Schnirch Bohuslav, sochař čes. (* 10. srp. 1845 v Praze - † 30. září 1901 t.). Započal svá studia na reálné škole v Praze a absolvoval reálku r. 1863 ve Štýr. Hradci a tam také seznal základy sochařského umění. Byl učněm kameníka E. Greina, a to zcela po řemeslnicku, otesával kámen a modeloval. Pak teprve odebral se na vídeňskou akademii, kde byl prof. Bauer jeho učitelem. Při tom S. pracoval u sochaře Melnického. R. 1866 radil mu prof. Geiger, aby šel na akademii mnichovskou. Prof. Widnmann, odchovanec Schwanthalerův, stal se tam jeho vzorem, a monumentální, dekorativní plastika, jak ji vypěstovala nová renaissance, stala se uměleckým jeho ideálem. Bylo to slavnostní umění, poněkud uhlazené a velmi klidné. S. v Mnichově záhy vynikl. Komponoval sošku Sv. Jiří na koni a obdržel za ni první cenu, od akademie vypsanou. R.1868 vrátil se do Prahy, kde provedl bronzový medaillon na pomníku Fügnerově a Tyršově na Olšanech, medaillon Husův na domě č. 7. na Betlémském náměstí, různé náhrobní pomníky, pamětní desky a pod. práce menší. Tehda S. ucházel se o professuru modelováni na pražské technice, byl však jako Čech německým zemským výborem zamitnut. Odjel do Vídně a r. 1870 dohotovil relief Achill vláčí mrtvolu Hektorovu kolem zdí trojských a skupiny Prometheus a Boj Amazonek, vesměs díla koncipovaná v duchu renaissance nově oživené. Cesta do ltalie, kamž S. vydal se r. 1811, utvrdila ho v jeho směru. Návrhy na sochy Apolla a Mus, skizzy trojspřežení pro postranní pylony Národního divadla (1873) jsou toho důkazem. Ale právě těmito pracemi S. stal se v Praze a v Čechách populárním. Nová budova Národního divadla poskytla také S-ovi příležitost, aby své jméno uplatnil ve veřejnosti. A jeho práce pro Nár. divadlo, dekorativního rázu (výplně, konsoly, svorníky s maskami, vlysy, tympanon nad jevištěm atd.), prozrazovaly routinovaného, pilného pracovníka. S-ův význam pro vývoj sochařství českého záleží právě v této činnosti dekorační, neboť jeho míněni bylo, že umění sochařské neprávem se omezuje na »výrobu pomníkův a různých figur«, a že správněji lze mluviti o »plastice«, t. j. o umění modelačním, které v sobě zahrnuje též uměleckou vládu nad ornamentikou. S. zahájil u nás takto směr, který teprve později nabyl vrchu a podle něhož požadujeme od umění, aby se applikovalo, aby »sloužilo«, a to hlavně architektuře, kterou měl S. především na mysli. Také není v Praze repraesentační budovy, aby S. nebyl přispěl k její výzdobě. Pro Rudolfinum dodal strážce vchodu, sfingy i lvy, pro palác Českého musea allegorické skupiny pod kupolí, pro Zemskou, banku na Příkopech dvě mohutné sochy světlonošů (ve schodišti), pro pražskou měst. pojišťovnu Hašení a Volání na požár, pro pojišťovnu Assicurazioni Generali na Václavském nám. sochy Rybářství a Orby, aj. v. R. 1891 přinesla veliká výstava, pořádaná na oslavu stoletého jubilea první veřejné exposice umělecko-prům. výrobků českých nové dílo S-ovo, jezdeckou sochu krále Jiřiho Poděbradského, z mědi tepanou pro město Poděbrady určenou. Tehda byl S. na vrcholku své umělecké slávy. Neopominul však žádné příležitosti, aby veřejnosti na paměť se uváděl a účastnil se všech důležitějších soutěží na plastická díla rázu monumentálního. Provedl jednu skupinu na vchod obecních jatek pražských, pomník Hálkův v sadě na Karlově nám., a podal návrhy na pomník sv. Václava, Husa, fontánu před Rudolfinem. Žádný z těchto návrhů nedošel provedení, ani trigy pro Nár. divadlo určené. Posledním větším dílem byla figurální výzdoba pomníku dra Jul. Grégra na Olšanech (architekt. návrh od Rud. Kříženeckého). Jeho model sv. Václava vznikl pod vlivem nového směru české plastiky, jak jej zahájil Myslbek, a S. tu po prvé opustil umělecké. zásady v německé škole čerpané. Střízlivé a klidné jeho umění nedovedlo rozehřívati, ale bylo po dekorativní stránce vždy působivé. Ve veřejném životě uměleckém S. působil po dlouhá léta jako předseda »Uměl. Besedy« a jejího výtvarného odboru.    J. H-s.