MASARYKOVA UNIVERZITA

II.

Vznik pomníku a historie jeho realizace

První myšlenka na stavbu pomníku se podle vyprávění sestry Bohuslava Schnircha Boženy Boučkové zrodila v hlavě malého Bohuslava. Rodiče, mezi jejichž přátele patřili František Ladislav Rieger, Alois Pravoslav Trojan a František Palacký, si velmi přáli, aby se děti učily česky. Bohuslavovi se však na pražské reálce nelíbilo. Učil se špatně a prosil otce o dovolení školu opustit. Toužil být sochařem, což tatínek dlouho nedovoloval. Po maminčiných přímluvách a chválení synova talentu profesorem Pasinim, nakonec souhlasil. Bohuslav ze samé radosti při obědě řekl: „ Maminko, jestli ze mne bude velký umělec, tak z vděčnosti udělám městu Poděbradům zadarmo pomník krále Jiřího, co památku na Tebe.“ Poděbrady byly maminčino rodné město.12

A tak se stal roku 1863 učněm v Greinově kamenické dílně ve Štýrském Hradci, kde se zabýval modelováním, kamenickou prací, vysekáváním ornamentů v pískovci a v mramoru, odpoledne pak navštěvoval hodiny kreslení podle antických děl na akademii (Štýrská stavovská kreslířská akademie [Steirisch Ständische Zeichen-Akademie]). Roku 1864 absolvoval soukromě reálku a odjel do Vídně. Po dvouletém studiu na vídeňské akademii přestoupil na akademii v Mnichově. Významná pro jeho budoucí tvorbu byla studijní cesta do Itálie v letech 1870 až 1873, kde byl uchvácen italskou renesancí.13

Iniciativa postavit v Poděbradech pomník vzešla v letech 1870 – 1871 od místních studentů. Dopisem se obrátili na Františka Palackého, který je požádal záměr odložit na vhodnější dobu. Jarmila Hellichová ve svých vzpomínkách napsala, že Emanuel Hellich v dopise ze 7. ledna 1871 informuje syna Gustava o sbírání příspěvků na pomník králi Jiřímu. Za tímto účelem byla pořádána i taneční zábava.14 Poté se o pomníku nemluvilo, což bylo prospěšné. Město nebylo k úkolu finančně tak nákladnému připravené. Ve druhé polovině 19. století docházelo v Poděbradech jen k pozvolnému rozvoji živností a průmysl, který vzkvétal po celých Čechách, sem žádné převratné změny nepřinesl. V 60. letech zde byl krátce provozován cukrovar, velkého úspěchu nedosáhl ani lihovar. Dobře prosperujícím zůstal jen panský pivovar a závody se stavebním materiálem, uhlím a dřívím rodiny Petzoldů a pila s cihelnou Vojtěcha Kerharta. Důvody založení sklárny roku 1876 bratry Gerhardovými ze Schützendorfu nejsou známy. Město se rozvíjelo pomalu. Roku 1871 byla na náměstí postavena nová kašna, zřídilo se městské osvětlení lampami a domy na náměstí měnily pozvolna podobu. Skoro vymizela podloubí, která majitelé zazdili nebo přestavěli na krámky. Roku 1870 byla ve městě zprovozněna železnice a nádraží.

Dlouhodobé úsilí o rovnocenné postavení české společnosti v uspořádaném státoprávním celku v porevolučních letech, v druhé polovině 19. století, nevedlo k úspěchu. Přesto se již rozvoj národního hnutí v ní nedal zastavit. S novým zákonem shromažďovacím a spolkovým v roce 1867 se i v Poděbradech většina obyvatel postupně zapojila do kulturně-společenského života města. Aktivní byli poděbradští studující, kteří organizovali sbírky na stavbu Národního divadla. Mezi lety 1878-1892 se rozrostl počet místních spolků z devíti na šestnáct.15

Dne 11. listopadu 1882 byl na sokolské schůzi přijat návrh cvičitele Eduarda Šebora, aby byli pozváni studenti, městská rada, Občanská a hospodářská záložna, Řemeslnická Beseda, Zpěvácký a Ochotnický spolek, Hasičský sbor a veteráni na poradní schůzi, kde by se jednalo o stavbě pomníku. Schůze se sešla 15. dubna 1883. Ze 42 přítomných byl zvolen třináctičlenný výbor a předsednictvo.16

Již zde se objevuje jméno lékárníka Jana Hellicha, který byl v letech 1884 až 1897 poděbradským purkmistrem a jako milovník historie a archeologie stál u zrodu budoucího pomníku králi Jiřímu. Protokol ze schůze z 18. dubna 1883 vypovídá o jednání o stanovách spolku. 15. května 1883 byly c.k. místodržitelstvím v Čechách stanovy Spolku pro zbudování pomníku proslavenému králi českému „Jiřímu“ v Poděbradech potvrzeny. Spolek se skládal ze členů zakládajících, činných, přispívajících a čestných. Jeho předsedou byl zvolen ředitel panství Leopold Doležal. Účelem bylo postavení důstojného pomníku z prostředků spolku, kterými byly příspěvky členů, dary, dobrovolné sbírky a výtěžky k tomuto tématu uspořádaných zábav.

V červnu bylo schváleno první provolání. Spolek byl velmi aktivní. Pořádal koncerty, plesy, národní slavnosti, divadelní představení. Oslovoval spolky a instituce v českých zemích i v zahraničí. Podle pokladních zpráv vykazoval v červnu 1884 zisk 3 900 zlatých. O rok později už jen 4 786 zlatých.17 Z korespondence spolku, která se převážně týkala finančních sbírek a příspěvků na pomník, vyplývá, že úsilí vynaložené na jejich získávání bylo veliké. Spolek musel na cestě za svým cílem překonávat obtíže a spory. S žádostmi o finanční a duchovní podporu byly opakovaně rozesílány dopisy s vlasteneckou tematikou a provoláními spolkům, korporacím, představenstvům, městským radám, kancelářím a známým osobnostem – vlastencům. V únoru 1886 byl o příspěvek požádán i kníže v Poděbradech.18

24. dubna 1885 předložil předseda na výborové schůzi návrh požádat Bohuslava Schnircha o radu ohledně pomníku. V úvahu přicházel kamenný. Jan Hellich navrhl z finančních důvodů vyčkat a postavit kovový, ale jeho názor nebyl přijat. V létě 27. července se na pozvání výboru zúčastnil schůze Bohuslav Schnirch. Vyslovil názor, že pro postavení důstojného pomníku je zapotřebí spojit síly a připravit základní kapitál. Jako nejlepší místo navrhl náměstí, kde stála kašna. Za podpory Jana Hellicha zde přednesl svoji vizi pomníku mezi zámkem a mariánskou sochou, spojeného s novou kašnou, kde by vypadal honosně. Co se týče financí, zhodnotil, že dosavadní hotovost spolku nestačí ani na bronzové ani na žulové provedení. Proto doporučil hořický pískovec, který má dobrou tvrdost a trvanlivost a lze z něho pořídit důstojný pomník. Navrhl hovořit spíše o způsobu provedení než o materiálu, kde si připouštěl možnost pozdější kombinace ve prospěch lepšího výsledku. V bohaté diskusi byl umělec žádán o vyhotovení projektu a návrhu. V závěru schůze byla schválena Schnirchova myšlenka na postavení pomníku v provedení „Jiřík na koni“. Pro velkou vytíženost slíbil sochař termín dodání modelu na jaře. Zavázal se též k získání věrné podobizny krále.19

Později není již žádný konkrétní vzor zmiňován, avšak autor se tímto tématem jistě zabýval. V archivu Polabského muzea v Poděbradech je uložen obrázek z České kroniky zachycující Jiřího z Poděbrad v okamžiku volby králem.20

20. února 1886 předložil umělec tři skici a poprvé vznesl návrh na provedení kašny a vedlejších soch v hořickém pískovci a Jiříka na koni z tepané mědi. Až do června probíhaly diskuse, Schnirch vyhotovil další výkresy a zabýval se myšlenkou, má-li mít Jiřík na hlavě korunu, či ne. Stanovil první rozpočet v hořickém pískovci s kašnou na 11 885 zlatých 16 krejcarů nebo s úsporami na kašně na 10 461 zlatých.21

Velmi ostrou kritiku zaslal neznámý poděbradský občan do novin. Zde se vysmívá návrhu postavit pomník králi Jiřímu na kašně, napadá a obviňuje švagra sochaře (pravděpodobně dr. Bohumila Boučka) z vyvyšování a prosazování svého švagra (Bohuslava Schnircha), který prý model provede levně za 300 zlatých. Píše. „Pomník králi Jiřímu, jednomu z nejlepších králů tohoto našeho staroslavného království českého, obmýšlejí opatrní a moudří Poděbradští postaviti na kašnu a slavného krále ještě snad nyní chtějí zaměstnati, aby jim do nádržky ze své výše vodu pouštěl a snad o božím těle wasrkumst prováděl.“22

Sochař, který se v té době věnoval zhotovení symbolů pro poděbradský kostel a proboštství, reagoval na výtku určenou výboru vyjádřením, že „...bývá nejen zvykem, ale i téměř povinností, bráti při takových vlasteneckých podnicích zřetel ku sílám domácím, pokud v oboru svém vyhovují a teprve, pakli by nebylo vyhlídky na zdařilý výsledek, mnělo by se pomýšleti na provedení z jiné strany. Této cesty může se slavný výbor přidržeti, neb jsem si plně vědom, že dovedu úloze dané dostáti.“ Dále vysvětluje, že nikdo z konkurentů by nezhotovil model 1:10 levněji, než je dohodnutá částka 300 zlatých. Navrhuje vystavení modelu, jeho prozkoumání spolu s projektem znaleckou komisí … „ a schválen, nemůže nikdo na světě něco namítati a každá jiná cesta, byla by již kvůli většímu nákladu nepravá a musela by mě uraziti a toho není třeba. V pádu pak, že by projekt můj nebyl uznán za dobrý, musel bych býti ovšem spokojen.“23

14. června 1886, kdy členové výboru opět odmítali projekt s kašnou, navrhl sochař, aby byl model jeho myšlenky předložen svolané znalecké komisi. Ke konci září byl model hotov a umělec žádal o zhodnocení. Ze zápisů schůzí výboru jsem nabyla dojmu, že pro obyvatele malého města bylo propojení velké sochy s kašnou opravdu těžké přijmout. Sochař proto připravil ještě jednu variantu se čtyřmi bazény. Předpokládal dohotovení jezdecké sochy před pařížskou výstavou v roce 1889, kam by mohla být zaslána, a odhalení plánoval na rok 1890 k 470. narození krále Jiřího. Návrh byl schválen. Současně bylo ustanoveno, že pomník bude stát na poděbradském náměstí.

Na říjnové schůzi výboru bylo dohodnuto připravení kostry ve skutečné velikosti na místě plánovaného pomníku, aby mohla být dobře posouzena vhodnost místa spolu s modelem. Bohuslav Schnirch se obával, že jeho myšlenka vyjádřená modelem nebude správně pochopena. Oslovil znalce, kteří se 14. listopadu 1886 dostavili do Poděbrad. V čele s Otakarem Hostinským byli do komise pozváni Josef Zítek, Josef Schulz a Josef Fanta za architekturu, Josef Václav Myslbek a Tomáš Seidan za sochařství, Renata Tyršová a Karel Chytil za estetiku, za archeologii konzervátor František Josef Beneš a Břetislav Jelínek a za historiky V. V. Tomek a František Emler. Obšírná diskuse byla ukončena kladným shrnutím.

Josef Václav Myslbek vyjádřil názor, že pomník s kašnou je věcí uměleckého citu a návrh schválil. Otakar Hostinský upozornil, že vzhledem k výšce pomníku musí být dole rozšířen a jiné řešení než kašnu nevidí. Znalecká komise závady na modelu ani na zvoleném místě neshledala a souhlasila s provedením, protože figurální část viděla jako bezvadnou. Vystavila dobrozdání podepsané Benešem a Myslbekem, kde došla k závěru, že volba místa postavení pomníku v ose náměstí s rodným hradem v pozadí je vynikající, schválila architektonickou dispozici, rozměry, bazén, který pomník oživuje. Považovala za nutné odstranění staré kašny.

Figurální části a kompozici nic vytýkáno nebylo z uměleckého ani z archeologického hlediska.24 Josef Zítek se vyjádřil zvlášť. Projekt považoval za důstojný a svému účelu vyhovující, schválil znázornění krále na koni, fontánu, základní dispozici mohutného podstavce se čtyřmi štítonoši. Rozměry ohodnotil jako úplně přiměřené poděbradskému náměstí. Jako jediný doporučil upravit některé proporce, příznivější rozložení fontány a zjednodušit některé dekorativní motivy. Z hlediska rozpočtu konstatoval, že Schnirch si účtuje velmi nízké ceny, které lze vysvětlit jen jeho zápalem pro svěřený úkol.25

Podobné kladné hodnocení se objevilo i v denním tisku.26 Na výborové schůzi 27. listopadu 1886 bylo oznámeno schválení projektu valnou hromadou. 12. února byl Bohuslav Schnirch požádán o vyhotovení a zaslání návrhu smlouvy. 27 V březnu byla smlouva projednána a 31. května 1887 byla v Poděbradech mezi výborem Spolku pro zbudování pomníku králi Jiřímu v Poděbradech a sochařem Bohuslavem Schnirchem podepsána.28 Umělci se na základě jeho trpělivosti, pracovitosti, taktu a zdlouhavého vysvětlování podařilo prosadit jeho myšlenku v celé její podobě, bez ústupků spolku, kterou byla …oslava vladaře a jeho mimořádný čin.

V celé korespondenci mezi výborem spolku a sochařem z let 1885 až 1895 je často zmiňována základní myšlenka a forma pomníku. Bohuslav Schnirch zhotovil několik návrhů, o kterých se na svolaných schůzích diskutovalo. Pro zhotovení definitivních náčrtků modelu si nechal vytvořit u Obereignera plány náměstí.29

Již v dopise z 25. května 1885, kde děkuje za vyzvání k provedení pomníku, zdůrazňuje historickou důležitost postavy Jiřího z Poděbrad, a proto doporučuje pomník s bronzovou sochou „....Jiříka na koni v okamžiku, kdy, pokořiv hrdého krále Maďarů, Matyáše Korvína, jemu pravici ku smíru podává“. Upozorňuje na velké náklady a navrhuje hledat způsob, kterým by se dalo této myšlence přiblížit, aniž by byly prostředky spolku překročeny. Pro celkový přehled zde uvádí přibližné ceny za sochy z pískovce, za sochy sedící, sochy na koni a za podstavce s reliéfy, ornamentální výzdobou nebo sochami vedlejšími.30

Umělec nabídl spolku k posouzení celou škálu možností. Uvědomoval si finanční omezení celého projektu na malém městě, zapojoval se do diskusí na schůzích výboru. Vystupoval jako koordinátor celého projektu, dával každému možnost vyjádřit se, ale v zájmu nejlepšího možného výsledku nemínil ustoupit ze svých požadavků na celkovou kvalitu plánovaného díla, o kterém měl od začátku jasnou představu. Ochabovala-li činnost spolku, dovolil si i písemně vytknout liknavě odváděnou práci. V zájmu uskutečnění své ideje navrhoval spolku zajištění bezplatných přednášek. Vytrvale vybízel členy výboru k činnosti. Od všech zúčastněných vyžadoval přesnost v plnění rozdělených úkolů, v čemž sám šel příkladem. Řídil se zásadou, že na prvním místě je myšlenka a forma, až poté materiál. Sochař se snažil zachytit krále Jiřího na vrcholu slávy a tomu odpovídala představa Jiříka na koni se čtyřmi pážaty, která chtěl původně též provést v mědi. Představa krále na trůnu se mu nelíbila a figura stojící se mu nezdála dost důstojná.31

V březnu 1888 se sešli v sochařově ateliéru na Vinohradech znalci k opětovnému posouzení modelu, tentokrát v poloviční velikosti. Jednání se zúčastnili V. V. Tomek, konzervátor Josef Beneš, kustod Břetislav Jelínek, Otakar Hostinský a ředitel jízdárny Rudolf Pinnert. Josef Václav Myslbek svou účast odmítl. Komise zhodnotila dílo jako vylepšené. V. V. Tomek z historického hlediska pochválil provedení postavy vladaře, jehož figura není tlustá a neforemná jako na starších podobiznách. Tyto projevy přičítal jeho pozdější nemoci. Znalci se kladně vyjádřili k sedící postavě na koni, k slovanskému typu obličeje a sebevědomému výrazu ve tváři, k přirozenému postoji koně s viditelným napětím v žilách. Historický šat krále a koňské náčiní hodnotili jako přesné a do detailu výstižné. Model koně byl zhotoven podle skutečného zvířete vypůjčeného ředitelem Rudolfem Pinertem ze zemské jízdárny v Poděbradech.32

Vyjádření sochařovy myšlenky, kdy se snažil vystihnout samu podstatu charakteristiky krále Jiřího, formou vládce sedícího na koni a podávajícího pravici k přátelskému smíru uherskému králi Matyášovi Korvínovi tak, jak se stalo v únoru roku 1469 u Vilémova, pokládali všichni za velmi zdařilé.

V porevolučním období, době vlasteneckého hnutí v české společnosti a její transformace, bylo historické zachycení úsilí Jiřího z Poděbrad o mírové řešení problémů mezi státy velmi výstižné. Zvláště, připomeneme-li si, jak neklidná byla Evropa v době vladařova života.

Jezdecká socha krále Jiřího byla tepaná podle modelu v poloviční velikosti, který Bohuslav Schnirch dohotovil v únoru 1888. Následně oslovil kovotepce v Praze a požádal je o rozpočet. Nabídku a rozpočty k několika variantám zaslal na podzim roku 1888 Richard Schorcht z Prahy.33 Své služby ve svém závodě pro sochařství a kamenictví v Brně nabídl za nejmenší možné ceny také Adolf Loos.34

V listopadu téhož roku byl sochař Spolkem pro zbudování pomníku králi Jiřímu v Poděbradech požádán o zpracování rozpočtů i na galvanoplastiku a na přiměřený podstavec.35

Výše zmíněné rozpočty Bohuslav Schnirch předložil 24. srpna 1889. Na tepané práce vyhotovil tři rozpočty, v síle měděného plechu 6 mm, 1,5 mm od firmy Schorcht a 2,0 až 2,5 mm od firmy Howaldt v Německu. Nabídku na provedení z bronzové litiny od firmy Essler zavrhl. Z úsporných důvodů při zachování bohatšího rozložení podstavce se čtyřmi bazény a balustrádou upřednostňoval použít ke stavbě cementový beton, kdy by se ulily jednotlivé kusy, zasypaly vlhkým pískem a nechaly až dva měsíce vytvrdnout.37

Byl přesvědčen, že pomník by působil jako kamenný a ani by neztrácel na své trvanlivosti. Předložil ale též rozpočet na podstavec kombinovaný z cementu a kamene a na podstavec kamenný.38

Kapitál na pořízení pomníku králi Jiřímu spolek shromažďoval čím dál obtížněji. Sochařův návrh na podstavec z cementového betonu nebyl přijat z obav o jeho důstojnost a na kamenný chyběly finance. Z tohoto důvodu byl 7. března 1890 projednáván návrh na odložení příprav ke stavbě. V následující schůzi prosazoval Hellich projednání Schnirchova návrhu vystavit sochu na Zemské jubilejní výstavě v Praze v roce 1891.

24. března 1890 navštívil schůzi výboru sám umělec. Vyslovil lítost, že z důvodu průtahů nebylo možné poslat sochu do Paříže a zároveň informoval o nové možnosti vystavit dílo v Praze, což by znamenalo ušetřit peníze za dopravu. Kovotepec Richard Schorcht se zavázal dokončit práce do začátku výstavy, Instalační výbor jubilejní výstavy přislíbil zvláštní výhody vystavené soše a Josef Zítek nabídl pozdější prozatímní umístění sochy v zasklené dvoraně Rudolfina. Veškeré náklady na transport uměleckého díla se zavázal uhradit osobně Bohuslav Schnirch a Richard Schorcht. Vyzval neztrácet čas nerozhodností a otálením. Svou přesvědčivostí si sochař výbor získal a následující den byl návrh na valné hromadě přijat.39

Posledního květnového dne téhož roku učinila pražská strojírna Antonína Juppy nabídku na zhotovení železné kostry pro sochu krále Jiřího. Současně nabídl své služby na dodání měděného plechu k tepání Gustav Schulhof.40

Schnirch žádal uzavřít smlouvu na tepání z měděného plechu o síle 1,2 mm až 1,5 mm s Richardem Schorchtem, protože část sochy, kterou provedl na zkoušku, plně naplňovala jeho představy.41 Na říjnové schůzi výboru roku 1890 řešil sochař nespolehlivost Juppovy firmy, která nesplnila svůj závazek a nedodala Schorchtovi kostru sochy do konce září. Zásluhou Schnirchovy silné intervence a podpory spolku byla 1 185 kg vážící kostra počátkem února 1891 převezena do Schorchtovy firmy a tam smontována.42

Bohuslav Schnirch u železné kostry, na kterou budou přišroubovány měděné tepané pláty
Foto: F. J. Gemperle

Natírala se miniovým nátěrem a fotografovala se. Jan Hellich informoval výbor o průběhu práce na díle. Bohuslav Schnirch se přimlouval za odměnu pro Josefa Kapuciana, dělníka z firmy Antonína Juppy, který se o dohotovení kostry maximálně zasloužil. Podle smlouvy s Richardem Schorchtem měla být jezdecká socha hotová 14. května 1891. Juppova liknavost způsobila velké zpoždění, které se Schorchtovi dělníci snažili dohnat.43

Tento čas využil sochař k přípravě návrhu na podstavec. Navrhl dřevěný, orákosovaný a omítnutý. Seznámil spolek s místem expozice na jubilejní výstavě, které se nacházelo uprostřed květinové terasy. Výšku podstavce předpokládal 7,35 m.44

30. dubna byla do novin a časopisů zaslána zpráva o dokončení prací na soše a její přepravě do výstavních prostor. Jednatelská zpráva ze 14. června 1891 pojednává o velkém úsilí Bohuslava Schnircha při realizaci jezdecké sochy, kdy naléhal na Juppu, kontroloval průběh prací a radil Richardu Schorchtovi, navrhl podstavec, zasadil se o výběr nejlepšího možného místa na výstavě, a tím vším velmi zásadně přispěl k včasnému dohotovení díla. Zpráva informuje i o hospodaření spolku, který od svého založení utratil 13 991 zlatých 73 krejcarů.45

Zemská jubilejní výstava v Praze 1891, otevřená v novém prostoru dnešního pražského Výstaviště, se stala výstavou výjimečnou svým obsahem. Vystavená malířská, sochařská i architektonická díla prezentovala stoletý vývoj umění i umělců v českých zemích. Svou okázalostí a velikostí expozice v době, kdy otázky státoprávního postavení českého království zůstávaly nevyjasněny, podpořila vlasteneckou hrdost a emancipaci české společnosti.

V červnu tedy byly učiněny kroky potřebné k uvedení sochy krále Jiřího do katalogu výstavy. Výkonný výbor výstavy vydal také povolení umístit do katalogu oznámení informací o prodeji reklamní brožury a odlitků sochy krále Jiřího. Velké množství dochovaných korespondenčních lístků dodnes svědčí o neobvyklém zájmu o propagační materiál vztahující se k dílu. K tomu přispěly i zprávy otištěné v časopisech a novinách.

Na pražském výstavišti na prozatímním dřevěném podstavci

Po uzavření jubilejní výstavy zůstala jezdecká socha krále Jiřího i nadále na stejném místě. Peníze ze sbírek stále nedosahovaly výše potřebné k postavení podstavce v Poděbradech. V srpnu 1893 musel spolek řešit informaci Otakara Hostinského o závažném poškození podstavce prozatímního, což obnášelo nutnost uhrazení výloh za jeho opravu. Té se na Schnirchovu žádost ujal kameník Bílek. Současně provedl sochař kontrolu jezdecké sochy.

Na schůzi výboru ke konci měsíce srpna informoval o zcela uspokojivém stavu díla bez známek poškození. Počátkem března 1894 se Výbor pro uspořádání národopisné výstavy dotazoval, zda by socha krále Jiřího nemohla zůstat v areálu i po dobu výstavy v roce 1895. Této žádosti bylo vyhověno v dubnu 1894, kdy řádná valná hromada návrh schválila.46

Ohlasy z jubilejní výstavy podnítily spolek k větším aktivitám. Rozsáhlá korespondence z let 1891 a 1892 dokazuje, jak velký byl v této době zájem o rodící se projekt. Po celé zemi byly znovu rozesílány žádosti o příspěvek.47 O finanční pomoc byli požádáni také dědicové poděbradského panství po zemřelé baronce ze Sinů. Podpora přicházela i ze zahraničí, kdy např. česko-americká Dobročinná společnost v Bell-Portu pořádala zábavu ve prospěch Spolku pro zbudování pomníku králi Jiřímu z Poděbrad a výtěžek poslala jako příspěvek. Pomoc nabídl i česko-slovanský spolek Svornost v Hamburku a český spolek Lumír v Bělehradu. Z protokolů podzimních schůzí výboru v roce 1891 je zřejmý tlak na sochaře, kdy je opakovaně žádán o vyhotovení jednoduššího a lacinějšího návrhu na podstavec bez kašny. Důvodem bylo složité shromažďování kapitálu na jeho stavbu, což zabralo mnohem více času, než by si spolek přál.

Na schůzích se proto i nadále řešily finance a nejlevnější dokončení díla. V březnu 1893 disponoval spolek hotovostí 5 275 zlatých 08 krejcarů, v dubnu o rok později 5 846 zlatých 24 krejcarů. Na valné hromadě v dubnu 1893 se členové spolku těžko smiřovali se skutečností, že stavba se opět odkládá a socha Jiříka stojí opuštěná a bez většího zájmu v Praze. Velmi kritická je i jednatelská zpráva z roku 1895. Odsuzuje nečinnost a cestu, která nevede k cíli. Najdeme zde první zmínku o tom, že podstavec se bude stavět v roce 1896.

Až v dubnu 1895 byly podniknuty kroky k realizaci stavby pomníku. Byla vydána poslední provolání, znovu byly obeslány všechny spolky, dohodnuto povolení umístit pokladničku na Národopisnou výstavu českoslovanskou k soše krále Jiřího. 25. října 1895 se na schůzi výboru dostavil Bohuslav Schnirch. Vyjádřili mu dík za projevenou vůli k pomoci při dokončení díla. Sochař se ochotně nabídl znovu přepracovat nejlacinější projekt s pískovcovým podstavcem, který členové výboru schválili.

Přes zimu umělec vyjednával nabídky. Počátkem března 1896 pak předložil znovu všechny tři snížené rozpočty. Protože kasa spolku vykazovala zisk 6 477 zlatých 20 krejcarů, byl schválen rozpočet v celkovém nákladu 6 940 zlatých 85 krejcarů na návrh z pískovce z Vojic u Hořic.48

Sochař byl přesvědčen, že práce budou skončeny do srpna 1896. Z ekonomických důvodů navrhl pro čtyři pážata jen dva modely. Podle prvního modelu je vytesáno páže Čech a páže Horní a Dolní Lužice, podle druhého pážata Moravy a Slezska. Doporučil spolku uvolnit navíc peníze na symboly války a míru, což zatěžovalo rozpočet o 560 zlatých.49

Pro pochopení a objasnění cen v souhrnném rozpočtu uvedl Schnirch „... že veškeré zde uvedené práce a sice: podezdívka, kamenické práce, 4 sochy pážat – stojí ani toliko, mnoholi obdrží současně ředitel Myslbek za jediný model sochy pro podstavec sv. Václava, kterýžto model jen cca o 30 cm převyšuje sochy pážat na pomník krále Jiřího zde uvedeném“. Současně vyslovil prosbu, aby byly co nejdříve objednány práce u stavitele Profta, u Horáka, Schorchta, kameníka Bílka a u Kapuciana. Žádal, aby se s kopáním jámy v místě postavení pomníku začalo co nejdříve. Vyslovil přesvědčení, že mu bude svěřena důvěra ohledně financí.50

Na výborové schůzi 5. března 1896 bylo tedy odhlasováno, že Bohuslav Schnirch práce povede, že platby za ně dodané včetně svých prací bude poukazovat na vlastní zodpovědnost, s kopáním se začne ihned a s podnikateli se upraví přesné dodací lhůty.

Později, na Hellichův návrh, byl rozpočet navýšen o cenu za převoz a vytažení sochy, věnovací nápisy a lešení. Velkou pomocí byl dar Spolku pro zbudování pomníku králi Jiřímu z Poděbrad od ředitelství panství Karla knížete ze Schwarzenberga v Sedlci u Kutné Hory ve formě 20 000 cihel.51

10. května bylo stanoveno datum odhalení pomníku na 15. a 16. srpna 1896.

V protokolech z tohoto období je zaznamenáno umělcovo velké pracovní nasazení, kdy se opět osvědčil jako skvělý organizátor. Mimo vedení stavby dohlížel v Horákově firmě na včasné dokončení pážat podle modelů, které vytvořil a v Schorchtově firmě na vyhotovení měděných symbolů a písmen určených k nápisům na podstavec. Na přelomu července a srpna zajistil také převoz jezdecké sochy z Prahy do Poděbrad. Ta byla dopravena na poděbradské náměstí 4. srpna 1896.52

Socha Jiříka z Poděbrad 4.8.1896 na cestě ze Sadské do Poděbrad na fotografii amatéra p. Fr. Webra v Sadské

Slavnostní odhalení bylo celonárodní událostí, která se připravovala velmi pečlivě od 23. května 1896. Za slavnostního řečníka byl původně zvolen Eduard Grégr, z důvodu jeho nemoci byl osloven Josef Herold.

Na schůzích výboru se podrobně projednával každý konkrétní detail. Řešily se návrhy na plakáty, výzdoba města včetně nádraží s národními prvky, úprava zeleně, vítání významných hostů, slavnostní průvod, fotodokumentace, zahalení a ověnčení díla. Vyzdoben a osvětlen byl i poděbradský zámek. Byly ustanoveny jednotlivé výbory, které si přípravné práce rozdělily mezi sebe.

Rada hlavního města Prahy a Purkmistrovský úřad města Hradce Králové zapůjčily prapory. Alois Vraný, akademický malíř z Čáslavi, požádal o možnost vystavit svůj obraz se stejnou tematikou. K přípravám byli pozváni poděbradští hostinští, přednosta železniční stanice, městská rada. Plakáty vytiskla Bӧhmova firma v Novém Městě nad Metují. Své služby nabízelo i mnoho podnikatelů z celé země.

Natisklo se 5000 pozvánek, které byly rozeslány hasičským sborům, spolkům vojenských vysloužilců, řezníků a uzenářů, řemeslnickým, podpůrným a hospodářským spolkům, úřadům samosprávy, čtenářským besedám, různým korporacím, klubům velocipedistů, sokolským a tělocvičným jednotám.

Připravovalo se umístění pamětních spisů do jezdecké sochy a podstavce a zřízení pamětní knihy. Po městě byly rozmístěny orientační tabule. Celé náměstí bylo posypáno slabou vrstvou písku.

14. srpna, kdy město bylo slavnostně osvětleno, se konal sváteční večer v Jiříkově divadle, kde přednesla proslov Eliška Krásnohorská. Patnáctý srpen se stal hlavním slavnostním dnem. Proběhlo uvítání hostů, průvod a odhalení pomníku krále Jiřího. Vystoupili řečníci, zpívaly se vlastenecké písně. 16. srpna hrála na náměstí hudba, konaly se koncerty a zábavy.

Z akcí konaných v rámci slavností se část výtěžku odváděla na uhrazení zbývající částky na dostavbu podstavce. Za stejným účelem byla u pomníku zřízena pokladnička. Dámy ve svátečním bílém oblečení prodávaly bronzové medaile, alba a květiny. K odhalení díla byl zaslán velký počet blahopřejných telegramů a korespondenčních lístků. Z dochovaných materiálů vyzařuje všeobecné nadšení, radost a důstojnost, která vládla ve městě a celé zemi.

Po slavnostním odhalení pomníku činnost spolku utichla. Vyčerpaní členové byli zaměstnáni soukromými pracovními povinnostmi. Až 24. února 1898 byla svolána schůze výboru z nutnosti uhradit zbylé dluhy prodejem inventárních předmětů patřících spolku. Ze zápisu výboru lze vyčíst, že spolkové vydání do roku 1896 bylo 23 341 zlatých. Z toho bylo utraceno 2 641 zlatých 72 krejcarů na správní poplatky a 2 566 zlatých 26 krejcarů na slavnostní výlohy. Stavební náklady na pomník Jiřího z Poděbrad činily 17 813 zlatých 29 krejcarů. Pětiprocentní honorář sochaře Bohuslava Schnircha za jeho mnohaletou práci byl vyčíslen na 890 zlatých 65 krejcarů. S menším dluhem se spolek potýkal ještě několik let.

V roce 1898 činil dluh 645 zlatých, z toho 218 zlatých 5 krejcarů za převoz sochy z Prahy do Poděbrad.53

III.

Pomník krále Jiřího z Poděbrad a jeho místo v tvorbě Bohuslava Schnircha

Již v antice se shledáváme s prezentací významných momentů z dějin na triumfálních sloupech postavených na frekventovaných prostranstvích. Úkolem těchto uměleckých děl bylo demonstrovat zobrazené výjevy. Pomníky v době renesance představovaly zase slavné osobnosti. Poté v době průmyslové revoluce spojené s celkovým rozvojem měst sloužili k reprezentaci společnosti a k zesvětštění veřejných míst. Jimi nesené politické myšlenky byly nejčastěji propojeny s historií. Tak se otevřela možnost i budoucím generacím využívat je jako symboly, které měly mít hluboký význam. Vyvolávaly pocity sounáležitosti nebo odporu. Velmi často byla jejich stavba spojena s jakýmsi uspořádáním vztahů k minulosti.54

Památníky doby obrození podporovaly novou národní identitu a sochy idealizovaných významných osobností vzbuzovaly pýchu a sebevědomí. A tak i získávání peněz na postavení monumentálního pomníku krále Jiřího z Poděbrad v jednom z nejmenších měst v Polabí, které vyžadovalo obšírnou reklamu, vyvolávalo v návaznosti na ni často emotivní kritiku. To vše probíhalo po celé období realizace projektu ponejvíce v periodikách, takže veřejnost byla velmi podrobně informována o aktuálních pracích na pomníku a jejich důvodech. Připomínaly se také historické okamžiky spojené s daným tématem, které v minulosti ovlivnily politickou situaci v naší zemi.

Na Jiřího z Poděbrad, syna Viktorina z Kunštátu a z Poděbrad a kmotřence Jana Žižky z Trocnova, se pohlíželo jako na nositele pravdy, síly a národní poctivosti, který nebyl zvolen českým králem pro svůj původ, ale pro svoje zásluhy. To ho předurčilo stát se ideálem budoucích vlastenců, ke kterým Bohuslav Schnirch bezesporu patřil.

Tím se téma zakázky, spojené s volbou jejího umístění v lokalitě, ke které měl hluboký vztah, stalo jeho srdeční záležitostí. Z přístupu k práci, kdy se po celou dobu držel vytyčeného cíle, lze usoudit, že se cítil být k provedení díla připraven. Byl rozhodnutý využít svoje mnohaletá studia na vídeňské a mnichovské akademii. Ve Vídni, ve třídě prof. Franze Bauera, se věnoval studiu antické kresby a modelování dle přírody. Současně docházel na praxi do dílny sochaře Mělnického. V Mnichově pak pod vedením prof. Maxe Widmanna modeloval vlastní kompozice.55

Navštěvoval zde i nový předmět plastické anatomie, při němž byli studenti v anatomickém sále přítomni pitvám mrtvol. Výuka se z velké části opírala o kopírování klasického umění.56 Italský pobyt zase naplno rozvinul jeho dekorativní cítění.57 Když takto získal široké vzdělání, vybudované na základech vlastenecké a láskyplné výchovy v rodině,58 v obdivuhodném přátelském kontaktu se svými nejbližšími a podporován vlasteneckými přáteli,59 vrátil se Bohuslav Schnirch do vlasti. Zde se ponořil do díla, aby ze sebe vydal to, co se v něm celá léta shromažďovalo a tříbilo. Velkou průpravou pro sochařovu budoucí práci na jezdecké soše krále Jiřího bylo dlouhodobé vytváření návrhů trig, určených pro pylony Národního divadla, které vznikaly od roku 1874.

I když byl sochař závislý na rozhodnutích objednavatele a nemohl úplně popustit uzdu své fantazii, jako tomu bylo ve Francii, v zemi vládnoucí sochařství v poslední čtvrtině 19. století, mohl působením na svého zákazníka, kterým spolek byl, mít zásadní vliv na výsledek své práce. Toto vědomí ho vedlo k tomu, aby vytěžil maximum ze situace a do práce vložil ze sebe všechno. Již zkušený sochař,60 vnímaný převážně jako představitel idealismu, který své umělecké vzory hledal v antice a jehož figurální tvorba s dekorativními pracemi vyznačujícími se vytříbeným vkusem, pečlivostí zaměřenou na detail a uhlazenou kompozicí doposud nejčastěji zdobila architektonické stavby,61 nepřestával sledovat umělecké dění s novými proudy, kladoucími důraz na realističtější a živější provedení. Tyto proudy začaly více či méně prostupovat autorovou tvorbou a potkávat se s již pevnými Schnirchovými estetickými zásadami vštípenými studiem. Poprvé se tak stalo u návrhů výše zmíněných trig, kde se sochařovi podařilo navodit velkolepý dojem a vtisknout jim živost a energii.62

Umělcovu snahu o stejný výsledek pak zaznamenáváme i u sochy krále Jiřího v Poděbradech.63 Monumentální pomník králi Jiřímu s jezdeckou sochou téměř v dvojnásobné životní velikosti na šestimetrovém pyramidovém podstavci představuje dílo, na kterém se zúročují všechny dosavadní autorovy vědomosti, nabyté zkušenosti a vlastenecký cit. V souzvučném dekorativním provedení podstavce, které doplňuje sochařovu myšlenku vyjádřenou jezdeckou sochou, se odrazila jeho dlouholetá praxe na sochařské výzdobě staveb pod vedením architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze. Jezdecká socha se jeví živě, ale zároveň klidně.64

Nenavozuje pocity okamžitého vzruchu, napětí či agrese. Naznačený pohyb působí opravdově. Král Jiří sedící zpříma na koni, je oblečený do zdobné haleny s šerpou v pase a do pláště s velkým límcem splývajícím na hřbet koně. Na nohou ve třmenech má vysoké boty, u pasu meč v pochvě a na hlavě čepici s brkem. Levou ruku, kterou zatáhl za uzdu, má ukrytou v rukavici. Důstojný a vážný výraz v jeho obličeji s upraveným knírem naznačuje důležitost situace, která nastává.

Vstřícně podaná pravice očekává odezvu. Kůň poslouchající svého pána přibrzdil, přikrčil zadní nohy. S vlající hřívou a s hlavou skloněnou propnul levou přední. Pravou nohu zvedl a čeká na pokyn. Jeho postroj, sedlo, stejně jako Jiříkovy šaty, jsou dekorativně vyzdobeny.

V čele pomníku krále Jiřího je pod hlavní římsou podstavce znak města Poděbrad. Na měděné kartuši vidíme poděbradský zámek, nad ním královskou korunu s vlajícími mašlemi. Kolem její spodní části se vinou svázané vavřínové snítky. Na asi dva metry vysokých soklech čtvercového průřezu v rozích podstavce, propojených římsou, stojí napříč čtyři dvoumetrová pážata. Oblečená v historických krojích, s čapkami na hlavách a znakem Kunštátu na prsou, přidržují před sebou štíty se znaky čtyř zemí koruny české opřené přes roh svých teras. Slavnostní chvíli naznačují girlandy vinoucí se kolem znaků. Pod zvednutým kopytem koně krále Jiřího má své místo páže se znakem Čech, které symbolizuje dvouocasý lev. Pod pravou zadní nohou stojí páže s dvojznakem Horní a Dolní Lužice. Na vrchním je zeď s cimbuřím zpřítomňující Horní Lužici, ze spodního znaku vyčnívá část s býkem představující Dolní Lužici. V levém předním rohu je zastoupena Morava se znakem orlice vpravo hledící na kostkovaném poli. V posledním máme páže se slezským znakem s orlicí vpravo hledící s perizoniem. Na úrovni nohou pážat je pomník obepnutý řetězem, který se skládá z dvaceti měděných tabulek vyjadřujících jednotu a zároveň nedílnost českého národa. Zbývající prostor střední části pomníku zaplňují nápisy.65

Symbol práva zdobí spodní část podstavce na čelní straně. V jeho středu je kniha, za ní se kříží meč a fasces cum securibus. Dohromady vše propojuje lipový věnec, jehož výběžky se vinou ke kalichu stojícímu na knize. Kalich je zde pravděpodobně symbolem krále. Na severní straně je symbol války. Podložené brnění je ve své spodní části překryto překříženou halapartnou a praporcem se zaklíněným mečem. Vpravo od brnění leží kulatý štít přidržující opřený samostříl a toulec se šípy. Vlevo pod praporcem jsou částečně odkryty trubka a kalich.

To vše je v centrální části zakryto větví vavřínu a štítem s dvouocasým lvem. Symbol míru na jižní straně má v centrální části na podstavci stojící džbán. Na něm zavěšený znak umění zakrývá část palmové ratolesti ležící napříč. Vpravo od džbánu jsou v úhledném sledu od největšího k nejmenšímu poskládány Aeskulapova hůl, pluh, ozubené kolo, kleště, kladivo a měch. Vlevo jsou ve stejném pořádku cep, hrábě, globus, kružítko, kniha a dalekohled. Na východní straně je do kamene vytesaný nápis.66

Pod spodní římsou v čele pomníku si můžeme přečíst později dodanou zprávu legionářů Československé republiky.67

O provedené rekonstrukci v letech 1994 - 1996 a znovuodhalení 17. srpna 1996 nás informuje destička pod spodní římsou na straně jižní.

Všechny nápisy oslavující krále Jiřího, věnovací či informující nás o vzniku pomníku, jsou vkusně začleněny do výzdoby podstavce. Tvoří tak jeden harmonický celek s jezdeckou sochou, další sochařskou výzdobou a symboly, které zdůrazňují neklidnou dobu, ve které král Jiří žil, ale také jeho mírovou ideu, kterou prosazoval.

Nízká mříž a upravený záhon lemují nejbližší okolí pomníku. Na severní straně je do mříže zakomponován monogram krále s pozlacenou korunou.

Volba materiálu, kterou Bohuslav Schnirch nepokládal při provedení díla za nejpodstatnější, byla podřízena prostředkům, které se spolku podařilo nashromáždit. Z jednání je zřejmé, že v úvahu přicházel hořický pískovec a tepání z mědi. I když tepaná socha z mědi takových rozměrů v tehdejším Rakousku-Uhersku provedena nebyla,68 přistupoval sochař k práci bez obav. Technické vzdělání měl z rodiny.69

Již na schůzi výboru 20. února 1886 vysvětloval výhody sochy z tepané mědi na rozdíl od provedení v bronzu. Vyzdvihoval i skutečnost, že tepání může svěřit domácím firmám a není potřeba se obracet se žádostí do zahraničí.70

Přesto při přípravě rozpočtu oslovil pro porovnání cen i firmu Howaldt v Brunšviku v Německu, 71 jednu z mála, která se tepáním velkých soch v Evropě zabývala. Pravděpodobně zde Bohuslav Schnirch nalezl inspiraci pro dílo z tepané mědi. V roce 1876 se do firmy Howaldt a do Drážďan vydal při přípravných pracích na trigách pro Národní divadlo.72

Nejenom návštěva Brunšviku, ale i realizace projektu sochy Svobody mu dala podnět k tvorbě. K této domněnce mě přivedla skutečnost, že právě rok 1886 – rok inaugurace sochy Svobody – je rokem, kdy sochař poprvé zmiňuje jezdeckou sochu v tepané mědi a výstavu v Paříži v roce 1889.73

Tepání z mědi bylo obzvlášť výhodné při zhotovení díla větších rozměrů. Na rozdíl od provedení v bronzu, kde cena s velikostí rostla a socha krále Jiřího by stála 20 000 až 25 000 zlatých, tady klesala, a tak za jezdeckou sochu z tepaných měděných plechů spolu s železnou kostrou bylo zaplaceno 7 100 zlatých. Odpadalo i zhotovení modelu ve skutečné velikosti. Tepané sochy lze provést podle polovičního modelu i podle modelu 1:10. Příkladem je socha Svobody. Žádná omezení nejsou ani co se týče rozměrů díla.74

Působení nových vlivů na sochaře se však projevilo v plné síle v díle, které souznělo s jeho vnitřním cítěním nejvíce. Tím byl model pro jezdeckou sochu svatého Václava, vymykající se z dosavadní umělcovy tvorby. Veřejná soutěž na sochu svatého Václava, považovaného od pradávna za patrona české země, vypsaná zemským výborem, byla v době úsilí o politickou a kulturní nezávislost přijímána jako velmi významná. I Bohuslav Schnirch, který se o možnosti zúčastnit se dozvěděl jen jeden měsíc před jejím ukončením, se rozhodl do ní vstoupit. Aby mohl konkurovat ostatním účastníkům, musel pracovat do úplného vysílení. Rozhodl se zobrazit svatého Václava jako českého knížete, který pozvednutou rukou žehná národu. Legenda, jejíž myšlenku sochař vyjádřil, nám vypráví o době, kdy bude českému národu nejhůře a z hory Blaník vyjede svatý Václav v čele svých rytířů a povede svůj národ k politické samostatnosti. Tak, jako za doby husitské, kdy šli bojovníci do boje za zpěvu chorálu se svatováclavským praporem.75

10. prosince 1894 odevzdal Schnirch pod názvem „Araceli“ svůj model do soutěže. Protokol z 15. prosince 1894 nás informuje o posouzení předložených modelů. Model číslo tři a šest porota i přes nedostatky shledala ve stejné umělecké kvalitě a finanční ohodnocení 3 000 zlatých za první místo a 2 000 zlatých za místo druhé bylo sečteno a spravedlivě rozděleno po 2 500 zlatých mezi oba autory modelů.76 Schnirchův svatý Václav jako vévoda vyjíždí z Blaníku a dopředu zvednutou rukou žehná svému národu. V levé ruce drží uzdu a kopí s praporem. Helmu s mečem má u boku. Hlavu mu zdobí gloriola, připomínající jeho svatost. Blaničtí rytíři, kteří obklopují jezdeckou sochu, jsou vytesány v reliéfu podstavce. Svatý Václav je tady představen jako jemný a ušlechtilý mladý muž.

Autorovo původní pojetí svatého Václava, kdy klade důraz na vlastenecký základ, se potkalo s novodobým pohledem. Tomu odpovídá zpracování postavy i koně, myšlenkově propojené a podpořené podstavcem. V tento celek souhlasně zapadá oděv světce a postroj koně, odpovídající době, v níž svatý Václav žil.77 Harmonické a hluboce procítěné dílo, ve kterém se umělec osvobodil od svých dosavadních zásad, je typicky české a zůstalo nejlepším projevem jeho umělecké tvorby.

Přes neočekávaný sochařův úspěch v soutěži, kdy odborní znalci z ciziny, kritika i veřejnost upřednostnily Schnirchův model, zůstal již autor neosloven.78 To následně vyvolávalo mnoho úvah o tom, proč lhůta na vytvoření tak reprezentativního modelu byla jen šestiměsíční, proč nebylo zveřejněno hodnocení komise a proč oficiálně ohlášený termín výstavy modelů byl zkrácen na třetinu. Kritika konstatovala, že v případě tak významného konkurzu, jakým konkurz na pomník svatého Václava byl, je nepřípustné, aby některý umělec, třebaže všeobecně považovaný za geniálního, byl jakýmkoliv způsobem upřednostněn a že konkurz, kde vítěz získá honorář 30 000 zlatých, by měl být uspořádán jinak.79 Bylo poukazováno na to, že oslovený Josef Václav Myslbek se konkurzu zúčastnil s mírně upraveným modelem, který byl u něho objednán za 2 000 zlatých ministerstvem vyučování již v roce 1887 a který byl již v roce 1888 vystaven na výroční výstavě Krasoumné jednoty v pražském Rudolfinu a poté v Mnichově, kde umělec získal zlatou medaili. Myslelo se, že konkurz byl vypsán, hlavně přičiněním německých členů zemského výboru, jen pro formu. To byl i důvod absence sochařů Antonína Wagnera, Josefa Maudera, Josefa Mágra, Antonína Poppa, Františka Hergesela či Antonína Procházky. V odborných kruzích tato situace nevyvolala žádnou reakci.80

Dále bylo jednáno už jen s Josefem Václavem Myslbekem. Jeho vřelý vztah plný úcty, který udržoval s představiteli zemského sněmu Karlem Adámkem a Josefem Hlávkou, dokumentuje jejich vzájemná korespondence pojednávající o sochařově tvorbě. A tak ani Schnirchův dopis, adresovaný přísedícímu zemského výboru Karlu Adámkovi, kde požadoval zveřejnění odborného posudku znalců, možnost vyjádřit se s Myslbekem k návrhu úprav modelů a aby též směl podat podrobný rozpočet, nedosáhl žádné kladné odpovědi. 81

Zamítnuty byly i jeho snahy provést dílo v materiálu trvalého charakteru v menším měřítku pro vybranou uměleckou sbírku. 15. července 1915 při prodeji sochařovy pozůstalosti koupil model svatého Václava s vlysem v sádře za 3000 korun Český odbor kuratoria Moderní galerie spolu s právem odlít model v bronzu a sestavit pomník.82 Postavení Bohuslava Schnircha mezi českými umělci nebylo jednoduché. Mladými sochaři, následujícími na naší umělecké scéně výjimečný zjev Josefa Václava Myslbeka, byl Schnirch přehlížen. Přestože byl velmi ctižádostivý, povahová rozdílnost, původ, vzdělání, ale i podmínky pro práci mu nedovolovaly vyrovnat se tak výraznému talentu, jakým Josef Václav Myslbek byl.

Bohuslav Schnirch, který nikdy nezískal, na rozdíl od Mysbeka, místo profesora na uměleckoprůmyslové škole či akademii, tvořil v soukromém ateliéru v Mikovcově ulici v Praze na Vinohradech. Zde, v několika přízemních všedních místnostech a části verandy, obklopen pouze svou prací, vytvořil sochař bezpočet uměleckých děl, která přesto vysokou uměleckou kvalitou velmi obohatila české sochařství. Vznikly tu ale také modely, které zanechaly největší stopy smutku v umělcově duši. Model svatého Václava a modely trig, jejichž provedení nestihl autor realizovat v důsledku předčasné náhlé smrti.83

Jako velmi kultivovaný, inteligentní a vzdělaný vlastenec, který se uplatnil díky svému rozvinutému citu pro dekorativní plastiku hlavně při spolupráci s předními českými architekty, kdy dokonale podtrhl jejich záměr, patřil k významným osobnostem českého sochařství poslední třetiny 19. století. Jeho pochopení sochařství i jako uměleckého řemesla, které má sloužit architektuře, mu dovolilo mít významný podíl na realizaci monumentálních budov v Praze. Budovy Národního divadla, Živnostenské banky, Rudolfina, Zemské banky, Národního muzea a další stavby jsou ukázkou jeho píle, vkusu a klidné tvůrčí rozvahy.

Domnívám se, že materiály, které jsem prostudovala, jsou přímým důkazem jeho velké snahy odevzdat národu to, co načerpal v době svých zahraničních pobytů. Přestože si uvědomoval, že není a nebude sochařem, který udává směr, nepřestával ze sebe vydávat plody, které v něm postupně uzrávaly.

Jedním takovým, který se rodil po mnoho let a zůstal v řadě monumentálních děl v tvorbě autora osamocen, je i pomník králi Jiřímu z Poděbrad. Svým obsahem je a stále bude aktuální, aniž by mu bylo na přítěž, že jeho provedení vychází z dobově podmíněného zájmu o renesanční umění. Jeho přítomnost kolemjdoucí neruší, jen může klást otázky, na něž jsou některé odpovědi vytesány do kamene podstavce a jiné ukryty v archivech a knihovnách.

Jejich odkrývání pro mne znamenalo mnohé pochopit a mnohé utřídit.

Velmi příjemné pro mne bylo zjištění, že ani v dnešní době, kdy jsou velmi často prioritou peníze, nezůstal pomník zapomenut a v letech 1994 až 1996 byly provedeny rozsáhlé restaurátorské práce. Restaurátoři jezdeckou sochu poprvé od její původní instalace před více než sto lety rozebrali, opravili závady a vrátili do původního stavu. Poloviční model jezdecké sochy krále Jiřího v sádře je vystaven v Polabském muzeu v Poděbradech. V jeho sbírkách jsou též uloženy Schnirchovy sádrové modely odkázané městu ze sochařovy pozůstalosti.

Současný zájem představitelů města o dobrý stav památky mě přesvědčuje, že dílo i jeho myšlenka, které autor pro město vytvořil tak obětavě, zůstanou zachovány a budou nadále sloužit k jeho reprezentaci.

IV.

Seznam poznámek

1 Václav Pok – Poděbradský, Král Jiří z Poděbrad a jeho pomník, Praha 1891.

2 Čeněk Klásek, Pomník krále Jiřího z Poděbrad, Poděbradsko, Poděbrady 1940, s. 255 – 262.

3 Petr Vácha, Pomník krále Jiřího v Poděbradech, Památky středních Čech. Zpravodaj Památkového ústavu středních Čech v Praze 10, 1996, č. 2, s. 1 – 19.

4 V. J. Dušek, Seznam posmrtné výstavy děl Bohuslava Schnircha, akademického sochaře (úvod kat.), Krasoumná jednota v Praze 1901.

5 Karel B. Mádl, Bohuslav Schnirch, in: Umění včera a dnes, Praha 1904, 58 -71.

6 Vojtěch Volavka, Sochařství 19. století, Praha 1948.

7 Antonín Matějček, Sto let českého umění, Volné směry, 1930 – 31, s. 73 – 89.

8 Antonín Matějček, Národní divadlo, Praha 1954.

9 Jan Květ, Mládí a umělecké počátky Bohuslava Schnircha a jeho podíl na dostavbě Národního divadla, Zdeňku Nejedlému Československá akademie věd; sborník prací k sedmdesátým pátým narozeninám, Praha 1953, s. 539 – 557.

10 Petr Wittlich, Sochařství historismu: kult pomníků, in: Dějiny českého výtvarného umění 1780/1890(III/2), Praha 2001, s. 120 – 123, 128, 132.

11 Jarmila Ličková, Bohuslav Schnirch – život a dílo, FF UK Praha, 1992.

12 NG, fond Bohuslav Schnirch, kart. 11, Vzpomínky sestry Bohuslava Schnircha, Boženy Boučkové, ovdovělé Birnbaumové.

13 NG, fond Bohuslav Schnirch, kart. 1, Curriculum vitae.

14 Polabské muzeum Poděbrady, fond Bohuslav Schnirch, Vzpomínky Jarmily Hellichové.

15 Eva Šmilauerová, Poděbrady v proměnách staletí, 2. díl (1850 – 1948), Praha 2005.

16 Viz pozn. 14.

17 SOkA Nymburk, fond Spolek pro zbudování pomníku králi Jiřímu v Poděbradech, Protokoly schůzí.

18 SOkA Nymburk, fond Spolek pro zbudování pomníku králi Jiřímu v Poděbradech Korespondence 1884 -1886.

19 Viz pozn. 17.

20 Polabské muzeum Poděbrady, fond Spolek pro zbudování pomníku králi Jiřímu v Poděbradech. (Obr. 4)

21 Viz pozn. 17.

22 NG, fond Bohuslav Schnirch, kart. 6, Kolínské listy, 12. května 1886.

23 NG, fond Bohuslav Schnirch, kart. 6, Jiří z Poděbrad.

24 Viz pozn. 17.

25 Polabské muzeum Poděbrady, fond Bohuslav Schnirch, Dopis z 24. listopadu 1886.

26 v časopisu Zlatá Praha byl model jezdecké sochy na podstavci spolu se čtyřmi štítonoši a fontánou, vystavený na výstavě Krasoumné jednoty v Rudolfinu, hodnocen historicky a archeologicky věrně až do podrobností, jako jsou ostruhy. Kladně byla hodnocena fontána, s kterou pomník ožívá. Práce je hodnocena jako nejzdařilejší Schnirchovo dílo, kterým autor zanechá i trvalou památku na své umělecké dovednosti. V. W. [Vilém Weitenweber], Výroční výstava Krasoumné jednoty v Rudolfinu, Zlatá Praha IV, 1887, č. 32, s. 511. (Obr. 10) Na podzim byl čtenářům představen upravený model s podstavcem bez kašny, se čtyřmi bazény, do kterých teče voda z tlam lvích hlav umístěných na podstavci. V. W. [Vilém Weitenweber], Pomník krále Jiřího z Poděbrad, Zlatá Praha IV, 1887, č. 48, s. 753. (Obr. 11)

27 Viz pozn. 17.

28 Smlouva mezi Bohuslavem Schnirchem a výborem Spolku pro zbudování pomníku králi Jiřímu zavazovala sochaře provést a dodat a) model sochy krále Jiřího na koni 1:10 a v poloviční skutečné velikosti, aby mohl být za vzor k vytepání z mědi celé sochy ve skutečné velikosti 4 metrů, b) modely ve skutečné velikosti těch částí, které budou provedeny galvanoplasticky podle modelu v poloviční velikosti. Smlouva obsahuje přesná data dodání, sochařův závazek opět předložit modely znalecké komisi a odborníkům k posouzení. Spolek pro zbudování pomníku králi Jiřímu, jehož majetkem se modely staly, se zavázal Bohuslavu Schnirchovi vyplatit za sousoší v poloviční velikosti 1000 zlatých, za modely ve skutečné velikosti 500 zlatých Smlouva obsahuje opatření pro případ, kdyby sochař zemřel, nebo dílo nedodělal a další právní náležitosti. Je podepsána členy výboru, B. Schnirchem a dvěma svědky. Viz pozn. 17.

29 Viz pozn. 17, Protokol z 20. března 1886.

30 Viz pozn. 18, Korespondence.

31 Viz pozn. 17, Protokol z 20. února 1886.

32 Model byl poté vystaven na Výroční výstavě Krasoumné jednoty v Rudolfinu. Viz pozn. 17, Protokol z 6. března 1888.

33 NG, fond Bohuslav Schnirch, kart. 6, Dopis z 16. října 1888.

34 NG, fond Bohuslav Schnirch, kart. 6, Dopis z 9. června 1888.

35 Pro galvanoplastiku musel sochař připravit modely částí jezdecké sochy v životní velikosti (hlava krále Jiřího, obě ruce, hlava koně a ohon). Viz pozn. 17.

36 Jako příklad uvádí kopuli Národního muzea v Praze. SOkA Nymburk, fond Spolek pro zbudování pomníku králi Jiřímu v Poděbradech, Dopisy B. Schnircha výboru spolku 1885 – 1895.

37 Stejná technologie byla použita při stavbě Národního muzea, kde se takto ulité kusy kombinovaly s kamennými římsami a ornamenty. SOkA Nymburk, fond Spolek pro zbudování pomníku králi Jiřímu v Poděbradech, Dopisy B. Schnircha výboru spolku 1885 – 1895.

38 SOkA Nymburk, fond Spolek pro zbudování pomníku králi Jiřímu v Poděbradech, Dopisy B. Schnircha výboru spolku 1885 – 1895, Dopis z 24. srpna 1889.

39 Viz pozn. 17.

40 Gustav Schulhof později dodal k tepání 996 kg měděného plechu za 1450 zlatých. Viz poz. 17, Protokol ze 7. dubna 1891.

41 SOkA Nymburk, fond Spolek pro zbudování pomníku králi Jiřímu v Poděbradech, Dopisy B. Schnircha výboru spolku 1885 – 1895, Dopis z 20. května 1890.

42 Železná kostra z prutů o tloušťce 25 mm uvnitř sochy se skládá z dvanácti dílů. Toto technické zdokonalení je výhodné při manipulaci. Tři hlavní a čtyři obvodové nosníky (hlava, krk, prsa a slabiny koně) nesou jednotlivé části konstrukce.1 Josef Landík, Jezdecká socha krále Jiřího v Poděbradech, in: Ivan Houska, Petr Douda, Pomník krále Jiřího z Poděbrad, restaurátorská zpráva, 1996.

43 Viz pozn. 17, Protokoly ze schůzí.

44 SOkA Nymburk, fond Spolek pro zbudování pomníku králi Jiřímu v Poděbradech, Dopisy B. Schnircha výboru spolku 1885 – 1895, Dopis z 10. ledna 1891.

45 Viz pozn. 17.

46 Viz pozn. 17.

47 Spolek využil i Vánoční výstavy Umělecké besedy, kde byl vystaven zmenšený bronzový odlitek sochy Jiřího z Poděbrad, odlitý v litecké firmě J. Maška v pražském Karlíně, jehož kopie byly nabízeny k prodeji. V. W. [Vilém Weitenweber], Vánoční výstava Umělecké Besedy, Zlatá Praha XI, 1894, č. 6, s. 72.

48 Viz pozn. 17.

49 Za modely dvou pážat v poloviční velikosti se znaky Čech a Moravy dostal sochař zaplaceno 500 zlatých, za úpravu těchto dvou modelů pro znaky Slezska a obojí Lužice 100 zlatých, za provedení čtyř pážat v hořickém kameni 1 400 zlatých, za model kartuše se znakem Poděbrad, korunou a vavříny 70 zlatých. Za modely dvou trofejí míru a války s příslušnými emblémy získal 160 zlatých, za model lípového věnce se zákoníkem 36 zlatých a za model tabulky pro nápisy do spodního vlysu 12 zlatých. Celkem 2 278 zlatých. Viz. pozn. 18, Dopis z 21. března 1896.

50 Viz pozn. 18, Ostatní korespondence, Dopis z 29. dubna 1896.

51 Viz pozn. 18, Ostatní korespondence, Dopis z 29. dubna 1896.

52 Viz pozn. 17.

53 Viz pozn. 17.

54 Zdeněk Hojda, Jiří Pokorný, Pomníky a zapomníky, Pomníky a zapomníky, Praha – Litomyšl 1996, s. 9 – 20.

55 11. ledna 1867 píše bratrovi Jaroslavovi z Mnichova, že celé svátky pracoval na sv. Jiřím na koni „…dostal jsem první cenu mezi 55 sochaři, kteří zadali 30 prací a z kterých mnozí již 8 až 10 let akademii navštěvují“. Schnirch tuto cenu vyhrál po třech měsících studia v Mnichově. NG, fond Bohuslav Schnirch, kart. 2, Bohuslav Schnirch bratru Jaroslavovi a sestrám 1867 – 1874.

56 Vavřinec Josef Dušek, Boh. Schnirch v Mnichově, České slovo, 1922, 29. 7., s. 6.

57 Náčrtky, obrázky doplněné o fejetony plné dojmů posílal Janu Nerudovi do časopisu „Lumír“. NG, fond Bohuslav Schnirch, kart. 11, Vzpomínky dcery Schnircha Mily Boučkové, roz. Schirchové (text rozhlasového projevu).

58 Rodinu na pracovním pobytu v Itálii doprovázel Michal Mácha, bratr Karla Hynka. Olga Votočková – Lauermannová, K. H. Mácha, Několik pohledů, Praha 1936, s. 51.

59 S Otakarem Hostinským se seznámil za studií v Mnichově, s Janem Zeyerem v Itálii, s Miroslavem Tyršem na cestách.

60 Od roku 1868 pracoval pod vedením zkušených předních českých architektů prof. Josefa Zítka a Josefa Schulze. Viz pozn. 13, kart. 1, Curriculum vitae.

61 Figurální a ornamentální výzdoba kolonády v Karlových Varech, alegorické postavy Síly, Smělosti a Moudrosti pro vídeňský parlament, socha Feidia na balustrádě Rudolfina, tympanon pro hlediště Národního divadla. Renáta Tyršová, Rozhledy v umění výtvarném, Osvěta XXXII – díl I., 1902, s. 81 – 93.

62 První modely byly zničeny 12. srpna 1881 při požáru Národního divadla. Sochařův záměr přepracovat všech šest koní se neuskutečnil. Práce mu byla nabídnuta na jaře ruku 1901, umělec však v září náhle umírá. NG, fond Bohuslav Schnirch, kart. 11, Nekrology.

63 Renáta Tyršová, Rozhledy v umění výtvarném, Osvěta XXXII – díl I., 1902, s. 81 – 93, 148 – 149.

64 Stejně působí i umělcovo písmo, které je drobné a jemné. Bylo pro mě velmi zajímavé, když jsem mezi jeho korespondencí objevila dopisy J. V. Myslbeka, jehož rukopis je velmi ostrý, dynamický a plný energie. Viz pozn. 18, Korespondence.

65 Severní strana – pod hlavní římsou „Pravda Páně vítězí“, níže „Slavnému bohatýru Jiřímu, králi českému 1458 – 1471 věnují Poděbrady“. Jižní strana – pod hlavní římsou „Veritas Dei Vincet“, níže „Jiří z Poděbrad a z Kunštátu, nar. r. 1420, z. r. 1471, statný to syn vlasti správce král, onť v rozháraném burácném věku, odolav přemnohých vrahů vzteku, česť národa vždy obhájiti znal“. Východní strana – pod hlavní římsou „12. 8. 1883 – 15. 8. 1896“, níže „Zřídil Spolek pro zbudování pomníku králi Jiřímu v Poděbradech z dobrovolných příspěvků lidu českého.“

66 „Provedl dle svých návrhů a modelů Boh. Schnirch se svým žákem Milanem Havlíčkem. Dále zhotovili: z mědi tepané práce Rich. Schorcht se svými syny a dovednými pomocníky: Čádou, Domahylem, Zemanem a j. v. Železnou kostru od firmy A. Juppy a J. Kapucian. Práce v kameně J. Horák a J. Vondráček. Zednické práce a osazení F. Proft, J. Fiala a kameník Jos. Bílek.“

67 „Za tuto desku uložili na věčnou paměť ve dvacátém roce Československé republiky – legionáři 2. pluku Jiřího z Poděbrad ČSL. revolučního vojska na Rusi PRSŤ ZE ZBOROVSKÉHO BOJIŠTĚ. Do pomníku bohatýrského českého krále s jeho jménem spjali svůj boj za svobodu národa a zvítězili.“

68 O více než sto let dříve, v polovině 18. století, vytepal olomoucký zlatník Jan Šimon Forstner podle návrhů Ondřeje Zahnera sousoší v nadživotní velikosti, které Václav Render nechal umístit na vrchol dříku Sloupu Nejsvětější Trojice v Olomouci. Sousouší skládající se z Boha Otce, Ježíše Krista s křížem na zeměkouli a oblaku, nad nimiž je ve slunci holubice Ducha Svatého, doplněné Archandělem Michaelem s taseným mečem a štítem je tepáno z měděného plechu 2,5 mm silného a bez nosné konstrukce. Dodané výztuhy slouží pouze k ukotvení díla do sloupu. Jednotlivé tepané části soch jsou spojeny v pevný celek, odnímatelné jsou pouze hlavy, ruce, částečně nohy a přidané detaily. Skupinu Nanebevzetí Panny Marie s anděly umístěnou níže autor vytepal pravděpodobně na základě zkušeností již z měděného plechu o síle 1,5 mm. Ivan Houska, Restaurování kovových plastik, in: Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci. Katalog výstavy Muzeum umění Olomouc, Statutární město Olomouc 2001, s. 61 – 71.

69 Jeho otec projektoval a stavěl silnice, železnice a tunely v Čechách a v Rakousku. Spolu se svým bratrem Bedřichem též projektoval řetězové mosty. Viz pozn. 57.

70 Viz pozn. 18.

71 SOkA Nymburk, fond Spolek pro zbudování pomníku králi Jiřímu v Poděbradech, Dopisy B. Schnircha výboru spolku 1885 – 1895, Dopis z 24. srpna 1889.

72 Bohuslav Schnirch, Národní listy 41, 1901, č. 270, 1. 10., s. 3 - 4.

73 K tomuto konzervativnímu a nadčasovému dílu se Auguste Bartholdi začal přibližovat na cestách po Blízkém východě, kdy obdivoval obrovské egyptské sochy. I zde autorova energie a oddanost přispěly k uskutečnění projektu. Po jeho prosazení, ideových změnách, několikaletých finančních sbírkách, potkal nejlepšího spolupracovníka Gustava Eiffela. Spolu s ním vylepšili převzatou techniku Geoffroe - Dechauma používanou na střešních sochách Notre-Dame, kdy tenké pláty tepané mědi musely být připevněny na konstrukci z pevného železa. Kvůli předvedení sochy Svobody ve Francii, následném převozu a opětovném smontování musela být socha rozložitelná. V její více než čtyřicetimetrové výšce nebylo možné pomýšlet na odlití z bronzu. Francouzský dar pro USA v podobě mladé ženy s korunou, pochodní v ruce a knihou, v klasicky řaseném přehozu, byl připravován po dobu deseti let. Celou svou vahou spočívá na levé noze, která nastupuje na pouta tyranie. Pravá noha je ta „svobodná“. Socha Svobody, pro kterou vybral Bartholdi ostrov Bedloe v newyorském přístavu a která se stala nejslavnějším symbolem města, nese myšlenku šíření liberálních idejí zrozenou v kruhu republikánských intelektuálů. H. W. Janson, Nineteenth Century Sculpture, London 1985, s. 177-181.

74 Bohuslav Schnirch, Jak provedena byla socha Jiříka Poděbradského, Národní listy 41, 1901, č. 186, 9. 7., s. 5.

75 NG, fond Bohuslav Schnirch, kart. 5, Vzpomínky dcery Bohuslava Schnircha, Míly Boučkové –Schnirchové.

76 Autorem modelu č. 3 s heslem „ Kříž ve kruhu“ byl Josef Václav Myslbek, autorem modelu č. 6. byl Bohuslav Schnirch. NG, fond Bohuslav Schnirch, kart. 5, Pomník sv. Václava /soutěž/, polemiky, výstřižky z novin.

77 Renáta Tyršová, Rozhledy v umění výtvarném, Osvěta XXV – díl. I., 1895, s. 283 – 284.

78 Zakázku získal Josef Václav Myslbek, který byl do soutěže přizván za zvláštní honorář 3000 zlatých. Celkové náklady na bronzovou sochu byly spočítány na 60 000 zlatých, z toho 30 000 zlatých na nový model. NG, fond Bohuslav Schnirch, kart. 5, Zpráva rozpočtové komise o návrzích zemského výboru na postavení sochy sv. Václava.

79 Pomník sv. Václava a Pantheon, Čas IX, č. 4, 1895, 26. 1., s. 53 – 57.

80 V. W. [Vilém Weitenweber], Výstava modelů pro jezdeckou sochu sv. Václava, Zlatá Praha XII, 1895, č. 8, 4. 1., s. 90.

81 NG, fond Bohuslav Schnirch, kart. 11, Nekrology, posmrtná výstava, kritika, polemiky.

82 NG, fond Bohuslav Schnirch, kart. 11, Nekrology.

83Václav Hladík, Z dílen českých umělců. Bohuslav Schnirch, Národní listy, I. Příloha, 1898, č.79, s. 13.

V.
Bibliografie

Prameny

Národní galerie v Praze, fond Bohuslav Schnirch

Polabské muzeum Poděbrady, fond Bohuslav Schnirch

Polabské muzeum Poděbrady, fond Restaurátorské zprávy

Polabské muzeum Poděbrady, fond Spolek pro zbudování pomníku králi Jiřímu v Poděbradech

Státní oblastní archiv Nymburk, fond Spolek pro zbudování pomníku králi Jiřímu v Poděbradech

Josef Landík, Jezdecká socha krále Jiřího v Poděbradech, in: Ivan Houska, Petr Douda,

Pomník krále Jiřího z Poděbrad, restaurátorská zpráva, 1996. Archiv PMP.

Novinové články a periodika

V. W. [Vilém Weitenweber], Výroční výstava Krasoumné jednoty v Rudolfinu, Zlatá Praha IV, 1887, č. 32, s. 511.

V. W. [Vilém Weitenweber], Pomník krále Jiřího z Poděbrad, Zlatá Praha IV, 1887, č. 48, s. 753.

Pomník sv. Václava a Pantheon, Čas IX, č. 4, 1895, 26. 1., s. 53 – 57.

Václav Hladík, Z dílen českých umělců. Bohuslav Schnirch, Národní listy, I. Příloha, 1898, č. 79, s. 13.

Schnirch Bohuslav, Jak provedena byla socha Jiříka Poděbradského, in: Národní listy 41, 1901, č. 186, 9. 7., s. 5.

Bohuslav Schnich, Národní listy 41, 1901, č. 270, 1. 10., s. 3 - 4.

Renáta Tyršová, Rozhledy v umění výtvarném, Osvěta XXXII – díl I., 1902, s. 81 – 93, 148 – 149.

V. W. [Vilém Weitenweber], Vánoční výstava Umělecké Besedy, Zlatá Praha XI, 1894, č. 6, s. 72.

V. W. [Vilém Weitenweber], Výstava modelů pro jezdeckou sochu sv. Václava, Zlatá Praha XII, 1895, č. 8, 4. 1., s. 90.

Renáta Tyršová, Rozhledy v umění výtvarném, Osvěta XXV – díl. I., 1895, s. 283 – 284.

Dušek Vavř. Josef, Boh. Schnirch v Mnichově, České slovo, 1922, 29. 7., s. 6.

Literatura

Václav Pok – Poděbradský, Král Jiří z Poděbrad a jeho pomník, Praha 1891.

V. J. Dušek, Seznam posmrtné výstavy děl Bohuslava Schnircha, akademického sochaře (úvod kat.), Krasoumná jednota v Praze 1901.

Karel B. Mádl, Bohuslav Schnirch, in: Umění včera a dnes, Praha 1904, s. 58 – 71.

Antonín Matějček, Sto let českého umění, Volné směry, 1930-31, s. 73 – 89.

Karel B. Mádl, Pomník na náměstí, Umění IV., 1931, s. 245 – 265.

František Palacký, Dějiny národu českého, čtvrtý díl, Praha 1931.

Olga Votočková – Lauermannová, K. H. Mácha, Několik pohledů, Praha 1936, s. 51.

Čeněk Klásek, Pomník krále Jiřího z Poděbrad, Poděbradsko, Poděbrady 1940, s. 255 – 262.

Zdeněk Hlaváček, Situace českého sochařství, Volné směry, 1947-1948, s. 78 – 95.

Vojtěch Volavka, Sochařství devatenáctého století, Praha 1948.

Prokop Toman (ed.), Nový slovník československých výtvarných umělců, Praha 1950, s. 432.

Jan Květ, Mládí a umělecké počátky Bohuslava Schnircha a jeho podíl na dostavbě Národního divadla, Zdeňku Nejedlému Československá akademie věd; sborník prací k sedmdesátým pátým narozeninám, Praha 1953, s. 539 - 557.

Antonín Matějček, Národní divadlo, Praha 1954.

Vojtěch Volavka, Jak vzniká socha, Praha 1956.

Anna Masaryková, České sochařství XIX. a XX. století, in: Národní galerie, pátý díl, Praha 1963, s. 7 – 25.

Vojtěch Volavka, České malířství a sochařství 19. století, Praha 1968.

Petr Wittlich, České sochařství ve XX. století, Praha 1978.

Zdeněk M. Zenger, Česká heraldika, Praha 1978

Tomáš Vlček (red.), Uměnovědné studie III; Historické vědomí v českém umění 19. století, Praha 1981.

Otto Urban, Česká společnost 1848 – 1918, Praha 1882.

Luboš Hlaváček, Řeč tvarů (Umění vnímat umění), Praha 1984.

H. W. Janson, Nineteenth – Century Sculpture, London 1985.

Jarmila Ličková, Bohuslav Schnirch – život a dílo (diplomová práce), FF UK Praha, 1992.

Jan Novotný, Zemská jubilejní výstava 1891 – Praha a Pražané, in: Umění a civilizace jako divadlo světa, sborník z 11. sympozia k problematice 19. století pořádaného ústavem pro hudební vědu ČSAV v rámci smetanovských dnů v Plzni ve dnech 14. – 16. března 1991, Praha 1993, s. 54 – 65.

Otto Urban, Návštěvy Františka Josefa I. V Praze, in: Umění a civilizace jako divadlo světa, sborník z 11. sympozia k problematice 19. století pořádaného ústavem pro hudební vědu ČSAV v rámci smetanovských dnů v Plzni ve dnech 14. – 16. března 1991, Praha 1993, s. 24 – 32.

Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Praha 1995, s. 738, 766 – 767.

Zdeněk Hojda, Jiří Pokorný, Pomníky a zapomníky, Praha – Litomyšl 1996.

Otto Urban, Historické proměny idejí státu rakouského, in: Český lev a rakouský orel v 19. století, Praha 1996, s. 13 – 21.

Petr Vácha, Pomník krále Jiřího v Poděbradech, Památky středních Čech. Zpravodaj Památkového ústavu středních Čech v Praze 10, 1996, č. 2, s. 1 – 19.

Jan Novotný, Úloha spolků v uměleckém a kulturním životě v Čechách na sklonku 19. století, in: Umění a veřejnost v 19. století, sborník příspěvků ze symposia pořádaného 7. a 8. března 1996 ve Státní vědecké knihovně v Plzni, Plzeň 1998, s. 143 – 149.

Ivan Houska, Restaurování kovových plastik, in: Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci.

Katalog výstavy Muzeum umění Olomouc, Statutární město Olomouc 2001, s. 61 – 71.

Petr Wittlich, Sochařství historismu: kult pomníků, in: Dějiny českého výtvarného umění 1780/1890(III/2), Praha 2001, s. 120 – 123, 128, 132.

Eva Šmilauerová, Poděbrady v proměnách staletí, Praha 2005.

Jana Hrabětová , Poděbrady: město mého srdce, Praha 2008.