Jejich autorem, ještě si řekneme čeho, je známý a přece opomíjený sochař a duchovním otcem jeho přítel. Je málo architektonických děl v Praze z minulého století, na nichž se ten první nepodílel: Národní museum, Uměleckoprůmyslové museum, Dům umělců, Holešovická tržnice, Hálkův pomník na Karlově náměstí, Grébovka v Havlíčkových sadech, na Národním divadle kam oko pohlédne, ony trigy, sochy múz a Apolona, tympanon nad jevištěm (Národ sobě), plastické atributy kulturní hrdosti generací. Nebo Žižkova socha v Čáslavi, Jiřího z Poděbrad v Poděbradech, parlament ve Vídni, to jen pro připomenutí sochaře Bohuslava Schnircha.

Příliš nechybělo a Schnirch Čechám nepatřil, neboť jeho domov nebyl nijak stálý. Otec řídil stavby po celé monarchii a rodina se musela harcovat s ním. Ne v Praze, nýbrž ve vzdáleném Terstu a zcela náhodou se setkal poprvé ještě mladičký Schnirch s pozdějším nejvěrnějším a nejoddanějším přítelem, sokolem, doktorem Miroslavem Tyršem. Ten se tudy vracel z Itálie, zaslechl na ulici dva chlapce, Bohuslava a mladšího Jaroslava, bavící se jeho mateřštinou. Slovo dalo slovo, vznikla vzájemná sympatie, změnila se v přátelství, kamarádství a souznění duší. Pomáhalo oběma, zaniklo až Tyršovou smrtí 8. srpna 1884. Zůstala bohatá vzájemná korespondence z dob, kdy se nevídali i z časů, kdy bydleli pár kroků od sebe; vždy si měli co sdělovat.

Už počáteční duševní vazbu na Miroslava dal Bohuslav najevo velmi záhy. Po studiích ve Štýrském Hradci a na vídeňské Výtvarné akademii nastoupil na mnichovskou, ve střední Evropě nejprestižnější akademii. A když tu čtyřiadvacetiletý Schnirch končí, musí podle osnov ukázat, co umí, k jakému žánru tíhne, vyložit profesionální karty a přiznat životní krédo. Schnirch modeluje první velkou sochu, jak jinak, byť posmrtně, z obdivu a úcty a z Tyršova podnětu, významnou osobnost národního obrození, Tyršova druha, spoluzakladatele Sokola, hlubokomyslného Jindřicha Fügnera. Brzy po té se Schnirch účastní soutěže na sochařskou výzdobu budoucího Národního divadla, vítězí v ní a chce se vrátit do Prahy. V té době město ruší sužující a rdousící obruč hradeb, Jaroslav Schnirch, Bohuslavův bratr, je místostarostou Královských Vinohrad a starostou zdejšího Sokola, Tyrš už bydlí od roku 1864 v nové první české sokolovně (Sokolská – Žitná), kterou si postavili Sokolové do poslední cihly svépomocí. Poblíž, coby kamenem dohodil, v nynější Mikovcově ulici postaví mladý stavitel architekt Antonín Wiehl podle vzoru florentských paláců v renesančním slohu pro mladého sochaře dům. Schnirch se sem stěhuje v předvánoční době před stodvaceti roky, 1875, a to s rodiči a sestrou. Je svobodný ještě dalších devět let, žení se devětatřicetiletý.

Sotva jeho děti povyrostou, posílá je do sokolovny k Tyršovi a Tyrš získává v příteli o třináct let mladším stoupence i spojence. Bohuslav od chvíle, kdy je v Praze, působí ve cvičitelském sboru Sokola a co se sportování týče, je pro okolí nakažlivý. Podle Tyršova návodu se věnuje Schnirch turistice, zejména kvůli dětem. Jeho členská legitimace Klubu českých turistů je z roku 1898. Batoh na zádech s jídlem a zápisky, vprostřed houfu dětí a na celý den hurá za Prahu! V létě na túry do Českého ráje; v naučnou stezku mění každou pěšinu a učí současně děti překonávat únavu, žízeň, hlad i strázně a nepohodlí.

Jiné důkazy potvrzují Schnirchův vztah ke sportu vyžadujícímu trénovanou vyspělost ducha: na počátku století byl Bohuslav starostou Českého spolku šachovního. Zveřejníme i tajemství známé výlučně ortodoxním šachistům, že takzvané 'klubovky', 'Šnirchovky', taky 'Šnircháče', (figurky) s nimiž se hraje při vrcholných utkáních, navrhnul právě on a to již pro první sjezd českých šachistů roku 1872.

Zdatnost, odhodlanost a nebojácnost vypěstovanou podle Tyršových představ osvědčil Schnirch za mimořádně vypjaté situace při národní tragedii 12. srpna 1881, když z nového Národního divadla vyšlehly plameny zkázy. Jeden z prvních pomáhal na střeše hasit, jako poslední místo opouštěl a málo chybělo a stal se obětí katastrofy. V poslední nejkritičtější minutě se spustil po hromosvodu, zdrcen, jak berou za své i jeho modely obou trojspřeží, oněch trig.

Po požáru nastupuje do čela stavby Národního dovadla architekt Josef Schulz, o trojspřeží nerad slyší a jejich umístění odkládá. Na jejich obhajobu, současně na obranu Schnirchovy kompozice i uměleckého ztvárnění vystupuje výtvarný kritik Miroslav Tyrš a dává k úvaze, bude-li budova bez Schnirchových koní vůbec tím, čím být má. Tyrš ani Schnirch se nedožili toho, když se na Národním roku 1911 trigy konečně objevily, takové, jaké je známe. Raus, Hallman a Šaloun neopustili Schnirchovu ideu, avšak respektovali novější směry a sousoší zjednodušili: podstavec i koně posunuli víc do prostoru, takže Niké drží na otěžích spřežení jakoby ve vzduchu.

Vraťme se zpět do roku 1875. Třiačtyřicetiletý Tyrš je tři roky ženat s jednadvacetiletou Renátou, dcerou Jindřicha Fügnera. Sužují ho úzkostné stavy a bolesti a nervy mu vypovídají službu. Odjíždí svěřit svou slabost i víru žhavému slunci pod italské nebe. Jeho dopisu z Pisy se Schnirch děsí; namísto chvalozpěvu o pohodě a teplu píše Tyrš jako od polárního kruhu. Zmiňuje se, že pálí rohožku , bačkory a kdeco a ne a ne se zahřát. Z Florencie posílá zprávy jen o málo optimističtější, což sochaře poděsí. „Číst dosud nemohu a z toho, že bez sesličky na procházku chodím, nejde ještě vyvodit, že bych mohl dvoudenní výlet podniknout.“, sděluje mu Tyrš.

Přece jen se Tyrš vrací do Prahy a v lednu 1877 se ujímá opět věcí sokolských a zase se s Bohuslavem scházejí. Ještě sedm let. Pak se Tyrš znovu vzdaluje. Náhlá zpráva z tyrolského Oetzu, že tam jeho Miroslav tragicky zahynul, Bohuslava zdrtí. Licitace názorů na Tyršovu smrt, dohady o sebevraždě, se ho dotýkají jakoby byl hanoben on sám. Do Prahy je převezeno nejprve Tyršovo srdce, později i tělo. Sokolové je ukládají na Olšanech vedle Jindřicha Fügnera, jemuž už tato výsada patří od roku 1865. Praha oběma zakladatelům tehdy nejpočetnější organisace poskytla kousek místa na hřbitově, Bohuslav Schnirch povýšil jejich hrob na národní památník. Náhrobní jehlan ozdobil svými plastikami a bronzovými medailony obou; pro model Čechie zvolil nejkrásnější ženu svého života, manželku. Schnirch přežil Tyrše o sedmnáct let. Mohl o víc, avšak zamanuvší si osud mu nastrojil rovněž tragický, navíc nedůstojný, závěr života, když mu bylo teprve šestapadesát.

Po prvním dnu radostně začínajícího podzimu přinese Schnirch domů šťastnou zvěst: o trigách je rozhodnuto. V pondělí na nich začne znovu a definitivně pracovat. Sousoší, jaké nebýt Tyrše, by nikdo nikdy nespatřil. V neděli si dá ustrojit děti, dva chlapce, nejmladší syn je teprve pár dnů v plenkách. Jde do Divoké Šárky, tam Schnircha přepadne nepřipraveného nevolnost a padá k zemi. Chlapci ho marně zdvíhají a prosí, ať vstane; výletníci ho raději míjejí jako toho, kdo hodně přebral. Někdo se přece dovolá chocholatého, policajta s fedrpušem, ten zapracuje, brzy přijedou zřízenci pražské asanační služby, ne lékař. Naloží ho na dvoukolák do košatiny, přepásají řemenem a odvezou ho jako pijana do útulku pro opilce. Namísto první pomoci kára vyděděnců. Omyl se vysvětlí, žel pozdě. Lékař napíše zprávu, že nalezený zemřel na mozkovou mrtvici 30. září 1901. Jeho hrob je od společného Fügnerova a Tyršova pár kroků. Schnirchovy trigy, trojspřeží, však už víte, jsou tam nahoře na Národním divadle.

Od B. Schnircha patřícího do generace Národního divadla (uveden i v zakládající listině vložené 16.května do základního kamene) jsou nejen ony trigy a většina sochařské výzdoby Zlaté kapličky. O žádné pražské reprezentační budově nelze říci, že by na její výzdobě nebyl účasten. Ve Vídni před Parlamentem sousoší z bílého mramoru¹ je rovněž od něho. Ve vinohradské Mikovcově ulici je jeho dům, kopie dvou florentských, Palatzo Vicardi a Palatzo Sacrsoni. Bystří průvodci prestižních cestovek je zájezdům ukazují, někteří se ve Florencii o nich alespoň zmíní, i o Schnirchově zdejším působení.

Když Schnirch svůj dům dostavěl, aby měl i k Tyršovi několik kroků, měl krom toho dluhy a smůlu. Tu vždycky, po celý život, ve smrti i po ní. Jeho návrh na pomník svatého Václava pod museem přijat nebyl, žádost o profesuru modelování na technice mu zamítli, neboť nebyl Čech², na jeho sochařskou pozůstalost se zřítil strop, ve slovníku výtvarných umělců je uveden jen jako štukatér. . .

Svého přítele Tyrše přežil Schnirch o sedmnáct let. Mohl o víc, avšak osud si zamanul a nastrojil mu rovněž tragický, navíc nedůstojný závěr života, když mu bylo teprve šestapadesát. Po prvním dnu radostně začínajícího podzimu přinesl domů šťastnou zvěst: o trigách je rozhodnuto! V pondělí na nich začne znovu a definitivně pracovat. Sousoší, jaké nebýt Tyrše, by nikdo nikdy nespatřil.

V neděli si dá ustrojit děti, dva chlapce; nejmladšího ne, ten je teprve pár dnů v plenkách. Jde s nimi do Divoké Šárky vzdát dík Tyršovi, že koně na Národním budou! Hochu, přijdu ti všechny souvislosti říci na Olšany.

Stane se něco zvláštního. Schnircha přepadne v Šárce nevolnost. Padá k zemi. Chlapci jej marně zdvíhají a prosí ho, aby vstal. Výletníci, už jich není tak moc, přece jen je konec září, ho raději míjejí, jak bývá zvykem vyhnout se tomu, kdo hodně přebral. Jen ať se z toho dostane sám. Až někdo přece jen se dovolá chocholatého policajta s fedrpušem. Ten zapracuje, taky podle zvyku. Brzy přijdou zřízenci pražské asanační služby, ne lékař. Naloží ho do košatiny na dvoukoláku, přepásají řemenem, kdyby ochmelka cestou vyváděl a odvezou. Jako pijan patřícího do útulku pro opilce, aby se z toho vyspal. Namísto sanitky a první pomoci kára vyděděnců. Omyl se vysvětlí, až když ho v ústavu někdo identifikuje jako slavného českého sochaře Bohuslava Schnircha. Pozdě. Lékař píše zprávu: zemřel na mozkovou mrtvici 30. září 1901. Jeho hrob na Olšanech je od Tyršova a Fügnerova pár kroků.