. Přestože Národní divadlo vázalo velkou část Schnirchových sil i času, pracoval současně na dalších zakázkách. Navrhl výzdobu řady pražských staveb. Připomeňme alespoň jeho plastiky pro Národní museum, pro Rudolfinum, dekorativní články budovy Uměleckoprůmyslového musea a sochy pro Zemskou banku, kromě mnoha jiných prací, vznikajících vedle hlavního proudu sochařského díla, jako byly plastiky zvířat, návrhy mříží a uměleckoprůmyslových předmětů. |
|
|
V soutěži na pomník sv. Václava pro Prahu byl Schnirch se svým soutěžním návrhem z roku 1888 vážným konkurentem Myslbekovým. Porota uznala jeho návrh za rovnocenný Myslbekovu a odměnila oba stejnou částkou. Realizován byl však návrh Myslbekův. Pro Poděbrady vytvořil v roce 1891 jezdecký pomník krále Jiřího. Uskutečnil tak myšlenku, kterou se zabýval jíž od roku 1864. Tehdy slíbil své matce, která podporovala přímluvou u otce synovu volbu životní dráhy, že pro její rodné město navrhne pomník husitského krále. Jezdecká socha Jiřího z Poděbrad, provedená v neobvyklém materiálu, tepaném měděném plechu, je z nejzdařilejších Schnirchových prací, a také, vedle Myslbekova sv. Václava, nejlepším jezdeckým pomníkem v českém sochařství 19. století. Když v roce 1901 Bohuslav Schnirch zemřel, zůstalo za ním sochařské dílo slohově jednotné, dekorativně účinné, při tom však uměřené ve vztahu k architektuře, dílo imponující pílí a šíří zájmů svého tvůrce. V souhrnném pohledu jeví se Schnirchova tvorba jako projev dobově vázaného slohového názoru, v němž složka osobního pojetí ustupuje do pozadí. Tento cit pro slohovou jednotu se osvědčil právě při práci na Národním divadle. Plastická výzdoba je rovnocennou a neodmyslitelnou součástí novorenesanční stavby. Ostatně architekt Zítek, nekompromisně sledující svoji koncepci divadla, nesnesl vedle sebe jako spolupracovníka sochaře, který by se dokonale nepodřídil jeho záměru a vedení, jak se ukázalo hned na počátku, v případě J. V. Myslbeka. Se Schnirchem si Zítek rozuměl velmi dobře. Oba dva spojovalo stejné slohové zaměření a byla tu i zkušenost z dřívější společné práce. Schnirch podřizoval plastiku architektuře, sochařská výzdoba dotvářela a zdůrazňovala celkové vyznění architektury. Při tom ovšem neztratila nic ze svých specifických sochařských kvalit. Forma je čistá, harmonická a logicky utvářená, při dokonalém zvládnutí technickém. V plastice, určené pro architekturu, dosáhl Schnirch nejlepších výsledků v mezích své doby a slohového názoru; avšak i mimo tuto oblast vytvořil díla té hodnoty a závažností, jako byl jeho soutěžní návrh pomníku sv. Václava nebo pomník Jiřího z Poděbrad. Nenaskýtá se často v životě umělce taková příležitost a úkol, jakého se dostalo Bohuslavu Schnirchovi při stavbě Národního divadla. Byl si toho plně vědom a odvedl práci, která mu mezi umělci generace Národního divadla zajistila významné místo. Petr Hartmann Nejdůležitější literatura: Seznam posmrtné výstavy děl Bohuslava
Schnircha (úvod V. J. Dušek), Praha 1961. Seznam vystavených prací Bohuslava Schnircha 1. Herkules, bronz v. 84 cm |
Zpět na články o Bohuslavu Schnirchovi
